Splněný sen - průřez příběhem

   Odkazující jednorázovky: Požár na hoře smutku – nezměněná 2. kapitola
   Tajná láska s Hraničářem – rozmezí kapitol 22 až 26

   3. kapitola

   Matka představená seděla na tvrdé židli ve své pracovně, a když do dveří vstoupila čerstvě vysvěcená jeptiška Patricie, netvářila se právě nadšeně. „Co mi neseš, sestro?“ Její hrubý hlas připomínal žabí kvákání.
   „Kdosi přede dveřmi kláštera odložil dítě, matko,“ odpověděla popravdě a ukázala jí holčičku. „Přiložili tento vzkaz.“
   Abatyše pročítala pergamen a stále více krabatila čelo. Pak ho podala řádové sestře se slovy: „Nuže, čti!“
   Patricie se zalekla, když spatřila krvavě rudá písmena vypálená do pergamenu. Již se setkala s kouzly jako malé děvčátko, proto tušila, že pisatel musel patřit k čarodějům. „Ctihodné sestry,“ předčítala nahlas třaslavým hlasem. „Ponecháváme naši dceru Jennifer pod vaší ochranou. Poskytněte jí prosím útočiště. Jsme na útěku a nedokážeme ji dostatečně ochránit před nebezpečím. Až očistíme naše jména, vrátíme se pro ni. Podepsáni Marcus a Loraine Rayliovi.“ Patricie dočetla pergamen a střetla se s abatyšiným odmítavým pohledem.
   „Uvědomuješ si, co to znamená?“ opáčila matka představená. Sestra zavrtěla hlavou. „Jsou to zločinci a nechali nám tu malou na krku! Co tají – vraždu, krádež? Na útěku – to mluví za vše! Nemůžeme si nechat dítě kouzelníků!“

--------------------------------------------------------------------
   „Takže ty jsi ten nalezenec?“ pozdvihla Katarina obočí. Počkala s tou příkrostí, dokud Patricie neopustila pokoj.
   „Ano. Sestra Bernardetta mi to řekla,“ špitla dívenka.
   „Hm.“ Jeptiška se ušklíbla. „Dnes se tě pokusím seznámit se vším, co musí každá sestra v klášteře znát.“ Pohrdlivě si ji přeměřila. Shledala její oděv vhodným a začala s kázáním. Drobounké dívence s temně hnědými vlasy z toho šla hlava kolem. „Co teď řeknu, musíš si bezpodmínečně zapamatovat. Jeptiška nesmí jíst maso. O každém svátku se postí. Den stráví četbou a rozjímáním. Musí umět zpaměti odříkat Boží desatero. Nenosí boty, spí na tvrdém loži a půlku každého dne stráví na modlitbách. Rozumíš?“
   „Ano, sestro Katarino.“ Jennifer odhodlaně poslouchala, ačkoli už některá pravidla znala.
   „Výborně! Ještě jednu věc ti povím, Jennifer Rayliová. Klášterní zdi tě teď budou chránit. Nesmíš nikdy opustit Sante Marias ani vyjít ven před budovu, pokud ti to já nebo matka představená nedovolíme.“
  Dívka překvapně zamrkala. „Vůbec nikdy?“
   „Ani jednou jedinkrát!“ přikývla Katarina.
--------------------------------------------------------------------
   „To dítě nemůže za svůj původ! Chovej se k ní slušně, Katarino!“ ječela mladá řeholnice.
   „Poslyš, Patricie, obě přece známe pravdu! Budeš pořád takhle naivní? Protlačila jsi ji až sem, tak teď nes následky!“ Rozzlobená mladá žena se rozběhla pryč. Jennifer vyšla zpoza rohu a sledovala Katarinu velkýma průzračně modrýma očima. Pak beze slova následovala Patricii.

