14.kapitola - Temná minulost

vloženo: 14.06.2008   
počet zobrazení:   

   Hnědovláska se chytila rukou za břicho. Oči už zase dostaly normální barvu. Krev, zase ji viděla! Její temná minulost ji dohání! Kisame ji raději hned podepřel. Itachi si sedl na zem a vytáhl kunai z rány. „No viděli jste to? Ona na mě fakticky zaútočila!“ Nešlo mu to z hlavy. Navíc to byla opravdu dobře mířená rána. Ale vždyť ta holka není ninja a neovládá chakru, všichni to přece na vlastní oči viděli!
   „Jau!“ Něco mu hmátlo po noze.
   „Nekňourej, Itachi. Máš to jen povrchový,“ zasyčel Zetsu a neodpustil si ošklivou poznámku: „A to si to říká člen ANBU, když nevydrží ani takovej malej škrábaneček!“
   Mračil se na něj, ale mlčel.

   „Dobrý, Deidaro?“ Kisame zvedal blonďáčka ze země. „Jsi samá modřina.“
   „Jo, ale za to může jedině támhleten týpek,“ opáčil Deidara a otřepal se. Pak došel za Hidanem a donesl mu léčivou mast. „Mělo by to na sto procent zabrat.“
   „Tak to vyzkoušíme,“ uchechtl se. „Vítej zpátky.“ Pleskl ho přátelsky do zad.

   Večeře byla chutná, ale hlavní bylo, že jsou zas všichni pohromadě. „Fakt jste si mysleli, že bych vás tu nechal samotný?“ Deidara už zase vtipkoval. Fialový monokl mu na obličeji svítil jako maják.
   Itachi seděl vedle Kisameho. „Tak už se nemrač. Byla to určitě jenom náhoda.“
   „Dost divný. Zvlášť ten její postoj. Nelíbí se mi to.“
   Kisame smutně pokýval hlavou. „Já tě varoval. Říkal jsem ti snad miliónkrát, aby ses k tý holce choval slušně.“
   „Hm,“ zavrčel a raději se zas věnoval svému jídlu.

   Deidara právě ostatním líčil, jak se z jedné stařenky pokoušel vylákat onu prazvláštní medicínu. Shenai měla přimhouřené oči a záda si opřela o jeho klín.
   „A když ti řekla, že to nedá jen tak někomu, jak jsi to nakonec řešil?“
   „No… když už to teda musíš vědět, Kisame… zatnul jsem zuby a v přestrojení jsem jí navrhl, že to odpracuju. Co k tomu dodat. Drhnul jsem podlahu, plel záhony a čekal, až se nade mnou ta babka konečně smiluje.“ Shenai se začala smát.
   „To bys měl jednodušší, kdyby ses té milé stařenky zbavil.“ Kakuzu se plácal do stehen.
   „No to teda vůbec! Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem našel někoho, kdo ovládá léčitelství? Navíc to byla malá vesnička a snadno by tam došlo k pozdvižení.“
   Tobi se zachichotal. „Já bych vás tolik chtěl vidět s hadrem v ruce, Deidaro-senpai!“ Ostatní se k němu přidali.

   Itachi dost váhal, než se odhodlal k podobnému kroku. Nakonec však došel ke skupince. „Mohl bych s tebou chvíli mluvit?“ oslovil Deidaru.
   „Pokud mi chceš něco sdělit, řekni to před ostatními. Modřin už mám dost!“ setřel ho blonďáček.
   Uchiha se ušklíbl. „Vidím, že vtip ti rozhodně nechybí.“
   „Před ní se ovládám, jen aby ti to bylo jasný! Tak co teda chceš?“
   Nastala trapná chvíle ticha. Pak se rty černovlasého mladíka pohnuly, ale vyšel z nich pouhý šepot.
   „Neslyším tě…,“ protáhl Deidara a viditelně si to užíval.
   „Moh bych dneska v noci spát s Kisamem?“ vypravil ze sebe nakonec.
   „To mi snad ani neříkej!“ rozchechtal se Hidan.
   „Ty se bojíš, že tě naše kráska odpraví ve spaní? No to je fór!“ zabublal Kakuzu a ze samé radosti začal škytat, až se stěny otřásaly.
   „Vemu ho ven, než ho to přejde,“ zašklebil se Zetsu. Shenai pootočila hlavu a pak také propadla smíchu. Uchiha se na ni díval velice výmluvným pohledem.
   „Takže je to jasný! Nestěhuju se! Hezky si sněz, co sis nadrobil.“
   Tohle tě ještě bude mrzet, Deidaro! Itachi vzdychl a šel prohrábnout zásoby, jestli náhodou nezbyla nějaká dobrota.

