20.kapitola - Pravda o iluzi

vloženo: 20.02.2009   
počet zobrazení:   

   Akki doběhla do sídla a vřítila se do obývacího pokoje. Našla v něm Deidaru s její starší sestrou v náručí a okolo sedícího Sasoriho, Zetsua a Itachiho. Tenshi spala, o tom nebylo pochyb. „Našel jsem ji venku v trávě,“ zamumlal Deidara, jako kdyby se snad chtěl obhájit.
   Další se přiřítil Tobi. „Tam venku se bojuje!“ vřískl a byl dvakrát důrazně napomenut. Jednou za to, že nemá křičet a podruhé kvůli tomu, že zbytečně vyvolává paniku, protože Hidan, Kakuzu a Kisame si s těmi nezvanými návštěvníky přece hravě poradí. Zvýšené hlasy přinutily Tenshi, aby se probudila. Malinko zafňukala a protáhla se. Ucítila na vlasech ruku strýčka Deidary a zabořila mu hlavu do pláště.

   „Drž ho pořádně!“ Kisame napřahoval obě ruce, v nichž třímal svůj nepostradatelný meč.
   „Chytej!“ Kakuzu s Hidanem si přehazovali tělo mrtvého ninji, zatímco bělovlasý ještě držel druhou rukou Shinobiho, kterého hodlal ztrestat Kisame.
   Vůdce téhle sebranky byl uvázán k pěkně rostlému stromu a musel sledovat zmasakrování svých přátel. Je poslední na řadě a svému konci se nevyhne, přestože v to doufá. Ty tři chlápky muselo něco pořádně rozčílit. Chovali se jako zvířata, neměli špetku slitování. Právě spatřil, jak jednoho z jeho kumpánů rozřízli na dvě poloviny. Do očí se mu vkradl děs. Začal zuřivě cloumat provazem a úmyslně přeslechl uštěpačnou poznámku jednoho z těch tří. „Vydrž… taky na tebe dojde.“
   Ucukl, když k němu přišel maskovaný muž a řízl ho do ruky. Nechal pár kapek stéci na svůj kunai a poodešel ke svému bělovlasému kamarádíčkovi. Ten vzal zbraň do ruky a olízl ji.
   „Pořád ti říkám, jak je to strašně nehygienický!“ zaškaredil se Kakuzu.
   Odsouzenec to všechno sledoval vytřeštěnýma očima. Neunikl mu rudě zbarvený kruh, uprostřed něhož se nacházel obrácený trojúhelník. Ale… kdy ho nakreslil?
   Vtom muž ucítil, že z něho spadla pouta. „Tak jsme se nakonec rozhodli nechat tě naživu,“ usmál se na něho modrý žralok a vedl ho k těm dalším dvěma ďáblům.
   „Mám rád tyhle soudy,“ zachechtal se Hidan a sedl si na zem, doprostřed obrazce. Kisame se Shinobim smýkl, až dopadl nosem do bláta. Rozkašlal se.
   „Poslyš, co ti teďka řeknu,“ začal Hidan. „Každej vobčas uděláme blbost, to se prostě stává. A ty ses zkrátka pokusil zabít dceru našeho šéfa. A proč že ti to říkám? Chcem omluvu a pak si jdi, kam chceš.“
   Ninja nevěřil svým uším. „Takže… omluvím se a vy mě necháte svobodně odejít?“ ujišťoval se.
   „Chceš snad nařknout vyznavače velkýho Jashina ze lži? To si nezvykej! Co já řeknu, to platí.“
   Kakuzu a Kisame se tvářili vážně, ale popravdě byli oba zmateni. Co pro všechno na světě Hidan zamýšlí?
   „Tedy… přijměte mou hlubokou omluvu,“ prohlásil muž, zvedl se a chystal se zmizet...
   „Kampak? Zdrhnout bez trestu? To se nedělá! Pár výchovnejch ran si zasloužíš a pak si táhni.“
   Shinobi se zarazil, ale pak zůstal poslušně stát. Vzápětí ho úzkost přibila na místo, protože jeho samozvaný soudce se zvedl, provedl jisté jutsu a ukázal hříšníkovi svou démonickou podobu.
   „Jsem tě vyslechl a měl bych se potrestat za tebe, takovej na tebe budu hodnej.“ Po těchto slovech se ninja s fialovýma očima píchl svou kosou se třemi hroty do břicha.

   Shinobiovým tělem prostoupila okamžitě palčivá bolest. Zalapal po dechu, vrhnul se k zemi a začal sípat. Sáhl si na hruď a hned zjistil, že má ruku celou od krve. „Co… co to je? Já krvácím!“
   „Víme my, co máš za nemoc? Tak táhni ke všem čertům, ale rychle!“

   Ninja se nenechal dvakrát pobízet. Rozběhl se pryč, div se nepřerazil o vlastní nohy. „To ho necháš zdrhnout?“ zakroutil hlavou muž s maskou.
   „Pche! Nemáš mě za úplného blbce, že ne, Kakuzu?“ odfrkl si Hidan a píchl se do ruky.

