Ztracena ve tmě

  Info: Život fanfictionáře je jako adrenalinový sport. Ale ne každé setkání s nereálnem je příjemné, a někdy jde dokonce i o život...
  postavy: Leonyda, Ichimaru Gin, Abarai Renji, Ishida Uryu
  žánr: dobrodružné
  aktualizováno: 15.08.2010
  Omezení - od 12 let: povídka obsahuje násilné scény a sprostá slova (to neovlivním, držím se prostě toho seriálu, aby to bylo věrohodný, takže pokud je seriálová postava sprostá, tak holt bude mít vulgární slovník – ale přece jen slušnější, než kdyby to řekla naplno).

vloženo: 18.06.2010   
počet zobrazení:   

   Život spisovatele (a obzvláště fanfictionáře) je plný adrenalinu. Snad každému z nás se někdy stalo, že se setkal se svými oblíbenými knižními nebo seriálovými hrdiny, povětšinou ve snu. Ne každé takové setkání však končí příjemně a zanechá nesmazatelnou stopu. Věřte mi, že už jsem si toho zažila hodně a z každého vyprovokovaného, ale i nevyprovokovaného střetnutí zůstalo na kůži znamení. Jizva, škrábanec, modřina… to všechno je památka na boj.
   Nejhorší na tom všem je, že se to stane, aniž byste chtěli. Sny přicházejí náhle a s různou intenzitou se mění v noční můry. V první chvíli jste ohromeni, že se můžete dívat na někoho, kdo je vám důvěrně známý z knihy nebo televize, ale ve stejné chvíli byste si měli uvědomit také to, že tohle není anime ani pohádka. Narušili jste cizí prostor a v závislosti na okolnostech jste buď hosté, nebo v tom horším případě vetřelci.
   Nezazlívám, že každý takový střet člověka obohatí, uvědomí si něco o sobě samém. Dodá mu to odvahu, nebo ho ta neočekávaná situace naopak srazí ke dnu. Rozhodně si pak ale uvědomíte, že byste se měli dobře postarat o své blízké a nevyhýbat se přátelům. Každý takový sen je tiché varování.

   Znám lidi, kteří se pokoušejí nahlédnout do svého nitra, aby lépe pochopili sami sebe. Není ale dobré takhle experimentovat s vlastní duší. Říká se sice, že sny jsou jen výplodem našeho podvědomí a člověk nemůže ve spánku umřít, ale po tom všem, co už mám za sebou, tomu nevěřím ani trochu. Kolem mě se děje dost divných věcí, ale i přesto mám v sobě dost sil postavit se strachu a jít zas dál, i kdybych se kvůli tomu měla hrabat až z úplného dna. Věřím tomu, že kdybych dostala šanci nahlédnout až do hlubin vlastní duše, že bych konečně všechno pochopila…

   Spánek, ten den jsem ho potřebovala snad úplně nejvíc, ale tentokrát nepřicházel. A pak mě přepadl, ani nevím, ze které strany vlastně zaútočil.

   Když jsem se probudila, seděla jsem na zemi. Nebylo tu moc světla, takové zvláštní šero. Že by se to podařilo? Je tohle astrál? Pochybuju. Když jsem se tak zadívala na své tělo, vzdychla jsem si. Podle příruček a zkušeností lidí z netu by mělo být více nehmotné. Takhle bylo ale skutečné až moc.
   Stoupla jsem si a ohmatala si ho. Ne, nejspíš jsem zase zabloudila. Rozhodně na sobě nemám pyžamo, ale věci, co jsem měla ten den na sobě, dlouhé triko a džíny. A pak samozřejmě přívěsek s netopýrem a modrý pentagram.
   Hlavou mi proběhlo naráz spoustu myšlenek. Zaprvé, tohle není astrální sféra a nejspíš jsem zase odbočila z cesty. Vypadalo to na další ze série bláznivých snů a bylo potřeba zjistit polohu, lépe řečeno svět, který jsem zas nevědomky navštívila. Hůlku nemám a základní zaklínadla mi nefungujou. Vyzkoušela jsem několik způsobů, jak vyvolat jakoukoli přízračnou moc, ale nic se nestalo. S úlevou jsem vydechla. Takže konečně normální sen, zřejmě plný abstraktních prvků.

   Usmála jsem se a rozhlédla. Světlo vycházelo z vrcholků kamenných zdí, prosvítalo za nimi. Stěny se táhly do dálky, jako by to bylo bludiště. Vykročila jsem, že si prohlédnu zdejší terén a ucítila jsem v prstech vítr. To mě vyplašilo, znamenalo to totiž, že tu můžu ovládat Fuuton. Ale tohle místo nevypadalo jako v narutovském světě. Asi tu právě taky byla noc, škoda, ve dne by se tu člověk určitě líp orientoval.

