Infinity - průřez příběhem

   Příběh není dokončen!

   Prolog

   Nemocniční chodba už dávno ztichla. Desítky pacientů upadaly do milosrdného spánku. Krom několika staničních sester už v budově nikdo nebyl, tedy… téměř nikdo. Jasper Towels, zdravotní bratr, ještě dodělával práci, kterou nestihl přes den. V pokoji Rosaline Slaterové zůstalo otevřené okno. Starou paní sem dovezli asi před týdnem, měla záchvat, ne nepodobný infarktu. Doktoři jí dávali velké naděje, ale současně upozorňovali rodinu, že mohou kdykoli nastat komplikace.

   Někdo kráčel po chodbě. Kroky byly přerušované, jako kdyby dotyčný váhal, zda jedná správně. Mladý muž schovával v kapse injekční stříkačku, kterou si přidržoval dvěma prsty, aby si ji sám nezabodl do těla. Vešel do pokoje a rozhlédl se. Stará dáma zde spala sama. Ušklíbl se. Udělal to přece už tolikrát, byl v tom skutečný mistr. A vlastně nedělal vůbec nic špatného. Co s lidmi, kteří už jsou příliš slabí na to, aby ještě mohli žít důstojně?

   Když ukončoval stařenčin život, ani jediná slza mu neukápla. Doktoři to zjistí až ráno a on bude mít neprůstřelné alibi. Na jednu věc však zapomněl. Rosaline měla vnučku… Simone.
--------------------------------------------------------------------

   1. kapitola

  Před čtyřmi dny oznámili lékaři rodině Greemsových, že přišli o babičku, důvodem prý byly zdravotní komplikace. Dcera Victoria s manželem Seamusem se okamžitě začali starat o vše potřebné. Simone se tu nešťastnou zprávu dozvěděla včera, v předvečer pohřbu. Nechtěli jí nic říkat a pokazit výlet po anglických památkách, kterého se zúčastnila.
   Nečekaná novina ji zasáhla. Nemyslela si, že by byl zdravotní stav staré dámy až natolik vážný. Teď seděla na posteli a nemohla přestat vzlykat. Zmáčela povlečení a pár pramenů temně hnědých vlasů. Obličej posetý pihami skryla v dlaních. Otřela si rukou oči a myšlenkami se vracela k pohřbu, který dnes proběhl.
   Všichni její příbuzní, kromě těch, co se odstěhovali na druhý konec Británie, stáli v půlkruhu. Jakýsi kněz pronášel proslov nad rakví. Simone na něho měla vztek. Bylo evidentní, že její babičku neznal, jinak by nemohl říkat taková prázdná slova. Měla sto chutí ho odstrčit a ujmout se toho sama, ale slova by se jí zadrhla v hrdle. Raději tedy jen tiše trpěla.
   Když pánbíčkář rozmlouval s jejími rodiči, postála chvilku nad rakví. Kdyby tu teď babička byla, řekla by jí: „Neplakej, zlatíčko. Bude to dobré.“ Ale ono nebude. Už nikdy!
--------------------------------------------------------------------
   Asi hodinu se jen převalovala na posteli z boku na bok. Měsíční světlo prosakovalo skrz závěs a jakési dvě cizí osoby vystoupily ze zamčené skříně naproti její posteli. Lekla se, ale nevykřikla. Museli to být duchové, jinak si to nedokázala vysvětlit. Věděla o nich, i když žádného ještě nikdy na vlastní oči neviděla. Byli to dva muži. Jeden z nich měl na sobě fráček a na hlavě buřinku, mohl pocházet určitě z minulého století. Druhý působil ještě podivínštěji. Na sobě měl dlouhý plášť a v ruce držel hůl. Jeho společník svíral v ruce notýsek a pero. Natáhla k nim ruku, aby se přesvědčila, že se jí to skutečně nezdá.
--------------------------------------------------------------------
   „Ta věc se týká vaší babičky.“
   „Babička je mrtvá!“ rozkřikla se Simone.
   Postavy se rázem vytratily a do pokoje nakoukla paní Greemsová.
   „Zlatíčko, děje se něco? Slyšela jsem tě křičet.“
   „Ne, nic. Jen… jenom zlý sen. Jdi zas spát.“ Zavrtěla lehce hlavou a počkala, až za sebou zavře dveře.

