17.kapitola - Vzkaz

vloženo: 30.07.2008   
počet zobrazení:   

   Celá Skrytá písečná vesnice radostně uvítala svého Kazekageho, kterého se naštěstí podařilo zachránit. Gaara byl stále ještě zmaten tím, že pro něj tolik lidí riskovalo život. Temari a Kankurou ho dovedli do pokoje. Posadili se k němu. Na obou bylo vidět, že nemají daleko k pláči.
   „Já…,“ promluvil a hlas se mu trochu třásl. „…netušil jsem, že mne někdo skutečně potřebuje.“
   „Plácáš hlouposti, bráško!“ Střapatá blondýnka ho objala. „My všichni tě přece máme rádi. Vždycky to tak bylo.“
   Kankurou se přidal. „Nikdy jsi nebyl sám. My dva jsme stáli za tebou. Jenom jsi to odmítal vidět.“
   Přitiskli se k němu, vychutnával si ten pocit lidského tepla.
   „Odpočívej. Musíš překonat tu slabost,“ domlouvala mu Temari. Nechali ho o samotě.

   O pár minut později našla střapatá svého druhého sourozence, jak rejdí očima po nějakém kusu papíru.
   „Co to máš, Kankurou?“ zeptala se podezřívavě.
   „Před chvíli to přinesli. Zdá se, že bráška dostal dopis.“
   „Ale… to bys neměl číst!“
   Kankurou se bránil. „To už bylo otevřené, přísahám!“
   „Čím to je, že ti ani trochu nevěřím?“ ušklíbla se.
   „Nechám mu to v pokoji. Bude mít určitě radost. Přišlo to prý před pár dny z Konohy.“
   „Ó!“ podivila se Temari, ale dál se už nevyptávala.

   Gaara se prospal. Když se probíral, ještě pociťoval slabost. Když tu byl Naruto, bylo v domě až moc hlučno. Teď mu to ale přece jen trochu chybělo. Promnul si oči a rozhlédl se po svém pokoji. Na stole byl hrnek s vodou a u něj položený dopis. „Pro mě?“ podivil se, ale vzal jej do ruky. Musel jej přečíst několikrát, než pochopil. Náhle bylo tolik lidí, kteří se o něj báli. Bylo to snad kvůli tomu, že se začal starat o druhé? Nejspíš.
   „Už je mu líp. Hele, jak se směje!“ Kankurou vyšel zpoza dveří.
   „Copak to máš, Gaaro?“ přidala se Temari.
   Beze slova jim ukázal dopis. Blondýnka ho začala číst nahlas. „Prvním krokem ke změně je otevřít někomu své srdce. Ušel jsi velice dlouhou pouť na své cestě životem a mnoho změnil. Teď musíš poznat, že nejsi na světě sám. Lidé jsou mocní tím, jak čistou mají duši a jak dokážou chápat ostatní. Podle těchto řádků už nejspíš víš, kdo psal tahle slova. Je to jeden z lidí, kterým na tobě záleží. Možná, když se pořádně rozhlédneš kolem sebe, uvidíš víc lidí, kteří tě mají rádi a chrání tě.“ Podpis chyběl, pisatel připojil pouze znak Konohy.
   „Musel to psát opravdový přítel,“ prohlásila Temari.
   „Někdo obětavý, kdo tě poznal z trochu jiné stránky,“ zašklebil se Kankurou. „A Naruto to nebyl, rozhodně by to tak rychle nestih.“ Všechny to rozesmálo.
   „Navíc,“ Temari se zablýsklo v očích. „Je to zcela jistě ženské písmo. A mám takový dojem, že bys tu osobu měl pozvat k nám na návštěvu.“
   „Myslíš?“
   „Jsem si tím jistá.“

   „Lianno! Musím s tebou mluvit!“
   „Stalo se něco, Neji?“
   Hyuga zavrtěl hlavou. „Jen ti chci poděkovat a říct, že už tomu všemu věřím. S tím žralokem jsme bojovali. Poznal jsem ho okamžitě a zdálo se, že už se setkal s Gaiem senseiem. No, ale můj mistr má čím dál mizernější paměť. Každopádně… převezl nás.“
   „Chceš se vypovídat?“ kývla hlavou.
   „Docela rád bych, ale…“
   Z dálky se ozvalo volání. „Hej, Neji! Přijdeš pozdě na trénink!“
   Otřásl se odporem a ukázal rukou na přibíhajícího Leeho. „…ale jak vidíš, tak ani nemám šanci.“
   Zachichotala se a za to ji sežehl pohledem.
   Ninja v zeleném už je doběhl. „Zdravím, Lianno-san! Jdu si pro Nejiho!“
   „Jen ho s Gaiem senseiem moc nepředřete. Koukni, jak se chudáček tváří.“
   Neji zrudnul. Bral to jako ponížení. „Sil mám ještě víc než dost!“ zařval bez varování a s oběma rukama sevřenýma v pěst odkráčel.
   „Čekej!“ Rock Lee za ním pádil.

   Ještě se držela za břicho, jak ji bolelo od smíchu, když vcházela do domu. „Máš tu poštu. Matka ji odnesla nahoru.“ Polkla a s nejistým výrazem se podívala na otce. Pak beze slova vyběhla schody po dvou. Nedotčený vzkaz měl na sobě znak Písečné. Malinko se roztřásla, než ho otevřela. Třeba jsou to špatné zprávy. Pohlédla na první řádky a úlevně vydechla. Nechala dopis na stole, zakrytý knihou.
   Vyběhla z pokoje. „Otče, kde jsou tvé mapy?“