   4. kapitola

   „Kdepak ses toulala, mladá dámo?“ zeptala se vlídně Patricie.
   „Sestra Aurélie potřebovala pomoci s prádlem,“ špitla dívenka.
   „Aha,“ obrátila se sestra k děvčátku. „Nesmíš plnit sestrám každé přání. Zvyknou si na to a budou tě využívat. Ty máš přece jiné poslání.“ Jemně se dotkla prstem špičky jejího nosu. Děvčátko se blaženě usmívalo. „A jak dnes bylo? Netrápila tě zas Katarina?“
   „Trochu. Pořád dokola mne nutila opakovat nahlas Otčenáš. Prý si ho nepamatuju,“ broukla uraženě.
   „Nic si z toho nedělej,“ pravila Patricie. „Ona už je zkrátka taková.“
   Jennifer trápilo tolik věcí, že je ani sestře nemohla všechny vypovědět. „Je tu tolik dívek, nejsou starší než já. Proč s nimi nesmím být v pokoji?“
   „Abatyše si to nepřeje,“ posmutněla Patricie, skálopevně přesvědčená o tom, že v tomhle matka představená chybuje nejvíc. Chce snad tu malou držet v klášteře jako vězně? Bez přátel, izolovanou od všech.
   Jennifer pak ještě pokračovala: „A sestra Katarina... občas říká hrozné věci. O... o mých rodičích.“ Dívenka začala popotahovat.
   „Poslouchej mě pozorně! Nic z toho, co ti tvá učitelka navykládala, není pravda! Tvoji rodiče byli slušní a poctiví lidé. Nepamatuješ si je, ale uchovej si o nich dobré mínění. Nebyli to zlí lidé.“ Patricie byla přesvědčena o svých slovech. Možná pochybili a dali se na špatnou cestu, ale jistě nikomu neublížili. Museli svou holčičku velmi milovat, když se rozhodli dát kvůli ní v sázku svůj život. Pamatovala si na ten dopis, v němž bylo skryto zoufalé volání o pomoc. A ta maličká? Už od první chvíle byla andílek. Ke všem se chovala uctivě a vlídně, nikomu by nezkřivila ani vlásek na hlavě. Nemohla pocházet ze zlé rodiny. Patricie děvčátku osušila slzy a něžně ho přivinula k sobě.
--------------------------------------------------------------------
   Přivedli ji do jedné místnosti ve východním křídle, kde už dlouho nikdo nepobýval. Také to tam podle toho vypadalo. Jennifer přehlédla tu vrstvu špíny a otřásla se odporem. Snad jí nepřikážou, aby to všechno uklidila? Abatyše se ujala slova: „Jennifer Raylivá, co jsi to jen udělala? Nevážíš si ničeho! Živíme tě, šatíme a poskytli jsme ti přístřeší. Nic ti zde nechybí. A takhle nám oplácíš naši péči a lásku? Máš mi k tomu co říct?“
   Dívka jí pohledla do očí. „Já... jen jsem chtěla ty knihy srovnat. Ležely jen tak pohozené na zemi.“
   Matka představená byla neoblomná. „A neříkala ti snad sestra Katarina, že tyhle spisy se ještě dnes spálí?“ Nakrabatila čelo. Ano, je možné, že to opravdu řekla. Jennifer byla příliš unavená, než aby vnímala celý její sáhodlouhý proslov. Tohle si vskutku nepamatovala. Ani jednu viditelně nezajímalo, že dívka je na pokraji vyčerpání. „Čeká tě trest, děvenko!“ vyštěkla abatyše a poručila: „Opři se rukama o zeď!“

