TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek

Komentáře k povídce



   

Vampire - private-eye - průřez příběhem



   Příběh není dokončen!

   Prolog

   Opuštěné skladiště má dnes hosty, a hned dva. Jeden se svíjí na zemi, brání se, druhý si vychutnává pohled na něj. Ležící muž je svalnatý, ale koho by nevyděsil pohled na vyceněné špičáky jeho protivníka. Ve tváři je pobledlý, knír se mu ježí. Oblečení má zašpiněné a vedle něj leží zbraň s vystřílenými náboji. To monstrum nedokázal zabít. Ale proč?

--------------------------------------------------------------------

   Nad chlapiskem v černém se sklání muž poměrně mladý, vlasy stažené do koňského ohonu. Jeho řezavý smích se nese opuštěnou budovou. Náhle odvrátil zrak od vystrašeného muže a zadíval se do jednoho z rohů.
   „Jak dlouho už tu jsi?“ ušklíbl se.
   „Teď jsem dorazila!“ ozval se hlas, kupodivu ženský. „A ty… jdi od něj!“ vyštěkl vzápětí.
   Aristokrat se zarazil. „Copak? To máš takový hlad?“
   Z temnoty vystoupila dívka, které nemohlo být víc než nějakých patnáct let. V ruce držela nabitý revolver, kterým teď mířila na upíra. Kratší černé vlasy měla rozvrkočené, nejspíš díky větru.
   „Ani se ho nedotkni! A kliď se, mám v té hračce stříbrný kulky!“
   Oslovený zasyčel a zmizel oknem.

--------------------------------------------------------------------

   Uchopila překvapeného muže kolem pasu a vyletěla s ním ven jedním z větších oken. Měla jistotu, že ho přenese na správné místo. Dveře do sklepa policejní úřadovny budou to pravé. Zadní vchod otevřela vlásenkou a vtáhla svalovce dovnitř.
   „Budu křičet!“ vyhrožoval jí, nevěda, co jiného dělat.
   „Jo, o to mi přesně jde!“ ušklíbla se. „Čím víc budeš volat, tím rychleji tě najdou!“
   „A já jim pak řeknu, co seš zač a že tu řádí stvůra!“ chechtal se.
   „Klidně. Ale… kdo ti uvěří?“ V jejím hlase zaslechl ironii. A v příští vteřině… byla pryč.
   Muž se hlasitě rozesmál. „Ty mě nepřevezeš! Ty teda ne!“ Začal volat zplna hrdla. „Hej! Pomóc! Jsem tady!“

--------------------------------------------------------------------

   O pár hodin později bral mladý policejní důstojník do ruky vysílačku. „Šéfe, jste tam? Našli jsme ve sklepě svázanýho chlapa, asi tak před hodinou. Na břiše měl připevněný lístek se vzkazem… vydržte chvíli… jo, tady je. Pachatel loupežného přepadení v Barrow Avenue 26.“ Zaposlouchal se, aby pořádně pochopil rozkazy nadřízeného. „Jistě, pane. Dali jsme ho prozatím do cely předběžného zadržení,“ přikývl policista, ukončil vysílání a setřel z čela pot. Ať sem toho muže dostal kdokoli, zasloužil by si odměnu.

   1. kapitola

   „Amber! Okamžitě pojď sem dolů!“ Odpověď nepřicházela, zato se z patra ozývalo podivné bušení. Muž vzdychl, vyšel po schodech nahoru, zabouchal několikrát na dveře a čekal. „Amber! Vylez ven!“
   Ze dveří vykoukla černovlasá hlava. Uchopil děvče pevně za vlasy a vytáhl ho na chodbu.
   „Au! Děje se něco, Jarethe?“ vypískla.
   „Ukaž mi zbraň!“ poručil.
   „Ale no jo.“ Chvíli se přehrabovala v pokoji a pak po něm hodila revolver.
   „Tohle nedělej! Je to nebezpečné! Co kdyby ti vystřelila?“ rozčiloval se Jareth.
   „To těžko!“ opáčila. „Nejsou v tom náboje. Tak cos mi chtěl?“

--------------------------------------------------------------------

   Nadechl se a Amber věděla, že je čas se kát. „Svázaný muž ve sklepě vykřikuje smyšlené historky o upírce, která ho dotáhla na policii! Byl obviněn z vraždy svobodné matky a její čtyřleté dcery bydlících na Barrow Avenue. Nevíš o tom náhodou něco?“ V obličeji už začínal rudnout.
   Amber upřeně zírala na špičky svých bot. „Vážil aspoň sto třicet kilo. Pěkně jsem se zapotila.“
   Jareth vzdychl. „Jsi upírka! Nepleť se do světských záležitostí!“
   Černovlasá dívka zavrtěla hlavou. „Chci být policajtka, tak mě nech si to užít!“ Obrátila zrak k oknu na konci chodby. „Dneska mají přijít výsledky z přijímacího řízení. A jestli mě vzali na policejní akademii…“
   „Tak dostaneš domácí vězení, a bude to!“ prohlásil Jareth věcně.

--------------------------------------------------------------------


   Amber si v bezpečí svého pokoje nehezky ulevila. Ať jí dá pokoj, není její otec. Přejela prsty po své nepostradatelné zbrani. Noční vycházky pro ni byly jakousi zvláštní svobodou. Bojovat proti zlu, které číhalo venku, jí činilo skutečné uspokojení. Dealeři, chmatáci, pouliční rváči… její pravidelná kořist. Nikdy za to od lidí nic nechtěla. Měla to štěstí vyrůstat mezi nimi bez povšimnutí.

   „Amber!“ Podrážděný chrapot se ozval znovu. Vystrčila hlavu z pokoje. „Aspoň jdi otevřít dveře, když už nic! Kdosi je za nimi a dost vytrvale zvoní!“
   Amber spolkla uštěpačnou poznámku, že klidně mohl otevřít dveře sám, a rázem byla dole. „Ahoj! Co ty tady?“ Zrakem spočinula na poněkud neduživém černovlasém mladíkovi s rozježenými vlasy.
   „Ehm, jak jen to vyjádřit… nesu ti poštu.“ Usmál se a podal jí zalepenou obálku. „Vzal jsem to omylem a pošťačka si toho nevšimla.“
   „Díky… Taky to mohlo skončit bůhví kde,“ kývla hlavou Amber. Pak se obrátila směrem ke kuchyni. „Jarethe, Emmo! Archie je tady!“

   Archibald Forrester vždy proklínal své rodiče za to, že mu dali, podle jeho mínění, tak příšerné jméno. On a jeho mladší sestra byli jediní z rodiny, které nepostihla světloplachost. Mohli tudíž vést normální život a být jako všichni ostatní. Archie se jako docela malé upíře čirou náhodou dostal k hromádce komiksů a zhlédl se ve svých kreslených hrdinech natolik, že chtěl také bojovat proti zlu a stát se ochráncem světa. Agnes, jeho sestra, měla cíl, který nebyl tak moc odlišný. Za svůj obor zvolila psychologii.

   Černovláska třesoucími se prsty zápolila s obálkou. Konečně! Opatrně tahá z vnitřku úřední lejstro. A pouhý okamžik nato… se ozve vítězný pokřik.

--------------------------------------------------------------------


   2. kapitola

   „Podle toho křiku soudím, že ji asi přijali,“ uchechtl se Jareth a dál si vařil kávu.
   Archie na ni mrkl, ukázala mu vztyčený palec. „Jo, taky mě vzali!“ pochlubil se okamžitě. „Možná budem ve stejný skupině!“
   Když se na něho Amber sem tam podívala, musela se smát. Archieho vychovávali v duchu starých tradic, protože jeho rodiče už pamatovali nespočet let. A i když se snažil mluvit slangem současné mládeže, občas mu to prostě nešlo. Ona takové problémy neměla.

   O své minulosti věděla jen to, že ji jakou malou ukradli z porodnice, aby nevyrůstala v ústavu, kde by brzy přišli na to, jak moc je ta roztomilá holčička odlišná. Už znala i pravdu o tom, jak se tenkrát narodila. Její otec byl upír a porušil pravidla společenstva, když se dopustil bratrovraždy. Jareth byl tím, kdo mu zasadil poslední ránu. Její matku, taktéž upírku, i když jen napůl, pak donutili k porodu, při němž zemřela. To všechno Amber věděla, i když se jí to odvážili říci teprve před dvěma lety. Neproklínala svého pěstouna za to, že ji zbavil otce a momentálně zkoušel všemi silami zaujmout jeho místo. Byla si vědoma toho, že vražda pro potěšení je ohavný zločin a neměla tedy Jarethovi za zlé, že sprovodil ze světa dalšího zmetka, který by jen škodil.
   Žádné fotografie po té hříšné dvojici nezůstaly. Její biologičtí rodiče prožili věky bok po boku a teprve po několika staletích se konečně odhodlali počít potomka. Amber se narodila, a až do svých třinácti let neměla ponětí o tom, že její rodiče bývali kdysi velice vlivní, přestože otec byl známý pro svou lásku ke kořalce a matka byla lakomá, až to bilo do očí.
   Černovlasé děvče si často prohlíželo nakreslené portréty z dávných dob. Dokud samo nepřišlo na to, že je poloupíře, nevěřilo tomu. Dívka si nějak nedovedla představit Emmu v bohatě vyšívaných šatech, v krinolíně a s bizarním účesem na hlavě. Jareth měl v sobě něco ze šlechtice, to bylo poznat na první pohled, však po něm na úřadě, kde pracoval, pokukovala řada vdavekchtivých slečen. V době, kdy ještě byl hrabětem Pellarde, byli s Ambeřiným otcem největší rivalové. Skoro to vypadalo, že se ho její otčím snaží sledovat, protože vedli neustálé spory. Své ženy oba přeměnili ve stejnou chvíli, a možná i to mělo na nastalou situaci svůj vliv.

--------------------------------------------------------------------


   Emma byla výborná kuchařka, ale naneštěstí pro ni na ní proměna zanechala následky. Nesmí se zdržovat na přímém slunci, upálilo by ji zaživa. Za ty roky si zvykla na skrývání se a předstírání vlastní smrti, že si teď vyloženě užívala klidnou současnost. Pod falešným jménem pekla domácí pečivo a prodávala ho přes internet, suroviny jí nosila ochotná sousedka. Už několik let o ní Jareth na veřejnosti rozhlašoval, že je těžce nemocná a jeho spolupracovníci ji v duchu mnohokrát zaživa pohřbívali. Ženě ze sousedství tvrdila, že strašně ráda peče a že slíbila donést kamarádkám na ochutnávku. Jednou u ní černovlasá nalezla rozpis týdenních služeb po sousedství a musela zadržovat smích, aby na ní macecha nepoznala, že to četla.

   Amber a Archie jedli bábovku a tvářili se spokojeně. Brzy osaměli, protože Emma se zachovala taktně a nechala je být.
   „Bomba! Jsme v tom spolu!“ výskla černovláska a uchechtla se.
   „Taky už se na to těším,“ přikývl mladík a znovu se zakousl do moučníku.
   „Stejně si myslím, že ty budeš mít drobet problém.“
   „Já? A proč jako?“ podivil se Archie.
   „No… ty totiž už od pohledu vypadáš nemocně.“
   „Tak to teda vůbec není pravda! Paní na hlídání mě vždycky jako malýho hladila po hlavičce a hrozně pěkně o mně mluvila a usmívala se prý, i když jsem zlobil.“
   Amber se protočily panenky. Ach jo, Archie, ty tupoune! Určitě si myslela, že už seš v posledním tažení. Zavrtěla hlavou. Ne, zase mu všechno odkýve. Jiného kamaráda nemá, tak si ten hezký vztah přece nebude záměrně kazit. „Aha, asi máš pravdu.“ Usmála se na něho a znovu sáhla po přihlášce. „Ta úleva! Nemůžu se dočkat, až z tohohle baráku vypadnu!“
   „To jsou Jareth s Emmou tak nesnesitelní?“ zajímal se Archie.
   „Měl bys slyšet ty jejich kecy. Je to vopruz, a to ještě dost slušně řečeno.“ Amber vzdychla a upřela pohled na papír.
   „Na co se nejvíc těšíš?“
   „Já? Až dostanu konečně zbrojní pas!“ prohlásila suverénně černovláska. Její spolustolovník se začal hlasitě smát.

   3. kapitola

   Před dávnými časy uzavřeli lidé s odhalenými upíry vztah vratkého bratrství. Že byli později lidští zvědové nalezeni a změnili jim paměť kvůli zachování identity upířího společenství, to je detail, který smázla historie. Upírská komunita stanovila přísná pravidla pro to, aby už na její členy nikdy nepadlo podezření z páchání nekalých praktik.

--------------------------------------------------------------------


   Když si tenkrát uvědomila, že je upírka, nevzala to nijak hystericky. Mělo to své nepopiratelné výhody, jako například schopnost rychlé regenerace. Jistě, mohla se zranit, až všude kolem crčela krev, ale k prolomení regeneračního cyklu docházelo až při skutečně vážném zásahu do organismu. Ale vysvětlujte doktorovi, jak jste přišli k přelomené páteří už zpola zhojené nebo k divné ráně v břiše. Jako poloupírka nebyla nemrtvá v pravém slova smyslu, takže se jí klidně mohlo stát, že si poraní některý z vnitřních orgánů, protože uvnitř naprosto normálně fungovaly. Jarethovy staré metody v oblasti léčitelství se v mnoha případech osvědčily. Nejenom ona se po nocích stávala pronásledovatelkou zločinných živlů. Od té doby, co její otčím poznal všechna upírská úskalí, stal se zavylým zastáncem zákoníku a lovcem upírů renegátů. Měl jednu obrovskou výhodu, nemusel si na svůj život zvykat nijak dlouho, jako upír se už narodil a pocházel z jednoho z nejvýznamnějších rodů. Čekalo by se od něj, že zpychne, ale přežil až do současnosti a teď se snaží pomáhat nervózním stařenkám vypořádat se s nástrahami byrokratického labyrintu.

