Zubnička

  Info: I když je to sen, nikdy, ale nikdy neotevírejte dveře. Nevíte, co se může stát...
  postavy: Leonyda, Ichigo, Rukia, Kon
  žánr: humor
  aktualizováno: 15.08.2010
  Omezení - od 12 let: povídka obsahuje násilné scény a sprostá slova (to neovlivním, držím se prostě toho seriálu, aby to bylo věrohodný, takže pokud je seriálová postava sprostá, tak holt bude mít vulgární slovník – ale přece jen slušnější, než kdyby to řekla naplno).

vloženo: 18.06.2010   
počet zobrazení:   

   Po náročném testu by bodnul pořádně hlubokej spánek. Prostě spláchnout všechny ty starosti, co je člověk za den musel vstřebat. Na nic nemyslet, všechno zapudit a hlavně… žádný přeludy.

   Pohodlně jsem se natáhla, pro jistotu ještě překřížila nohy, aby zas nedošlo k nějakýmu zakázanýmu uvolnění, a řekla si: „Holka, jsi tak ztahaná, že budeš spát jak zabitá.“ S takovými myšlenkami jsem zavřela oči a zhluboka vydechla.

   Žel, nebylo mi přáno. Když jsem znovu otevřela oči, tentokrát už ve snu, rozprostírala se přede mnou obrovská místnost plná krabic, krabiček, truhel, a dokonce i sejfů. U takových vidin je lepší být opatrný.
   Zvědavost je mrcha proradná a při pohledu na tu krásu všude kolem je prostě nemožné zůstat sedět a aspoň na něco si nešáhnout.

   V první krabičce byl mrtvej brouk. Vyjekla jsem a zahodila ho. Nepříjemný překvapení, brr. Nesnažila jsem se moc počítat, bylo tu tolik nejrůznějších „schránek“, že mi jejich otvírání určitě vydrží až do rána. V malé truhličce byla mince, zřejmě hrozně stará, v jedné krabici byl smotaný provaz, další krabička po mně rafla. Začínala to být zábava. Našlo se tu i pár dokumentů ze starých dob a několik šifrovaných vzkazů. Nemám ráda hádanky, neumím je luštit, nebaví mě to. A ten, koho by to bavilo, a v týhle záhadný místnosti by byl v sedmém nebi, tu teď se mnou není.

   Další hrst mincí, stará šála, něčí úkol z matiky… a jinej bordel. Zvedla jsem se a rozhlédla. Za vším tím haraburdím se schovávaly docela obyčejné bílé dveře s černě lakovanými okraji. Sáhla jsem po další truhle a vytáhla z ní zakousnutou myš, pak mě to přestalo bavit. S vědomím, že nic horšího už se mi stát nemůže, jsem sáhla po klice. Jaká hloupá, naivní představa.

   Za dveřmi byla jen tma. Strčila jsem do ní nohu a zjistila, že zmizela, viditelný zůstal jen pahýl nad kolenem. Sakra, to je pěkně blbý! Zapřela jsem se o dveře a pokoušela jsem se vší silou (a hlavně oběma rukama) vytáhnout zaklíněnou nohu z toho neprostoru. Jenže na jedný noze se stojí blbě, a když si navíc uvědomíte ještě skutečnost, že já s rovnováhou byla vždycky na štíru, tak vám musí bejt jasný, že stačilo jedno škobrtnutí a už jsem v tý tmě vězela celá. Chvíli jsem tápala, pak jsem nahmátla klíčovou dírku. Vysoukala jsem se ven, byla to posuvná skříň. Takže jsem uvázla v něčím pokoji. No paráda!

