18.kapitola - Konec srandy

vloženo: 20.06.2008   
počet zobrazení:   

   Mladá žena se předváděla pánskému osazenstvu v novém oblečení, které jí zhotovil Kakuzu, protože její staré už bylo na vyhození. Akatsuki obdivně pískali. Shenai dostala novou košili, blůzu, kalhoty a sukni, postupně se jim v novém šatstvu ukázala.
   „Chutě! Jejda, zase už mě to bere!“ bědoval Zetsu. No jo, museli si už konečně přiznat, že je to pořádný kus ženský.
   Tobi se právě vrátil z obchůzky. „Na stromě je papírová vlaštovka!“ Rázem byli všichni na nohou, div se nepřerazili jeden o druhého, jak spěchali okamžitě na vzduch.
   „Jak ji dostaneme dolů?“ Zůstala vklíněná na čtvrté větvi odspoda.
   „Hm. Šplhej nahoru, Deidaro. Už v tom máš přece praxi, ne?“
   „Ale připomínat jsi mi to nemusel, Itachi,“ zaškaredil se blonďatý ninja a hned se pustil do plnění úkolu.
   Konečně byl dole i s kořistí. Rozevřeli papírovou vlaštovku, uvnitř se schovávala písmena.
   „Tak úhledné písmo! To určitě psala Konan!“ mínil Itachi.
   „Co tam stojí?“ ptal se Hidan.
   Kisame se chopil vzkazu. „Atmosféra se uvolnila. Vraťte se domů.“ Domů! Jak krásně to znělo.
   „Víte co? Vyrazíme až po setmění, ať nebudíme pozornost.“
   „Skvělý nápad, Deidaro. Proč to nenapadlo mě?“ naříkal Zetsu.
   Shenai stála opodál a zdálo se, že malinko slzí. Bude se loučit.

   „Ještě zbývá vyřešit jeden ožehavý problém.“ Skupinka rokovala u oběda. Odpověď visela ve vzduchu. Shenai.
   „Jsem pro to, abychom ji nechali jít, kam jen bude chtít,“ prohlásil Hidan.
   „Tobi, chci se ti omluvit,“ usmál se na ninju s maskou Kakuzu. „Měls pravdu, když jsi tvrdil, že by jí bylo škoda!“ Zatvářil se potěšeně.
   „To přece nemůžete myslet vážně!“ rozohnil se Itachi. „Jsme zabijáci! Co se to s náma sakra stalo?“
   „Ale no tak, Uchiho! Jsme přece jako rodina! Ty bys snad odpravil člena vlastní rodiny?“ domlouval mu Hidan.
   „Bez váhání!“ zněla jeho odpověď.
   „A jo! My zapomněli, jak to s tebou vlastně je,“ poznamenal Deidara.
   „Ale stejně bychom tě přehlasovali. Holka dostane svobodu a my na ni budeme vzpomínat v dobrém.“
   „A ještě jedna věc!“ vložil se do toho Kakuzu. „O tom, co se tady dělo, nebudem Šéfovi nic říkat, byly by zbytečný řeči. Složte přísahu!“

   Stalo se. Uběhla ještě nějaká doba, než se přiblížil soumrak a hodina odchodu.
   „Bylo nám s tebou krásně, Shenai. A tak, než odsud definitivně zmizíme, chtěl bych ti něco dát.“ Hidan jí vtiskl do ruky kulatý uzavřený přívěsek. „Je v něm skryta obrovská ničivá síla. Použij ho jedině ve chvíli opravdového nebezpečí.“
   Objala ho. „Nezapomenu, Hidane.“
   Kisame předal děvčeti jeden ze svých kunaiů. „Všude číhá nebezpečí. Tak abys měla něco na obranu. Opatruj se.“
   „Ty taky, Rybičko.“
   Kakuzu se vytasil s peněženkou zhotovenou z hadí kůže a úmyslně přeslechl Deidarovy uštěpačné poznámky. „Schovávej mi drobný,“ mrkl na děvče.
   „Nechal jsem ti uvnitř štětec, barvičky a zbylý papíry. Však ty už si s tím poradíš. Dávej na sebe pozor, sestro.“
   „Nezapomeň a podporuj umění, bratře.“ Padli si s Deidarou do náruče.
   Zetsu byl malinko nesvůj, když Shenai předával květinový věnec. Dala si ho na hlavu, stejně jako Tobiho kvítek, a oběma poděkovala.
   „Hele, Itachi neříkej, že ti ta holka nebude ani trochu chybět. Přinejmenším se nebudeš mít s kým hádat.“ Uchiha jen něco ošklivého zavrčel. Shenai se zastavila jen pár kroků od něj a vzápětí na něj vyplázla jazyk. „Ha! Na tohle jsem ani nepotřeboval Sharingan! Věděl jsem, že přesně tohle udělá!“ prohlásil Itachi vítězoslavně.
   Usmívala se. „Tak tedy… sbohem.“
   Každý vyrazil pryč po svém. Někteří spěchali, jiní se naopak loudali. Deidara s Tobim opouštěli úkryt na křídlech obrovského ptáka. Nic ze svých věcí nezapomněli. Blonďáček pečlivě opatroval Shenainy kresbičky, které od ní dostal darem. Vraceli se domů.

   Vůdce Akatsuki a jeho přítelkyně stáli před branami sídla a hleděli do dálky. Vyhlíželi členy a v duchu už počítali ztráty.
   „Není támhle Zetsu?“ strčila do muže Konan.
   „Kisame s Itachim se už taky blíží.“
   Na kopci se zjevil obrys velké kosy. „Hidan!“ vykřikla radostně. „A Kakuzu jde hned za ním!“
   K překvapení obou přímo před nimi přistál Deidara s Tobim.
   Vůdce byl zmaten. To jsem z toho blázen. Nikdo nechybí!
   Konan je nadšeně vítala. Šéf je naopak sjížděl zkoumavým pohledem. Nešlo mu to do hlavy. Byli tři měsíce pryč, a přesto se tváří… ztrápeně?
   „No, jsem překvapen, že nejsou ztráty,“ prohlásil a členové Akatsuki se zatvářili nevinně.
   „Podcenil jsi je,“ zasyčela Vůdci do ucha Konan.
   „Zřejmě ano,“ oplatil jí ten naštvaný tón.
   „Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že za sebou máte nějaké prapodivné a záhadné dobrodružství.“ Zavrtěli hlavou a začali se smát. Šéf to nakonec pustil z hlavy.

   Než šli spát, zarámoval Deidara dva obrázky a pověsil je na čestné místo na zdi v jídelně. Na prvním byli všichni členové Akatsuki pohromadě, druhý zpodobňoval jistou osobu a nesl nápis: Na věčnou památku. Blonďatý ninja setřel z oka slzu, když práci dokončoval. Jistě ani jeden z nich na tu nesmírně zvláštní mladou ženu nezapomene, tím si byl jistý. I když už se nejspíš v životě nesetkají. Vzdychl, přehlédl výtvor a šel hledat ostatní.