2.kapitola - Přivolávání snů

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Pustila jsem v přehrávači Enyu, aby se tomu spícímu andílkovi zdály hezké sny. Nebylo mi lehko u srdce z toho, že se mám postarat o tohle přerostlé děťátko, ale to už se nějak zmákne. Už teď mi bylo jasný, že Johnny mě v tom nechá vymáchat. No co, jsem dospělá, samostatná žena.

   Vypracovala jsem si seznam tras, vytáhla je fixy, prostě udělala všechny nezbytné přípravy pro velkou pátrací akci. Nedělala jsem to ráda, ale problémů teď bylo moc. A taky… ten mladíček ve mně probudil soucit, nemohla jsem ho tu nechat utrápit.

   Zaposlouchala jsem se do zvuku hudby a nechala fantazii plynout. Tohle bylo divočejší než všechny moje sny dohromady. Semestr je v plném proudu, takže začne zoufalý závod s časem. Pořád mi ještě běží výuka, na kterou musím chodit. Nejsem pilný student, to ne, ale je důležité mít nějaká zadní vrátka, náhradní řešení, protože (a to říkám opravdu upřímně) moc štěstí jsem v životě neměla.

   Uplynula další hodina, než jsem dala dohromady něco jako časový rozvrh a seznam povinností. Pak jsem byla pro změnu ospalá zas já. Bratr už dávno vstal a zanechal mě v mém workoholickém šílenství. Nasnídala jsem se (naši už si zvykli, že se ráno dycky nacpu), takže polovina připadne Felicianovi, až se vzbudí. Snad ten jeho vybíravý jazýček ocení rohlík se salámem a kupované mléko. Lehla jsem si do bratrovy postele, ani mi to nepřišlo divné, vždyť moje lůžkovina byla zabraná.

   Vzbudila jsem se… hodně příjemně. Někdo mě hladil po zádech a já si spokojeně pomlaskávala. A pak jsem slyšela ten zvonivý smích, díky kterému jsem otevřela oči, a když jsem si uvědomila, co dělám, rozpačitě jsem se zašklebila. „Aha, tak to tys mě škrábal na zádech.“

   Ukázalo se, že Feliciano je schopen zbaštit úplně všechno, pokud mu to nabídnete s úsměvem. Ani nad tím rohlíkem neohrnul nos, i když to pro něj chuťově určitě nebylo nic moc.
   Pili jsme mléko, pak šťávu a povídali si. „Poslyš… už jsi někdy byl ve škole?“
   „Nó… jednou jsme tam dělali průzkum.“
   „Vážně? Povídej mi o tom!“ řekla jsem, byla jsem zvědavá.
   Vraštil čelo, jak si snažil pracně vzpomenout. „Německo říkal, že by bylo dobré zjistit, jak se děti v různých zemích učí o historii. Chodili jsme do třídy po dvou. Nechal mě tam jít s dotazníky samotného a ty německé děti se mi smály.“ Pokývala jsem hlavou. „A on tam pak přišel,“ vyprávěl hnědovlasý dál. „A řekl jim: Kdo vám dovolil posmívat se Itálii? Měl takový ten navztekaný hlas a já se ho v tu chvíli taky bál.“
   Dovedla jsem si to živě představit. Říkal to tak poutavě, že jsem okamžitě sáhla po papíru a naškrabala si pár poznámek.
   „A co takhle… americké děti?“
   „Německa se bály a mě vůbec neposlouchaly. Praly se mezi sebou a házely po sobě papírové vlaštovky,“ vysvětloval a pak se na chvíli odmlčel. „Ale japonské děti… jé, ty byly tak hodné! Mohl jsem na ně mluvit, byly tiché a poslouchaly.“
   Usmála jsem se pro sebe. „No, tak zítra ti ukážu moji školu. Chvíli tam budeme, než se vydáme hledat tvé přátele. Ale budu potřebovat, abys mi pomohl.“
   „Ano, ano! Já to zvládnu!“ nadchl se mladíček.
   „Určitě, věřím ti. Hele, co se takhle spolu mrknout na film?“

   I Bůh ví, že taky někdy potřebuju dovolenou. Rozvalila jsem se na gauči a sáhla po ovladači, Feliciano si ihned přisedl. Pustila jsem film Maléry pana účetního, je to skvělá italská komedie.
   „Teda, když si pomyslím, že tohle povolání bych jednou chtěla dělat…“
   Sledovali jsme šílené sportovní zápolení podnikových zaměstnanců, což byli spolupracovníci ubohého Fantozziho, a smáli se u toho jak dva blázni.
   Pravdou ovšem je, že jsem nakonec z toho filmu měla kulový. Předně proto, že Johnnyho naše průpovídky štvaly tak, že se nemohl soustředit na hru, takže nás vyhnal zas do pokoje. A když jsme chtěli dokoukat ten film tam, zjistila jsem, že mladý Ital je tak strašně upovídaný, že vlastně obrazovku už ani nevnímám.
   Vyprávěl spoustu zajímavých příhod, některé slyšel, jiné sám prožil. Všechno jsem si pečlivě poznamenala a v duchu si umínila, že si musím zjistit, jak se to stalo doopravdy, a došla k poznání, že tyhle neuvěřitelné příběhy mým čtenářům pěkně pocuchají nervy.

   Musela jsem se smát, některým těm příhodám se dalo uvěřit jen stěží. A Feliciano pořád vyprávěl. Jak se Arthur s Francisem ztratili na moři, jak Ludwig připravil pro zástupce ostatních zemí výcvik přežití, nebo příhodu o tom, jak šel Francie s oběma Italy na lov žen.

