Svět splněných přání - průřez příběhem

   Příběh není dokončen!

   1. kapitola

   Hnědovláska s melírem dorazila do školy o celé dvě hodiny později. Stále ještě moc nevnímala okolí, které se těšilo na to, až dostane od profesorky studenou sprchu. Soustředila se jen tak napůl, když poslouchala otravné kázání zakončené ohranou větou, kterou slyšela v životě už asi tisíckrát.
   „Ještě jednou přijdete pozdě, slečno, a osobně se postarám o vaše vyloučení!“
   Usedla do lavice mlčky, byla už líná i protestovat. „Je ti něco?“ zeptala se Dee, její nejlepší kamarádka.
   „To jen ty tři panáky včera v noci,“ zažertovala provinilá a ušklíbla se.
   „Že mě to hned nenapadlo,“ zlobila se Dee. „Judy Muncová, ty se zkrátka nikdy nezměníš!“

   Den probíhal zhruba ve stejném duchu. Děvčeti se povedlo ve skleníku srazit na zem učitelčinu nejmilejší rostlinu, při přecházení chodbou uklouzla po banánové slupce a ujela po čerstvě umyté a naleštěné podlaze ještě kus cesty, než ji zastavila zeď, i když počítala s tím, že ji prorazí a pořítí se vesele dál. A všemu nasadila korunu, když se zvedala ze země a srazila nebohou uklízečku, co se právě rozhoupala k podání pomocné ruky.

   Nebyla nadšená, ale získané záporné body ji zas tak moc netrápily. Pomalu se sunula k vlakové stanici, protože teď už spěchat nemusela. Znovu si v hlavě přehrávala ten neskutečně zpackaný den, až dospěla k rozhodnutí, že to tak nemíní nechat.
   „Všichni mi můžete vlézt na záda! Vy a vaše stupidní pravidla, koho to ksakru zajímá? Kdybych mohla, tak vám všem ukážu, zač je toho loket! Jo, to bych si zrovna teď přála ze všeho nejvíc! Dostat šanci dát vám všem pořádně za vyučenou!“
   Rozhorlila se natolik, že málem vrazila do vetché stařenky, která přecházela ulici. „Sakra!“ Judy se rozběhla, aby utekla z doslechu naštvané důchodkyně. Ještě ji někdo zaslechne a mohla by platit pěkně mastnou pokutu. A je fakt, že finančně na tom také není právě nejlépe. Zkrátka jí bylo jasné, že si už do konce měsíce žádné maléry dovolit nemůže.
--------------------------------------------------------------------
   Judy rozrazila dveře a pokusila se zmizet ve svém pokoji. „Jak bylo ve škole?“ Musela se zastavit.
   „No, dobře, akorát Smithová si furt hledá záminky, proč prudit.“
   Její matka byla herečka a školnímu systému nerozuměla. Ovšem během doby, kdy se s dcerou blíže seznamovala, už jí nevěřila každé slovo, které mladá slečna Muncová vypustila z pusy.
   „Taková slova se o profesorech neříkají,“ pokárala ji matka a dodala: „Bylo to kvůli tomu pozdnímu příchodu?“
   „Jo, bylo. Budík nezvonil.“
   „Nikdo ti ho nezaklapl,“ opáčila paní Muncová, protože věděla, že pokud něco nejde podle představ její malé holčičky, hned začne házet vinu na kohokoli jiného.
   Judy se naštvala, něco broukla jen tak na půl úst, vzala si z kuchyně oběd a konečně se dostala do pokoje. Dojedla, padla na postel, zavrtala oči do stropu a přemýšlela. Zdálo se jí, že venkovní slunce nesnesitelně pálí, že se celý svět spikl proti ní a pomalu propadala pravidelným depresím. Své problémy vyřešila po svém. Zapnula si „repráky“ naplno.
--------------------------------------------------------------------