   6. kapitola

   Zaslechla hluk, když procházela kolem abatyšiny pracovny. Vzrušené a naštvané hlasy sestry Katariny a matky představené. „Nesouhlasím! Mohlo se to stát kterékoli z těch dívek. Tohle ani Rayliová nemůže mít na svědomí!“ To promluvila Katarina. Jennifer přitiskla ucho ke dveřím.
   „Ano, tvé argumenty jsou víc než přesvědčivé, sestro. Musíme to posuzovat jako nehodu. Přiznejme si, že dnes už je to v našem království zcela běžná praxe,“ vzdychla abatyše. Na chvíli ztichla, aby nabrala dech a pak stejně zapáleně pokračovala: „Holka hloupá! Mohli jsme se Rayliové zbavit jednou provždy.“
   „Co tím myslíte, matko?“
   „Kdyby byla tou obětí ona, nic by nám nebránilo vyhnat ji odsud. Jen si to představ, Katarino. Pokoj, kde leží šest dívek, dvě postele napravo, čtyři nalevo a uprostřed místnosti velké okno.“
   „Chápu, kam tím míříte, matko,“ ušklíbla se Katarina.
   „Napravo spí Pauline a Lucilla, sama jsi mi to pověděla,“ pokračovala abatyše. „Úplně u zdi měla postel naše drahá slečna Rayliová a vedle ní ten ufňukánek Marion. Kdyby Deidra přešla na druhou stranu pokoje, někdo by si jistě všiml ozářené siluety. To bylo velice chytré. Ach ano, Jackeline. Měla postel vedle Marion, avšak dost daleko od Deidry, spící odděleně od všech. Dokonalé, nemyslíš?“
   „Příliš se v tom vyžíváte, matko,“ pravila Katarina uštěpačně.
   „Přece víš, jak nenávidím křížence. Tohle si Stvořitel nepřál. Proč dal vzniknout Elfům, trpaslíkům, vílám a čarodějům? Oni jsou odpad, co špiní naši zemi. Nesmíme už nikdy dopustit, abychom do Sante Marias přijali „poznamenanou“.“

   7. kapitola

   „Otče?“ Ten chlapec už musel něco tušit. Edric tak usoudil z vážného tónu jeho hlasu. „Poslal mne za tebou náš nejvyšší Druid,“ špitl hoch a váhavě vstoupil do dveří. Je to zkouška! Musím se svému strachu postavit! „Prý jsi se mnou chtěl mluvit o něčem důležitém.“
   „Ano, Ericu, vskutku je to tak. Vzpomínáš si ještě na svou matku?“
   Mladíček se rozpačitě podrbal na hlavě. „Její podobu si navždycky uchovám v srdci.“
   „Nezemřela! Lhal jsem ti, chlapče, a prosím tě teď o odpuštění,“ povzdychl si Elf a pokračoval: „Nechtěl jsem ti kazit tvé iluze o matce, ale nemám na vybranou. Když ti byly čtyři roky, oba nás opustila. Přišla ke mně a řekla, že takhle už to dál nejde! Rozloučila se chladně a stroze. Prý odchází z tohohle zapadákova a prosí, abychom ji nehledali. Její slova jsem z paměti nevymazal.“ Eric stál před otcem, neschopen slova. Raději by měl mrtvou matku, která kdyby mohla, zůstala by s ním. „Nevyčítal jsem jí její chování, nehodila se pro rodinný život. Miloval jsem ji z celého srdce a tebe jsme oba chtěli. Myslím, že se jen zalekla rodinného života a té velké zodpovědnosti. Ani nevíš, jak bylo těžké ti tohle všechno říct.“ Elf sklonil hlavu a čekal, co mu jeho syn odpoví.
   „Chci se vydat za ní! Musí mi to všechno vysvětlit!“
   Edric věděl, že z chlapce mluví vztek. „Natálie po sobě nezanechala jedinou stopu. Bude velice těžké ji najít a možná se ti to nepodaří.“
   „Pak se tedy vydám do světa a vrátím se, až sám budu chtít!“ Elf věděl, že mu nemůže bránit, vždyť už za chvíli bude dospělý. Se svými hraničářskými znalostmi dokáže v divočině přežít.
   „Kdy chceš jít?“
   „Hned zítra! Za úsvitu,“ zašeptal Eric a opustil svého rozrušeného otce.