   Ohmatala jsem si stěny, byly hladké, o jednu jsem se opřela. Vzpomněla jsem si, jak jsem postávala před starou továrnou Škodovky a čekala na poslední noční trolejbus, jeho kolega mi totiž o pět minut dříve frnknul. Při marném pokusu ho dohnat jsem porušila hned dvě pravidla – nejít v noci parkem a nepřecházet na červenou. No co, stalo se a ještě žiju, běžte si stěžovat jinam. Čekala jsem tam pak ještě dobrou hodinu, jen se svým odhodláním… a vytaženým deštníkem. Tyhle zdi mi starou vzpomínku připomněly.

   Kráčela jsem vpřed a naslouchala tichu. Zřetelně zněl pouze jediný zvuk, monotónní údery menšího gongu. Tohle místo mělo bezvadnou akustiku, krásně se to tu rozléhalo, bylo to jako kráčet po svaté půdě, tak majestátně to všechno působilo.

   Támhle byla ulička a kousek za ní další, jenže nikde ani živáčka. Nakoukla jsem za roh a někdo mě klepl přes rameno. Kluk s krátce střiženými modrými vlasy a brýlemi.
   Sakra! Co tu dělá Ishida? Zachovala jsem klid, ale možná si toho strachu v očích přece jen všiml. „Poslyš… ehm, mohl bys mi říct, kde to vlastně jsem?“
   Nevinná otázka, ale nevím, koho z nás vlastně vyděsila víc.
   „Ty to nevíš? Neslyšíš ten zvuk?“
   „A co znamená?“ optala jsem se ho nevinně.
   „Tak ve Společenstvu duší vyhlašují poplach.“
   Do hajzlu! Měla jsem to vědět hned.
   „Máme ještě chvilku čas, tak mi řekni, jak ses sem dostala? Nevypadáš na mrtvolu.“
   Hm, jak milé od něj. Nevypadám, ale zřejmě ze mě za chvíli bude. Už mi bylo všechno jasné. Proto ta schopnost ovládat vítr. „No… zřejmě tak… jak byste řekli vy… neuváženým uvolněním duševní síly,“ odpověděla jsem mu.
   Netvářil se nadšeně. „Chápu. Všiml jsem si tvé vysoké duševní koncentrace.“
   „No to bych řekla!“ odsekla jsem. „Duchy sice nevidím, zato se mi zjevujou jinačí potvory.“ No ano, chlapče, to byla narážka na tebe. „Mám na tebe jen jedinou otázku. Jak se dostanu odtud?“
   Neodpověděl a zatáhl mě do uličky, už jsem si taky všimla kroků. „Uděláš líp, když utečeš.“
   „Tak teda zlom vaz,“ zahučela jsem a vyrazila po nejbližší cestě, která se někam stáčela.

   Běžela jsem tak rychle, jak to jen šlo. Sakra, sakra, sakra! Uniknout odtud nebude vůbec snadný. Asi zaběhnu do nějakýho z těch baráků a počkám tam, než se probudím z tohohle všivýho snu. Támhleten na rohu vypadá slibně a má i otevřený dveře. Zrychlila jsem, ale pak prudce zabrzdila. Někdo totiž vyběhl z uličky a ve mně zatrnulo. To snad ne! Tenhle dřív jedná, než myslí!
   Potetovaný chlápek se zlomyslným úšklebkem, to mi tak scházelo. Kde je zatraceně ten Quincy?
   „Já přicházím v míru! Můžeme si promluvit?“
   „Hehe, žadonění před smrtí, to mám rád. Bývám pak milejší,“ zašklebil se chlápek.
   Zkusila jsem si, jestli můžu z větrné chakry vytvořit průhlednou tyč, nebylo by to poprvé. Doma, v bezpečí u svého počítače, jsem si zatím zkoukla jen pár dílů Bleache, ale hned mi bylo jasné, že jsem v pěkném průšvihu. Zatracenej paličák! Vůbec neposlouchá, co mu říkám.

   Vytřeštila jsem oči, když zakřičel: „Tak zavrč, Zabimaru!“ a pevně stiskla svůj přívěšek s netopýrem. Vzápětí jsem také vyrazila výkřik, jak mě nesnesitelná bolest trhala na kusy. Ze zad mi vyrůstala křídla a jen díky nim jsem se mohla vyhnout jeho zanpakutě. Ale ta vzdušná bariéra, co jsem si kolem sebe vytvořila, už dlouho nevydrží.
   Zaostřila jsem a viděla, jak se mu zablýsklo v očích. Nemyslí si doufám, že jsem Hollow? Přece jen… Shinigami nemají křídla a duše, ty už vůbec ne.
   Bylo stále těžší vyhýbat se těm ranám, ale naštěstí pro mě neuměl pořádně mířit do vzduchu. Nadechla jsem se. „Abaraii Renji! Potřebuju si s tebou promluvit!“
   Vítr mi cuchal vlasy a já věděla, že mě chrání, jako dobrý přítel. Vždycky to tak bylo. Když mi bylo horko, ochladil mi tváře a teď jsem věděla, že dokud tu bude jen trochu vzduchu, nemůže to dopadnout špatně.