   Amber se tiše uchechtla. Jareth byl typem uhlazeného elegána, který dokázal tvrdě dřít, a zároveň být na ostatní v mezích slušnosti velice milý. Mohl si vybrat jakékoli povolání, protože se nemusel bát slunečního svitu, třeba jít k filmu, ale zvolil si práci ve státních službách. Nevyčítala mu to. Ona měla vlastní názor na všechno, do vkusu jí nikdo nesměl mluvit.
   Od narození měla černé oči, jako dva hluboké prázdné vesmíry, ale čas od času jí zlátly. Emma občas prohlašovala, že měla podvědomý strach, aby Amber nebyla „normální“, obyčejná lidská holka. Když ale poprvé uviděla její oči, tak temné a zvířecí, byla si jistá, že děvčátku už upírská krev koluje v žilách.
   Její nová rodina byla v tomhle trochu zvláštní. Jareth měl barvu očí zelenkavou a když se rozzlobil, dělaly se mu kolem panenek černé proužky, až působily poněkud spirálovitě. Emma byla blondýnka s modrýma očima, které jí světlaly. Na rozdíl od Jaretha ale nemusela neustále kontrolovat své emoce. Bylo by poněkud zvláštní, kdyby své spolupracovníky počastoval stejným pohledem, jaký občas vrhl po Amber.

   Černovláska si přitiskla přihlášku na hruď. Skvělá novina! Za týden nastupuje a nic ji teď u srdce nehřeje víc, než pouhé pomyšlení na policejní uniformu. Na pravidelných sletech zastáncům zákoníku, a tím pádem i rodině Davisových, často vyčítali, že jsou krutí. Podle pravidel měl upír zabít jiného, když ho uvidí zabíjet příslušníka lidské rasy, nezávisle na pohlaví, národnosti a věku. Jareth byl však v tomto ohledu milosrdným soudcem a Amber už věděla, jak se chová bytost, která nezabíjí poprvé. Pro některé je zabití člověka něco jako silný adrenalinový zážitek, ale stačí jim dát důrazné varování a přestanou s tím. A pokud se o to pokusí znovu, sami si nad sebou vynesli ortel.

   Narovnala záda a hned začala cítit jemné mrazení v zádech. „Ne! Teď ksakru ne!“ vřískla a vrhla se ke dveřím. Zamkla je a okamžitě padla na všechny čtyři. Musela se protáhnout a pořádně napnout všechny svaly, aby proměna byla co nejméně bolestivá. Začala se měnit v obličeji, nos se jí protáhl a uši prodloužily. Kůže se pokryla šedobílými chlupy a na nohou vyrostly drápy. Amber napnula hřbet a táhle a dlouze zavyla…

   4. kapitola

   Muž sotva čtyřicetiletý seděl na kavalci. Neměl zamřížované okno, bylo však tak vysoko, aby na něj nedosáhl. Zamrkal, cosi zaslechl. Něco se zachytilo za okenní římsu a pak se pomalu sneslo až na zem. Nezalekl se, teď už ne. Opět tu byla, přišla za ním na návštěvu. Jeho bledá slečna…
   „Trentne,“ zašeptala černovlasá dívčina a zvedla se z podlahy.
   „Jsem rád, že jsi přišla,“ odvětil stejně laskavým tónem.
   „Zítra si pro tebe přijdou, viděla jsem tvůj spis.“
   „Přišla jsi mne politovat? Nebo se rovnou rozloučit?“ zachrčel a hrdlo se mu stáhlo, když si uvědomil, že čas jeho odchodu se blíží.
   Agnes se na něho smutně podívala. Trentna Chavese uvěznili za vraždu manželky, kterou ubil k smrti v záchvatu vzteku. Ve vězení se odnaučil pít. Velmi dlouho trvalo, než si dokázal přiznat, že to nebyla nehoda, že to byl on, kdo vraždil. Všechno si to pak vyčítal, ale soudce byl neúprosný. Odsoudili ho k nejvyššímu trestu.
   „Nepřišla jsem se loučit.“ Dívka zavrtěla hlavou. „Pomůžu ti do dalšího života.“
   „Nedělej si ze mě legraci! Nikdo nemůže oživit mrtvé!“ Trentn se malinko zachvěl. Věděl moc dobře, že tahle dívčina není obyčejná. Nebylo to poprvé, co mu to dokázala.

   Zarazil se, když uviděl, že za ním stojí zahalená postava. „Kdo jsi? Jak ses sem dostala?“
   „Mé jméno nepotřebuješ znát. Ale já jsem tvá spása,“ odpověděla prostě a chvíli mlčky snášela jeho nechápavý pohled.
   Muž na ni zaútočil, uskočila před ním. Tvrdě narazil do zdi. Rychle se vzpamatoval a začal svolávat dozorce. Když se konečně ukázali, našli ho v cele samotného.
   „Ona tu je! Vidíte tu divnou mlhu? To je ten vetřelec!“
   Jeden z bachařů se ušklíbl. „Něco ti vlezlo na mozek, Chavesi! Venku je dneska pořádná kosa.“

   Po dlouhé době se vrátil zpátky do vězení. Vyděsil se, když ji znovu spatřil. „Tak jak se ti líbilo v blázinci, Trentne? Počítám, že ta spousta injekcí a svěrací kazajka nic moc.“
   Oči se mu rozšířily údivem. „Ty o tom víš?“
   Agnes přikývla. „Mám tam známou. Celou dobu mi na tebe dávala pozor,“ prohlásila laskavě.
   „Tak momentíček! Co chceš ode mě?“
   „Aby ses mi svěřil. Tobě to neublíží a mně pomůže.“ Usmála se a podala mu ruku. Po chvíli váhání ji stiskl.


   Očekávala, že bude pochybovat, koneckonců, nemohlo být nic přirozenějšího. Nechala si narůst křídla, zalapal po dechu. „Jsme upíři, poutníci mezi světem mrtvých a živých. A nejsme-li zabiti, můžeme žít věčně.“
   „Nežertuješ?“
   „Lhala jsem ti snad někdy, Trentne?“ Zamračila se, ale doopravdy vztek neměla. Agnes na něho upřela oči, které zářily ohnivou barvou. „Nemáš jinou šanci a ty to víš. Zítra tě zabijí, ale přece můžeš přežít.“
   „Jak?“ Nechápal, možná ani pochopit nechtěl, jen zoufale potřeboval naději.
   „Nessee! Za chvíli svítá!“ Škvírou mezi dveřmi se prodrala krysa a hbitě se přeměnila v dospívajícho chlapce.
   „Are! Nech mi chvilku soukromí!“ vyštěkla.
   „Jak myslíš! Ale pospěš si, moc času nemáme! Počkám venku!“
   Trentn zamrkal, když krysa opět odběhla. „Neptej se mě, kdo to byl. Teď si vezmi tohle.“ Předala mu docela malou lahvičku. Viděla na něm, jak moc je nejistý. „Zabrání to okamžité přeměně. Jako upír tě musím kousnout, pokud chci svou oběť přeměnit. Ale my nepotřebujeme, aby si mysleli, žes utekl. Nemusíš se totiž probudit takhle. Proces stárnutí se u každého člověka zastaví v jinou chvíli. Musíš přijmout i tohle riziko.“
   Znovu zamrkal, ale pak ihned vyprázdnil lahvičku na jeden lok. Kdyby se zeptal, co v ní je, řekla by mu o bylinkách smíchaných s její vlastní krví. Zakryl si ústa rukou, když se mu zakousla do ruky, aby ztlumil křik. Brzy bylo po všem.
   „Už musím jít, Trentne. Opatruj se! Zítra v noci pro tebe přijdeme.“ Když se i další hlodavec protáhl škvírou pode dveřmi, vězeň konečně osaměl.

--------------------------------------------------------------------


   Amber se konečně podařilo přeměnit se zpátky. Nedalo jí moc práce zjistit, že se sama pokousala a malinko poškrábala. Ohlédla se za sebe, na zemi se válelo oblečení, které měla ten den na sobě. Pak se její pohled stočil k otevřenému oknu. „Do prkenný ohrady!“ Vrhla se k němu, aby ho co nejrychleji zavřela a zatáhla závěs. „Jestli naproti bydlí nějakej šmírák, tak asi viděl pěkný věci,“ povzdychla si a pak se rozčílila. „No jasně! Úchylové všech zemí spojte se a čumte na můj nahej zadek!“
   Začala na sebe házet oblečení a přitom se stále ještě čertila. Nesnášela tyhle proměny. Nedokázala pochopit, jak je Archie dovede s úplně ledovým klidem zvládat. Asi se neuměla pořádně soustředit.

   5. kapitola

   Sotva slunce vylezlo zpod mraků, hned ho jiné zakryly. Amber seděla doma a prohlížela internetové stránky. Jarethův počítač byl pro ni tabu, ale teď nebyl doma, tak si to mohla dovolit. Pročítala černou kroniku a začetla se příliš. Studená ruka dopadla na její rameno a silně ho stiskla. Pokusila se ohlédnout.
   „Něco zajímavého?“ Zaslechla pobavený hlas a pak Jareth zašel pár kroků stranou, otevřel skříň a začal z ní vytahovat dřevěné kůly a stříbrné tyčky.
   „Jdeš v noci lovit?“
   „Mimo jiné,“ kývl hlavou. „Včera někdo vyděsil pouliční partičku. Jednoho z těch kluků našli mrtvého a vlkodlak to rozhodně nebyl.“ Viděla, jak na sebe bere bundu. Ještě nikdy neviděla otčíma lovit. „A nemysli si, že tě vezmu s sebou!“
   „Hej!“ vyjekla Amber, kterou tenhle jeho zlozvyk doháněl k šílenství. „Po tom jsem ani netoužila!“ odsekla popuzeně.
   „To bych tedy netvrdil. A teď, když dovolíš, přečtu si zprávy…!“
   Černovláska se poslušně zvedla, vyšla z pokoje a scházela po schodech dolů. Jareth počkal, až bude z doslechu a pak si nechal na počítači vyjet seznam naposledy navštívených stránek. „Aha, takže koncert,“ uchechtl se pro sebe a na papírek si poznamenal adresu.

   Hnědovlasý našel svou adoptivní dcerku v kuchyni, rýpala do své porce oběda. „Vždycky mě zajímalo… jak vůbec může upírům chutnat jídlo? Víš, jako… těm čistokrevným.“
   Jareth se na Amber pátravě zadíval. „Všichni se vyvíjíme. Nebo nevíš, proč hlavně upíři zabíjejí? Že krev není to nejpodstatnější?“
   „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela,“ přiznala.
   Otčím jí pokynul, aby si přišoupla židli blíž k němu, jako když byla malá. „Emma spí?“ ujišťoval se. Přikývla. Jeho družka ho nerada viděla mluvit o minulosti. Teď přece žijí v jednadvacátém století a všechno, co bylo dřív, by mělo být zapomenuto. Amber se jí na to nikdy nezeptala.
   „Lidská krev je adrenalin. Upíři ji k životu potřebují, ale ne nezbytně, to samé platí i o zvířecí krvi,“ začal Jareth. „Když ji nedostaneš, začneš ztrácet sílu, jsi malátná, dostáváš křeče, je to stejný pocit jako u feťáka, co nemůže sehnat drogy. Ale upíři neloví lidi jenom kvůli tomu. Když požiješ lidskou krev, můžeš z ní získat cizí schopnosti, ale i jistý druh imunity. Ještě před několika staletími bylo mnoho příslušníků naší rasy velmi snadno odhaleno, protože nic nejedli ani nepili, neobtěžovali se s tím.“
   Amber napínala uší, aby jí nic neuniklo. Jareth miloval, když jí mohl vyprávět o minulosti. Byla to doba jeho největší slávy.
   „Víš určitě o tom, že naše tělo je schopno regenerace, lehčí poranění si léčíme sami. Sáhni si na srdce,“ vybídl ji. Udělala to.
   „Bije,“ nechápala, kam svými slovy míří.
   „A jak?“
   „Slabě,“ přiznala.
   „Ano. Jednoho dne dotluče úplně. Proto nemůžeme podstupovat lékařské testy. Nejenom, že to nepotřebujeme, ale je to také nebezpečné. Prozradilo by nás to až neuvěřitelně rychle. Dnešní lidé už nejsou tak hloupí, jako bývali dříve. V době plné hororů a nepotvrzených zkazek, z nichž jsou všechny pravdivé, je pro nás stále těžší udržet naše největší tajemství.“ Jareth vzdychl. „Když se první upíři začali regenerovat, byl to pro nás obrovský pokrok. Mohli jsme vnímat ve vlasech vítr, cítit všemi smysly, už nám nestačil jenom zrak, sluch a čich! Život se změnil, mohli jsme mít vlastní potomky, přestože…“
   „Nechceš o tom mluvit, že jo?“ pochopila.
   „Emma toužila po dítěti, ale nemohla ho mít. Ani za smrtelného života. A já nejsem takový padouch, abych kvůli tak přízemnímu důvodu zradil vlastní manželku. To bych nikdy neudělal!“
   „Je neplodná?“ Amber zavrtala zrak do země.
   „Nikdy to pro nás nebyl problém. Náš vztah byl tisíckrát naplněn a upíři si velmi pochvalují možnost cítit slast, ale i bolest. Už rozumíš?“
   „Myslím, že ano. Chtěl by ses vrátit zpátky? Být zase hrabětem?“
   Jareth zavrtěl hlavou. „Až budeš na světě tak dlouho jako já, pochopíš,“ odpověděl prostě a zahryzl se do steaku. „Věř, že jídla bych se už nikdy nevzdal.“ Otočil se k oknu. „Za dvě hodiny odcházím. Neříkej to Emmě.“ Mrkl na ni a nenápadně ukázal rukou ke dveřím. Oba zahlédli pramen blonďatých vlasů.