   8. kapitola

   Stal se psancem, protože Luminesští se postarali o to, aby se o jeho jednání dozvěděla vanesilská královna. Lorenzo neváhal a v nejbližším městě prodal svůj oděv a změnil se k nepoznání dřív, než po něm začali pátrat. Mohl se jen smát, v jeho novém přestrojení ho nemohl nikdo poznat.
   Hledání jednoletého děvčátka zasvětil zbytek svého nečestného a zvrhlého života. Neměl jedinou stopu a začínal už kvůli tomu ztrácet hlavu. Snad stokrát prohledal místo, kde byli zatčeni manželé Rayliovi a nalezeno mrtvé tělo jejich kočího. Široko daleko nebyla jediná další vesnice či město. Kam jen mohli tu holku ukrýt?
   Užíral se zlobou. Nezbylo mu nic kromě tučné sumy peněz, jeho meče a magické hole. Zvolna ztrácel sílu v pažích a tím se stával zranitelnějším, než sám tušil. Brzy z něj byla troska. Své finanční odměny za službu království Vanesilu propíjel a projídal po hospodách. Lidé se od něj s odporem odvraceli, protože vypadal jako vandrák a navíc strašně páchnul.
   Lorenza Vidala už by nikdo z jeho podřízených nepoznal, tolik se změnil. Tenhle odpad lidské společnosti z něj udělalo třináct let nesmyslného putování a nenaplněné touhy po pomstě. Zdálo se mu, jako by slyšel Lorainin smích. Vysmívala se mu, věděl to! Jistě dali dceru někam na vychování a pak tvrdili, že neexistuje. V kočáře dítě nebylo a ani hospodyně Doris ho na panství Rayliových nenalezla.

   13. kapitola

   Bezcílně se potuloval lesem a prošmejdil každou skulinku až... mezi stromy spatřil rozlehlou stavbu. Jehličnany a listnáče ji celičkou obepínaly a poskytovaly jí úkryt před slídivýma očima poutníků. Eric si bezděčně vzal na hlavu kápi, aby tak zakryl svou kadeř zrzavých vlasů a čertovské růžky. Nebylo pochyb o tom, že chlapec objevil utajovaný klášter. Trochu se zachvěl a pomalými kroky obešel církevní příbytek ze všech možných stran.
   Budova měla hlavní část, kde se nacházel obrovský sál, zpovědnice, modlitebna, křtitelnice a abatyšina pracovna. V levém křídle spaly sestry i novicky a dobrý pozorovatel zde mohl nalézt kuchyni a jídelnu.
   V pravém křídle byly místnosti málo používané, pozůstatky původního kláštera. Samotný klášter měl ještě jedno patro a v pravém křídle se také nacházela zvonice. Eric poodběhl pár kroků dozadu, aby si prohlédl budovu z dálky. Na jednom místě zřel malou terasu. Střecha hlavní lodě měla trojúhelníkovitý tvar, střechy klášterních křídel spíše obdélníkový. Mladičký démon se přiblížil až na dosah vchodovým dveřím. Nad nimi byl do kamene vyryt nápis. Hlásal: Klášter Sante Marias. Eric znepokojeně potřásl hlavou. „Ach, všemocní duchové Erathie! Kam jsem se to jen dostal?“

   18. kapitola

   Jennifer strnula, když před sebou uviděla neznámého mladíka, a přímo se vyděsila při pohledu na vystrčené a mírně zahnuté rohy, které chlapci trčely z hlavy. Má začít křičet nebo rovnou běžet pro pomoc? Bála se, moc se bála. Myslela si, že hrozby sestry Katariny jsou plané, ale právě nyní se naplňovaly. Co zmůže tak mladá jeptiška proti pekelným mocnostem? Neměla nic kromě svého řeholnického šatu a malého zlatého křížku na krku. Ano, to je ono. Napřáhla ho proti němu. Cizinec se lekl a uskočil, ale pak se usmál a pravil: „Nemusíš se mě bát! Já ti neublížím, Jennifer.“ Sice šeptal, ale dívka postřehla své jméno.
   „Jak? Odkud mě znáš?“ vypískla. Lem jeho pláště se pohnul. V měsíčním světle zahlédla dívka hnědou vestičku a potrhané kalhoty. „Co tu chceš?“ zasyčela nepřátelsky.
   „Jen si popovídat,“ zněla mladíkova odpověď.
   „Povídat si? Tady?“ Dívka nechápavě zakroutila hlavou. Stále se ještě nevzpamatovala z toho, že křížek pozbyl účinnosti. Měl přece to čertovo kvítko odehnat!
   „Jistě,“ přitakal zrzek. „Není hezčí místo než opuštěná chodba.“
   Jennifer doufala, že někdo přijde, nebo ji samotnou napadne, jak se toho neznámého vetřelce zbavit. „Poslyš, ujasníme si pravidla! Tohle je klášter! Ty jsi pekelník, já novicka! Nemáš tady být, my tě tu nechceme!“ Zalomila zoufale rukama.
   Mladík nepatrně zavrtěl hlavou. „Tak ať! Mně to nevadí! Jen mi o sobě něco řekni, prosím, a já zase půjdu.“
   „Slibuješ?“ zamrkala hnědovláska.
   „Na mou duši!“

