1.kapitola - Lektvar Zapomnění

vloženo: 01.05.2008   
počet zobrazení:   

   Staré honosné sídlo tonulo v tmách. Tři ustrašení skřítci pobíhali na svých krátkých nožkách a zapalovali v pokojích svíce. Ten dům byl naplněn zlem, kterému se nemohli vzepřít. Bylo to zlo, jemuž museli sloužit, dokud to bude v jejich silách…

   Pohledný čtrnáctiletý mladík ležel na posteli a zíral do stropu. Neskutečně se nudil, ale to nebylo nic proti tomu, jak moc chtěl z tohoto domu zmizet. Zklamaně pohlédl k oknu. Zatím žádná sova s dopisem od přátel nedorazila a to Siriuse deptalo.
   Dveře se znenadání rozlétly. „Ty malej hade!“ naježil se Sirius. „To tě nikdo neučil klepat?!“ Ve dveřích stála o něco hubenější a trochu méně hezčí chlapcova kopie.
   Regulus si znechuceně oprášil indigově modrý plášť, dárek od matky. „Čekám, kdy dodržíš ten slib, cos mi tuhle dal.“
   Sirius se na něj zkoumavě podíval. „Co kdybys mi drobátko osvěžil paměť? Nemyslím si, že bych ti někdy něco sliboval.“
   Regulus si uštěpačných poznámek staršího bratra nevšímal. „Nedokážu připravit ten lektvar Zapomnění. A Křiklan mi dal podmínku! Když budu v Lektvarech plavat ještě další rok, postará se o mé vyloučení! Víš, co by to udělalo s matkou? Zklamat se v synovi, na kterého je tak pyšná, když ty jsi k ničemu?“
   Mladík se rozchechtal. „Hele, brzdi s tou chválou, než se ti tu rozbrečím samým dojetím. Takže už mám oficiálně status odpadlíka? Věci ale nabraly docela rychlý spád, že?“
   Regulus začínal ztrácet trpělivost. „Tak pomůžeš mi teda nebo ne?“
   „Ale jo. Ať má matinka klid,“ mávl rukou Sirius a otráveně vstal.
   „Stejně nevím, co na těch lektvarech nechápeš. Vždyť je to jasný jak facka,“ rýpal mladík do bratra celou cestu do sklepení, kde měl otec laboratoř.
   „Mně nejde jen tenhle. Ta receptura je strašně složitá,“ zaprotestoval Regulus.
   „Hele, nefňukej mi tady, nebo to rovnou zabalím, jasný?“ Sirius se naklonil nad kotlíkem a vzal si k ruce otcovu starou učebnici. Chvíli zkoumal postup, pak se prohrabal ve skříni a rozestavil na stůl všechny potřebné přísady. „Budu ti říkat, co máš dělat.“
   „Tak fajn.“ Regulus si pečlivě umyl ruce a s očividnou nervozitou si dřepl ke kotlíku.
   „Skvělý, teď tuhle bylinu nakrájej, já ti to zatím budu míchat.“ Regulus se ani nesnažil odmlouvat. Musel si přiznat, že pod bratrovým vedením se práce daří. Lektvar už měl dokonce i požadovanou barvu.
   „Už to skoro máme!“ zajásal Sirius. „Teď ještě tři unce z té lahvičky úplně napravo.“ Regulus si další krok pečlivě zaznamenal na přichystaný pergamen a pak odzátkoval lahvičku.
   „Bacha! Nelej tam toho tolik!“ Sirius mu zkusil lahvičku vytrhnout z ruky, ale jakmile se ho dotkl, kotlík zlověstně zabublal a vzápětí vybouchl. Se Sinusem se zatočil svět. Od shora dolů byl polepen odporně páchnoucím svinstvem. Očima přelétl místnost a hledal bratra, kterému hodlal zakroutit krkem. Z podlahy naproti němu se zvedala jeho živoucí kopie. „Co to?“
   „Hej ty, vrať mi moje tělo!“ sípal Regulus. Jeho dvojník místo toho prchal ke staré skříni, divoce ji rozevřel a něco zuřivě hledal. Konečně našel zrcátko. Chvíli do něj mlčky zíral a pak ho s naprosto ohromeným výrazem předal bratrovi. Vzápětí se mu podlomila kolena a on se sesunul s hlasitým žuchnutím na zem. „Takže… já jsem ty a ty jsi já?“ blekotal Regulus.
   „Jak se můžeš tak pitomě ptát? Copak nevidíš, že vypadám jak Srabusovo dvojče?“
   To se jeho bratra skutečně dotklo. Obrátil se k Siriusovi zády a ruce založil v bok. „Tak to sprav!“
   „A nevíš asi jak? Kdybys tam nalil tři unce, jak jsem říkal…“
   Regulus rozhodil rukama. „Hele, stalo se! Tak… tak zajdeme za Brumbálem. Ten nás z toho dostane!“
   „Tak na to zapomeň!“ rozčílil se Sirius. „A co ta ostuda? Ne, my na to přijdeme sami! Nic se nestalo, rozumíš? Nikdo se nedoví, že je s bratry Blackovými něco v nepořádku, rozuměls mi?“
   Regulus skryl obličej v dlaních. „To po mně přece nemůžeš chtít! Vždyť letos skládáš NKÚ! To se přece v životě nenaučím!“ Sirius pochopil, že bude muset zvolit poněkud jinou taktiku, aby bratra přivedl k rozumu. Nemohl dopustit, aby ten mazánek všechno vyzvonil matce.
   „Hele, Regulusi,“ začal a strašně ho přitom svrběl jazyk. „…říkám to fakt děsně nerad, ale… ty to zvládneš! Ty na to prostě máš!“ Regulus Black si osušil obličej. „Doopravdy si to myslíš?“
   „Jo,“ zabručel Sirius. „Hele, jsi přece Black, ne? Tak projev trochu odvahy!“ Stiskl mu ruku. No tohle! Takový projev vděčnosti od bratra ještě nezažil.
   Táhlé zahoukání Siriusovi připomnělo, že se něco děje. Spěšně se rozhlédl a pak uviděl statného výra, jak se snaží protlačit malým okénkem a dostat se do sklepení. „Ne!“ zaúpěl Sirius. „Hercule, teď ne!“