   Ti chlápci neodešli, zahlédla je v rohu pokoje, mrkli na sebe. Počkat! Je vůbec možné, aby na sebe duchové mrkali? Pak opět zmizeli. Čaroděj, za života nepochybně velice hezký muž, se objevil těsně za ní a zviditelnil se. Pokusila se znovu vykřiknout, ale její hlas byl zadušen rukou muže v plášti. Těkala nervózně očima, byla v pasti, protože ji svíral velice pevně.
   „Můžeš, Edgare,“ kývl hlavou směrem k muži s notýskem.
   „Ty tvé praktiky, Athelstane… nikdy se jim nepřestanu divit. Teď už chápu, proč tě oběsili a nechali viset za nohy z hradeb.“
   „Prozradila by nás,“ zabručel jeho společník a dál bránil Simone, aby řekla cokoli na svou obranu.
   „Hm, tak tedy dobrá,“ povzdychl si Edgar. „Jak jsem již říkal, věc se týká jisté Rosaline Slaterové. Ano, víme, že je mrtvá, přišli jsme z astrálu.“ Dívka vytřeštila oči. „Jistě máte mnoho otázek…,“ pokračoval a přeslechl čarodějovo uštěpačné: „Hm, ta zrovna.“
   „Já se vám pokusím odpovědět jen na některé. Nejsme klasičtí duchové, jsme průvodci, agenti, máme určitou moc a možnosti. Nechtěl bych vás ještě víc vyděsit, ale... vaše babička byla zavražděna a za nějaký čas bude předhozena démonům z pekel.“ Dívka se přestala bránit, vypadalo to, že úžasem zkameněla. „Když se něco takového stane…,“ pokračoval Edgar. „…navštívíme příbuzné oběti, ale ne vždy jsme vyslyšeni. Vaše matka a otec si nás kupříkladu vůbec nevšimli, proto jsme přišli za vámi, slečno.“
   „Mmh?“ Dívka sebou cukla a pokusila se čaroděje setřást. Nepodařilo se jí to.
   „Nemyslíš si, Athelstane, že se nám snaží něco říct?!“ rozčiloval se chlapík v buřince.
   Jeho společník si přitáhl děvče blíž k sobě. „Pustím tě, když mi slíbíš, že už nebudeš křičet, jasné?“ Simone kývla a on ji velice nerad propustil. Chvíli lapala po dechu.
   „Měl by ses jí omluvit,“ hučel do něho Edgar.
   „To je předčasné,“ ušklíbl se Athelstan a po očku ji sledoval.
   „Co… co chcete ode mě?“ Začala šeptat.
   „No, víte, slečno, je to poněkud komplikované. Věc se má totiž tak, že ochotný příbuzný musí proniknout do astrálu a najít tam svého příbuzného. Zcela jistě je vězněn, ale nevíme, kde přesně. Ovšem nemůžeme vám zaručit, že ta cesta bude bezpečná. Můžete potkat své nejhorší představy, zhmotněné v nadživotní velikosti, ale i jiné zbloudilé duše. Jenže… když přesunete svou mysl a schopnosti do hlubin astrálu, vaše tělo zůstane mrtvé, přesněji řečeno… upadnete do kómatu.“
   Promnula si oči, ne, nebyl to sen. „Do kómatu…,“ opakovala polohlasem a přebírala si to všechno v hlavě. „Proč… proč si myslíte, že ji někdo zabil?“ odvážila se zeptat.
   „Kdyby zemřela přirozenou smrtí, prošla by první branou a k hlídce dorazil jen papírek se jménem.“
   „Papírek?“
   „Ano, papírek. Drobné lístečky poletují po naší snové říši, a když se některý snese před bránu, je z něho možné přečíst jméno nového zemřelého a poznámku o místě, kam se odebral,“ vysvětloval muž v černém.
   „To… to zní šíleně,“ vydechla Simone, ale nemohla popřít, že má v pokoji skutečné duchy. „A já… mám tam jít a zkusit ji zachránit, jinak propadne peklu?“
   „Ta dnešní mládež má teda dlouhý vedení,“ utrousil Athelstan a mávl nad vším rukou.
   „Ano,“ přikývl Edgar.
   „A… já se mám rozhodnout, jestli ji v tom nechám, nebo budu riskovat, že v tomhle světě umřu?“
   „Nyní už záleží pouze na vaší volbě, slečno Greemsová,“ zachmuřil se muž, sklonil hlavu a sáhl po notesu.
--------------------------------------------------------------------

   2. kapitola

   Ráno byla poněkud roztržitá a podařilo se jí upustit na zem několik keramických hrníčků a jeden podšálek. Matka s ustaranou tváří pozorovala její skleslost a snažila se ji všemožně povzbudit, například tak, že ji nutila hovořit o výletě a památkách, které s partou kamarádek navštívila.