   Všude byla tma, snažila jsem se našlapovat opatrně, ale stejně jsem do něčeho omylem kopla. „Do prkenný ohrady a zelenýho plotu!“ zabrblala jsem si pro sebe, ale ten, kdo spal v tom pokoji, mě slyšel a ostré stropní světlo toho bylo přímým důkazem.
   „Co blbneš, ty krávo! Je skoro ráno a… hele, ty nejsi Rukia!“
   Hrklo ve mně. Hlas patřil Kurosakimu, takže tohle je jeho pokoj. Obrátila jsem se rychle zády a narazila na zrcadlo. K mé nevýslovné hrůze jsem zjistila, že se společně se mnou přeneslo i moje růžové pyžamo s delfíny. Jen klídek, holka. V pofiderním světě potřebuješ pofiderní hadry, zašvitořil mi v hlavě hlásek.
   Ty kecy si strč někam! zasyčela jsem v duchu na svou horší polovinu. Na vtípky jsem teď náladu fakt neměla.

   Ichigo vyskočil z postele. „Co jsi zač?“
   Plácla jsem první blbost, která mě v tu chvíli napadla. „Já jsem víla zubnička a spletla jsem si pokoj.“ Přitom mi zaškubalo obočí, jako to dělají v anime, když jim něco neleze do hlavy.
   „Cože?“
   Podívala jsem se na něho téměř soucitně. „Ale… neříkej, že jsi ještě nikdy neviděl zubní vílu. No jo, tys musel bejt tehdy hódně malinkej.“
   Nejspíš jsem ho úplně vyvedla z míry, podle toho, jak se na mě díval. „A… to u vás běžně nosíte tohle?“
   Přestala jsem ohmatávat skříň, kterou jsem sem vlezla, a otočila se k němu. „No… obvykle nosíme, co nám dají,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Tak… takže… ukážeš mi cestu k pokoji tvých sester?“
   Chvíli nad tím přemýšlel. „No… když to vezmu kolem a kolem… nevypadáš jako Hollow a Shinigami taky ne. Koneckonců, pohádky o vílách už jsem slyšel.“

   Doufala jsem, že mi ukáže směr, proto mě moc nepotěšilo, že mě do pokoje Yuzu osobně dotáh. Dala jsem nad ní ruce a předstírala, že hledám nějaké znamení.
   „Tady nic,“ zašeptala jsem. „A kde má pokoj Karin?“
   Další zastávka. Přemýšlela jsem, jak mu vyklouznout a prohledat mu pokoj, než si toho stačí všimnout. Pořád se na mě díval, zřejmě mu to blonďaté stvoření v nemožném pyžamu a se zcuchanými vlasy stále ještě připadalo podezřelé.
   „Taky v pořádku. Hm, za kým mě to teda vyslali? Že by… za tvým tatíkem?“
   „Děláš si srandu? Je to čtyřicátník!“ vyváděl zrzoun a já se mu ani moc nedivila. Mohla jsem jenom doufat, že mi to sežere i s chlupama. Zkusila jsem teda na něj další blbou výmluvu.
   „Ale i velký chlapi mívají někdy dětskou duši… a třeba ho teď zrovna bolí zuby, víš?“ Netvářil se na ten argument moc nadšeně, ale nakonec kývl. „My víly totiž umíme taky ulevovat od bolesti, víš? Máme nepředstavitelnou moc.“

   Vyšli jsme na chodbu a já hned zamířila po schodech dolů. „Tam ne! To sou vchodový dveře!“ sykl Ichigo, ale neposlouchala jsem ho. Vyrazila jsem ke dveřím, bleskově je otevřela a vyběhla do nočních ulic Karakury.

   Čekala jsem, že mě bude pronásledovat, ale neudělal to. Chvíli jsem počkala venku a pak jsem se pomalu šourala zpátky. Nechal otevřený okno, to je ale drahoušek! Zapřela jsem nohy o okap a začala se opatrně soukat nahoru. Zdálo se mi, že to pode mnou příšerně skřípe, ale to byl nejspíš jen můj pocit.

   Byla jsem překvapená, jak hladce se mi podařilo dostat se do pokoje, z něhož se ozývalo jen zrzounovo chrápání. Jenže jako na potvoru jsem na něco šlápla, takže se okamžitě vzbudil a znovu rozsvítil. To něco mi pořád ještě kvílelo pod nohou. Ichigo se tvářil, jako kdyby ho praštili do hlavy palicí. Na čele měl napsáno velikými písmeny: Ona se vrátila?

