15.kapitola - Jsme ninjové!

vloženo: 20.12.2008   
počet zobrazení:   

   Holčičky měly vskutku zábavné odpoledne pokračující tím, že Deidara byl zběsile honěn po celém sídle rozzuřeným Sasorim, jenž třímal v ruce štětec, a končící únavnou mycí akcí, do níž byly obě zapojeny.

   Bylo zcela jisté, že jakékoli formy vzdělání se na Tenshi i Akki výrazně podepisují. Ony však po vědění prahly. Všude jich bylo plno a všechno chtěly znát. Rodiče z nich začínali šílet a strýčkové jim velice rádi předávali nejrůznější moudra. Akatsuki začali obě děvčátka postupně poučovat o světě, který kolem sebe měla. Hodní strýčkové, oba umělci, jim názorně předvedli znaky všech říší, jimž vládli Kage a vesnic, které sami znali.

   Holčičky se probíraly barevnými krabičkami a nadšeně si je ukazovali, ninjové na ně dohlíželi a přitom se usmívali. Jsou to děti! Jen ať se zabaví! Říkali si svorně.
   Akki se dívala střídavě na znak říše Ohně a Skryté písečné vesnice. Tenshi si naopak se zájmem prohlížela Skrytou mlžnou a Vesnici ukrytou v dešti.
   „Podívej! Je to nádherný!“ rozplývala se Akki. „Vůbec jsem netušila, že strýček Sasori a strejda Deidara umí takhle nádherně malovat!“
   „Hehe, ty o nás ještě nevíš věcí, holka,“ chechtal se blonďatý umělec.
   „Jen tý holce nepleť hlavu,“ šťouchl do něho Kisame.
   „No a představ si, až budeme mít taky ty čelenky, jako mají dospělí! To si pak na nás nikdo nedovolí!“ zasnila se Akki.
   „Tak na!“ Sasori jí podal svou písečnou ozdobu hlavy, rozříznutou na přední straně po celé délce. „Stejně už ji potřebovat nebudu.“
   Dívenka vypískla a hned si ji nasadila.
   „Víš, Deidaro,“ obrátil se loutkář na svého týmového partnera. „…ta dětská fantazie mě stejně nepřestane nikdy udivovat,“ řekl a natáhl si záda na pohovku.
   Tenshi teď poněkud závistivě hleděla na svého mladšího sourozence. „Tobi ji našel… erm… někde se válela.“ Mužíčkovi zasvítilo očko, když jí podával čelenku se znakem Skryté listové. Akki mu ji okamžitě vytrhla a rozřízla ostrým kamínkem. Ninja nedal nijak najevo, že by mu to vadilo, ale v duchu zuřil jako ďas. Sestřička jí vrátila Tenshi, která si ji se zájmem prohlížela.
   „Borec, Tobi!“ pochválil ho Deidara.
   „Jistě, Deidara-senpai!“ zasalutoval mužíček a odběhl.
   „Ty jsi bydlel v Písečné?“ vyptávala se Akki, která chvíli neposeděla.
   „Jo, ale je to dávno,“ přikývl Sasori.
   „Takovou má strejda Itachi.“ Rusovlasé děvčátko se tvářilo šťastně. Už i Tenshi si čelenku nasadila na hlavu.
   Obě děti náhle zatoužily znát, odkud vlastně jejich strýčkové jsou. Deidara je odbyl slovy: „Je tam jen plno šutrů a vůbec nic k vidění!“ Kisame je poučil, že: „V Mlžné bylo, je a bude vždycky nejlíp!“ Hidan s Kakuzou se doslova pochlubili místem svého narození a Zetsu prohlásil, že už si to ani nepamatuje.

   Zábava vesele pokračovala, než její poklidné trvání narušil příchod Vůdce. Děvčátka právě pobíhala po místnosti a vykřikovala přitom hlasitě nejrůznější slovíčka. Pak ovšem nepozorná Akki zakopla o překvapeného Peina, který si okamžitě všiml, že něco není v pořádku.
   „Co je to?“ Zbledl při pohledu na čelenku, jaká patří Shinobiům.
   „Jsme ninjové!“ poznamenala dcera, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
   „Sundat! Hned!“ vyštěkl Vůdce. Nerady mu odevzdaly takové „poklady“. „To je tvoje?“ obrátil se k loutkáři.
   „Strejda Sasori říkal, že už ji nechce a domů se vracet nehodlá!“ vysvětlila pohotově Akki.
   „Jistěže! To dá přece rozum! Kdyby se objevil ve své rodné vesnici, okamžitě ho veřejně popraví!“
   „Ale Šéfe,“ snažil se ho mírnit Kisame. „Jsou to děti! Na tohle mají ještě čas.“ Zdálo se ale, že Vůdce mu vůbec nevěnoval pozornost. „A co tohle? Tu jste sebrali Itachimu?“
   „Strýček Tobi ji našel někde pohozenou,“ pípla Tenshi.
   „A proč je nařízlá?“ divil se velitel Akatsuki.
   „To udělala Akki. Aby mi to nebylo líto.“
   „Hm, dobrá.“ Vrátil jim čelenky. „A vy je nekrmte těmihle nesmysly!“ obořil se na své podřízené.
   „Ale… sám jste říkal, že jednou to po vás převezmou! Tak něco už můžou vědět, ne?“
   „Kakuzu, nebudu to už opakovat. Jsou moc mladé, tak je učte s rozvahou, zatraceně!“ ulevil si a zmizel jim z očí.
   „To chce čaj,“ poznamenal Zetsu.
   „Na nervy? Jdu ti pomoct!“ nabídl se Deidara a oba se vytratili do kuchyně.