   2. kapitola

   Během několika vteřin byl dům prosycen pravou metalovou atmosférou. Judy uslyšela zuřivé klepání na dveře pokoje, věděla, že je to matka, která jí přišla nakázat, aby ten randál ztlumila. Sáhla po tlačítku volume a stáhla hlasitost, i když se jí do toho vůbec nechtělo.
   „…úcty k soukromí bych prosila.“
   Poslední slova, která dolehla k Judyiným uším. „Cos říkala?“
   „Že bys měla víc respektovat city a klid těch druhých!“
   „Jo, jasně, chápu.“ Kázání ve škole, kázání doma. Co přijde příště?
--------------------------------------------------------------------
   Došla ke stanici a vůbec se nepozastavovala nad tím, že dnes čeká na vlak nezvykle málo lidí. Zkontrolovala, jestli má v kapse příslušnou kartičku, aby si nemusela shánět lístek, a pak už jen čekala, až se mašina objeví. Nedalo jí to, aby se nepodívala na lidi, kteří také vyčkávali. Asi čtyřicetiletá žena v kabátě, dvojčata s aktovkami se bratrsky pošťuchovala. A pak tu byl poněkud zvláštní chlápek, kterému nebylo vidět do obličeje. Celý byl zahalený v černém plášti a v ruce třímal kosu, vypadala jako stříbrná, ale ve skutečnosti to byl jen chladný kov, docela obyčejný.
   Judy se ničemu nedivila. Znala pár přitroublých televizních seriálů a věděla o tom, jak podivínští dovedou být jejich fanoušci. Proč by to nemohl být jeden z těchhle cvoků?

   Muž vyrazil k ní. Nezaklela se ho. „Zdravím tě, děvče,“ zachrčel.
   „A my se jako známe?“ opáčila a založila ruce v bok.
   „Přicházím za tebou v jisté záležitosti.“ Nenechal se její rozladěností v žádném případě vyvést z míry.
   „Za mnou, jo? Ale já se nechci přidat do žádné sekty!“
   „Sekty?“ Cizinec se zarazil. Svůj kult nikdy se sektou nespojoval, ale je docela dobře možné, že jeho uctívači tak mohli být označováni.
   Podezřívavě si ho změřila. Že by si hrál na blbečka? Jenže ona se zlákat nenechá.
   „Myslím, že si my dva nerozumíme, holčičko! Vy lidé mi říkáte Smrťák…“
--------------------------------------------------------------------