   25. kapitola

   Lorenzo snad ještě nikdy neměl takové štěstí. Kořist mu sama vběhla přímo do náručí. Viděl, jak se dívčina hlava mihla mezi stromy. Zůstal stát na místě, brzy k němu dojde. Jennifer se zarazila, když spatřila před sebou otrhaného, zlověstně se šklebícího muže ve středních letech. V ruce třímal magickou hůl, jež byla stejně černá jako jeho duše.
   „Konečně!“ vydechl a dívka zůstala stát, neschopna slova.
   Zíral na ni a smál se ďábelským smíchem. Nedal jí čas na rozmyšlenou. Cosi zamumlal a z hůlky vylétly dva pevné provazy, které se dívce okamžitě ovinuly kolem paží.
   Ztuhla. Co se to děje? A kdo je ten muž? „Ericu!“ křičela a on se jen smál. Luskl prsty a provazy se ještě více rozvětvily a plazily se k dívčině hlavě.
   „Teď za všechno zaplatíš! Tvoji rodiče tě chránili zbytečně!“
   Pozvednul magickou hůl a chystal se dívku omráčit. Prásk! Provazy praskly a dívka se zhroutila na zem. Hoch s rozježenými ohnivě rudými vlasy mířil na cizince. Poznali se navzájem. „Uteč, Jennifer!“ sykl na dívku Eric a ta se nenechala dvakrát pobízet. Neohrožený mladík hleděl do tváře Ničitele. Mířili na sebe hůlkami, ale hoch nedal Lorenzu Vidalovi šanci, aby zaútočil. „Příště až se setkáme, pocítíte sílu mé smrtící kletby!“ pronesl ledově chladným hlasem mladý démon a přímo před Lorenzovýma očima se vypařil.

   27. kapitola

   „Jaké štěstí, že zrovna dnes bylo panství nehlídané!“ zavrčel otrhaný muž a hlas mu přetékal zlostí a nenávistí.
   „Vy… proto jsem je nikdy nepoznala,“ vypravila ze sebe. Eric! Co se mu mohlo stát?
   „Dost řečí! Skončíme to rychle!“ odplivl si Lorenzo Vidal. „Na tuhle chvíli jsem čekal dlouhých čtrnáct let! A déle už rozhodně čekat nehodlám!“
   Jennifer znenadání vyběhla ze dveří, které se nacházely těsně za ní.
   Ocitla se na chodbě a nenapadlo ji lepší řešení, než běžet po schodech nahoru. Hůlku své matky měla schovanou za pasem. Kouzelník ji pronásledoval. Prchala před ním, hledala nějakou možnost záchrany. Zdálo se, že ty schody nikam nevedou. Konečně se dostala do podkroví. Zaslechla dupot, ten muž se blížil. Schoulila se do klubíčka, už si nevěděla rady. Zůstal stát ve dveřích, díval se na ni a smál se zplna hrdla. Pak proti dívce namířil svou hůlku…

Počet kapitol: 31




Sestra v akci - Hail Holly Queen