42.kapitola - Schopnost mých praotců

vloženo: 17.03.2010   
počet zobrazení:   

   Pein cítil, že přišel čas na otcovský rozhovor. Byl z toho poněkud nesvůj, nikdy nic podobného dělat nemusel, a Konan mu protentokrát pomoc odmítla. Kdyby se někoho zeptal, jak by měl otec nejlépe mluvit s dospívající dcerou, jistě by mu dal cenné rady. Jenže na to byl velitel Akatsuki příliš hrdý.

   Tenshi a Akki pomáhaly v sídle, jak jen to šlo. Před malou chvílí dostaly nakázáno vyprat zamazané šatstvo. „Mě už to nebaví!“ zakňourala mladší zrzka. „Heleď, Tenshi, proč se ti naši strýčkové nemejou?“
   Druhá dívka se uchechtla. „To není kvůli tomu. Mají pláště tak moc zašpiněné, protože hodně trénují. Musíme taky, abychom jednou byly lepší než oni!“ zasnila se.
   Akki pyšně nafoukla tváře. „Strejda Kisame mi předpověděl, že jednou budu legendární šermířka!“
   Sestřička se na ni usmála. „Určitě se to splní. A víš ty co? Ukážu ti trik… své vlastní jutsu.“
   Desetiletá dívenka svou sestru zaujatě pozorovala. Ta vyvolala obrovskou ruku, která se i s prádlem nořila do vody a ždímala prádlo, Tenshi stačilo jen opakovat stejné pohyby.
   „A něco jednoduššího bys neměla? Iluze mi nejdou,“ postěžovala si Akki. Víc už nestačily, protože je zavolal známý hlas.
   „Pojďte dolů! Čeká vás další lekce čtení!“

   Popravdě… když se měli ninjové tehdy rozhodnout, jak započnou výcvik Vůdcových dcer, nedokázali se vůbec shodnout. Vedli kvůli tomu bouřlivé diskuse, a nakonec to dopadlo tak, že dívky se budou učit dovednostem, které jsou pro ně nejpotřebnější.
   Nejdříve se naučily ovládat chakru (tedy spíše zjistit, jaké je její únosné množství), potom se snažily zvládnout základní jutsu. Akatsuki je seznámili s jednoduššími zbraněmi a dívky začaly nacvičovat týmovou práci. Pak se ale cesty strýčků začaly rozcházet a každý z nich si děvčátka přisvojoval ve svém volném čase. Už uměla tolik nejrůznějších triků, že začínala být nebezpečnější než samotní zabijáci. Jenže příliš dovedností plodí nezvyklé choutky, jak už strýčkové několikrát poznali na vlastní kůži.

   Jednou se stalo, že Kakuzu chodil delší dobu s odhalenými zády. Vypadalo to, jako když má na nich připnutý malý černý batůžek, dost hrubý na omak. Zvědavá děvčátka mu chtěla taštičku rozvázat a podívat se, co v ní schovává.
   Akki se k němu přiblížila, když se shýbal. „Hej!“ Kakuzu se otřásl, otočil se a přísně se na zrozpačitělou Akki a opodál nešikovně schovanou Tenshi podíval.
   „Vy chcete, abych se rozpadnul?“
   „To jde?“ podivila se menší zrzka a její zájem vzrostl.
   „No jo, ale to už by se pak nenašel nikdo, kdo by mě pak dal dohromady.“
   Dívenky před něj klekly. „My jsme nechtěly…“
   „Prosím, odpusť nám…“
   „Tenshi myslela, že máš v tom batůžku oblečení, co nosíš na výlety!“ vypískla Akki.
   Ninja se rozkašlal, takovou odpověď by nečekal ani v těch nejbláznivějších snech. Zkoumavě se na dívky, jednu osmiletou a druhou devítiletou, zadíval. „Tak pojďte, vy dvě zvědavky! Něco vám ukážu!“

   Zavedl je do pokoje k velké skříni, která skrývala všechna jeho tajemství a byla velice dobře střežená. Když ji otevřel, naskytl se děvčátkům velmi zvláštní výjev.
   „To jsou masky?“ hádala Tenshi.
   „Ne,“ zavrtěl hlavou maskovaný ninja. „To jsou schránky… úložiště pro… srdce.“
   Dívenky vykulily oči, něco takového nečekaly. „Kolik jich máš?“
   „Pět… čtyři cizí, ty si schovávám tady, a pak to svoje. Už jsem starej, víš? Bez toho bych v boji zrovna moc platnej nebyl.“
   Peinovy dcerky ho chápaly. Se zaujetím si prohlížely umně vymalované masky. „A proč je vlastně nenosíš pořád na zádech? Proč je tu máš schovaný?“
   Kakuzu měl vysvětlení i pro tohle. „V sídle jsou všichni děsně nemotorný. Třeba Deidara, ten furt lítá jak splašenej, o Tobim už radši nemluvim vůbec. Kdybych o ty srdce přišel, už jen těžko seženu nový. Tak je mám tady, nabitý chakrou, aby nepřestaly, no… ťukat.“
   Holčičky se k němu vrhly a začaly ho objímat. Už jim bylo jasné, že strýček Kakuzu na výlety nechodí.