   Odpoledne ukradla z obývacího pokoje stará fotoalba, rozložila si je na postel a přemýšlela o černobílých obrázcích a barevných machanicích. Zhluboka vzdychla. Milovala tenhle život, téměř bezstarostný, ale její. Rodiče ji podporovali v cestování, nikdy od nich neslyšela křivého slova. Ráda se pravidelně scházela s partou přátel, se kterými chodila na večírky a prováděla nejrůznější šílenosti. Škola nebyla právě těžká, a pokud ano, dokázala si poradit se zkouškami i s kantory.
   Jenže stále tu bylo jedno velké ale, protože ze všech lidí na světě jí nejvíce rozuměla právě babička. Rodiče, ač to nikdy nedávali příliš najevo, ji měli za lehce pomatenou starou dámu, ale Simone babiččiny historky odjakživa fascinovaly. Byla to ona, kdo ji pomohl s jejím prvním trápením s láskou, první hádkou s kamarádkou a výběrem školy, když se nemohla rozhodnout. Teď seděla nad hromadou zažloutlých fotografií a ronila jednu slzu za druhou.
   V duchu si pořád říkala, že tahle bláznivá výprava je babiččina šifrovaná poslední vůle a že ona by pro ni udělala totéž. Ale riziko bylo příliš vysoké, než aby nad celou situací mohla uvažovat tak lehkomyslně. Přijmout nabídku od dvojice duchů znamenalo opustit rodinu, zavrhnout přátele, nechat školy a smířit se s představou, že může v neznámém světě zemřít a co hůř, mohla by umřít i ve své přítomnosti.
   Také si uvědomila, že nikdy nebyla právě statečná. Samostatnost a hrdinství, to jsou dvě zcela odlišné věci. A co se schopností týče, nemyslela si, že by pro práci záchranářky v neznámém terénu byla zrovna ona ta pravá. Slyšela nespočet historek o lidech, kteří si zahrávali s věcmi, jimž nerozuměli, a skončili špatně. Opravdu chce takhle riskovat?

   Vzala do ruky obrázek znázorňující poslední společné Vánoce. Fotil je otec. Babička sedí v houpacím křesle, směje se a ona stojí nad ní a objímá ji kolem krku, také celá v úsměvu.
   Dopadla na ni těžká pravda. Těch společných chvil podobných téhle mohlo být ještě mnoho. A někdo ji o ně připravil tak strašně surovým způsobem. Lékař? Sestra? Někdo jiný z personálu? Ve hře bylo náhle ještě mnohem víc, než se mohlo ze začátku zdát. Jenže když nemá důkazy, sama nezmůže nic.

   Bylo to pro ni neuvěřitelné dilema. Cítila se ještě bezradnější, než když si měla vybírat budoucí cestu svého života a zvolit střední školu. Když se tehdy odloučili a rodina jezdila za babičkou jen na víkendy, neměla koho poprosit o radu. Ne příliš zaměstnanou matku a stejně nerozhodného otce. Proto ve chvíli, kdy se potřebovala skutečně objektivně rozhodnout, si házela mincí. Hloupá dětská hra, ale ji uklidňovala. „Panna… vykašlu se na to. Orel… sbohem, pohodlný živote!“ Zavřela oči, vyhodila minci do vzduchu a pak ji zachytila a podržela v dlaních. Dlouho se neodvažovala podívat, ale ta chvíle jednou přijít musela. Padl orel…
--------------------------------------------------------------------