   Za několik minut bylo po všem. Celou dobu si trojice užívala úpění muže v dáli, když znovu a znovu padal a opět se zvedal, jak ho náhle ochromila bolest hned tu, hned zas jinde.
   „Že si nedáš pokoj! Kdo to má furt zašívat?“ zabručel Kakuzu, když s výrazem odborníka prohlížel rány pod Hidanovým pláštěm.
   „Ještě řekni, že seš proti! Kdypak zase dostanem příležitost si pořádně zařádit?“
   Zatímco se ti dva dohadovali, Kisame zamyšleně hleděl do dálky. „Dojdu pro něj a přinesu ho blíž. Ty stopy krve by mohl někdo objevit.“
   „Bezva nápad! Počkáme na tebe, Kisame!“

   V sídle Akatsuki bylo hrobové ticho. Ovšem jen do té doby, než se dveře rozrazily a dovnitř s frajerským výrazem a kosou přes rameno vstoupil Hidan následovaný Kakuzou. Děvčátka se k nim okamžitě vrhla. „No, no, to je ale radosti!“ šklebil se bělovlasý. Pak se obrátil k netečnému Zetsuovi. „Zvedni zadek! Venku na tebe čeká svačina!“
   „Ty mi nic nenařizuj!“ odsekl kanibal.
   „Aha, já zapomněl, že ti to mám dát písemně! A víš ty o tom, že Šéf řek, že v případě nouze ti může rozkazovat i někdo jinej?“
   „Nech si ty kecy, Hidane, už jdu!“ rozkřikl se Zetsu a zmizel dřív, než mu mohl bělovlasý stejně peprně odpovědět.

   „No, nechci bejt vlezlej, nebo tak, ale… co se teda stalo? Já našel Tenshi venku, Akki pak přiběhla sem a Tobi tu celou dobu vřeští, že prý se venku s někým perete,“ odvážil se promluvit Deidara, kterému celá ta záležitost vrtala hlavou.
   To už dorazil i Kisame. Zrovna zaslechl blonďáčkova poslední slova. „Přišel jsem tam první. Viděl jsem Akki ležet na zemi a ti chlápci do ní píchali zbraněmi. Otřáslo to se mnou, to mi věřte. Fakticky jsem myslel, že jdu pozdě. Ale pak jsem vzhlédl a uviděl ji sedět na větvi jednoho ze stromů. Strašně se mi ulevilo a hned jsem ji donutil slézt dolů. No a potom…“
   „Šetři dechem, Kisame!“ přerušil ho neurvale Hidan. „A potom tam dorazila odklízecí četa a během pár minut jsme s nima byli hotoví.“

   Itachi se obdivně díval na svou malou svěřenkyni. Jak mohla poznat, o co těm chlápkům jde a přitom neztratit vlastní rozvahu? A ještě vymyslet plán, nesesypat se strachy, a přese všechno to nebezpečí sehnat pomoc? Jen těžko tomu lze uvěřit. I Sasori uznale kýval hlavou. Deidara se tvářil sice poněkud rozpačitě, ale i on byl překvapen.

   Než ale mohli ninjové začít rozvíjet své teorie, vstoupil do dveří Vůdce a dožadoval se odpovědi na otázku, proč neslyší obvyklý hluk a proč se všichni v sídle tváří, jako by neexistovali. Když vyslechl celou tu ponurou historii, musel se ihned posadit.

   Akki celé to dobrodružství dost těžce nesla. S nevěřícným výrazem hleděla na svou starší sestru, která rudla v obličeji, jak byla v rozpacích. „Ty… tys mě jim předhodila! Ty jsi dovolila, aby ubližovali tvý sestře!“ křičela zrzka.
   „Já… udělala jsem první věc, která mě napadla!“ bránila se Tenshi. „Strýček Itachi mě učil, že iluze má být taková, aby co nejvíc ukazovala skutečnost a nešla snadno prohlédnout. A tak… tak jsem jim předhodila vizi, jak jsi spadla ze stromu přímo mezi ně. A… zbytek byl na nich.“
   Nezdálo se ale, že by děvče chtělo přestat s obviňováním. „Co tě to vůbec napadlo? Tos jim nemohla ukázat sebe?“
   Itachi vstal. „Uklidni se, Akki!“ Pohrozil jí prstem.
   „Ne, strýčku Itachi, neuklidním se! Tady se hrálo o můj život!“
   Černovlasý mladík si ji přeměřil ledovým pohledem. „Soustřeď se a uvažuj!“ pronesl hlasem drsným jako struhadlo. „Tenshi stála dost daleko od nich. Jak by to asi vypadalo, kdyby udělala to, cos jí poradila, nebo nechala své virtuální já běžet k nim? Ihned by tu lest prohlédli a nejen, že by nestačila doběhnout pro pomoc, ale mohly jste být už tou dobou obě mrtvé. Tak ztiš svůj vztek a raději poděkuj své sestře za záchranu života!“
   „Promluvil mistr,“ ušklíbl se Sasori.
   Akki zmlkla a tázavě pohlédla na otce. Ten se mračil, ale nedalo se poznat, jestli kvůli tomu, že byl zděšen tím, že jeho dcera byla schopna, třebaže virtuálně, obětovat vlastního sourozence, nebo z toho, že měl vztek na své podřízené, že jeho holčičky učí tak nebezpečné věci.
   „Tati? Tak řekni taky něco! Nebo ses snad taky někdy nechal takhle obětovat? Třeba od svého mladšího bratra?“
   „Já nemám bratra!“ zavrčel Vůdce.
   „Strýčku Deidaro!“ Akkin rozzlobený hlas se nesl ztichlým sídlem.
   Provinilec třel rukama o sebe a do tváře svého velitele se vůbec neodvážil pohlédnout. „Já za nic nemůžu, Šéfe! Byl to jejich nápad. Řekli, že jsme si děsně podobný,“ zamumlal blonďáček.
   „Deidaro!“ vykřikl Vůdce a zvedl varovně prst.
   V tu chvíli se objevila jediná dospělá příslušnice ženského pohlaví. Dcerky se k ní okamžitě vrhly, každá ji objala z jedné strany. Konan se zatvářila chladně a všechny sjela vražedným pohledem, jako to dělávala vždy, když se něco semlelo a ona neznala viníka.