   3. kapitola

   Rozchechtala se, slzy jí tekly z očí proudem. Trpělivě čekal. Žena se k ní otočila a pohrdlivě se ušklíbla. Hnědovlasé ještě nedošlo, že kromě ní toho podivína nikdo nevidí.
   „Já mám času dost!“
   To zabralo. Výtka jako od matky, když byla menší. „Hele, brzdi, kámo, jo?“ Malinko couvla. „Já vím, kdo seš! Jeden z těch šílenejch cosplayáků, co se hastroší jako ty jejich oblíbený figuríny! Na tohle já nejsem, jasný? Kapišto?“
   Zachmuřil se. „Judith Ernestino Muncová!“ Oči mu rudě zasvítily. Teď se zarazila ona. Už si ani nepamatovala, kdy ji tak někdo oslovil naposledy. Úchyl! Blesklo jí hlavou. Nějakej pošuk, co mě sleduje už pár dní! Dívala se na něj chvíli mlčky, ale pak spustila: „Heleďte, pane důležitej, já netuším, jak jste se dostal k mýmu pravýmu jménu a ani to zjišťovat nehodlám, ale jedno říkám rovnou – nikam nejdu!“
   Muž s kosou se opět zachmuřil. „Měl jsem tušit, že bude třeba hmatatelný důkaz,“ vzdychl. Pak uchopil kosu oběma rukama, rozmáchl se a přelomil vejpůl nejbližší strom. S hlasitým rachotem dopadl na zem, kmen se ještě malinko rozštípl.
   Judy zalapala po dechu, doteď si kryla hlavu. Nemohla uvěřit tomu, co ten člověk právě udělal. „Chlape, vám hráblo? Co až to někdo uvidí?!“ zaječela.
   „Ach, pravda.“ Smrťák zvedl ruku a lidé ve vlakové stanici strnuli. Tedy až na Judy. Opatrně se rozhlédla, už neslyšela ani šumění větru.
   „Hm.“ Došla k ženě a klepla ji do ramene. Zůstala ve stejné poloze, v jaké byl její život zastaven, prohrabávající se v kabelce. „Zkameněla?“ zeptala se hloupě.
   „Nic neobvyklého,“ podotkl chlápek v černém. „Jen jsem zastavil čas.“
   Dívka na něj zůstala zírat s pusou dokořán. „Takže… takže… když se teď rozběhnu naproti tomu přijíždějícímu vlaku, tak mě nesrazí?“
   „Teoreticky řečeno.“ Pokrčil rameny, ale kdyby se děvče mohlo podívat důkladněji, zjistilo by, že se pod kápí uculuje.
   „Jak teoreticky řečeno?“ Hnědovlasá zvýšila hlas.
   „Nedoporučoval bych to,“ odpověděl klidně. „Mohlo by se třeba stát, že bych se zapomněl a zrušil očarování.“
   Zamračila se. „Grr, vy si koledujete, chlape. Víte, co to tu na mě zkoušíte? Tomuhle se říká vydírání!“
   „Příliš sleduješ televizi,“ prohlásil a sklonil hlavu, aby mu nemohla pohlédnout do tváře.
   Ta jediná, navíc dost podivně znějící, věta ji málem položila. „Odkdy zná takovej smrťák televizi?“
   „Mám své informátory.“
   „Jo? A koho?“ zajímalo hnědovlásku.
   „Jmenuje se Bonnie. Milá dívka, velmi ráda si povídá. Ale zatím ještě nepochopila, že bude ke spokojenému životu potřebovat muže.“
   „Jo, jasně, Bonnie. Jestli mě chceš fakticky přesvědčit, sundej tu pláštěnku,“ vybídla ho. Zničehonic mu začala tykat.
   Na okamžik strnul, pak však opět našel ztracenou řeč: „Jak je ctěná libost.“ Sňal z hlavy kápi, pod ní byla jen holá lebka, v očních důlcích svítila temně rudá světýlka. Zdálo se, že mu není právě dvakrát příjemné odhalovat hrudník, nicméně pár jeho kostí Judith Ernestina přeci jen zahlédla.
   „A je… pravá?“ Za nic na světě nechtěla uvěřit tomu, že před ní stojí pravý Smrťák, bez masa a s kostmi.
   „Smíš si sáhnout,“ svolil nakonec. Opatrně k němu došla a váhavě ho pohladila po hlavě, pak mu ještě na lebku zabubnovala oběma rukama. „To si budu pamatovat, mladá dámo!“ zachrčel.
   „To musíš mít fakticky dobrou paměť,“ vyhrkla.
   „Já si pamatuju všechno!“ kývl hlavou Smrťák.
   „Úplně všechno?“ Stále pochybovala.
   „Ano.“
   „Hustý!“
--------------------------------------------------------------------
   „Včera, přibližně v půl páté odpoledne, bylo vysloveno jisté přání. A já ho slyšel!“ pochlubil se.
   „Neslyšíš všechno?“
   „Slyším jen to, co chci.“
   „Tomu se teda říká vychytávka,“ ušklíbla se hnědovláska s namelírovanými vlasy. „Takže… co že jsem si to vlastně teda přála? Sorry, ale já nemám paměť zrovna dobrou.“
   „Jistá dívka si přála ukázat světu svou druhou tvář.“
   „Jo, to je pravda,“ přikývla. „A… proč zrovna moje přání bylo vyslyšeno?“
   Smrťák se zamyslel a svou další větou jí opět vyrazil dech. „Dospěl jsem k názoru, že jsi vyvolená.“
--------------------------------------------------------------------

   4. kapitola

   Nevěděla, kolik času uběhlo od chvíle, kdy se jí tak sevřelo hrdlo. Pak se ale znovu projevila její drzost. „Vyvolená? Děláš si ze mě srandu, Mortíku?“
   „Myslím to vážně. Vyvolena k tomu, aby ses zařadila do mé pozemské armády.“
   Judy si Smrťákova slova opatrně srovnávala v hlavě, aby jí žádná z těch nových informací neunikla. „To jako budu mít v ruce přesýpačky, na zádech kosu a jednou s tím mávnu a někoho zrakvím?“ vydechla nevěřícně, ale s šibalským úsměvem na rtech.
   „Má armáda,“ pokračoval Mors, jako by přeslechl, co všechno říkala. „…se snaží lidi chránit. Umí odvracet katastrofy a prodlužovat okamžiky.“
   „Hele, brzdi! Tohle zní strašně složitě a navíc to zavání prací!“ Zamrkala, když jí nabídl kostnatou ruku. Po chvíli přemáhání ji stiskla.
--------------------------------------------------------------------