   Dvě docela malé myšky se dostaly do popravčí místnosti, kde vyčkávaly, jen občas některá z nich slaboučce zapištěla. Agnes si byla jista tím, že Trentn právě dojídá poslední pozemskou večeři. Mezi sourozenci probíhal tichý rozhovor, kterému by ale stejnak nikdo nerozuměl. Jazyk hlodavců ještě rozluštěn nebyl.
   „Myslíš si, že jsem zvrácená, Archie?“
   „Když se chodíš dívat na popravy? Myslím, že ne.“
   „Líbí se mi, když trpí. Je to odpad společnosti, co si nic jinýho ani nezaslouží.“
   „A vzpomínáš na to zapadlý město za horama? Už si nevzpomenu na název, ale bylo rozhodně větší než Folmork,“ zavzpomínal Archibald.
   „Jo, krajina kopců, to bylo otřesný. Ale jak jsem mohla vědět, že tam mají křeslo?“ Posmutněla. „Ten kluk byl moc mladej. Nikdy si neodpustím, že jsem mu dala falešnou naději.“
   „Travis? Mamka kvůli tomu tehdy pěkně vyváděla, to si ještě pamatuju!“
   „Pst, už jdou!“ upozornila ho šeptem Agnes a stočila pohled ke kovovému operačnímu stolu.
   Dva dozorci přivedli Trentna Chavese, kterému se v očích zračila hrůza. Dívka to dovedla pochopit. Na nikoho by takové prostředí nepůsobilo právě příjemně. Bachaři dělali svou práci bez náznaků emocí. Nebude první ani poslední, tak k čertu s ním. Přivázali ho ke stolu a napustili sérum. Když mu zapíchli injekci do ruky, začal se smát, hlasitě a nepřirozeně. Jen se ušklíbli.
   Agnes strčila do bratra čumáčkem. „Je to dobré, věří nám.“
   „Snad neděláš chybu,“ přikývl.

   Hlodavci se vytratili, jen ještě chvíli sledovali, jak dozorci vykopávají hrob za hradbami věznice, než zmizeli z pozemku úplně. Vrátili se v noci, oba zahalení od hlavy až k patě.
   „Nezahazovali se s tím, aby vykopali velkou díru,“ špitla Agnes. „Hrabej, Archie.“
   Pustili se do práce, bořili bledé ruce do hlíny. Dívka nahmatala ruku, která opětovala stisk. „Mám ho. Pospěš si, bráško.“
   Ozářily je paprsky měsíčního světla. Museli spěchat. Někdo by si mohl všimnout, co dělají. Zabrali a vytáhli ven… chlapce sotva osmiletého. „Trentne? Poznáváš mě?“
   „Jo, znám tě,“ kývlo děcko hlavou.
   „Fajn, mizíme.“ Ušlapali hlínu a vydali se rychlými kroky na Chester Square.

--------------------------------------------------------------------


   Prolezla oknem, roztáhla křídla a vzlétla. Dostala se k jedné z vícepatrových budov a pak už se soukala dolů po hromosvodu. Zaplatila vstup a vetřela se mezi rozdováděnou mládež. Kapela už dávno hrála. Louka za městem byla perfektním místem pro koncert. Zpěvák křepčil na pódiu a zhýralý dorost se klátil do rytmu. Ve své blízkosti zahlédla dívku, které světélkovala kůže, na tváři se jí blýskaly červené vlnky, s bokovými kalhotami měla nejspíš trochu potíže. Amber moc dobře věděla proč. Nechtěla by mít ocas.
   Tvrdá hudba jí projížděla, její tělo se zmítalo v extázi. Tanec byl pro ni slastí, ale tohle poskakování na místě se dalo tancem nazývat jen velmi těžko. Amber se zaposlouchala do zpěvu. Skupina s příznačným jménem Anarchy to opravdu uměla rozjet. Černovlasá se prodírala davem a přitom se pozorně rozhlížela kolem sebe. Už dávno padla na všechno tma, jen ve stáncích s pitím se ještě svítilo.

   Prostor kolem venkovního pódia se už úplně zaplnil. Slova písně zaznívala ze všech hrdel, louka se zaplnila šumem, hudba nabývala na hlasitosti. Amber nepolevovala v ostražitosti. Výkřik nějakého mladého kluka zanikl v hluku, který způsobili jeho vrstevníci. Černovláska zahlédla dlouhé špičáky a záblesk zlatých očí. Upírka pustila svou oběť a nechala ji dopadnout na zem. Amber se dlouho nerozmýšlela a vyrazila za ní. Tahle cizinka rozhodně nezabíjela poprvé.

   Jareth se toulal ztichlou uličkou, jen pár metrů od místa, kde došlo k té „nešťastné náhodě“. Číhal. Všichni se vracejí na místo činu, všichni dělají stejné chyby. Muž s kratšími hnědými vlasy právě teď strašně riskoval, když si hrál na zbloudilého turistu, nýmanda v baloňáku. Zaslechl zvuk motoru a pak ho na malou chvíli oslnilo světlo. Zamrkal a zavětřil. Ten mizera tu musel něco schovat. Viděl, že ho nejspíš vyvedl z míry. Zaútočil na něho prakticky ihned, chtěl ho také okrást. Člověk sem, člověk tam, to upír neřeší!
   Začali se prát, muž na něho vycenil špičáky. Jareth už schytal pár ran do obličeje, ten chlápek nebyl žádná třasořitka. Popadl ho za límec a třískl s ním o popelnici. Byl to vyrovnaný boj. Neměl tyhle floutky rád, byli si až příliš jistí sami sebou. Někde v jejich blízkosti zavřeštěla kočka, její štíhlé tělíčko se mihlo pod pouliční lampou. Hnědovlasý ho zkoušel chytit a přidržet ho, ale útočník se nedal a opět ho odmrštil, chtěl zmizet. Začal hledat klíčky od auta. Něco tvrdě dopadlo na karosérii, zapraštěla pod tolika kily živé váhy. Postava proklála své kořisti záda kovovou tyčí s ostrou špičkou. Jareth se k muži vrhl.
   „Nech ho být!“ Do ticha zazněl ženský hlas.
   I on už si povšiml, jak po tyči stékají kapky. „Svěcená?“ I napadený už to poznal a začal se zmítat, přidržela si ho, dokud se nerozpadl v popel, který pak rozprášil vítr. „Jonesová, ty se tedy nezdáš!“ uchechtl se Jareth.
   „Mě to prostě baví, s tím nic nenaděláš.“
   „Tak tady jsme to vyřešili a já musím letět. Mám takové tušení, že Amber lítá v průšvihu. Měj se, Doreen!“ Muž zamával dávné přítelkyni a rozběhl se pryč.

   Pro Amber bylo stále těžší prodírat se tou změtí cizích těl. Tušila, kam ta holka asi tak zamíří. Za kadibudkami byl drátěný plot a určitě i nějaká ta díra. Zrychlila. Obě se prohnaly kolem stánku s alkoholem a zapadly do uličky. Černovlasá ji srazila na zem. Cizince ještě odkapávala krev od úst. Bránila se statečně, ale Amber jí nedávala možnost, aby ji zkusila přechytračit.
   „Vyliž si, čůzo!“ sípala napadená a vytrvale se zkoušela zbavit dívky, která na ní obkročmo seděla.
   „Hele, neprovokuj, nebo to fakticky udělám, ty vypatlaná nádhero!“ Amber jí oplatila urážku, chytila ji jen jednou rukou a druhou zašátrala v kapse. Nahmátla stříbrný křížek. Do uší jim duněla hudba, ale i zmatené výkřiky. Punkeři už si všimli mrtvého, kterému chycená rozervala hrdlo. V očích se jí zablýsklo, byl to strach. Amber sevřela šperk v ruce a pak ho té druhé přitiskla na hruď. Okamžitě se ozvalo syčení a jekot. „Takový, jako seš ty, tady nemáme v lásce.“ Zatímco se pod ní zmítalo dívčí tělo, tiskla k ní stříbrný kříž stále pevněji. Když skončila, nic po vražednici nezůstalo, jen hromádka šedého smetí. V tomhle kraválu ten její křik určitě nikdo neslyšel.
   Hudba přestala hrát, v dálce zaslechla zvuk sirény a spatřila už i pár mužů v bílých uniformách, kteří se hnali k pódiu. Ukryla se v nejbližší kabince, u tohohle nemusela být.

   „Ustupte! Není tu nic k vidění!“ křičel velitel ozbrojených sil a rozháněl rukama dav. Všichni účastníci řvali jako pominutí, propukl tam téměř nezvladatelný chaos. Jareth se protlačil k hlavnímu vchodu.
   „Zavíráme! Nikdo nesmí dovnitř!“ zarazil ho policista u brány.
   „Víte, mám tam dceru!“ odporoval mu Jareth a po chvíli přemlouvání byl vpuštěn dovnitř. Jako první si prohlédl mrtvého. Rychle si domyslel, co se tu seběhlo. Zavětřil. Ne, psy tu neměli, takže jeho lup z krevní banky je prozatím v bezpečí.
   Amber vyjekla, když někdo vyrazil dveře a vytáhl ji za vlasy ven. „Bez řečí!“ zasyčel na ni Jareth a přehodil přes ni plášť. Působili teď přesně tak jako otec, který vede domů nezdárnou dceru. Děvče si s hrůzou uvědomovalo, že na místě, kde ji otčím tiskne, bude mít pořádnou modřinu.

   6. kapitola

   Dovlekl ji až k domu, cestu absolvovali mlčky. Strčil do ní a zavřel dveře. „Já jí zakázala jít ven!“ ozvala se okamžitě Emma, která v obývacím pokoji sledovala televizi.
   Jareth rozsvítil lampičku a Amber si všimla, že má na tváři zaschlou krev. „Drahá, budu potřebovat tvou pomoc!“
   Blondýnka se chopila ovladače a za chvíli už byla u nich. „Od čeho máš na paži ty obtisklé zuby?“ podivila se.
   „Ta potvora mě kousla.“ Černovláska se ironicky ušklíbla.
   „Vypadáš, jako kdyby ti vymáchali hlavu ve vodě!“ neopustil si hnědovlasý.
   „Ty máš tak co říkat! Lovil jsi a nezkoušej to zapírat!“
   „Já jsem dospělý!“
   „A já nesmrtelná!“
   „A já to skončím!“ vložila se do toho Emma a začala manželovi otírat mokrým kapesníkem obličej.
   „Sáhni mi do zadní kapsy,“ vybídl ji.
   Poslechla ho a položila dva sáčky s krví na kuchyňskou linku. „Zvládl jsi to?“ vyptávala se blonďatá, ze které se postupem času stala typická domácí puťka.
   „Nestydím se přiznat, že mě Doreen Jonesová předběhla.“
   Amber zamrkala. „Teta Doreen? To jako fakt?“
   „Na svůj věk je pořád v úžasné formě,“ přikývl Jareth. Pak jeho pohled ztvrdl. „A co se tebe týče… máš domácí vězení do konce týdne!“
   „A proč jako? Dělala jsem to samý, co ty! Kam se poděl tvůj smysl pro spravedlnost?“
   „Mám ho velmi dobře vyvinutý. A pokud se pokusíš o přeměnu, potrháš si křídla,“ dodal významně.
   Černovlasé začalo svítat. „Ne! Snad nemyslíš tohle vězení?“ Zesinala v obličeji.
   „Máš poslední přání, abys viděla, jak jsem velkorysý.“
   Střelila po něm zhnuseným pohledem. „Chci si ráno ještě zavolat.“ Otčím přikývl.

   Dospívající dívka se prudce zvedla, sáhla po sáčku a opatrně ho otevřela nad dřezem. Pak si z něj odlila do hrnečku a na jeden lok ho vypila. „Nepleť si to s džusem!“ napomenula ji Emma.
   „Jeden hrníček a mám dost na dva měsíce!“ opáčila černovlasá.
   „Tak si dej pro jistotu ještě jeden.“ Adoptivní matka začala rozlévat obsah sáčků do lahví. Jareth si od ní hned jednu vzal.
   „Řekl bych, že toho na jeden den bylo až moc. Běž spát, Amber!“

--------------------------------------------------------------------


   Amber zaúpěla, když vešel. Zavřel okno. Až skončí, zamkne ještě dveře. Masírovala si ruce, sundal si kabát. „Víš, že je to zbytečné, Amber. Nebo se chceš zase prát?“
   „Ty to prostě takhle řešíš vždycky!“ vyštěkla.
   „Vždycky? Naposledy jsem tě takhle potrestal před dvěma lety, pokud se dobře pamatuju. Tehdy jsi mi vylila hrnek horké kávy za krk, protože jsi chtěla zjistit, jestli se dokážu regenerovat.“
   „To máš fuk! Klidně se s tebou porvu znova!“
   „Dopadneš špatně.“ Jareth pokrčil rameny a skočil po ní.