   Bylo mi jasné, že ho musím nějak zastavit, nebo mi brzy oddělá bránici. Zkusili jsme přejít na trochu jiný povídkový žánr, ale pravda byla ta, že ve Felicianově podání vám i úplný horor připadal úsměvný.
   Řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Z přemíry nových nápadů by mi za chvíli praskla hlava a rodiče by větřili, kdybych přišla k obědu moc vysmátá. Takže po klasickém rodinném obědě, při němž nebyla nouze o říhání z otcovy strany a sarkastické poznámky ze strany Johnnyho, jsem se rozhodla, že našeho Itala zabavím nějak jinak.
   „Nechceš se mnou kreslit?“ navrhla jsem mu. Já to neumím, o to větší to bude sranda. A taky byla. Baštili jsme čokoládové sušenky a hleděli si každý svého papíru.
   „Ukážeš?“ žadonil, přikývla jsem.
   Nějakým zázračným způsobem se mi podařilo nakreslit auto, které by byl schopný načmárat snad úplně každý předškolák.
   „Hm, to nevypadá…“
   „Jo, to mi povídej,“ uchechtla jsem se a sledovala, jak se chopil gumy a své tužky. Čára sem, čára tam a z mý nabouraný ojetiny bylo Ferrari.
   „Fíha! Ani jsem nevěděla, že to jde!“
   Vždycky počkal, až něco nakreslím, a pak mi obrázek vylepšil, zkrásněl mi pod rukama. Takhle jsme zachránili nemocnou kočku, barák, co se kácel, bo byl našikmo, psa s přejetou nohou a rande dvou prapodivných postav.

   Smáli jsme se, nemusel vůbec nic říkat, a ten nehorázný řehot přilákal Johnnyho. „Leo? Nepotřebuješ něco?“
   „Né, dobrý, vystačíme si,“ zakuckala jsem se a Feliciano dodal: „Elie kreslení baví, ale moc jí nejde.“
   „Elie?“ zarazil se.
   „To je krycí jméno,“ odbyla jsem ho. Pokrčil rameny a zase zalezl do obýváku.

   Po chvíli jsme toho nechali s tím, že někdy příště v tom budeme pokračovat. „Co bys teď nejraději dělal?“
   „Nó… ležel venku v trávě a zíral na mraky.“
   „Jo, ale to teď nemůžeme, nesmí tě tu nikdo vidět. Večer se budeš muset schovat, nebude tu bezpečno.“ Pak jsem se zamyslela. „Hele, víš co? Lehni si na postel, něco vyzkoušíme.“ Poslechl a usmál se. „Tak… zavři oči.“ Udělal to. Zatáhla jsem závěsy, aby nás nerozptylovalo světlo. „Co vidíš?“
   „Zlatou záři,“ odpověděl popravdě.
   „Tak nemysli na to, že ji máš před sebou. Uvolni se a představ si, že ležíš na trávě a slunce ti praží na hruď. Příjemně hřeje, je nádherný den, na obloze není skoro žádný mrak…“ Mluvila jsem pomalu a všimla si, že můj hlas ho uspává.
   Pak se překulil na bok a zamumlal: „Ty umíš tak krásně vyprávět.“
   Pohladila jsem ho po vlasech. „To víš, všichni povídkáři tohle umí.“

   Když se na nás Johnny přišel znovu podívat, bylo už po večeři. „Všichni jsou ve vzduchu, stadión bouří. Potterovo koště se řítí k zemi. Když si nedá pozor, rozmlátí se o zem, a i kdyby to skoro neubrzdil, stejně se praští tak, že ho to bude děsně bolet.“
   Když jsem mu nabídla, že jestli chce, můžu mu něco přečíst, odmítl to. Nechtěl číst, chtěl příběh převyprávět právě tím způsobem, aby si to mohl představit tak živě, jak to jen půjde.
   „Co tu vyvádíte? Čteš mu Harryho Pottera? To se nebojíš, že ho tím zkazíš?“ nadhodil bráška pochybovačně.
   „Víc bych ho zkazila, kdybych mu četla Stmívání,“ ušklíbla jsem se. „A jestli ti to nevadí, kazíš nám atmosféru.“

   Večer proběhl v relativním klidu. A když nastal čas jít spát, Ital mě žádal, abych si zase hrála na uspávačku hadů. Vlastně mě to začínalo bavit. Byl to dobrý trénink na učitelství, musela jsem se smát.
   „To tě mám vážně uspávat jako malý dítě?“ chechtala jsem se, ten kluk mi dneska prodloužil život nejmíň o sto let.
   „Prosím, Elie. Německo vyprávět příběhy neumí.“
   „Tak jo. A když už jsme u toho… co jste dělali, než jste se vy dva dostali sem?“
   Ital se zamyslel. „Šel někam do sklepení, prý jsem tam za ním nesměl. Chtěl jsem jít do kuchyně a připravit těstoviny, když něco narazilo do našeho domu a poničilo ho.“
   Díra, blesklo mi hlavou. No jasně! Musela to být časoprostorová díra. „Dobrá, už tě s tím nebudu trápit. A má to být hezký sen?“ Jen přikývnutí. „Hm, dobrá… nech mě chvíli přemýšlet…“ Odmlčela jsem se do doby, než se dostavil nápad, celou dobou se na mě díval a čekal. „Ták… vracíme se zpátky časem. Je to obrovský sál, plný lidí. Hraje přenádherná rakouská hudba, ocitli jsme se na plese. Páry tančí, vykročil jsi a jdeš požádat jednu z těch mladých dam o tanec. Bereš ji kolem pasu, hudba zvolnila. A potom… je parket jen váš.“
   Podívala jsem se na něj, už spal. Přikryla jsem ho, usmála se pro sebe a zamířila do koupelny. Chtělo to sprchu.