   Byli v nějakém zapadákově, jinak se to ani nazvat nedalo. Všude kolem byla pustina, do uší jí fičel ostrý vítr. Naproti nim stála železniční stanice. Na vyvýšenině před dřevěnou budkou seděl malý chlapec, černovlasý, se svítícíma očima. Pohupoval nohama nad kolejištěm. Zpozorněl a natočil hlavu do strany. Pak se upřeně zahleděl na další kolejnici, která byla od něj vzdálena ještě víc než ta první. Začal si náhle pohrávat s rukama, jako by v nich držel hračku.
   Judy to zvědavě pozorovala. „Co to dělá?“ Smrťák ukázal kamsi do kolejiště. Bylo tam kotě, docela malé a celé bílé. Zaslechli známý zvuk. „Blíží se sem vlak,“ ucedila Judy. „Takhle mu to ujede, jestli s ním hodlá odjet.“
   Mors se uchechtl. „Nečeká na vlak. Pojď blíž.“
   Zaprotestovala, když ji vtáhl rovnou do kolejiště. „Ta věc nás smete!“
   „Jsme nehmotní!“ odbyl ji. „Podívej se pořádně!“ Ukázal jí rukou.
   Zamrkala. Ten chlapec opravdu něco držel v ruce… průsvitné jojo. A… mňoukal, slaboučce, ale teď už ho zaslechla.
   Kotě si hošíka všimlo a poskočilo dopředu. Přelezlo kolejiště a dohopkalo k němu. Hned v následující vteřině projel kolem vlak a Judyiným tělem otřásla silná tlaková vlna. „Wow! Nic tak velkýho mi ještě tělem neprolítlo!“ vydechla.
   Smrťák už vedle ní nestál, vydal se za chlapcem. Usmál se na něho a natáhl po něm ruku. Pak prohodil něco směrem k dívce, která se zatím ještě nevzpamatovala.
   „Co to kecá?“ zeptala se, když k nim došla.
   „Zdraví tě. Je Španěl, kdyby tě to zajímalo.“
   „Jo, tak… že děkuju.“
   Přetlumočil její vzkaz. Kotě už před chviličkou odběhlo. Smrťák obřadně zvedl ruku. „Seznamte se. Judy, tohle je Gabriel.“
   Hošík jí chtěl podat ruku, ale dotkl se jen jejího kolena. „Mě nevidí? Je snad slepej?“ podivila se. Z Morsovy odpovědi ji zamrazilo v zádech. „Ale… jak to, že o nás ví?“
   „Nevnímá naši hmotnou podstatu,“ poučil ji kostlivec. „Cítí pouze naši auru. Kdyby nám hrozilo nebezpečí, zhnědne nebo zčerná. Všimla sis přece, že zachránil toho tvorečka.“
   „To byla náhoda!“ odsekla.
   Chlapec opět cosi zamumlal. „Nerad tlumočím,“ přiznal Smrťák a sáhl Judy prstem na srdce. Ústa se jí rozevřela, když náhle začala rozumět všem slovům, které to malé děcko vyřklo.
   „Kotě si hrálo a zapomnělo se dívat. Nerad vidím zvířátka umírat.“ Gabriel posmutněl, ale pak se usmál. „Přišla za mnou dnes babička. Už se nezlobí.“
   „To velmi rád slyším.“
   Chlapec se obrátil k Judy. „Vítej mezi námi. Na světě je málo takových, jako jsi ty.“
   „No, to teda potěš… chci říct… díky.“ Dívka zrozpačitěla, ten laskavý tón se jí nezdál. „Hele, my už pudem, jo?“ Rychle to zamlouvala.
   Tázavě pohlédl na Smrťáka, který přikývl. „My dva si ještě promluvíme. Opatruj se, Gabrieli.“