   Rozkašlala se. Věděla, že prohrála, protože Jareth už utahoval poslední provaz. Pálila ji tvář, musela dostat facku. Ironicky se ušklíbla. Podle všeho svému adoptivnímu otci přerazila nos, krvácel mu. Až bude volná, bude muset prohledat postel a zjistit, kde jsou schované ty úchyty k vázání. Být zatlačena do postele, to je pro ni ta největší potupa. Upřela na něho smutné oči. „Do konce týdne, už jsem řekl!“ Blýskl po ní očima, zezelenaly, známka rozčilení. „A tu přeměnu nezkoušej!“ poučil ji ještě, než zmizel z pokoje.

   Zatnula zuby. Nemohla hýbat s rukama, nohama, ani se zhluboka nadechnout. Měla přes sebe přehozenou peřinu, ale i tak se jí neleželo pohodlně. Pootočila hlavu do strany, ležel tam převrácený noční stolek a nakřáplé zrcadlo na přední straně skříně s ošacením. Teď byla v pasti, ale jednou… jednou ho porazí.

   Emma vyjekla zděšením, když znovu uviděla manžela. „Podej mi náplast!“ poručil jí, a když dostal, co chtěl, popošel k zrcadlu a přitiskl ji k nosní přepážce. „Je to zkrátka takové tatínkovské kočkování,“ prohodil s úsměvem a políbil ji na ústa.
   Reese a Jane, kolegyně z oddělení, kde měl kancelář, byly zděšené jeho náhlou vizáží. „To nic!“ uklidňoval je rychle Jareth. „Vedl jsem včera dávného přítele z putyky a… však víte, co občas naši opilí spoluobčané dělají. Nemám mu to za zlé.“
   „Ó, vy jste tak statečný!“
   „A tak strašně ohleduplný!“
   Mužovi se v očích šibalsky zablýsklo.

--------------------------------------------------------------------


   Sourozenci Forresterovi se ukázali hned po obědě. Drobotina následovala Archibalda až k černovlásčině pokoji. „Jů! Budete si s tetou Amber hrát?“
   „Jo, Rose, myslím, že chvíli jo. Hlavně si potřebujeme, víš co, popovídat,“ zamlouval to a bral za kliku.
   Uvězněná zaúpěla. „Tys přivedl i Phila?“ Stočila pohled k vysokému mladíkovi, o dost staršímu než ona, zrzavé vlasy mu padaly do čela.
   „Jo, jsou tu všichni,“ zamumlal omluvně Archie a zkoušel odehnat děti.
   „Posádko pozor! Tahle mise je tajná! Pojďte radši prozkoumat kapitánův hvězdný deník!“
   „Díky, Phile.“ Amber by se právě teď nejraději propadla do země. Proč jen tenhle kluk musí být tak strašně pěknej?
   „Že ty ses zase prala s tátou?“ uchechtl se Archie a díval se na ni.
   „Není to můj táta!“ opravila ho důrazně. „A už dělej, nebo nakonec ještě přijde a je po plánu!“ Černovlasý se zatvářil rozpačitě, ale pak vzdychl a vytáhl z ledvinky malou zdobenou dýku. Začal s ní přeřezávat provazy, za chvíli už byla Amber volná. „Jednou ho porazím a pak ho nechám zhnědnout na sluníčku!“
   Archie se uchechtl. „A cos provedla tentokrát?“
   „Nic zvláštního. Jen jsem oddělala na koncertu jednu příliš přítulnou holku.“
   „Jsi zlá, víš to, Amber? Mohli jsme jít spolu!“ řekl a tvářil se, jako by ho přímo smrtelně ranila. Byl to škleb, který ji vždycky spolehlivě rozesmál.

   „Posádko… zastavit, stát! Pozdravte tetu Em!“
   Blonďatá zavýskala, když se kolem ní seskupily děti. „Zlatíčka moje! Pojďte ke mně! Teta má dobrotu!“ žvatlala a dítka se chichotala. Dostala obrovský dort s dvojí polevou. Ještě že mají Davisovi tak velký dům!
   Emma pozorovala hošíka, kterého Agnes představila jako Trentna. Byl živější než ostatní. Blondýnka se zeptala, jestli náhodou není hyperaktivní. Agnes jí vysvětlovala, že ne. „On má prostě jen hroznou radost ze života. Před pár dny ho totiž popravili.“
   „Ach tak.“
   Mladá slečna Forresterová počítala své svěřence. Mnoho z nich neviděla už několik týdnů. Byla do toho tak zabraná, že se lekla vlastního bratra, který doprovázel Amber dolů po schodech.
   „To se Jarethovi líbit nebude,“ ušklíbla se Emma. Černovláska jen mávla rukou. Reakce otčíma ji opravdu nezajímala.
   Podívala se na hosty, bylo jich tu kolem dvaceti. Osmiletá Rose měla na hlavě culíčky, Trentn upíjel čaj z hrnku. Phil krájel dort a usmíval se s takovým zvláštním lišáckým výrazem v obličeji. Tim s Tomem byli Jonesovi tělem i duší, stejně tak Erika, děti tety Doreen.
   „Megan! Koukni, co mají za filmy!“ ječela Patty, oběma dívkám se blížila puberta. Všichni, co sem přišli, patřili mezi mládež nebo krátce dospělé, někteří se stali upíry teprve nedávno, proto je Amber ani neznala, ale všichni byli členy jedné velké rodiny, klanu Jonesových.
   Phil mladé slečně Davisové vyprávěl o přítelkyni, se kterou už nějaký ten týden chodil. „Řeknu ti, že sex s démonem je něco úžasnýho! To… to se prostě musí zažít, popsat se to nedá, víš?“
   „A to jí nevadí, že za ní lezeš v uniformě?“ chechtala se černovláska. Phil byl totiž blázen do scifi a nejraději by se na veřejnosti ukazoval v kombinéze flotily.
   „V tý nebo v džínách, jí je to fuk,“ ušklíbl se zrzek a také se rozesmál.
   Agnes ukazovala na dívku, která se bavila s jistou Jill, také nováčkem společenstva. „Támhle to je Mary Clare. Přivedla ji Enid, ta, co dělá v nemocnici.“ Emma chápavě přikývla. „No, ale říkáme jí jen Clare, Mary totiž nesnáší.“
   Každý z Jonesových měl vlastní a většinou velmi pohnutý osud. Nehody, útěky, málem zabití tuláci, umírající děti. Upírský život jim nabídl tisícero možností. Mohli dělat, co se jim zlíbilo. Třeba jako Enid, která pocházela z doby před dvěma sty lety a měla být zabita, jelikož byla nechtěným dítětem a ještě k tomu levobočkem, který mohl měnit dějiny. Teď si užívala roli zdravotní sestry a pomáhala potřebným.
   A ani Mary to neměla lehké. „Tys to měla ještě dobré, ale mě chtěli oddělat vlastní rodiče. Nejenom, že tě vyšlou do světa s takhle pitomým jménem, ale když jsi jim na obtíž, zbaví se tě, jak jednoduchý!“ Clare zuřivě gestikulovala a hlas jí přetékal odporem. Jill se jen soucitně usmívala. „No vážně! Odpojili mě od přístrojů! Měla jsem vyhladovět a chcípnout jak prašivej pes! A víš, jaký to je, když se vzbudíš v márnici? Nechutný, hnusný a hlavně šíleně studený, málem jsem se z toho boxu ani nevysoukala!“
   „Musela jsi hodně trpět,“ přikývla Jill. „Kolik ti bylo?“
   „Čtrnáct! Ani pitomou pubertu bych si neužila!“ hořekovala Clare. „A Enid mě pak šokovala ještě víc, když mi ukázala to lejstro. Chtěli mý tělo spálit, zničit mě úplně! Kdybych měla tu možnost, zabiju je oba, zatracený zbohatlíky!“
   „Ale nesmíš.“
   „Jasně, já vím. Mamča by nebyla ráda,“ vzdychla Clare.
   Jill se otřásla. Viděla to přeci jen poněkud jinak, protože v době přeměny jí bylo už přes sedmdesát. Banda kluků, kterým mohla dělat babičku, ji přepadla, okradla a nechala krvácet. A nebýt Johna Jonese, byl by její život ztracen. Teď vypadala na nějakých dvacet a radovala se, že si bude moci přečíst všechny knížky, ke kterým by se možná už nedostala.

   Jarethova zranění nebyla tak vážná, aby si dnes nemohl odpracovat plnou pracovní dobu. Teď dorazil domů a hned šel za křikem, který byl slyšet už z ulice. Vzal za kliku. Emma na něho mrkla a pak se hned dívala jinam. Archie se uchechtl. Teď měl přijít na řadu jeho a Ambeřin plán. Černovlasá spoléhala na jeho smysl pro čest. Přemluvili děti, aby strýčka doslova ukecali a on prominul trest.
   „Nazdar strejdo!“ Phil ho zdravil a přitom dojídal zbytek dortu.
   „Nech mu taky něco!“ okřikla ho Emma a střelila mu pohlavek.
   „V pořádku, drahá, nebudu jíst.“
   „Ale tady jde o princip!“ stála na svém blondýnka a pak se už se k němu vrhly děti, které štěbetaly jedno přes druhé a nakonec ho povalily na zem a tiskly se k němu. „Ale no tak! Víte, že nemůžu!“
   Amber si stoupla nad něj, tenhle pocit si vychutnávala. „Seš přehlasovanej, tati!“ ušklíbla se. Emma málem spolkla lžíci, kterou měla zrovna v puse. Slyšela opravdu dobře?
   „Amber? Mohla bys sem jít?“ Viděla, jak rozpřahuje ruce a přidala se k dětem, stulila se mu do náručí. Připadal si tak šťastný, když ji k sobě tiskl. Bylo to vůbec poprvé, co ho tak oslovila.
   „Hehe, já věděl, že doopravdy na vás vztek nemá!“ chechtal se Archie a plácal se do stehen.