   Zatvářila jsem se rozpačitě a pak nasadila sladkej úsměv a zvedla ze země vyplašeného plyšáka, který byl víc živý než umělý. Méďa! Plyšovej! Ne… ne, tohle nedělej! řval výhružně můj vnitřní hlas, ale už bylo pozdě. Vzala jsem Kona do náruče a přitiskla ho k sobě tak blízko, jak jen to šlo.
   „My víly máme slabost pro plyšáky,“ usmívala jsem se a přimhouřenýma očima sledovala medvídka, jak blaženě chrochtá.
   „Hej, Ichigo, kdo je ta milá krásná slečna?“ zavrněl, když jsem ho od sebe odtrhla a položila na zem.
   „Zlodějka, ale pro co přišla, to fakt nevim,“ zavrčel zrzoun a zvedal se z postele. To už jsem byla u druhého okraje první skříně a potřebovala jsem se dostat k té béžové, co měl po své pravici. Vypadalo to, že po mně co nevidět skočí.
   „Varuju tě! Jestli se přiblížíš, sundám si vršek! A ujišťuju tě, že jsem si jistá, že pod ním nic nemám!“
   „Ať to udělá, Ichigo!“ žadonil Kon, ale zrzoun ho setřel slovy: „Pche! Blafuje!“
   „Myslíš?“ Povytáhla jsem malinko spodek pyžama a odhalila jim bříško.
   „Ty krávo blbá, to se mi tu chceš doopravdy svlíknout?“
   „Když mi neuvolníš cestu, tak jo!“
   „Ichigó! Nech jí, ať to udělá!“ pištěl medvídek a v tu chvíli se otevřely dveře od béžové skříně a já si všimla slabé záře, která v ní byla.
   „Ichigo! Dokonce i Shinigami mají právo se v noci pořádně vy…!“
   Nedala jsem černovlásce, co se uvelebila v Kurosakiho skříni, čas na rozmyšlenou. Vyrazila jsem a prudce do ní strčila. Pak jsem zmizela ve skříni a prudce za sebou zabouchla.
   „Ty huso hloupá! Slez ze mě!“ Ichigo prskal, protože Rukia do něho vrazila tak nešikovně, až ho políbila. Pak ihned zamířil ke kusu nábytku, do kterého jsem zapadla.
   „Vylez z tý skříně, nebo si tam pro tebe pudu!“
   „Jó! Vytáhni jí ven, Ichigó! Hónem!“ výskal nadšený plyšák.
   „Zavři klapačku, Kone!“ běsnil zrzoun.
   „Kdo to byl?“ zajímala se černovlasá.
   „Ta nejkrásnější holka, co mě kdy tiskla v náručí!“ rozplýval se medvídek, takže Rukie bylo jasné, že z něj kladnou odpověď nedostane.
   „Jak chceš, jdu tam!“ zařval zrzoun a roztáhl dveře. „Je tu… jen tvoje pyžamo,“ zamumlal sklesle a zase dveře zavřel.

   Před očima se mi míhaly obrazy, všechno bylo abstraktní a absurdní. „Ne! Opovaž se na mě šáhnout!“ Chtěla jsem tomu neviditelnému přeludu vrazit jednu pěstí, ale někdo mě držel za ruce.
   „Tak vzbudíš se už konečně, nebo tě mám profackovat?“
   Otevřela jsem oči a vydechla úlevou. „Bezva, ty nejsi Ichigo.“
   V tu chvíli se můj bratr zvedl a pronesl mámino oblíbenou větu. „Z toho anime jednou zblbneš.“

KONEC


(Ichigo se tvářil, jako kdyby ho praštili do hlavy palicí. Na čele měl napsáno velikými písmeny: Ona se vrátila?)