   Konečně se objevili. „Vypadá to, že slečna nás očekávala.“ Edgar se na ni povzbudivě usmál. „Rozhodla jste se nám tedy vyhovět?“
   „Ano,“ pronesla dívka třaslavým hlasem.
   „Zdáte se rozrušená. Nechcete kapesník?“
   „Jo, díky.“ Vzala si od něj plátěné zohýbané cosi a otřela si s tím čelo. Pak se zarazila. „Jak to, že se vás můžu dotknout?“
   „To nevíme, slečno.“ Edgar se zatvářil poněkud rozpačitě. „Vy jste se nikdy nezamýšlela nad tím, proč vidíte duchy?“ položil jí otázku.
   „No… věc se má totiž tak, že… vy jste moji první,“ přiznala Simone a mírně přitom zrudla v obličeji.
   Oba muže dívčino doznání ohromilo. „To je tedy skutečně nemilé,“ promluvil Edgar a znovu zrozpačitěl.
   „Proč?“ chtěla vědět hnědovláska.
   „Opravdu netuším, co vám na to odpovědět. Asi jen to, abyste se nebála.“
   „Snažíte se mi naznačit, že vidět duchy je normální?“ mluvila tiše, ale s důrazem na každé slovo.
   „No, víte…“
   „Na tohle nemáme čas!“ zarazil je mág. „Slečna se rozhodla, tak jdeme na věc!“
   „Ano, máš pravdu, Athelstane,“ přisvědčil úředníček. „Lehněte si, prosím.“
   „To je všechno, co mám udělat? Jen si lehnout?“ divila se.
   „Ano. To postačí.“
   Poslechla ho. Nakázal jí, aby dýchala zhluboka a hlavně na ně nemluvila. Ležela klidně, hruď se pravidelně zvedala a klesala. Duchové na sebe opět mrkli, jako by to měli smluvené, popadli každý dívku za jednu ruku a vytáhli ji z hmotného těla. Neměla křídla, ale mohla létat, a kdyby ji nedrželi, hned by toho využila. Místo toho jen pohlédla dolů a zaškaredila se. „Fuj, to je ale nechutný koukat na sebe seshora!“ okomentovala své zírání na nehybné tělo.
   „Připravena na přesun?“ ujišťoval se Edgar. Pouze přikývla.

   3. kapitola

   Všude byla tma, ale Athelstan si naštěstí věděl rady. Zaklínadlem v jazyce, jemuž nerozuměla, přivolal oheň. Osvětlil trochu to temné místo, z něhož se později vyklubala jeskyně.
   „Kde je Edgar?“ Simone si jako první všimla, že jsou zde jen dva.
   „Nevím.“ Athelstan se raději zadíval jinam, než aby jí přiznal pravdu do očí. „Nejspíš jsem něco zvoral,“ prohlásil zamyšleně.
   „A co budeme dělat?“
   „Budu se po něm muset podívat,“ uchechtl se a chystal se zmizet.
   „Počkej! A co tu mám provádět já?“ Chytila ho za plášť.
   „Až se dostaneš do potíží, nakresli pravačkou do vzduchu A.“
   „Proč zrovna pravačkou?“
   „Nevím. Já ty předpisy nesepisoval,“ odbyl ji a vypařil se.
   Zůstala ve tmě a sama. „Grr! Taky se moh ještě chvíli zdržet,“ zlobila se, ale nebylo jí to nic platné. Usadila se na zem a snažila se moc nehýbat. Doufala, že jen žertoval a vrátí se.

   Opřená o stěnu usnula s pokrčenýma nohama. Probudil ji až záblesk a pak už viděla jen paprsky, které se k ní draly z toho prostoru/neprostoru. Otřásla se, když jí proud světla prolétl těsně nad hlavou a vsákl se do kamene za ní. Ohmatala stěnu, zůstaly v ní drobné prasklinky. Zhluboka odfukovala a pak se zvedla ze země. Vydala se pomalu k místu, odkud mohlo pocházet ono divné světlo. Zjistila, že přespala v jeskyni a okolo ní je jen samá tráva, obrovská louka. Když skrz ni procházela, měla nohavice zmáčené od ranní rosy. Zdálo se, že všechno kolem je naprosto přirozené. Trávy se mohla dotknout, proudil tu čistý vzduch a na hlavu svítilo slunce. Jako kdyby snila nádherný sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit. Zkusila se štípnout, ale vše kolem ní zůstávalo v neměnném stavu. Mátlo ji to.
--------------------------------------------------------------------

   Krajina byla nádherná, žádné chmurné počasí, zkrátka potěcha pro oko. Když opustila louku, dostala se po lesní stezce do přenádherného lesíka. Že je něco v nepořádku, si uvědomila, když zjistila, že lesní obyvatelé se jí nebojí. Připadala si jako Sněhurka z pohádky, kterou jako malá často slýchávala. Přinutila se užít si tu zvláštní chvíli a nějaký ten okamžik se zvířátky pobýt a všechna si je pohladit. Pak se vydala dál povzbuzena na duchu a vábena podivnými zvuky, jako kdyby uprostřed lesa pořádali veselici. Šla dál, až spatřila mezi stromy prosvítat světýlko. Zastavila se, co viděla, ji ohromilo. Bytosti s rozježenými vlasy tančily téměř nahé na mezi, některé držely v rukách pochodně a s nimi divoce mávaly ve vzduchu. Nehnula by se z místa, kdyby se k ní jeden z těch divných tanečníků nepřitočil a za ruku ji nevtáhl do křepčícího davu.