   7. kapitola

   K večeru dorazila Doreen s Johnem a zbylí dospěláci z Chester Square. „Začínám uvažovat o tom, že přistavím pár pokojů a odstěhuju sousedy!“ zavtipkoval Jareth, když všichni usedli ke společné večeři.
   „A ještě ráno jsi ho chtěla zabít!“ dobíral si Archie Amber.
   „Donesli jsme pár lahví!“ hlásila Doreen a mávala nad hlavou lahvemi s temně rudou tekutinou.
   „A víno si dáte?“ vyptávala se Emma, zatímco nosila na stůl maso s opečenými brambory, aby bylo dost jídla pro každého.
   „Dnes večer se slaví další rodinné setkán!“ smál se John a přiťukával si se zhruba osmdesátiletým staříkem Arturem, který vyprávěl, co se mu nedávno přihodilo.
   „Měl jsem hůl, nosím ji s sebou vždycky. Člověk by nevěřil, co všechno ti hlupáci vyhodí! Časopisy, kterými se mohou zabavit děcka, vystřihovánky, ale hlavně zprávy. Jasné? Zprávy! Informace! Čert aby spral tu zatracenou holotu!“
   „Jo, jo, souhlasíme. Tak povídej dál, dědo!“ vybídla ho jedna z mladších dívek, mohlo jí být nanejvýš dvanáct nebo třináct. Všichni přítomní nesnášeli řeči o politice, ke kterým stařík dříve nebo později vždycky dospěl. Proto bylo lepší utnout to v začátcích.
   „A neříkej mi dědo, jasný?“ zlobil se chlapík s hlavou plnou šedin.
   „Ale dyť ty tak vypadáš!“ bránila se holčička, ale „dědu“ to moc neuspokojilo. Nicméně se umoudřil a vrátil se k tématu. „Jednu z nich jsem otvíral, stála v takový zapadlý uličce. Nejdřív jsem si myslel, že zajdu o pár bloků dál, jsou tam skvělé kontejnery, ale… vybral jsem si tuhle. Uspokojila mne, vytáhla jsem z ní plno starých novin.“ Zamyslel se, chvíli se drbal na hlavě a pak pokračoval: „A pak se tam objevil on. Mladej kluk, černej, kupodivu i nějaký svaly měl, ale chtěl mě vzít přes hlavu klackem. To byla od něho velká hloupost! Popadl jsem hůl, víte, tu, co já pořád nosím s sebou, a přetáhl ho s ní přes záda. A řek jsem mu, že jestli na mě ještě zkusí něco podobnýho, přerazím mu páteř. Křičel nějaký cizí slova a pak zmizel. Baf!“ Znenadání se otočil na sedmiletou Eriku a ta při pohledu na jeho krví podlité oči začala vřískat.
   „Řekla jsem vám stokrát, abyste mi přestal děsit děti, Arture!“ okřikla ho Doreen a začala dcerku tišit.
   „Tak na zdraví!“ vykřikl Jareth a na ten povel všichni pozvedli sklenky naplněné krví. „Nechť vám slouží zdraví!“
   Vzájemně si přiťukávali. Už dlouho neměli příležitost slavit. Amber se smála Philovým vtipům, dívky naslouchaly vyprávění taťky Johna. Doreen se vyptávala Emmy na její zdravotní stav a vedle nich seděla Genevieve, která je se zaujetím poslouchala.
   „Nejsem si jistá, zda se to neztratilo. Po poslední nepříjemné zkušenosti jsem to už nezkoušela,“ přiznala.
   „Úplně tě chápu. Děcka to zatím mají, ale u nich máme naději, že to může časem zmizet,“ přitakala Doreen. „Genevieve, co ty a kadeřnictví?“
   Velmi pěkná žena s kaštanovými vlasy, které se jí vlnily, se pousmála. „Šéf včera prohlásil, že mě miluje, ale víte jak, láska v tom není. Ta práce… je prostě báječná! S živými lidskými hlavami je mnohem větší zábava než s mrtvými.“ Pouze zasvěcení věděli, že tahle už napořád pětatřicetiletá žena kdysi krášlila nebožtíky. Musela to být neskutečná nuda!
   Clare si vzala časopis a otevřela ho na módní stránce. Oči se jí zúžily a zcela bezmyšlenkovitě zapíchla nůž do tiskoviny.
   „Mary!“ Doreen vyskočila a užasle na ni zírala, dívka po ní střelila znechuceným pohledem. Všichni se dívali na fotografii známé herečky.
   „Tvoje máma, že jo?“ zeptala se Megan s pochopením.
   „Si piš. V těch šatech vypadá jako děvka! A nic jinýho ani není!“ procedila mezi zuby. Emma mezitím donesla víno, které si směli nalít pouze dospělí.
   „Nech být tu lahev, Susan!“ Paní Jonesová ráda trvala na pravidlech.
   Sedmnáctiletá „dcerka“ se potutelně zasmála a pak stolovníci ztichli. Lahev se totiž sama naklonila, odlila trochu do lžičky, která přistála dívce v puse a pak se jí přilepila na čelo. „Je to dobrý, nalejvej!“ prohlásila sebevědomě.
   „Suzie, tu telekinezi jsem ti zakázala!“ ozvala se Matka rodu.
   „Ve svým minulým životě jsem pít mohla!“ vynesla poslední trumf.
   „Buď důsledná!“ obrátil se k manželce John. „Jestli jí to dovolíš, budou chtít všichni.“
   „Emi? Mohla bys prosím nalít trochu i ostatním?“
   „Jsi měkká,“ zaškaredil se muž s blonďatými vlasy, v nichž měl nahnědlé proužky.
   Doreen se omluvně usmála a obrátila se k Jarethovi. „Vlastně jsme přišli z jiného důvodu. Zítra začíná další setkání klanů!“
   „Už zítra?“ vyjekl brunet a chytil se za hlavu. „Jak jsme jen mohli zapomenout?“
   „Myslím, že to bude tím, že se moc staráš o světské věci,“ uchechtla se baculatá zrzka.
   „Dobrá! Trochu se ztište, musím si nutně zavolat!“
   „Teď? Už je po desáté! Nech to na ráno!“ mírnila ho Emma, ale Jareth už vytáčel číslo.
   „Winstnová!“
   „Mohu tě chvíli rušit? Potřebuju jet s manželkou kvůli vyšetření na specializovanou kliniku, zdržím se tam asi tak týden. Mohla bys mi vyjednat dovolenou? Zaplatím ti týden obědů! Díky, Reese, jsi zlatíčko!“
   „Zlatíčko? Tvůj táta má milenku?“ vyzvídal Phil.
   „Ne ne, to je jeho kolegyně z práce,“ vysvětlovala Amber.
   „Hej, strejdo! Dneska klucí říkají bejby!“
   „Sklapni, Phile!“ zasyčela na něho Megan. „Nebo snad nevidíš, že telefonuje?“
   „Za mých mladých let…“
   „Ale né!“ Děti zaúpěly, protože tuhle dědovu historku slyšely snad miliónkrát. Vždycky ji zakončoval větou: „Jó, Amerika už dávno není, co bývala!“
   Unavený Jareth položil sluchátko a sedl si k manželce. Phil se přitočil k přehrávači CD a nastavil hudbu. Začala party ve velkém stylu.
   „Omluv mne na okamžik,“ špitla Emma, která zahlédla pohyb za oknem. Byla to sousedka. Musela jí vysvětlit, že přijela sestra s dětmi a pár přátel a že si mají raději dát špunty do uší. Podobné akce se u Davisových nekonaly nijak často, protože žena jen chápavě kývla hlavou.

   Zábava trvala až do rána. Jedlo se, pilo a tancovalo, obzvláště děvčata řádila na parketu, který si sama vytvořila. Phil si hrál na dýdžeje, Amber flirtovala s Archiem. Dokonce i manželé Jonesovi se nechali přesvědčit a připojili se k všeobecnému mumraji.
   Agnes upíjela z hrnku krev smíchanou s vínem a náhle se rozkašlala, nádoba vypadla z ruky a rudá tekutina se vpila dívce do vlasů, když dopadla na podlahu.
   „Nessee!“ Bratr si všiml, že sestra padá, ostatní probudil z transu až řinkot rozbíjejícího se nádobí. Podepřel ji, opírala se mu hlavou o koleno. Jemně s ní třásl, až konečně otevřela oči. Vypravila ze sebe pouhá čtyři slova: „Chaos, skrytý nepřítel, organizace.“ Poté se znovu rozkašlala, ale už se cítila lépe.
   „Amber, vezmi ji hned nahoru!“ přikázal Jareth.
   „Klídek, Archie. Všechno ti pak řeknu.“ Odvedla bledé děvče nahoru, uložila ji do postele. „Máš si lehnout!“ napomenula ji.
   „Ne! Chci sedět!“
   Černovlasá tedy souhlasila. „Mělas další?“
   „Ano. Byla ještě děsivější, než ta, co jí předcházela.“ Agnes mívala občas vize, záblesky, které se týkaly budoucnosti. Klan Jonesových o nich věděl, Davisovi také. Všechny děsilo hlavně to, že se pokaždé vyplnily. Amber moc dobře věděla, že Agnes je jakousi Pandorou rodu. Předpovídala vždy jen zkázu a nenáviděla se za to. Černovláska si vzpomněla, jaká byla její předešlá vize. Nic zvláštního, jen pohled smutných očí v naprosté tmě. Na tom by nebylo nic divného, kdyby právě tyhle oči nepatřily Travisovi, kterého ona sama poslala na smrt. Klukovi, do něhož se bláznivě zamilovala.
   „Pověz, co jsi viděla. Co to bylo tentokrát?“
   Agnes se pomalu odhodlávala. „Viděla jsem muže a ženy v krvavě rudých pláštích, všichni měli na tváři masky. Všude krev a mrtvá těla a spousta popelu. A ještě jedna věc – postel, čistá, bílá a pokoj, do něhož proudilo sluneční světlo.“ Už to nevydržela, rozplakala se.
   „Budeme ve střehu, slibuju ti to,“ těšila ji Amber, ale sama si nebyla jista svými slovy. Postavy v pláštích, masky… to mohla být nějaká sekta. Ale… kdo by toužil po jejich krvi, po krvi vampýrů?

   8. kapitola

   „Rozlosujte se! Cesta není dlouhá, za hodinku a půl tam budeme!“ Paní Jonesové čekala na manžela, až dorazí s vozem.
   Archie chytl Amber za ruku, když chtěla kolem něho proběhnout. „Řeknu ti to potom!“ odbyla ho netrpělivě.
   „Jarethe, máme doma dvě klícky. Bude to stačit?“
   „Určitě, Doreen. My můžeme vzít do auta ještě dvě naše.“

--------------------------------------------------------------------


   Organizátor akce, upír Jacques, měl velmi vybrané chování. S každým se vítal, se vším chtěl pomáhat. „Nahoru do patra! Jen račte, mademoiselle!“
   Amber už před chvílí vystoupila z vozu a položila netopýra na zem. Ten se hned proměnil v blonďatou paničku. Jareth se usmíval, když viděl, jak je celá rodina pohromadě.
   „Johne, pořiď si do toho křápu klimatizaci!“ hudroval Artur.
   Jedna z dívek vylezla z vozu s drobným zraněním. „Ona mi prokousla ucho!“ žalovala.
   „Megan! To se dělá sestře?“
   A jako by toho nebylo dost, Phil se nedokonale přeměnil. „Hej, dámy! Nemá některá z vás aspoň ručník?“ Cizí slečny se pochichtávaly, zrzkovy sestry se smály nahlas. Nestává se zrovna každý den, aby jejich bratr běhal nahatý po trávníku. O Doreen se pokoušely přinejmenším mdloby. Jedna ze šlechtických dcerek v šatech s volánky mu nakonec podala deku, do které se mohl zabalit.

   Jonesovi, Davisovi i Forresterovi vešli do domu, hostitel je vedl do připravených pokojů a pak se měli všichni dostavit do „tanečního“ sálu. Už se začínaly scházet i rodiny ze vzdálenějších koutů Spojených států i smetánka ze zemí za oceánem. Byli tu Whistlerovi, farmáři a chovatelé, sami si šlechtili zvířata, která pak v zájmu rodiny obětovali. Všichni účastníci setkání je chválili za jejich prozíravost. Smoothovi, kteří se snažili ovládnout pracovní trh a působili především jako poradci. Rod Jacksonů vždy dovezl nějaký zajímavý vynález. Mezi upíry bylo i několik šermířů a mistrů v různých bojových uměních. Nemrtvý s přezdívkou Fist byl jedním ze Starších. Obvykle to byl on, kdo připravoval koncil. Znal zákoník lépe než kdokoli jiný. Vždy jste se od něho mohli něco užitečného přiučit.

   „Jé! Holky, to je Jack!“ Snad všechny přítomné dívky se chystaly omdlít, když do dveří vstoupil pohledný blonďák ve vojenské uniformě. Jack Stoves byl jedním z mála upírů, kteří propůjčili své služby armádě Spojených států amerických. Krátké blonďaté vlasy se mu lehce vlnily a zalézaly za uši. Jeho uhrančivý pohled rozdmýchal žár v srdci nejedné dívky. Už je to rok, co přišel o kolegyni, kterou zabila v boji zbloudilá stříbrná kulka. On a Harriet Caringtonová tvořili nerozlučnou dvojici a jeden druhému uměli číst myšlenky. Dlouho se tvrdilo, že ti dva se jednou zasnoubí. Jack prý po každém boji prováděl rituál k uctění mrtvé přítelkyně.
   Prošel kolem klubka dívek a zastavil se před Amber, která si bláhově myslela, že si jí všiml, ale on jen položil na stůl za ní svou dlouhou ručnici.
   Pak však pohlédla ke schodům a její pohled ztvrdl. „Bessy,“ zasyčela, ale to už si jí jmenovaná všimla a vykročila k ní. Beatrix Savannah la Toujour patřila na vrchol vampýrské šlechty. A podle toho se i chovala. Podle černovlasé nebyla nic jiného než nafoukaná nána.
   „Tak co, Davisová? Ještě pořád lovíš po nocích?“
   „Klidně se směj, Bessy, ale mě přijali na policejní akademii!“
   „To je toho! Když budu chtít, otec mě protlačí kamkoli, třeba i do prezidentské kanceláře!“ Dívka se ušklíbla a pak se zahleděla do davu. „Hele, támhletu a tamtu neznám a tyhle taky ne! Nechceš mi je třeba představit?“ Černovláska se mračila, ale neodporovala. Místo toho vykročila k dívkám, na něž Bessy ukázala. Ta se dlouho nemohla vynadívat na Mary Clare.
   „Někoho mi připomínáš. Jednu úspěšnou herečku!“ zdůraznila Beatrix a Maryin pohled ztvrdl.
   „Za života jsem byla Hobbsová, jestli to chceš vážně vědět,“ prohlásila kysele.
   „Takže ty teď patříš k nám? Pojď nahoru, něco ti ukážu!“
   Když se Amber dívala za těmi dvěma děvčaty, oddechla si, že si konečně Bessy bude utahovat z někoho jiného. Ztuhla, když jí Jareth položil ruku na rameno, ohrané to otcovské gesto. „Všichni se baví. Proč ty ne?“
   „Jsem na tu holku alergická!“ V jejím hlase zřetelně zazněl odpor.
   Usmál se. „Býval jsem stejný. Nejlepší bude pustit to z hlavy.“ Přikývla a přidala se k rozdováděné omladině.