   Trhl sebou, ale jen ho to vyprovokovalo, a tentokrát jsem byla já ta pomalejší. Nezranil křídla, ale ten náraz mě odmrštil, padala jsem k zemi. Kostěné výrůstky změnily malinko tvar, a než se úplně zatáhly, zabránily mému střemhlavému pádu, zůstala jsem ležet u zdi. „Arigato, Batti,“ vydechla jsem a myslela na svého neviditelného ochránce v netopýří podobě. K další ráně nedošlo, protože ji odrazil Ishida.
   „Jsi v pořádku?“
   „Jo, ale nechci bojovat.“
   „Věř mi, že to nikdo,“ kývl hlavou. „Můžeš vstát?“
   „Zkusím to a pak beru kramle. S tim chlapem se mluvit nedá.“
   „Dobrá, cizinko. Kdo vlastně jsi?“
   „Shinobi,“ řekla jsem, považovala jsem to za nejlepší řešení. Nebude mi rozumět a to je jenom dobře.
   „To se tu budete jen tak válet? Strach vás přibil na místo?“ hulákal červenovlasý chlap s pichlavýma očima a prodlouženým mečem.
   „Víš, kudy pryč ze Společenstva duší? Znáš cestu?“
   „No, já nevím, jestli bych měl…,“ zamumlal Ishida.
   Cvaklo mi to, nevěří mi. Nejspíš skutečně dojde na boj. Rychle jsem se zvedla a vyběhla prvním možným směrem, Quincy mě následoval. Shinigami zavýskl, zřejmě se bál, že souboj bude jen tahle slabota. Když se nám ztratil z očí, mělo nám to signalizovat, že nám opět nadběhl.
   „Co chceš dělat?“ vyštěkl na mě mladík s modrými vlasy.
   V takovou chvíli neumíte odpovědět. V hlavě vám pulsuje jen ta nepředstavitelná vůle k životu. A čím je větší, tím silnější je i síla duše.
   „Chci se za každou cenu vyhnout boji, Ishido.“
   „O… odkud…“
   Natáhla jsem ruce před sebe a soustředila se. „Fuuton: Větrná stěna!“ Bariéra se před námi začala zdvihat jako neviditelný štít.
   „Co je to?“
   Stále jsem se dívala před sebe. „Je to živelná magie. Jeho zanpakuta by to neměla prorazit,“ prohlásila jsem pevně a přiblížila ke stěně ruku s pentagramem. „A tohle je pentagram, znamení rovnováhy živlů. Ale kdybych tušila, že se ocitnu tady, vzala bych s sebou ten obrácený.“ S jeho pomocí se mi podařilo bariéru ještě více zpevnit, mohla jsem z ní sundat ruce, stále jsem však zůstávala soustředěná. Moje vnitřní přesvědčení nelhalo, skutečně svým mečem zatím neprorazil otvor. Naslouchat svému vnitřnímu hlasu se občas vyplácí.
   „To je neuvěřitelné,“ vydechl Ishida, který zřejmě už zapomněl, že jsem ho před chvíli oslovila jménem.
   Znovu jsem zvýšila hlas. „Abaraii Renji! Chci si promluvit!“
   „Jak jsi tohle dokázala?“ naléhal brýlatý.
   Obrátila jsem se k němu. „Tam, odkud přicházím, nemám žádné schopnosti. Získávám je ve snech. Ovládat vítr mě naučili ninjové z Konohy.“

   Když v anime bojovníci kecají, protivník je nechá aspoň dokončit monolog. Je velká škoda, že ve snovém světě to tak nefunguje. Zůstat neustále ve střehu, to je první a jediné pravidlo. Když jsem obrátila pozornost k otravnému Ishidovi, Renjiho zanpakuta prorazila bariéru a zasekla se mi do ramene. Zalapala jsem po dechu. Stáhl mě na zem a přitáhl k sobě.
   „Proč… proč neposloucháš?“ dostala jsem ze sebe ztěžka a dál zápasila s bolestí.
   „Ale ale, co je to za způsoby, Abaraii? Bojovat takhle potmě… stojí ti to za to?“
   „Ta holka ne,“ usmál se na nového příchozího, chlápka s přitroublým úsměvem a přimhouřenýma očima. „Vždyť nemá ani zbraň. Zato ten druhý, s tím si určitě užijeme oba, Gine.“
   Pokýval hlavou. „Ale můžeme to vyřídit najednou. Nemyslíš, že to tak bude lepší?“
   Sehnul se ke mně, pracně jsem se škrábala na nohy a držela si rameno. Rána pálila, naštěstí nebyla moc hluboká, ale krev stejně tekla. Zatlačil mě zpátky, přidržel ruce, a když užil svou démonickou magii, obmotal je provaz.
   „Dívej se, jak jde tvůj přítel k zemi, zlatíčko.“ Ten úsměv byl vážně děsivý. Určitě to bude chladnokrevný zabiják.
   „Ishido! Utíkej pryč, nepleť se do toho!“

