Twins - průřez příběhem

   Příběh není dokončen!

   1. kapitola

   Někdy dají při narození člověku dar, o který nikdy nestál. A většinou takový, který je nevratný. A pak jsou v tom bludném kruhu chyceni postihnutí i se svými rodinami. Tak jako se to stalo nám… A věřte mi, že před tímhle darem není úniku! Jsme jako zvěř lapená do sítí, tygr a netopýr, zanechaní napospas osudu. A naše budoucnost není nijak růžová…

   Jack se odjakživa zajímal o hudbu. Před několika lety mu rodiče koupili piano. Má pro něj vyhrazenou speciální místnost. Jedna velká nevýhoda povahy mého bratra spočívá v tom, že nedokáže ovládat svůj vztek. Proto se ho snaží ze sebe dostat hraním. Čím víc má starostí, tím usilovněji cvičí. Každý jeho povzdech, každé zklamání přímo křičí z tónů jeho instrumentu. Jenže… tuhle hudbu krom mě už nikdo neposlouchá.
   „Jacku! Přestaň s tím příšerným kraválem!“
   Mamka už zase soptí, to je jí podobné. Slyším moc dobře, jak brácha ještě jednou třískne do nástroje. Pak ho zavře. Stále ten stejný scénář, až je to ubíjející. Dveře se otvírají.
   „Madison?“
   „Zrovna jsem šla po schodech nahoru,“ kývnu hlavou a podívám se mu do očí.
   Zavrčel a letmo pohlédl na zem. „Přijde den, kdy jí tu televizi vyhodím z okna.“
   Tenhle pohled znám, vyjadřuje to největší opovržení.
   „Myslím, že momentálně jí nesleduje.“ Pokus o úsměv? Kdeže! Jen pouhé konstatování.
   „Ne? A co teda dělá?“
   „Žehlí,“ pokrčím rameny.
   „Bezva! Tak v tom případě letí z okna žehlička,“ uchechtl se.
   „Jo a ty si určitě pak budeš žehlit prádlo sám, co? Radši vymysli, náš slovutný techniku, nějakej stroj, kterej poslechne vždycky, když na něj matinka zařve, protože to je to, co ona potřebuje.“ Zatvářil se nechápavě, dělával to pokaždé, když mě chtěl rozčílit. „Prostě dej v hlavince dohromady, jak jí sestrojit nějakýho osobního majordóma a přestane tě prudit.“
   Usmál se na mě a zmizel ve svém pokoji. Chvíli jsem se za ním dívala. Můj bratr byl občas kategorie sama pro sebe.

   Jack Woods, to je jeho občanské jméno (a že se za něj děsně stydí), dosáhl nedávno věku patnácti let a začal u nás v Lowesonu studovat technickou střední. Hrabat se v drátkách, to ho vždycky bavilo. Měl krátce střižené zrzavé vlasy, nos malinko nakřivo a ze všeho nejradši se na vás šklebil. Měli jsme úplně stejné oči, modré. Jenomže on je měl světlé, azurové a já tmavé jako indigo. Kromě hudby vyrážel čas od času ven s partou a vracel se v pozdních hodinách, třebaže ve střízlivém stavu, stejně se nemusel nikomu zpovídat ze svých vylomenin.

   Vešla jsem do místnosti, kterou jsem nazvala „pracovnou“. Na stole ještě leželo vysvědčení z minulého roku. Musela jsem mít nějakou zvlášť sentimentální náladu, že jsem si ho prohlížela. Zajela jsem rukou do vlnitých rezavých vlasů, o dost delších, než jsou bráškovo. Narodili jsme se ve stejný den, fakt, nekecám! Stejnej den, stejnej měsíc, akorát rok se liší. Jack je totiž o dva roky mladší. Takže jste určitě správně vydedukovali, že mně, Madison Woodsové, je sedmnáct let. Momentálně válčím se školou, která je o humanitních vědách, se zvláštním zaměřením na psychologii, která má údajně sloužit k tomu, že naši učitelé chtějí, abychom se připravili na „svět tam venku“. A vlastně právě kvůli tomuhle jsem si tu školu vybrala. Chci si jednou najít místo jako psycholožka, vím, že by mě to bavilo, stejně jako Jacka baví jeho součástky.
   Krom vysvědčení je stůl netknutý, pořád ta samá prázdná váza, do které jsem se ještě nedokopala strčit novou kytku od doby, co v ní uschla ta první. A u stolu zůstal ještě ten štos novin, co jsem si sem asi tak před měsícem donesla.
   Vzdychla jsem, položila na stolek dvě knížky, zamkla si svou svatyni a šla si do kuchyně pro něco na zub.

   Mamka už zas trůnila u televize. Zvykla si v ní sledovat všechny ty přihlouplý telenovely. Že ji to pořád baví, to fakticky nedovedu pochopit. Nalila jsem si v kuchyni limonádu a pak jsem neodolala a chvíli se na matku Lisu dívala. Je to moc pěkná žena po čtyřicítce a má jednu obrovskou výhodu oproti jiným – dělá projektantku, takže může pracovat doma. Jenže od tý doby, co přestala mít hodinovou pracovní dobu, je den ze dne protivnější, všechno jí vadí a pořád by jen uklízela. Údajně máme s bratrem vlasy po ní, což je divný, protože je má světle hnědé, a to si je nebarví. Prý jí ty rusé časem takhle ztmavly.

   Můj táta Fred je drsňák, taky to patří k jeho povolání. Je polda, a ke všemu zatraceně dobrej. Honí kriminální živly, ale po většinu svý pracovní doby vysedává v kanceláři a vyřizuje protokoly. Občas ho chodím navštívit a musím se furt divit tomu, jaká proměna se s ním děje. Na úřadovně nikdy nezvýší hlas, zato doma se chová jako císař v říši o třech obyvatelích. Pouští na nás hromy a blesky a my jim nestačíme uhýbat. Taky by se už mohl trochu zklidnit.

   Vyšla jsem po schodech nahoru usrkávajíc přitom limonádu. Napravo ode mě je bratrův pokoj, máme každý svůj. Náš dům je rodinného typu, s malou zahradou a vlhkým sklepem. Má dvě patra, dole jsou místnosti, které neodmyslitelně patří k domácnosti, a nahoře ložnice a pokoj pro hosty.
   Za těmi zavřenými dveřmi naproti je můj pokoj. Je v něm velká postel a pokoj je polepený plakáty metalových a rockových kapel. Na velkém stole čeká miniaturní notebook, plno psacích potřeb a rozházených papírů. Do večera to musím uklidit, jinak se ta sopka dole, co mě šatí a živí, zase aktivuje. Ale teď ne! Teďka nemám na nic náladu! Chci akorát zalézt do postele a spát!

Rozepsaný příběh - kapitola zatím 1





Carter Burwell - Bella´s Lullaby ze ságy Stmívání