--------------------------------------------------------------------


   Beatrix stála v blízkosti rozžaté petrolejové lampy a po očku sledovala Mary Clare, která nevěřícně zírala na novinové články. „Mělas to tu jako fetiš?“ Vzhlédla k ní.
   „Heleď, ber to z mýho pohledu. Můj otec býval za života mafián a celý náš klan šel k čertu, protože jste se stali nepohodlnými. Jenže co se nestalo! Říkejme tomu třeba zázrak. Fernando Alitarieri na nás poslal kvalifikované zabijáky, jenže to nebyli lidé. Udělali to čistě, aby bylo jasné, že jde o vraždu, ale byli vyrušeni, tak nás nestačili vysát, víš? Když jsme se probrali, otec a já, byli jsme strašně zesláblí. A nebýt Fista, který se o naše praktiky už dlouho zajímal, nikdy bychom se nemohli vrátit mezi „živé“. Od té doby jsme mezi upíry šlechta, říkají nám vznešení, jsme dost ceněni pro svoje schopnosti. Vytvořili jsme novou organizaci, vrátili jsme se ke kořenům.“
   „To ale nevysvětluje, proč tu máš zmapovaný celý můj život!“ ohradila se Mary Clare a snažila se zchladit dívčino nadšení.
   Bessy se zarazila. „To proto, žes měla to, čeho jsem si já mohla užívat ještě několik desítek let! Záviděla jsem ti tvůj smrtelný život a postavení. Otec vlivný podnikatel, matka známá herečka, dcera jedináček s těmi nejlepšími školami. Já jsem byla tak zahleděná do toho dění kolem tebe, že… Ale teďka tě mám tady, svojí budoucí kámošku.“
   „Jo, může bejt. Ale co nás spojuje?“ zajímala se novopečená upírka.
   „Nech mě hádat… nenávist k těm, co nám zničili život?“ mrkla na ni Bessy.
   Mary s nechutí pohlédla na fotografie staré jen několik týdnů. „Pohřeb? Moc by mě zajímalo, koho to teda zabili,“ ušklíbla se. „Matka brečí, jak to má okoukaný z filmů. A támhle stojí fotřík s kamennou tváří, tvrďák. Pche! Víš o tom, že mě chtěli poslat za hranice, abych jim nedělala ostudu? To se totiž k bulváru nedostalo. A pak přišla na řadu ta nehoda. Hm, prý jsem se rozmázla na motorce… Mohl z toho být další skandál, abys věděla. Zdrhla jsem totiž ochrance na kámošově mašině.“
   Bessy se uchichtla. „Jo, život je adrenalin, co?“
   „Ani nevíš, jak ráda bych se pomstila. Jak jsi to vlastně provedla ty?“
   Místo odpovědi jí její společnice podala titulní stranu novin, která hlásala obrovskými titulky: Fernando Alitarieri podlehl srdečnímu infarktu! Ochranka se pohřešuje! a pokračoval slovy: Nechvalně proslulý mafiánský boss byl nalezen dne… Spekuluje se o tom, že se možná jedná o pomstu ze záhrobí. Policie neprokázala cizí zavinění, bylo však nalezeno několik mrtvých…
   Clare se zamračila. „Ale upír přece nesmí zabíjet lidi,“ vyhrkla. „Jak to, že tě tady ještě vůbec trpí?“
   „Dobrá otázka. Jenže my jsme nezabíjeli, tos pochopila špatně,“ vysvětlovala Beatrix a culila se od ucha k uchu.
   „Ale píšou tu o mrtvých…“ Dívka zamávala dcerce z vyšší společnosti před nosem novinami.
   „Jsou způsoby, jak může upír zlikvidovat člověka. Zeptej se Fista, ten o tom ví všechno.“ Bessy se usmála a pak znovu nasadila vážný tón. „Ochranka zmizela, proměnili jsme je v malé kluky, to se taťkovi zrovna dvakrát nehodilo. Zbytek proměněných přešel na naši stranu, velká výhoda. A dva ty týpky jsme zastřelili, aby to vypadalo jako záhadná vražda. Tatík Alitarieriho vystrašil k smrti, ale Fist mu musel dlouho vymlouvat ten nápad rozstřílet toho zmetka na maděru. Jo, ty pravidla, asi tak polovinu bych jich hnedka vyškrtla.“ Mary na ni zírala jako uhranutá. „Roztřískali jsme mu v baráku, co šlo, náramně jsem si to užila. Tomu se říká správnej pocit zadostiučinění.
   Clare nasucho polkla. „A… kolik ti bylo?“
   „Čtrnáct, jako teď tobě.“
   „A teď ti je?“
   „Osmnáct,“ odpověděla bez okolků.
   „A jak dlouho už?“ Dívce začínal přeskakovat hlas.
   „No… nějakých padesát let už určitě. Sis nevšimla, jak ty noviny vypadají?“
   „Ehm, aha.“ Clare znejistěla. „Nějak mi nedocvaklo, že už musí bejt pekelně starý.“ Zírala na ni teď s téměř nábožnou úctou. „Vy jste se nejmenovali vždycky la Toujourovi, že ne?“ Začínalo jí svítat.
   „Ne, to ani náhodou. Naše pravé jméno je tabu, už se k němu nesmíme vracet. Ty jsi teď taky Jonesová a ne Hobbsová. A stejně se chceme stěhovat. Láká nás New York. Budeme nejspíš Washingtonovi.“
   „Skvělý,“ zabručela Clare a znovu se podívala na své fotografie, kterými byla pokrytá celá velká postel.

--------------------------------------------------------------------


   Bessy dovedla Clare k ostatním a přitom nenápadně ukázala stranou. „Kdo myslíš, že je támhleten chlápek v rohu?“
   „Strýček?“ Dívka zkusmo hádala.
   „Špatně! To je můj otec! Pojď!“
   Muž v černém saku přestal hovořit se šedovlasým upírem, z jehož každého pohybu vyzařovala vznešenost.
   „Ach, Savannah! Rosteš nám do krásy, dítě!“
   „Ta už neporoste,“ uchechtl se muž kolem čtyřicítky a potřásl Fistovi pravačkou.
   Druhý upír mu úšklebek oplatil. „A tahle mladá dáma?“
   „Řekla jsem jí všechno. Pověz jí něco o sobě. Tváří se, jako kdyby ještě nikdy neviděla Dona!“ šklebila se Beatrix, která, přestože dospělá, měla stále duši dítěte.
   Clare se během večera dozvěděla, že pan Javier, otec její nové společnice, žil dlouhou dobu na Sicílii a vedl tamní podsvětí. V době, kdy zemřel, mu bylo něco málo přes padesát, dceru si pořídil v poměrně pozdním věku a manželka během porodu zemřela, protože dívenka tolik toužila po tom poprvé se nadechnout, že svou matku prakticky zabila. Po tragédii se otec s dcerou odstěhovali z rodného města, kde po nich nesměla zůstat jediná stopa, a už vůbec ne po tom, co tam už jako nemrtví stačili napáchat. Vystřídali několik zemí, než se usadili ve Francii, kde na sebe vzal Beatrixin otec roli sběratele starožitností.

   Clare se jen obtížně smiřovala s novým životem, o to víc chtěla splynout s ostatními. Nemohly jí uniknout ty zvědavé pohledy. Jeden ze starších, avšak jediný zde přítomný, jí položil ruku na rameno. „Cítím, že se mnou chceš mluvit.“
   Ztuhla. „Čtete myšlenky?“
   „Už tak dlouho se živím jako soudce a právník, že nepotřebuju žádné nadpřirozené schopnosti, abych rozlišil pravdu a lež a dovedl uhodnout, na co jiný upír myslí.“
   Clare polkla, protože měla v krku obrovský knedlík. „Říkali, že znáte Zákoník lépe než kdokoli jiný.“
   Fist se pousmál a ukázal jí špičáky. „Co přesně tě zajímá?“
   Dívka se pomalu odhodlávala, jak v duchu sváděla boj sama se sebou. „Jen… jenom jsem se chtěla zeptat, jestli je možné ho nějak obejít. Bessy říkala, že jsou způsoby, jak upír může zabít člověka a nepotrestají ho za to.“
   „Ano, vendeta je u nás tak oblíbená. Každý z nás se potřebuje zbavit těch, kteří nás v minulém životě omezovali, nebo se staly příčinou našeho pádu.“
   „Nerada bych moc vyzvídala,“ ozvala se opět Clare. „Ale… povíte mi jak?“
   Fist se opět zasmál a nasadil výraz, jehož význam nedokázala rozpoznat. „Děvenko, víš dobře, že upír potřebuje k životu krev,“ začal. „Kdyby ji neměl, skolí ho i obyčejná lidská nemoc, protože bude příliš zesláblý, než aby se vzmohl na obranu. Je jedno, jestli to bude krev lidská nebo zvířecí, ale člověčina je pro nás lepší, protože si pěstujeme imunitu, a tak se dostáváme k jádru věci. Upíří renegáti potřebují krev sát, musí cítit, že z jejich oběti vyprchává život. Proto jsme dovolili, aby směla být oběť zavražděna, ale nesmí na ní být poznat, že se ji upír pokusil zbavit tekutiny.“
   „Proč to tak je?“ zajímala se Mary.
   „To je velmi prosté. Upír zabije člověka jedině z touhy po krvi. K čemu by to bylo, když ji nesmí pít? Nebo neznáš příběh o zakázaném ovoci?“
   Clare se zašklebila. Snažila se srovnat si to všechno v hlavě. „Takže… když… dejme tomu… upír někoho otráví…“
   „Ostatní jeho život nebude zajímat,“ přikývl Fist a pak se jí zcela nečekaně zeptal na původní jméno.
   „Hobbsová,“ odpověděla neochotně.
   „Hm, zajímavé.“ Pohladil si bradku a pozorně si ji prohlédl. „Buď opatrná. I ti nejlepší z nás se občas dají strhnout vlastními instinkty, když jde o něco tak osobního, jako ve tvém případě.“
   „Vy to víte?“ zarazila se.
   „Dítě, v tomhle ti nikdo z nás nemůže bránit.“

--------------------------------------------------------------------


   Bessy nevynechala jedinou příležitost, aby Amber nezkoušela škádlit. „Víš, co je nového, Davisová? Budu u vás pár dní bydlet!“ Černovláska zakoulela očima. „Těšíš se? Chci si prohlédnout ten váš Folmork. Jo a zabírám si tvojí postel!“
   Potupená dívka zlostně zavrčela. „I kdybych měla dát v sázku vlastní život jenom kvůli tomu, že ti vytrhám všechny vlasy, co ti trčí z hlavy, tak za to potěšení mi to stojí!“ zasyčela vztekle.
   Beatrix se jen ušklíbla. „Můžeš začít. Dorostou mi.“
   S Amber lomcoval vztek. Nemohla unést, že to její věčnou sokyni nevyvádí z míry. Vlastně by jí mělo lichotit, že ji tahle „šlechtična“ považuje za osobní hrozbu, ale na to byly obě příliš tvrdohlavé.
   Než mohla propuknout ostrá hádka, ozvalo se. „Neviděl někdo moji hůl?“ a sál vybuchl mnohonásobnou ozvěnou zvučného smíchu.

   9. kapitola

   Dalo se předpokládat, že se přítomní chlapci začnou předvádět. Archibald se nezapomněl pochlubit všem v místnosti, že se z něj už za několik dní stane kadet.
   „Tak ty a policajt, jo? A máš vůbec na něco takového výdrž?“
   „Mám ti to ukázat?“ zlobil se Archibald a vyhrnoval si rukávy.
   Jack se hurónsky zachechtal. Už když utrousil svou první poznámku, jeho dívčí obecenstvo ztichlo. Forrester se před blonďáka v uniformě odhodlaně postavil. Než však mohl zaútočit, sesypaly se na něho dívky a začaly ho tahat za oblečení, dokud ho nestrhly na zem.
   Amber vyskočila a zamířila k nim. „Snad se nebudeš prát, Archie?“
   Jack se spokojně ušklíbl. „Heleď, maličká, řekni tomu svýmu frajerovi, ať si moc nevyskakuje, jo?“
   Černovláska se zarazila uprostřed chůze. „Svýmu… frajerovi?“ Poté zůstala stát na místě, zaťala ruce v pěst a začala chrčet. Ostatní rychle ustupovali. Vyrazila výkřik a za chvíli už všichni viděli, že… má vlčí uši a ocas. Nemohlo to skončit jinak než bujarým veselím.

   Jareth se prodral k dceři a přes všechny její protesty ji vzal do náručí a nesl stranou. „Copak jsi to chtěla dělat?“ zeptal se se smíchem.
   „Zmizet,“ zabručela.
   „No tak, má malá vlčice, neber si to tak.“
   „Archie není můj kluk! Proč to musel Jack přede všema říkat?“
   Pan Davis se ušklíbl. „Na to ti řeknu jen jedno. Jack Stoves je mazaný floutek a nemám ho rád!“
   „Ale…“
   „Kolik si myslíš, že mu je?“ položil jí náhle otázku.
   Zamyslela se. „Tipuju mu tak pětadvacet, víc ne.“
   Jareth vzdychl. „Měl dost času, aby si ověřil, jak dostat každé dívčí srdce na světě. Proměnili ho v době bitvy o Pearl Harbor.“
   Amber zaúpěla. No jistě, tím se dost věcí vysvětlovalo, to si musela přiznat. Ale přesto… Počkala, než měla dost energie ke zpáteční proměně, a pak se zbavila vlčích uší a chundelatého šedého ocasu.