   Zanechali ho samotného. Když se opět ocitli uprostřed Crimsonu, otřásla se. „Blé! Tohle už mi nedělej!“
   „Něco se ti nezdálo?“
   „Já že bych měla pomáhat lidem? Umím tak akorát sesílat hromy a blesky dohromady. Nějakou jinou šichtu tam nemáš?“
   Mors se soucitně pousmál. „Chápu tvé obavy, ale jsou zbytečné. Jen se podívej na Gabriela. Jako malý si všiml pozdě požáru. Když utíkal, zranil se a přišel o zrak. Nestačil varovat matku své matky, která tam tehdy uhořela.“
   „Na tom nic divného není.“ Judy nechápala, proč se ten kluk tak strašně trápil.
   „On utíkal, protože chtěl všechny upozornit na tu nádhernou hru světel. Neuvědomil si, že oheň je zlo, doslova ho fascinoval.“ Smrťák si povzdychl. „Když si uvědomil všechny skutečnosti, tvrdě na něj dolehlo, že je vrahem vlastní babičky.“
   „Mladistvej pyroman? Tak to je ujetý! A kolik mu bylo?“
   „Pět let a půl roku k tomu.“ Mors se zakabonil. „Nejsem zlý. Dostal jsem práci, kterou musím dělat, a přestože ji dělám rád, nikdo to neocení. Potřebuji pomocníky, desítky zemských andělů, kteří mohou proměnit budoucnost k lepšímu. A ty jsi teď jedna z nich!“

   5. kapitola

   Zamyšleně hleděla na podlahu, fascinovaly ji rohové záhyby u sedačky. „Byla by sranda, kdyby se tam vevnitř schovával trpaslík,“ uchechtla se a natáhla si nohy. Uslyšela praskání a chrčení a pak takový ten zvuk, jako když někdo něco zuřivě trhá. Podívala se dolů. U nohou jí trůnil mužíček v zelených kšandách a světlé košilce. Měl vousiska a podupával nožičkama. Mluvit nejspíš asi nedovedl. „A co ty seš zač?“ Na větu vyřčenou jen o chvíli předtím si nevzpomněla. Nenapadlo ji nic lepšího, než vzít pidimužíka za zátylek, otevřít okno a vyhodit ho z jedoucího vlaku. Oddechla si, ale pak si s hrůzou uvědomila, že to nebyly halucinace. Kousla se do ruky, aby se o tom přesvědčila, a díra v sedačce zela vesele dál. „Bezva, tak takhle to teda funguje!“ Ironicky se ušklíbla a znovu si sedla. Ještě dvě stanice a bude šlapat domů, tak daleko to od nádraží nemá.
--------------------------------------------------------------------

   Nutně potřebovala s někým mluvit. Vzpomněla si na otce. Jenže to je hloupost! Odešel od nich, s milenkou žije na hromádce a matka mu čas od času pošle tučný šek, aby je neotravoval. On netouží po tom mluvit s ní. Hlavou jí bleskla další Smrťákova věta. „O tomhle se nesmíš nikdy před nikým zmínit! To je první a jediné pravidlo, které musíš dodržovat!“ Zamrazilo ji z toho tónu, který byl tak klidný, jako by to, o čem se bavili, byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.
   Pustila si muziku, aby zapomněla na problémy. Její nové postavení se jí vůbec nelíbilo. Pomáhat lidem? Kdo kdy slyšel takovou pitomost? Nechtěla být Zemským andělem, leda tak nástrojem pomsty, jo, to by jí šlo asi nejlépe. Ale kdyby šlo jen o zachraňování koček, tak to by snad ještě mohla zvládnout. Ten malý kluk, Gabriel… Jen pomyslela na tu pustinu bez špetky civilizace a otřásla se. I když… kdyby byla slepá, nejspíš by jí to ani nepřišlo.

   „Pomáhat! Pomáhat! Tos teda uhod!“ Mlátila vším, co jí přišlo pod ruku. „Já nebudu ničí poskok!“ Když se přestala vztekat, ušklíbla se. Bere to moc tragicky. Dokud se nestane nějaká nehoda v její blízkosti, může to pustit z hlavy. Nebyla naivní, ale nehodlala si kazit náladu. Už tak měla strašně zpackaný život.
   Judy sáhla po obalu s oblíbeným filmem, oddechovou komedií. Vypnula přehrávač, zapnula DVD a rozvalila se na gauči v obývacím pokoji. Spokojeně se ušklíbla. Být či nebýt mrcha? Tomu se říká opravdové dilema.

