6.kapitola - Akatsuki jdou na lov

vloženo: 25.05.2008   
počet zobrazení:   

   „Došlo jídlo!“ hlásil Deidara. „A taky jsme na suchu!“
   „Co to povídal?“ ptal se Hidan.
   „Že došel chlast!“ překládal mu Kakuzu.
   Nesmrtelný ninja vyloudil slzičku. „Fajn, nastal problém – není jídlo. Jak to řešit?“
   „Půjdeme obhlédnout tu vesnici, jestli tam ještě něco nezůstalo.“
   „Tak jo. Kdo půjde?“
   Byla ustanovena skupina: Kakuzu, Hidan, Zetsu a Kisame. Itachi s Deidarou se měli poohlédnout po jídle jinde a Tobi byl shledán dostatečně způsobilým k tomu, aby ohlídal Shenai.
   Jak se dohodli, tak i udělali. Itachi a Deidara se vydali na průzkum. „Mám nápad. Co se vsadit?“
   „Proč ty musíš mít pořád roupy, Deidaro?“
   Blonďatý ninja se pochichtával. „Neváhej! Klidně vsaď cokoli.“
   „Dám krk za to, že už tě zase napadla nějaká pitomina,“ mávl rukou Itachi. „Ale tak fajn. Když prohraješ, donutím tě strávit tři dny a tři noci se Shenai. Já si lehnu ke Kisamemu a aspoň se konečně pořádně vyspím.“
   Deidara se ušklíbl. „Přece to nemůže být až tak zlý? Tak jo. Ale když prohraješ ty, tak… vyvedeš něco Kakuzovi.“
   Itachi vytřeštil zrak. „Blázníš? Vždyť by mi zabil!“
   „Jen neboj, s tvou záchranou se počítá. Tak platí?“ Deidara na něj udělal psí oči.
   „Já nevím. Je to riskantní.“
   „Vsadil jsi těžkej kalibr, musel jsem to nějak vyvážit.“
   Nakonec si s Itachim plácli, i když Uchiha střelil po Deidarovi vražedným pohledem.
   „Ale žádný podvádění! Nepoužiješ Sharingan ani žádnou jinou techniku. Chytíme si kořist hezky ručně. A začínáme… teď!“ Za hovoru došli až na místo plné zeleně.
   „Zajíc!“ vyhrkli oba naráz, skočili po nebohém zvířátku a srazili se.
   „Au! Neumíš dávat pozor?“ bědoval Deidara a mačkal si bouli.
   „To ty ses mi pletl pod nohy!“ ohradil se Uchiha.
   Druhý pokus nedopadl o moc lépe. Kořist v podobě zvěřiny jim zdárně unikala. Vrhali se do boje s takovou vervou, že byli během poměrně krátké doby docela slušně pomlácení. Teď oba leží na zemi a pozorují ušaté zvířátko, které vyplašeně zírá z jednoho na druhého.
   „Pojď sem, králíčku! Strejda ti dá travičku…,“ lákal ušáka Deidara.
   „Pojď sem. Slibuju, že ti neublížím,“ prohlásil Itachi otráveně, jak se pokoušel ke zvířeti dostat dřív. Nechtěl si nechat ujít příležitost, jak se aspoň na chvíli zbavit té otravné ženské. Náhle vyrazil a…
   „No podívej se na to! Jak jsi toho králíka zalehl, udělal jsi z něj placku.“
   „A můžu já za to? Aspoň, že jsem vyhrál.“ Vzal do ruky králíčka, který si rozhodně nezasloužil tak strašlivý osud, jako být rozplácnut několikanásobným vrahem, a nesl ho do úkrytu.
   Ostatní už dorazili. Vesnice byla stále liduprázdná a nějaké jídlo tam ještě zbylo. A Kakuzu objevil jedno místo, kde někdo nechal nehlídané saké. Deidara se tvářil stále ještě pohoršeně a Itachi schovával placaté zvířátko za zády.
   „Tak co jste ulovili?“ vyptával se Hidan. Černovlasý se napřed zdráhal, ale pak jim ukázal úlovek.
   „To si ze mě děláš srandu, ne? Tohle se přece už nedá jíst!“ běsnil Kakuzu.
   „Úroveň přijímacích testů do Akatsuki značně poklesla,“ neodpustil si Hidan.
   „Ale vždyť žádné takové řízení nebylo!“
   „Právě proto to říkám, Zetsu. Mělo by se to zavést.“
   „A co jste vůbec dělali, že jste v takovémhle stavu?“ Oba mlčeli a nikdo z nich nedostal ani slovo.
   Itachi se škodolibým úsměvem dovedl blonďáka do pokoje. „Měníme hlídku!“ osvětlil Shenai situaci. „Tři dny a noci spíš s Deidarou. A já se stěhuju ke Kisamemu.“ Dívka posmutněla. „Ty nemáš radost?“ zarazil se Itachi.
   „Proč tak málo? Tři dny uběhnou hrozně rychle.“ Vyplázla na něj jazyk.
   Tak koukám, že jí nějak rychle otrnulo, pomyslel si, nahlas však řekl: „Buď ráda za to, co je. Já už se hrozně těším, že si to peklo užije taky někdo jinej.“ Odkráčel.
   Shenai se rozesmála. Deidara si přisedl k ní. „Jen počkej! My dva si užijem spoustu srandy!“