   Archibald se zvedl ze země, něco zabručel a připojil se ke skupince, která sledovala ukázkové boje s dýkou a kovovou tyčí. Jiná skupinka se učila, jak správně provést proměnu. Byla v ní i Mary Clare, která si pečlivě zapisovala poznámky.
   „A co kdyby se stalo, že se spleteme a budeme chtít proměnit vlkodlaka?“ zeptala se po dalších pěti minutách usilovného soustředění.
   „Pokrok dosáhl té míry, že vlkodlaci a upíři už mohou žít společně, ale záleží na tom, zda jedinec nemá v sobě obranné geny proti krvi vlkodlaka a naopak. Existuje na to několik jednoduchých testů…“ Fist mluvil klidně, bez emocí. „Ale většinou poznáte, když máte proti sobě vlkodlaka, takže pomáhat mu tímto způsobem je poněkud… ehm, zbytečné.“

--------------------------------------------------------------------


   Agnes a Archiballd vcházeli do domu, v němž už bydleli několik let. Bylo v něm ticho, sousedi si asi dopřávali odpolední klid, šlofíček po obědě. Zamířili k výtahu, nechtělo se jim stoupat do schodů. Druhé patro bylo jejich cílem. Agnes instinktivně přiložila ucho ke dveřím. „Je tam ticho,“ zašeptala. „Mami? Otče?“ Opatrně vzala za kliku a vstoupila do chodby před kuchyní. Archie se pomalu kradl za ní, jen ještě zajistil dveře.
   Vše zůstalo ve stejném stavu, v jakém domov opustili. Jenže pak si dívka všimla stříbrného kůlu pohozeného na podlaze a zbystřila. Její bratr šlápl do něčeho mokrého. Bylo to rozlité víno smíchané s vodou. Začal zkoumat stopy, byl stále ustaranější. Nacházeli další pomůcky potřebné k exorcismu a likvidaci vampýrů.
   „Nedotýkej se toho!“ varoval sestru Archie a ohlížel se po rukavicích.
   „Podívej!“ Vzala do ruky několik listů papíru. Souhlas s adopcí, rodné listy, úřední oznámení. Dívka se zachvěla. Jediné, co po rodičích zůstalo, byly dvě velké hromádky popela.
   „Spáchali sebevraždu?“ Archibald nevěřícně zakroutil hlavou.
   „Nechali nám tu dopis,“ přikývla.

   Sourozenci uklidili spoušť a dávali velký pozor, aby se nedotkli něčeho, kvůli čemu by mohli mít trvalé následky. Pak si společně sedli k dopisu. „Otec byl opatrný. Nechtěl způsobit rozruch tím, že by se oba vystavili slunečnímu světlu. On… musel myslet na všechno!“ vzlykla Agnes.
   „Experimentovali? To si myslíš? V tom dopise píšou, že už je omrzel život, když ani nemají možnost ho žít. Zatraceně! Kdyby počkali jenom pitomý týden...“
   Agnes se na bratra podívala a pevně sevřela černou krabičku plnou popela. „I přes to, co udělali, se musíme důstojně rozloučit. Ale… co si myslíš o tomhle?“ Podstrčila mu souhlas s adopcí napsaný na jméno Davisových.
   „To rozhodně nepřipadá v úvahu! Já ji nechci mít za sestru!“
   Nessee kývla hlavou. Už jistou dobu měla podezření, že to s Archiem a Amber nebude jen tak. „Zavoláš jí?“
   „Bude lepší tam rovnou zajít,“ zabručel Archibald a zmačkal list v ruce.

   Beatrix se usadila na černovlásčině posteli. „Pěkná, to je co říct! Tak tady spím dneska já!“
   Amber skřípala zuby, ale než jí mohla říct, co si o jejím pitomém nápadu myslí, ozval se domovní zvonek. Sjela tentokrát po zábradlí, aby byla u dveří rychleji. Agnes vešla dovnitř s hlavou skloněnou a její bratr ji následoval. Nemusela se ptát, co se stalo. Dívka jí podala osudný dopis.
   Černovlasá je nechala vejít do kuchyně, než je začala oba objímat. „Archie, je mi to všechno tak strašně líto!“ Sevřel ji pevněji, jako by se bál, že mu vyklouzne.
   Nessee už mezitím hovořila s Emmou. Jareth byl v práci a Javier Marconi ještě spal. „Naleju ti něco ostřejšího, dobře?“ Děvče přikývlo. Bessy se přikradla ke schodišti. Jindy by ji Amber pobídla, aby šla k nim, ale dnes se to nehodilo. Agnes došla za ní.
   „Hele, asi vím, jak ti teďka je, i když… tohle se nesvává u upírů moc často,“ vykoktala ze sebe.
   „Byla to jejich volba a my ji musíme respektovat. Už když jsem s nimi mluvila před odjezdem… zněli neuvěřitelně šťastně.“
   „Kdy chcete provést obřad?“ ozvala se Emma.
   „Do tří dnů budeme připraveni,“ hlesla dívka s havraními vlasy. „Ale dnes bychom rádi přespali u vás. Nechce se nám vracet do prázdného domu.“
   „Ale samozřejmě, drahoušku. Archibalde, dáš si s námi kapku likéru?“
   Mladík zvedl hlavu a nepřátelsky zavrčel. Amber svitlo. „Emmo, on tohle nesnáší!“ Ale to už se blonďatá začal vyptávat Agnes, co mají teď v plánu. Řekla jí, že dopisy podepíšou za strýce Alexandra a budou bydlet u Jonesových. Doreen prý okamžitě souhlasila. Ambeřina adoptivní matka přešla ke kuchyňskému dřezu. Celou tu dobu si pro sebe mumlala: „Ach, ubohá Dorothy a Zack.“

--------------------------------------------------------------------


   Přistála na nejbližší střeše. Bylo to, jak předpokládala, střecha se propadla. Neměla čas ohlížet se, jestli v tom bytě zůstal ještě někdo. Teprve pak si všimla, že drobná holčička s vlnitými blonďatými vlásky přerývaně dýchá. Možná její tělíčko ten tlak nevydrží. „Zatraceně! Já přece nejsem doktor!“ Dívenka se jí začala pod rukama dusit, musela se nadýchat kouře. Věděla, že žádný lékař poblíž není. A ta malá… jestli to neudělá, nepřežije! Nedbala na vlastní šrámy a popálenou kůži, teď měla před očima jenom drobounké děvčátko. „Musíš mi teď důvěřovat.“ Dívenka se zmítala v záchvatech kašle střídajících se s prudkou bolestí, když se jí Ambeřiny špičáky zaryly do ručičky. Ta si přála jediné… aby ta malá žila.

   Upíří slečna se celá zpotila, ale zdálo se, že všechno proběhlo správně. Ale pak se dítě začalo měnit. Amber si musela zakrýt ústa rukou, aby nezačala křičet. Přímo před ní totiž probíhala přeměna dítěte v dospělou ženu. V úžasu zírala, jak se jí prodlužují vlasy, objevují ženské vnady, vytvářejí se dlouhé řasy a tmavne obočí. Oblečení se protrhlo, bylo jí náhle příliš velké. Ležící dívka měla plné rudé rty a byla úplně bledá. A když si slabounký vítr začal pohrávat s jejími zlatými vlasy, odhalil to, čeho si Amber předtím vůbec nevšimla. Nádherně tvarované a mírně zašpičatělé uši.
   „Já myslela, že už vymřeli!“ Amber se pleskla do čela. „Fist mě zabije!“ zaúpěla a čekala, až se mladá žena probudí. Srdce jí slaboučce tlouklo, možná bude bít ještě dalších pár dní. Zkusila ji vzbudit. Znovu se rozkašlala, ale oči už měla čisté, netýkaly se jí lidské slabosti. „Promiň,“ zahučela černovláska, která měla na sebe hrozný vztek.
   „Kde to jsem? A kde je máma?“ Pak si všimla, že její společnice má černá křídla. „A kdo jsi ty?“
   Dívka se zvedla a před kráskou ucouvla. „Ehm, takže… než se na mě vrhneš a budeš mě chtít shodit dolů ze střechy, tak chci jenom říct, že… já nic takovýho nechtěla, jasný? Nechtěla jsem ti vzít dětství!“
   Blonďatá byla pořád stejně klidná. „A co jsem teď já?“
   „No…“ Černovláska se zakuckala, než opět přišla na to, co říct. „Ty jsi byla E… Elfka a… teďka jsi něco mezi Elfem a… upírem. A je ti nějakých pětadvacet!“ zakňučela zoufale. Ten škodolibý úsměv ji přiváděl k šílenství.
   „Pořád jsi mi nevysvětlila, co se děje,“ broukla a zdála se uražená. Amber v duchu znovu zaúpěla. Proč jen tahle holka nemůže být vlkodlak? O co by to bylo jednodušší!
   Pomalu se osmělila a pak jí všechno řekla, i když se jí hlas zadrhával. O tom, že je teď pro svět mrtvá a ke své rodině se už nikdy nesmí vrátit, o nesmrtelnosti, proměnách a nestárnutí. Vyslechla ji mlčky, zdálo se, že jí vůbec nevadí, že teď vypadá takhle.
   „No a já mám teď za tebe zodpovědnost,“ zakončila Amber rozhovor, který ji uvnitř trhal na kusy.
   „Hm, tak mi vymysli nové jméno. První, co tě napadne,“ poručila jí blonďatá.
   „Ehm… Jessica?“
   „A odteď jsem tvoje sestra!“ prohlásila. „Musíš mě všechno naučit. Já jsem totiž ještě dítě, víš?“
   Černovláska polkla, ale pak kývla odevzdaně hlavou. „A… můžu se teď taky na něco zeptat?“ Když cizinka přikývla, dodalo jí to odvahu. „Co dělala tvoje mamka, než u vás začalo, no… hořet.“
   Mladá žena se ponořila do mysli čtyřleté dívenky. „Napřed si strčila do pusy nějakou dlouhou věcičku a potom chrastila krabičkou, řekla něco, čemu jsem nerozuměla a odešla. Z té věci se kouřilo, bála jsem se, že si ublíží. Ještě to doutnalo, když tu věc položila a jak práskla dveřmi, spadlo to a koberec se pod tím kroutil.“
   Amber ji poslouchala mlčky. No jistě, takhle dopadá většina upířích děcek! Nezodpovědná matka a k tomu alkohol, cigarety nebo drogy. Černovlasá vysvětlila dívce, co je teď třeba udělat a ta se jí ochotně držela. Když přistály v jedné z temných uliček v těsné blízkosti místa činu, šly se ještě podívat k místu, kde už se shromažďoval dav, a stála hasičská auta.
   „To je moje matka!“ sykla blonďatá a ukázala na rozcuchanou ženu s pytli pod očima, která se hlasitě dožadovala pomoci. Dav okolostojících lidí na ni nenávistně syčel. Není nic zavrženíhodnějšího než matka, která vystaví nebezpečí své vlastní dítě. Vůdce hasičů jí musel sdělit, že střecha se propadla a běsnění ohně tam nahoře nemohl nikdo přežít, protože propukla v hlasitý a kvílivý pláč.
   Amber rychle vzala blonďatou stranou. Vzdychla. Takže tahle „malá“ na tom byla přibližně stejně jako Rose. Jenže… Archie s tím alespoň neměl takové strašné trable.

   10. kapitola

   Jareth seděl u svého pracovního stolu, před sebou hromádku nevyřízených žádostí. Jeho spolupracovníci už se také stihli zařadit do pracovního procesu. Tedy kromě…
   „Reese! Co se ti proboha stalo?“ Jane vyskočila jako hbitá laňka a vrhla se ke kolegyni, která měla tělo plné modřin. „Neříkej, že tě už zase zbil!“
   „Nic to není,“ zamlouvala rychle situaci žena se zelenýma očima. Jareth zpozorněl. Jednou za čas přišla s podlitinami všude po těle. Proslýchalo se, že její manžel je alkoholik a násilník.
   „Tak proč od něho prostě neodejdeš? Vážně, měla bys na něj podat trestní oznámení!“ Jane byla skutečně rozzlobená. „To nemá práci, kde by se mohl vybít? To si musí svůj vztek vylévat na nevinný ženský?“
   Reese sklonila hlavu. „Nemusí tě všichni slyšet,“ špitla. „Jim dělá ochranku v obchodním domě a v předvánočním shonu ho vždycky vezmou za Santu. Není to zlý člověk. Jen… nemá to lehké, to je všechno.“
   Jane s ní ovšem nesouhlasila. „Jsi hloupá! Chlap tě mlátí, ani nemáte děti a ty nejsi schopná od něj odejít?“
   Jareth viděl, že na něho vystrašeně pohlédla. Skoro to vypadalo, jako kdyby měla nějaké tajemství, o které se nemíní podělit.

   Amber zamkla dveře od koupelny a sesunula se na dlaždičky. Archie se tvářil pobaveně. „Mám takovej dojem, že i když vypadá dospěle, mozek dítěte jí zůstal. Mohly jí bejt tak čtyry, víc ne!“
   „Moc si to bereš. Emma se o ni určitě ráda postará.“
   Černovláska vzdychla. „Myslíš, že jsem udělala správně?“ Kývl hlavou. „Fajn, to mě uklidnilo. Takže… vy teda půjdete bydlet k Jonesovým?“
   Archibald se jí svěřoval s většinou svých plánů, ale ten nynější by nikdy nepochopila. Už dlouho byl do ní takřka bezhlavě zamilovaný a nevzdával se, ani když bylo zjevné, že si ho nevšímá. Chtěl jí zůstat nablízku, ale být jejím bratrem… to by snad radši skočil z mostu. Postřehl, jak se na něj dívá, s tak vřelou vděčností. „Amber, já…“

   Ozvala se hlasitá rána a jedno rychlé zaklepání. „Davisová! Co děláš v koupelně? A proč se nikdo nedostane do tvýho pokoje?“
   Černovlasá se uchechtla. „Bessy se asi vymázla na tý navoskovaný podlaze, aspoň podle toho kraválu, co nadělala.“
   Archibalda to rozesmálo, což ovšem dalo průchod všem zvídavým otázkám mafiánské dcerky. „S kym tam seš?“
   „S… s Archiem,“ odpověděla neochotně, ale ihned jí došlo, že měla raději mlčet.
   „Tak si ty prasárničky nechte na večer, protože já musím dovnitř!“
   Nejdříve myslela, že rozrazí dveře a chytne tu mizernou herečku pod krkem, ale pak se rozhodla zachovat si chladnou hlavu. „Můžeš si půjčit mý šminky!“ Malinko pootevřela dveře a vyhodila ven klíče od ložnice. „Jestli nějaký najdeš,“ dodala pro sebe a klíčovou dírkou sledovala, jak Bessy mizí v chodbě. O chvíli později oba vyšli ven.