   4. kapitola

   Bernard Smith byl starý rodinný lékař a Simone znal takřka od plenek. Bude vědět, co dělat. Přijel v malém autíčku s oprýskaným lakem a hned sahal po stetoskopu. Skláněl se nad dívkou a vraštil čelo. „Životní funkce se zdají být v pořádku. Jenže… něco mi je zde podezřelé.“ Rodiče trpělivě čekali, co jim doktor Smith odpoví. Verdikt byl zničující. „Simone podle všeho upadla do kómatu.“
   „Ale… jak? Jak?“ zalapala po dechu paní Greemsová.
   „To bohužel nevíme. Navrhuji však její okamžitou hospitalizaci. Napíšu vám doporučení…“ Zatímco vypisoval protokol a navštívenku, začali manželé propadat zoufalství.
   Simonina matka se vzpamatovala první. „Víte… je to teprve druhý den od chvíle, kdy jsme pohřbívali její babičku. Nesla to strašně těžce. Je možné, že… spolykala prášky?“
   Lékař se zamyslel. „Ano, to není vyloučené. Snažně vás žádám, abyste ji nechali okamžitě hospitalizovat. Potřebujeme nutně zjistit příčinu té náhlé změny jejího stavu.“

   Pan Smith opustil dům Greemsových a šel si po své práci. Zdrcení rodiče uposlechli jeho rady a nemocniční personál ji ihned převzal jako akutní případ a začal provádět vyšetření. Victoria zahodila dospěláckou hrdost a srdceryvně se rozvzlykala opírajíc se přitom o manžela, který ji tiše napomínal.
   „Měla jsem vědět, že je něco špatně. Zdála se mi včera tak hrozně smutná.“
   „Ty za to nemůžeš,“ chlácholil ji. „Jestli to doopravdy udělala a něco snědla, nepřišli bychom na to.“
   Do čekárny opatrně nakoukla sestra. „Pan a paní Greemsovi? Už můžete k ní.“ Nechali se dovést do nemocničního pokoje. Matce usedalo srdce, když viděla dceru napojenou na přístroje. „Smíte na ni mluvit. Uslyší vás, ale nebude reagovat,“ vysvětlila jim zdravotnice a odešla, aby je nerušila.
--------------------------------------------------------------------

   Dva mladíci v bederních rouškách k ní přitočili a zvedli ji na nohy. Další přes sebe přehodil dlouhý zdobený plášť a odváděl ji s sebou kamsi pryč. Posadili se na nejbližší pařezy. Překvapilo ji to.
   „Vítejte mezi námi, cizinko,“ pronesl hlasem, ze kterého rovněž vyznívala tichá melodie.
   „Jak jste to poznal?“ Nakrčil nos a s výmluvným pohledem si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Ehm… nechci znít neurvale nebo tak nějak, ale… kdo vy jste?“
   Přejel prsty po dlouhých uších zahnutých do špičky. Když z ní nedostal odpověď, už se znovu nenamáhal. „Jsme Elfové. Proč jste zde?“
   Všechno mu řekla, úplně cizímu člověku. Vyslechl ji mlčky. „Neměla byste se tu příliš zdržovat, nemáte času nazbyt. Ale v tomto směšném úboru zůstat nemůžete. Ve vesnici snad najdeme něco, co bychom vám mohli přenechat.“ Přikývla. Rychle pochopila, že pyžamo asi nebude nejvhodnější oděv pro cestování mezi světy. A rozhodně ne tříbarevné s nakresleným mašličkami. Simone se uchechtla. I když se k ní věkově nehodilo, bylo pohodlné, tak proč ho vyhazovat?

   Ve vesnici se našlo oblečení skutečně dost. Bytosti vypadaly podobně jako ty v lese, až na to, že tyhle se jí zdály být mnohem elegantnější a více sympatické. Převlékala se do prostých zelených šatů, které pak chtěla přepásat opaskem, a za závěsem na ni čekal vůdce elfů, který s ní neustále udržoval hovor.
   „A máte nějaká jména?“ zajímala se dívka.
   „Ne, jméno by nás jen hanobilo, ztratili bychom pak pocit svobody. A jistě jste pochopila, že vaše ani netoužíme znát.“
   Nic na to neřekla. Koneckonců je zde vetřelcem, a čím méně ji budou znát, tím lépe pro ni. „Nevíte, kde bych měla začít hledat?“ Neporadil jí. Počkal, až se oblékne a vyprovodil ji za vesnici. Předal jí malý váček. Sáhla do něj a nahmátla mince. K čemu bude ve snovém světě potřebovat peníze?

Rozepsaný příběh - kapitoly 4 + Prolog



Evanescence - píseň Tourniquet