   „Jak tě vůbec napadlo vydávat se za ženskou?“ Zetsu se už vrátil. Jak později vyšlo najevo, shodil Kakuzu do té venkovní jámy s vodou. Skutečně účinný způsob, jak se zbavit škytavky.
   „No, pořád jste mi předhazovali, že vypadám jak holka. Zkrátka se mi to vybavilo a zařídil jsem se podle toho. Mimochodem, Shenai, ten plášť ti děsně sekne.“
   Zavrtěla se a broukla: „Děkuju.“
   Itachi si šel lehnout, atmosféra ve skupince se trochu uvolnila.
   „Řekni mi, Deidaro, tos chtěl Uchihu s tím ženským kukučem sbalit?“
   Blonďáček samým překvapením vyprskl vodu, co měl zrovna v puse. „Co? Ne, to mělo být jen maskování.“ Otřásl se. „I kdybych náhodou byl na kluky, tak o něj bych se fakt nepokoušel. Ale dost mě naštvalo, že mě nepoznal,“ broukl uraženě, a udělal přitom tak výmluvné gesto, až všichni kolem pukali smíchy.

   Shenai se zvedla, přešla na druhou stranu chodby a chvíli hleděla do stěny, jako by si něco rozmýšlela. Potom se otočila a tvářila se velice zvláštně. „Měla bych vám o sobě něco důležitého říct.“
   Zpozorněli. Řekla to hlasem tak ponurým, až z toho některým naskočila husí kůže. Nechtělo se jí vracet zpátky mezi ně, ale nakonec ji přemluvili.
   „Musím pořád vzpomínat na ten den, kdy jste mě našli v opuštěném domě. Vím, že tehdy se měla konat slavnost.“
   „Jo, vlastně jsme ty lidi ani nemuseli nahánět, všichni byli venku!“
   „Pst! Neruš!“
   Shenai si zvolna dodávala odvahu. „Otec se tvářil tak klidně, když jsme si po večeři přiťukávali. Ani nevím, jak se mu se starším bratrem podařilo zatajit, že se ve vesnici děje něco slavnostního. Ale vím, proč mne zkoušeli opít. Stalo se to před několika lety…
   Ve vesnici probíhala každoroční tradiční hostina. Hnědovláska tančila s bratrem a užívala si večer plnými doušky. Všichni se bavili. Pak se dva opilci zničehonic začali prát. Jeden svého soka ošklivě poranil, po stole tekla krev.
   V té chvíli se právě děvče se sourozencem točilo dokola, ale skvrny si všimlo. Dostavila se strašná bolest hlavy, ještě posílená vypitým alkoholem. Nikdo přesně netušil, co se stalo. Během pár vteřin ji uviděli, jak se snaží vytáhnout nůž z těla raněného.
   „Neví se, co se přesně stalo. Nejspíš jsem to byla skutečně já, kdo toho muže bodl přímo do srdce. Ututlalo se to. Rodiče tvrdili, že to byla nehoda, že do mě omylem strčili a ten nůž byl jen v nesprávné chvíli na špatném místě. Od toho večera se však můj život změnil.“
   Poslouchali ji, stále chtěla hovořit. „Den poté jsme se s matkou hrozně pohádaly. Vmetla mi do tváře, že viděla ty krví podlité oči a můj zvláštní výraz a přímo cítila tu touhu po krvi. Křičela, že jsem monstrum a mě to hrozně zraňovalo. Nakonec si sbalila věci a odešla. Otec a bratr si říkali, že už se stalo, ale nechtěli znovu riskovat, proto jsem se od té doby musela držet stranou od lidí, aby se to nestalo znovu.“ Už nemohla dál a složila hlavu do dlaní. Ninjové netušili, co by na to měli říct. Doslova jim vyrazila dech. A ten její výraz ve tváři, když zaútočila… v té chvíli si mohli s Itachim směle konkurovat.
   Kisame to vyřešil za všechny. Objal ji, osušil slzy a řekl jen: „Zapomeň, to všechno už je dávno minulostí…“