   Amber si okamžitě všimla blonďaté ženy, která jí běžela vstříc a připomněla si, že podlaha je navoskovaná. „Jess, ne!“ Rychle si nechala narůst křídla a vrhla se naproti dívce, kterou zachránila, a nastavila jí záda, na která dopadla, když uklouzla. Vyřítily se až ke schodišti, kde se sice Jessice podařilo zastavit, ale černovlasou náraz vymrštil, až dopadla tvrdě na stůl v obývacím pokoji a přelomila ho.
   Archie okamžitě seběhl schody, z kuchyně se přiřítila Emma. „Není ti nic, zlato?“
   Amber zaúpěla. „Do háje! Takhle jsi na to neměla přijít!“
   Mladík k ní přisedl. „Vážně, máš víc životů než kočka!“ uchechtl se.
   „Dík. Už je to pěkně dávno, co jsem měla naposledy přeraženou páteř. Pomoz mi prosím tě nějak zatáhnout ty křídla.“
   Mezitím už se objevila i Jessica. „Omlouvám se, je to moje vina, zakopla jsem.“
   A hned za ní Bessy. „Davisová, kdo je ta holka?“
   Emma se rozhodla vyřídit to rychle. „Jdu zavolat sanitku!“ oznámila a chtěla odejít.
   „Počkej! Dej mi chvilku, ať ti to můžu všechno vyklopit.“

--------------------------------------------------------------------


   Když se Amber Davisová probrala z narkózy, Archie ji držel za ruku a Jareth se na ni usmíval. „Vyvedla jsem pitomost,“ vzdychla.
   „Jsem na tebe moc pyšný. Tu uniformu si zasloužíš!“
   Zpozorněla. „To jako, že už ti nevadí, že chci k policajtům?“
   „Ehm, no, tak nějak,“ vykoktal ze sebe otčím a strčil před ni lejstro. „Ujistil jsem váženého lékaře, že mám zkušenosti s podobnými případy, takže tě pustí do domácí péče.“
   „Díky,“ špitla.
   „Udělal jsem to hlavně proto, abys mohla na ten pohřeb.“
   „No jo. A kdy je?“
   Z rohu nemocničního pokoje se ozval Archieho zastřený hlas. „Zítra.“
   Amber polkla a podívala se jeho směrem. Kdyby mohla, objala by ho, ale zvedat by se teď ještě neměla. V duchu zaklela a plísnila se za vlastní nešikovnost. Mohla si tuhle patálii ušetřit.

   Když se Jarethovým autem konečně všichni tři dostali domů, čekalo je překvapení. „Koukám, že už jste se stihli seznámit,“ poznamenala černovláska kysele.
   „Nechtěla bys mi ještě něco říct?“ Emma se zatvářila naoko přísně.
   Amber zaváhala. „Hm… co třeba… všechno nejlepší k narozkám, mami?“ To blondýnu poněkud zaskočilo. „No, dyť víš jak… já přece nikdy nebudu dcera podle tvýho gusta, ale tady Jess ještě nic neumí, tak jí můžeš všechno naučit.“
   Jareth se rozesmál. „Vidím, že při vybírání dárků jsi neskutečně vynalézavá, děvče.“
   Černovlasá na něho úkosem pohlédla. „Ten barák se sesypal. Kdybych ji neproměnila, umřela by tam. Ničeho nelituju!“ prohlásila vzdorovitě, jenže opak byl pravdou. V duchu si přála, aby to dítě bylo normální.

--------------------------------------------------------------------


   Setmělo se snad až příliš rychle a hned se také ozval domovní zvonek. Javier Marconi šel otevřít. Ve vítání hostů se vyznal, a nechybělo ani správné chlapské potřesení rukou. Kdysi býval Pan někdo, vládce podsvětí, a na něco takového se nezapomíná.
   Fist s díky přijal od blonďaté hostitelky hrnek rudé tekutiny a malou sklenku vína. „Právě jsem se od pana Javiera dozvěděl, že jste tu měli v posledních hodinách rušno.“
   Emma přikývla. „Když vychováváte někoho, jako je Amber, musíte počítat s kuriózními nehodami,“ zašeptala omluvně, jako kdyby se za to všechno trochu styděla.
   „A přežila?“
   „Ano. Páteř už má částečně zahojenou, ale budeme jí muset připomenout, že čím víc bude stárnout, tím pomalejší bude regenerační proces.“
   Fist se uchechtl. „Ach, mládí. Tady jsme takoví byli, viďte, hraběnko Pellarde?“
   Blondýnka nepatrně zrudla v obličeji. „Minulost je pro mne pasé, Fiste. A co se týče Amber… leží nahoře v posteli, jsou tam s ní dvojčata Forresterova, naše nová členka rodiny a Beatrix.“
   „Zajdu za nimi.“ Postarší upír kývl lehce hlavou, odložil hrnek a zamířil ke schodišti.

   Pětice se domlouvala na podrobnostech obřadu, Amber pomáhala Archiemu s kontrolou seznamu „hostů“ a Bessy se pokoušel vysvětlit blonďaté krásce, o čem se trojice baví.
   „Dále!“ vyhrkla černovláska a zalezla pod peřinu.
   „Neruším?“
   Archie se okamžitě zvedl, aby přivítal váženého člena společenstva. Ten však měl oči jen pro Jessicu. „Neuvěřitelné! Ukaž se mi, dítě!“
   Blonďatá nejistě pohlédla na Amber. „Ten chlap nekouše, tak se před ním klidně můžeš projít.“
   Jessica nejdříve polkla, ale pak vstala, aby si ji mohl upír prohlédnout ze všech stran a na požádání mu ukázala i své zvláštní uši.
   „Jaké je tvé pravé jméno? Mně ho zapřít nesmíš,“ dodal významně, až se zachvěla.
   „Juanita,“ zašeptala sotva slyšitelně.
   „Já to věděl,“ uchechtl se mladík, který správně odhadl národnost Ambeřiny nové sestřičky. Právě k ní se teď Fist obrátil.
   „Ničeho nelituju!“ pípla zpod peřiny.
   „Ani tě nechci z ničeho obviňovat. Jen… budeme teď vaši rodinu sledovat pozorněji, protože tohle je vůbec poprvé, co…“
   Černovlasá zasténala. „Poprvé? Takže… já jsem první, kdo spáchal něco takového?“ Zalapala po dechu a probrala se teprve, když do ní Bessy šťouchla.
   „Davisová, já ti závidím!“ prohlásila uštěpačně. Amber zasvítily oči, tuhle skutečnosti si zatím neuvědomila.
   Fist už mezitím hovořil s Forresterovými. „Je to nemilé, opravdu. Jak že vlastně zemřeli?“
   „Ukončili život vlastní rukou,“ zašeptala Agnes a sklonila hlavu.
   „Zatím budeme bydlet u Jonesových,“ dodal Archie a upír přikývl.
   „To je od vás rozumné. Byla by to škoda, když tě teď vzali ke sboru, chlapče.“ Pak změnil téma a začal se vyptávat na přijímací testy u folmorkské policie.

--------------------------------------------------------------------


   Mary Clare byla netrpělivá, když přistupovala k Philovi, který měl noční službu v pizzerii, kde brigádničil. Z úspor rodiny se mu kdysi podařilo zakoupit jednu firemní dodávku pod podmínkou, že nebude obchodovat na vlastní pěst. Zrzek to rád slíbil, svou práci měl totiž moc rád.
   „Hodíš mě do týhle čtvrti?“
   Podíval se nejdříve na lístek a pak na Mary. „Jasně! Naskoč si!“
   Usedla do dodávky a nechala se odvézt do sídla zbohatlíků. Černé oblečení si nesundala, nebude na škodu.

--------------------------------------------------------------------


   Deborah Hobbsová se procházela po obývacím pokoji v jemném dámském županu, v ruce sklenici cherry. Už před několika minutami odhodila scénář k seriálu na pohovku, plná vzteku. Zdálo se jí, že se záclona pohnula.
   „Nicolasi? To jste vy?“
   K jejímu nemalému zděšení jí odpověděl hlas dospívající ženy. „Ten už asi dávno chrní, madam Hobbsová.“ Pak cizinka vystoupila ze stínu. „Nebo bych spíš měla říct… mami?“ Pohrdlivě se ušklíbla a odhalila se před ní. Žena s otevřenými ústy zírala na blonďatou bledou krásku v elegantní černé halence a krátké sukni v téže barvě. Clare neuniklo, že se opět posilňuje alkoholem. „Možná bys měla míň chlastat, co, Debbie? Asi bys pak neměla tyhle strašný vidiny!“
   Starší z žen už se stačila přesvědčit, že se jí to nezdá, a začala vřískat. „Nicolasi! Ester! Pomozte mi! V domě je zloděj! Ochranka! Ochranka!“ Nestačila se dotknout alarmu, protože vzduchem zasvištěla dýka a vyřadila bezpečnostní systém z provozu. Žena v obličeji zesinala. „Co chcete? Peníze? Nemáme nic!“
   Clare si odfrkla. „Úchvatný přivítání! Kdyby tu byla banda novinářů, určitě bys mě objímala jak šílená! Mám ti zapnout kameru, aby ses už konečně chovala jako matka?!“ Byla rozčilená na nejvyšší míru, ale ani teď nezapomněla na Fistova varování.
   Vykročila k ní. „Měla bych tě teď zaškrtit holýma rukama, ty svině! Odpojit vlastní dceru od přístrojů a pak nechat její tělo spálit, styď se!“
   „Takže… Mary žije?“ vykoktala ze sebe vystrašená herečka.
   „Ne! Je mrtvá tvojí vinou! A já jsem anděl pomsty, který si v jejím jméně přišel pro tebe!“
   Ta výhružka dodala ženě novou sílu. „Paule! Pojď sem, rychle!“
   Clare si prošla celým domem, aby zjistila, kdo v něm zůstal, než se vydala za zvukem klapajících střevíců. Proto věděla, že na pomoc by přišla jedině ochranka a v tu chvíli by se musela bránit nebo zmizet. Ale nepočítala s tím, že v ložnici leží otec.
   Madam Hobbsová vydávala stále hlasitější skřeky, dokud se z patra nepřiřítil její manžel, rudý vzteky. Jediný pohled k oknu mu prozradil, co se děje. Pomyslel si, že nejspíš zase přebral. „Proč křičíš, ženská zatracená?“
   Vrhla se k němu a držela se jeho pyžama. „Paule! Ty ji nevidíš? Ona… vypadá jako Clare! Říká, že přišla ze záhrobí, pomstít se! Udělej něco, proboha!“
   Paul Hobbs se obrátil k dívce, aby si ji prohlédl pozorněji. „To není možné!“
   Mary rozpřáhla ruce. „Přináším vám dvěma poselství od dívky, která mohla žít! Jenže vy jste neměli sílu postarat se o mrzáka, tak jste to radši skoncovali. Nejste nic jiného než bezduchý snobi!“
   Muž zalapal po dechu. Pak se s nepřítomným výrazem podíval na svou ženu. „Tys ji zabila!“ ucedil a chytl Deboru pod krkem. „To byl tvůj nápad! Tys ji zabila!“
   Žena začala v obličeji modrat. „Paule! Co to děláš? Paule!“ Sípala a snažila se vyprostit, ale nakonec se bez dechu zhroutila na zem. Clare se na to dívala se spokojeným výrazem na tváři. Nepochybovala o tom, že se rychle zbaví i jeho, protože se proslýchalo, že pan Hobbs má slabé srdce. Ten se právě s hrůzou díval na mrtvé tělo manželky.
   „Co… co jsem to u… udělal?“ Zíral na své ruce a pak se poplašeně ohlédl.
   „Měla jsem tě ráda, vážně. Vždycky jsi mi dal, co jsem chtěla, jenže to nestačilo, rozumíš? Jako otec jsi nestál za nic! Nikdy jsme nešli ani na piknik! Neměls ani ponětí, jak se vychovává dítě!“ usekávala ledově a hleděla mu přitom zpříma do očí.
   „Z… zlato, tak to ne… není,“ vykoktal ze sebe a zbledl.
   „No fajn, tak dejme tomu. Ale vidíš, kam až to zašlo? Zabils svou vlastní ženu. Co uděláš teď? Zakopeš ji na zahradě? Odvezeš za hranice? Nikdo ti nepomůže! Seš… už… odepsanej!“
   Muž bledl čím dál víc, až se nakonec zhroutil a ještě chvíli ztěžka dýchal. Sklonila se k němu, skutečně dostal infarkt. Ušklíbla se, vytáhla vypůjčenou dýku ze zničeného alarmu a vytratila se do noci.

Rozepsaný příběh - kapitol 10 + Prolog





Evanescence - píseň Surrender