   Pro maskovaného to byl skutečně perný den, ale ještě horší bylo, když se dívenky dostaly k Hidanově pracně vybojované kořisti, kterou ke své velké smůle nechal otevřenou.
   Tenshi a Akki objevily lahev s nějakou zvláštní tekutinou. Čichly si k ní. „Voní to jako ta mast, co s ní jednou máma natírala otci záda!“ vypískla Akki.
   „Nemýlíš se?“ zapochybovala Tenshi.
   „Na vlastní oči jsem to viděla!“ dušovala se zrzka a doprovodila své tvrzení několika dalšími gesty.
   „Myslíš, že to tu zapomněl?“
   „To nevím. Doneseme mu ji!“
   Poslušné dcerky našly svého otce ležet na břiše na staré zaprášené pohovce. Spal, spíše tedy dřímal po prohýřené noci, ještě pořád mírně dezorientovaný. Tenshi mu jemně nazvedla plášť a vykasala košili, Akki si zkusila masáž, zatím bez „léku“.
   Velitel Akatsuki se spokojeně zavrtěl. „Přišla jsi mě potěšit, ty má modrovlasá kočičko?“
   Děvčátka měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Každá z holčiček si nalila do ruky trochu tekutiny a začala s léčbou. Pein slastně zachrochtal, Akki se mu za to tiše pochechtávala.

   V té chvíli se ve dveřích objevil Hidan. Sklouzl pohledem z chichotajících se děvčátek k nápisu na lahvi, a krve by se v něm nedořezal.
   „Ksó! Moje… ne, to není možný! To snad ne!“
   Vůdce ten rámus dokonale probudil. Když zjistil, co se děje, hrozivě zakoulel očima a vykázal dívenky z obývací jizby.
   „Takový plýtvání!“ bědoval Hidan. „Moje drahocenná kořist musela skončit na hřbetě Velkýho šéfa. Víte vůbec, jak dlouho mi trvalo tu Kakuzovo tajnou skrýš najít? Že já blbec to do sebe nenalil celý!“
   Vůdce po něm střelil pohledem. „Nemyslíš, že by bylo horší, kdyby to ty dvě bývaly vypily?“
   Hidan se ušklíbl. „To bych asi překous spíš.“

   Čím byly dívenky starší, tím více rostla jejich zvědavost. A vzhledem k tomu, že byly po rodičích obě až výjimečně nadané, nebylo se vůbec čemu divit.

   Sasori byl trpělivým učitelem, ale dnes to vypadalo, že si ani on nedokáže zjednat pořádek.
   „Akki! Žádá si tě otec.“ Do dveří nakoukl Deidara.
   „Proč?“ vyhrkla oslovená a zavrtěla se na židli.
   „To nevím, ale zrovna moc vlídně se netvářil.“
   Holčička se zatvářila nejistě a potom pohlédla na strýčka s červenými vlasy. „Jdi, nebo si pro tebe přijde osobně,“ dal jí cennou radu.

   Akki se do otcovy pracovny vůbec nechtělo. Váhavě brala za kliku, ale měla raději počkat na vyzvání, protože Pein se na ni utrhl, sotva se objevila na prahu. „To tě neučili klepat? K čemu tu ta banda potom je?!“
   To zrzku popudilo. „Ale ty taky neklepeš, když někam jdeš!“ ohradila se.
   „Já jsem vůdce! Ten se nemusí ptát,“ poučil ji správně otcovským tónem.
   Zaškaredila se, ale už se více říci neodvážila. To vzalo Peinovi vítr z plachet. Zarazil se a nechal dceru tápat. Byla to ona, kdo nakonec prolomil ono tíživé ticho.
   „Strýček Deidara říkal, že se mnou chceš mluvit,“ pípla nejistě. Sama nechtěla, aby se ten rozhovor doopravdy uskutečnil.
   Velitel Akatsuki si konečně dodal odvahy. „No, tedy… vzhledem k událostem posledních dní jsem se rozhodl prozradit ti tajemství, říci ti o tvé unikátní technice.“
   Dívenka vykulila oči, nebylo možné poznat, zda je nadšená, nebo ztuhla zděšením. „Technice? Ale oni říkali, že já si nedovedu poradit s chakrou!“
   „Ano,“ přiznal Vůdce. „I to má své opodstatnění.“ Znovu se zamyslel, zkoušel si srovnat myšlenky. „Ty totiž ještě nechápeš, čeho všeho jsi schopná, a já bych byl nerad, kdyby ses nechala ovládnout. S mocí jde ruku v ruce velká zodpovědnost. Rinnegan, oční technika, kterou zatím používáš nevědomky, je velice mocná!“
   „Vážně?“ podivila se zrzka a malinko se usmála. Pein přikývl, ale vesele se netvářil.
   „Ačkoli jsi teď jen stínem své sestry, ve skutečnosti máš mnohem větší dar než ona. Mohla bys dělat mnohem děsivější iluze, tvůj chakrový potenciál je jako ničivá zbraň. Během pouhých pár minut bys dokázala vysílit svého protivníka, dokonce ho i zabít. Nedovedeš si vůbec představit, jak může být tahle technika našich předků prospěšná!“ Rozohnil se víc, než chtěl, proto se snažil co nejrychleji uklidnit. „Ta záležitost s Kakuzou mi otevřela oči. Naučím tě tuhle schopnost používat zodpovědně. Nedovolím, aby se z mé malé holčičky stalo monstrum!“
   Akki k němu vzhlédla, pak se jí oči zalily slzami a vrhla se mu do náruče. Pein zrozpačitěl. „Víš, nikomu to neříkej, ale… tebe mám přece jen radši,“ mrkl na ni a dívenka na něho hleděla rozzářenýma očima.