   6. kapitola

   Další mimořádné setkání Zemských andělů. Členové tajného společenstva byli různorodí, ale jedno měli společné – milovali Morse, toho veselého společníka, který je všechny dokázal bavit svými vtípky. Byl to trochu paradox, vzhledem k jeho povolání, ale oni si říkali, že někdo to dělat musí. Nikdo z nich by po něm tohle těžké břemeno nechtěl převzít.
--------------------------------------------------------------------

   Byly tu desítky osob. Muži, ženy, děti i bytosti lidské jen napůl, z různých koutů světa, jako například černošský chlapec Akim. Všichni se zdravili. Mimořádné schůze nebývaly časté a všichni dohromady se scházeli vždy o úplňku, což dvěma členům naprosto vyhovovalo. Eddie a Lisa byli totiž vlkodlačí dvojčata. Dívka jménem Vikki se potutelně usmívala. Byla démon, ale ve své pravé podobě se mohla zjevovat jen zde a uprostřed noci, aby lidi kolem sebe příliš neděsila.

   Muž odložil kosu a svolal je k sobě. „Jsem rád, že jste se tu všichni sešli.“
   „A co tak najednou?“
   „Nepřerušuj, Dennisi!“ okřikla ho dívka s copánky jménem Glorie.
   „Poprvé za pět let máme mezi sebou nového člena,“ pronesl obřadně a oči všech se upřely na obrovskou bublinu za jeho zády. Byla v ní jakási podivná vizualizace, jako kdyby sledovali němý film.
   „Jé, metalistka! To se mi líbí!“ uchechtla se Bonnie a pošilhávala po dívčině oblečení.
   „Tuhle já znám!“ vyhrkl Dennis udiveně. „Je jen o dva ročníky níž než já!“
   „Kdy jste ji přijal?“ Glorie jako jediná Pánu času a osudu vykala, byl pro ni neměnnou autoritou.
   „Včera odpoledne. Ještě se chudinka vzpamatovává,“ podotkl klidně. Skupinka se rozesmála. Vzpomněli si, jak na své první setkání reagovali oni.
   Jorge stál na okraji skály. Jeho milou zabila zákeřná nemoc. Nechtěl dál žít, ale chtěl to celé skončit sám. „Mladíku, to není dobrý nápad!“
   „Já udělám, co uznám za vhodné!“ odsekl popuzen cizincovým hlasem.
   „Když přijmeš mou nabídku, můžeš Henriettu spatřit, kdykoli se ti zachce.“
   Ohlédl se. Muž s kosou ho upoutal na první pohled. Zvědavě si ho prohlížel. „Naši předkové takhle vyobrazovali smrt.“
   „Ano, to je mé jméno,“ přiznal se Mors a očekával reakci, která se vzápětí dostavila.
   „Nebudu se s tebou bavit! Zabilas mi snoubenku!“
   „Prosil bych, abys mé pohlaví nezesměšňoval. A když už jsme u toho… nebuďme na chudinku Pandoru tak přísní, vždyť byla jen zvědavá!“
   Jorgemu zacukaly koutky. Smrt a veselí, to mu nešlo pod nos. „Říkáš, že mám lepší možnosti, než se roztříštit o skály tam dole?“
   Smrták mu nabídl pomoc. „Buď mým pěšákem,“ poprosil.

   Když Bonnie Morse spatřila poprvé, spolkla párátko, z šoku začala otékat a málem se udusila, ale spíš smíchem, než díky tomu, že nemohla dýchat. Jak byste se asi tvářili vy, kdyby vás cestou na sál držela za ruku krom vlastní matky ještě postava v černém a omluvně se usmívala, jako by netušila, že provedla něco špatného. V té chvíli úplně zapomněla na to, že má uvnitř krku knedlík. Stačilo málo a ocitla by se v jeho království, jenže to Mors nechtěl a ona už vůbec ne. Zachránili ji, ale bylo to doslova za pět minut dvanáct. Po takovém zážitku byla jejich spolupráce jasná věc.

   Molly se ke společenstvu dostala poněkud kuriózním způsobem. Její matka, rovněž upírka, ji s Morsem seznámila, protože se chtěla svého daru vzdát a dívenka byla odjakživa strašně mírumilovný tvor, třebaže zlodějka, protože s matkou kradly sáčky z krevní banky, aby vůbec mohly přežít.