   Nebylo to snadné, ale podařilo se mi spojit ruce. Tahle technika je náročná na energii, ale zatím jí mám ještě dost. Quincy samozřejmě neposlechl, místo toho tasil ten svůj skvělý duševní luk. Vyrazila jsem ze sebe výkřik, každá proměna je bolestivá, i ta ve vítr. Shinigami se ohlédli, když provaz se zapraskáním zmizel.
   „Kde je?“
   Moje průhledné tělo uhánělo nejbližší uličkou pryč. Naposledy jsem zkusila zachránit, co se ještě dalo. „Zmiz odtamtud, Ishido!“ Vítr mu slova donesl, pochopil a rozběhl se opačným směrem. Určitě na sebe někde narazíme.
   „Hm, prchli oba. Jak je to možné?“
   „Myslím, že stačí jen sledovat tu krvavou stopu, co se táhne támhle,“ ukázal mu Renji rudé kapky na zemi. Rozeběhli se po stopě a nutno říci, že tak rychle jsem běžet neuměla, ani s pomocí větru.
   Rameno pořád krvácelo. V duchu jsem je všechny proklínala. Skutečně to tentokrát nevypadalo dobře. Ishida vyběhl z uličky naproti.
   „Kudy?“ zeptala jsem se ho. Začal se kolem sebe rozhlížet. „Nevadí, že mě nevidíš. Ukaž mi cestu ven z týhle díry! Už tu techniku dlouho neudržim.“
   „Rozumím,“ vydechl a změnil směr. Rychle jsem ho následovala, každou chvíli na nás mohli natrefit. Červená kaluž, co se za mnou táhla, se totiž zvětšovala.
   „Je to ještě daleko?“
   „Za chvíli budeme u brány,“ ujistil mě.
   „Pořád rovně?“ Přikývl. „Tak se běž schovat, už to zvládnu. A… díky za všechno.“
   „Dobrá. Ať tě štěstí provází, Shinobi.“

   Zastavila jsem se a z posledních sil soustředila do nohou chakru, okamžitě se rozzářily. Věděla jsem, že teď je pronásledovatelé uvidí. Pitomci, oba. To bylo tak těžký odpovědět na tak jednoduchou otázku? Byli tu asi všichni tak posedlí bojem, že z toho začínají magořit a zapomínají na zásady slušného chování. Příště si sem asi vemu tu jejich pláštěnku, aby ze mě hned nedělali nežádoucího… Ne! Žádné příště nebude! Sem už mě nikdo nedostane, ani blbou náhodou ne!
   Soustředila jsem chakru a všechny zbývající síly dala do posledního běhu. Dupot nohou za mnou byl pořád hlasitější. V očích jsem měla hrůzu. Jestli to nestihnu, už se neprobudím.
   „Ještě jednou, Zabimaru!“
   Nechtěla jsem vnímat hlas Abaraie Renjiho a pochechtávání Ichimaru Gina. Moje myšlenky patřily vyhřáté posteli. Vyjekla jsem, zubatý meč mi prolétl těsně kolem hlavy. Skočila jsem do podivné hmoty před sebou. Je to skutečně brána?

   Probudila jsem se tak rychle a prudce, že jsem vrazila hlavou do zdi. Rychle jsem si ji ohmatala a s úlevou shledala, že je to skutečně můj pokoj a mám na sobě pyžamo. Vstala jsem a vykročila ke koupelně. Po každém takovém dobrodružství je lepší obhlédnout škody. Měla jsem zas úplně černé panenky, neklamnou to známku strachu. V uších mi hučelo, když jsem stahovala vršek oblečení. Ten otřesný zážitek se mi bude ještě dlouho připomínat. A památkou na něj… je rudý flek na levém rameni.

   Život fanfictionáře je adrenalinový zážitek, ale každý má vědět, kdy je třeba přestat si hrát s ohněm.

KONEC

Povídka odkazuje na příběh SPRÁVNÁ PARTA


(Ishida byl překvapen tím, jak se někdo další a jemu úplně neznámý mohl ocitnout v prostorách Společenstva duší.)