19.kapitola - Víc se usmívej!

vloženo: 30.07.2008   
počet zobrazení:   

   Tsunade seděla v pracovně a radila se s Shizune. „Zprávy od Kakashiho jsou dost znepokojivé. Musíme vyslechnout všechny, kteří se s Akatsuki už setkali.“
   „Máte pravdu, Tsunade-sama.“
   „Pošli pro Maraki! Vyslechnu ji první!“
   Netrvalo dlouho a zjistila, že se po ní doslova slehla zem. Zabušila na dveře jejího domu, brunetka ji následovala. „Kde je vaše dcera?!“
   Liannin otec se zatvářil rozpačitě. „Dostala volno, tak na několik dní opustila Konohu.“ Pátá ho vyzvala, ať jí ukáže její pokoj. Bez váhání poslechl.
   Shizune se rozhlížela po místnosti. „Podívejte!“ Objevila dopis.
   Tsunade zkřivila rty a začala číst. „Děkuji za všechno. Měli bychom se setkat, dokud ještě neutichl ten rozruch, protože pak už možná nebude příležitost. Prokaž se strážím příslušným znakem a vpustí tě dovnitř. Podepsán Gaara.“
   „Zatraceně!“ ulevila si Tsunade. „Odešla sama? Copak neví, že se kolem stále potulují Akatsuki?!“ vyjela na dívčina otce.
   „Přece už se s nimi jednou setkala a přežila to…,“ odvážila se zaprotestovat Shizune.
   „To mě ale absolutně nezajímá!“ rozkřikla se Hokage.
   „Ona se vrátí! Je až moc opatrná,“ prohlásil Maraki.
   „Vyhlásíte pátrání?“
   „Ne! Ale až se vrátí, dám jí za vyučenou!“

   Dorazila k branám Skryté písečné v poměrně krátké době, celou trasu několikrát důkladně prozkoumala na mapách.
   „Stůjte!“ Strážce zastavil tu postavu v černém plášti. Ukázala mu lístek. „Tudy, prosím.“

   V budově chvíli stála na chodbě, nevěděla, kudy se teď dát. Sňala kápi a svlékla plášť.
   „Bloudíš?“
   Ohlédla se. „Kankurou!“ vydechla radostně. Pak posmutněla. „Měla bych to tu vyřídit rychle. Jsem zde totiž na vlastní nebezpečí.“
   „Rozumím ti. Pojď!“
   Rozběhla se za ním. Cestou potkali Temari. „Vítej! Od čeho máš ty spáleniny?“
   „Cesta sem neprobíhala zrovna hladce.“ Usmály se na sebe.
   „Ty dveře vzadu napravo,“ ukázala jí rukou směr. Trochu nesvá vykročila.

   Zaklepala.
   „Vstupte!“ ozvalo se.
   Vzala za kliku. Právě se ocitla v pracovně Kazekageho, Gaara však na sobě nyní roucho neměl. Vstal. Pomalu došel až k ní. „Vítej,“ řekl jen.
   Dívala se na něj. Byla tak ráda, že je naživu. Nechtěla by přijít o tak dobrého přítele. S úlevou vydechla a pevně ho objala. Překvapilo ho to. Zároveň však pozapomněl na to, že svou nádobu s pískem neuzavřel dost pevně. Okamžitě se ho trochu vysypalo, chtěl chránit svého majitele, ale jen je víc přimáčkl k sobě. Lianna zůstala stát s hlavou opřenou o mladíkovo rameno a Gaara měl teď ruce těsně u těla.
   „No…,“ zatvářil se zmateně. „Zdá se, že jsem nebyl dost opatrný,“ ušklíbl se.
   „Dostaneš nás z toho?“
   Za dveřmi se ozval smích, dvojitý. Spíš to bylo jen takové chichotání. Lianna se pokusila odlepit, byla to však marná lásky snaha. Pokusil se pohnout dlaní a vzápětí oba úlevně vydechli. Odvolal písek a šel důkladně uzavřít svoji tykev. Lianna si klekla na podlahu a lapala po dechu.
   „Trochu zvláštní přivítání!“ chechtal se Kankurou.
   „Byla to nehoda!“ protestoval Gaara, ale cukaly mu koutky.
   Černooká se už konečně mohla zvednout. „Jen se víc směj! Úsměv ti sluší!“ Mrkla na něj. „Jsem ráda, že to nakonec dobře dopadlo. Mám ve vás opravdové přátele, o které bych v žádném případě nechtěla přijít!“
   Rozhodlo se, že dnes přespí v Písečné a zítra vyrazí domů. Jít teď v noci by bylo příliš nebezpečné. Strávila příjemné posezení u večeře s celou tou zvláštní trojicí, při níž si vzájemně sdělovali zážitky.
   „Divil jsem se, že Naruto tě nevzal s sebou,“ pravil Kankurou.
   „Pátá to nedovolila! Mám dojem, že právě teď nepříčetně zuří a já to pěkně schytám, až se vrátím. Ale… za tyhle chvíle to stojí.“
   „Snad najdeme něco, čím tu vaši Hokage usmíříme,“ Temari se zakuckala, jak zadržovala smích. Bylo krásné vidět tuhle šťastnou rodinku pohromadě.
   Lianna vyslechla celou tu ponurou historii a doplnila k ní, co věděla ona. „Říkal jsi, že jsi bojoval s mnohem zkušenějším loutkářem, Kankurou? Něčí tělo zůstalo v jeskyni, přes kterou jsem musela projít. Na místě zbyly zbytky nafialovělého jedu.“
   „To byl bezpochyby on,“ přitakal mladík. „Člověk-génius, po kterém jsem zdědil bojové loutky. Sasori z Červených písků.“
   „Musíme se teď mít na pozoru!“ zpozorněla Temari. „Kdykoliv se mohou vrátit… ti… Akatsuki!“
   „Konoha už je v pohotovosti, neustále hlídáme hranice, ale teď určitě hlídky ještě posílíme!“ přikývla Lianna.
   Gaara je celou dobu poslouchal a tvářil se… zvláštně.
   „Je chudák pořád ještě úplně vyvedený z míry, protože ho šlo zachránit tolik lidí a celá vesnice ho s jásotem uvítala.“ Kankurou do něj strčil. Ohnal se po něm, jako kdyby byl otravná moucha.
   „Protože si myslel, že ho nikdo nepotřebuje!“ rýpla si Temari. „A na nás přitom úplně zapomněl!“ broukla uraženě.
   Zarazila se. „Skutečně sis myslel, že o tebe nikdo nestojí? Jak tě jen napadla taková hloupost?“
   Zavrtěl hlavou a pokusil se usmát. Hovor se opět rozproudil.