   Dennis dostal svou šanci, když přežil autonehodu, kterou způsobil jeho opilý kamarád, od té doby na invalidním vozíku. Tehdy v noci to přehnali a on mu s vážnou tváří nakázal, aby ho odvezl domů. Spěchali, to byla ta největší chyba. Bliklo světlo naproti nim a oslnilo je, předek auta skončil ve kmeni stromu, který zničil kapotu. Mohli být rádi, že vůbec vyvázli.

   Smrťák si uvědomil, že s Glorií, tehdy asi desetiletou, si tenkrát dost ošklivě pohrál. Měl jasno v tom, že by na takové místo chodit neměl, ale nakonec neodolal a do kostela vstoupil. Rozhlížel se, díval se na obrazy a žasl nad lidským uměním. Zaslechl kroky a nenapadlo ho nic lepšího, než se schovat do zpovědnice. Jako by úplně zapomněl na to, že pro lidi je neviditelný. O to víc ho překvapilo, když zaslechl hlas malého děvčátka, jak ho plaše zdraví.
   „Copak ti je?“ zeptal se vlídně.
   „Přišla jsem se vyzpovídat. Jsem tak ráda, že tu není pastor Jones. Matka říkala, že tu bude mít zástupce, jinak bych se sem nikdy nepřinutila přijít,“ vzdychla.
   Hm, tak zástupce. Mors si pomyslel, že jmenovaný dorazí nejspíš až večer. Že by si drobátko zašpásoval?
   „Nemáš pana Jonese ráda?“ zajímal se.
   „Pořád mi říká, že to kvůli mně je maminka nemocná. Že jsem nechtěné dítě!“ vybuchla.
   „To je ale hloupost!“ ohradil se ostře. „Jak ti říkají?“
   „Glorie. Glorie Whitbyová.“
   Zpozorněl. Tenhle případ znal. Měl by té malé říci pravdu? „Máš otce?“ ujišťoval se.
   „Prý zemřel, než jsem se narodila.“
   „Ach tak.“ Mors si říkal, že to cůpkaté děvčátko by nejspíš ranil, kdyby jí prozradil, že pastor Jones není tím, kým se zdá být. „Hm, tedy, abys věděla, já nejsem tak úplně kněz.“
   „Nesnažte se mě utěšit. Když všichni v mé rodině tvrdí, že musím být potomek Satanův, bude to asi pravda.“
   Smrťák se nad tou myšlenkou pousmál a v duchu si říkal, že by Gloriině matce spíš prošlo, kdyby obcovala se Satanem než s knězem.
   „Všichni… to znamená tvá matka a její panovačná mamá?“
   „Jak tohle můžete vědět?“ vyštěkla.
   „No, tedy…,“ zajíkl se a prostrčil ruku pod závěsem. Chvíli na kostnatou pravici hleděla mlčky a pak se zeptala, kdo se skrývá za mříží.

   Glorie se na něho usmála. „Pastora Jonese vyhodili z diecéze. Moje matka nebyla první ani poslední. Jsem ráda, že je po všem.“
   „Čtení myšlenek je neslušné, mladá dámo.“ Oplatil jí úsměv a lehce ji pokáral.
   „Budete muset vyčítat jinde,“ ušklíbla se a vrátila se ke skupince.

   Vikki si hladila temně rudou kůži a přitom se bavila s Bonnie. „Je to čím dál těžší! Oni ti prostě nevěří, když seš démon! A to už jsou po smrti, no jen si to představ!“ Dívčina promenádující se po podsvětí v černé podprsence a hladící si čertovský ocásek pokrytý drobnými chloupky vypadala skutečně rozčileně.
   „Jo, tomu se teda říká pech,“ vzdychla černovlasá a znovu sáhla po cigaretě. S Vikki byly skutečně dobré kamarádky. Věděla, že démonka je zároveň mediátorkou, takže musí odhánět zbloudilé duše, což ji trochu omezovalo v jejím partnerském vztahu. Sedmnáct let už pomáhala duchům přecházet na druhý břeh pozemského bytí.
   „Stejně jsou to nevděčníci! Mohli by být rádi, že je vůbec někdo chce dovést na místo určení!“ ucedila Bonnie. „Já být tebou, mlátila bych to nejspíš od rána do večera.“
   „Díky za radu,“ uchechtla se Vikki. „Asi s tím začnu.“

Rozepsaný příběh - kapitol 6




Smashing Pumpkins - píseň The Beginning Is The End Is The Beginning