8.kapitola - Sláva! Už zná naše jména!

vloženo: 02.11.2008   
počet zobrazení:   

   „Nevím, kdo mě včera praštil, ale až na to přijdu, bude ho to hodně bolet…,“ vrčel Itachi a třel si naražená záda.
   „Může mi někdo vysvětlit, co to dítě dělá tady?“ Zetsu valil oči na malou Tenshi, kterou svíraly jeho paže. Pein se vrhl ke Konan, která spala na boku na stole, s rukama pod hlavou, a začal jí nadávat, jak se to stará o jejich dítě, že se mohla klidně o něco praštit a potratit, v té chvíli ještě nevěděl o své malé dcerce, což se mělo stát zanedlouho.
   „Hej! Zetsu si dělá svačinu! Koukněte!“ rozkřikl se Kakuzu a zraky všech se obrátily ke kanibalovi, jehož černá a bílá polovina se hlasitě dohadovaly, jak se u všech čertů stalo, že drží v rukou mimino.
   „Moje dítě!“ vypískla Konan a rychle se zvedala.
   „Teda, tohle ani Šéf nevydejchá,“ chechtal se Hidan.
   „Vy jste nenažraný, Zetsu-san!“ smočil si dokonce i jindy plachý Tobi.
   „Ale já ji přece nechtěl… Vůbec nevím, jak se ocitla tady!“ bránil se zelený ninja, ale na ostatních bylo vidět, že mu ani trochu nevěří.
   „Tak pojď. Jdem do postele, Tenshi.“ Deidara převzal malou holčičku do své péče. Šéfova dcerka se zavrtěla a zamumlala: „Zzz… etsu.“ A spala dál.
   Hidan se nejdříve hlasitě rozkašlal, než se začal naplno chechtat. „No to mě podržte! Ona se naučila to jméno podle jeho chrápání!“ Nebyl k zastavení, ale ta rádoby vtipná poznámka pobavila i ostatní.
   „Asi se už nedozvíme, co přesně se tu včera stalo, když skončila ta pranice,“ mínil Sasori a ukázal rukou na pár prázdných lahví. Kisame se kanibala zastal, že kdyby chtěl Tenshi vážně spolykat, že by ani nepoznali, že zmizela, a Zetsu si zas neodpustil výtku, že je čas přebalit ji.

   Zdálo se, že holčička začíná chytře využívat svých dětských zbraní, a zároveň si zkouší Akatsuki nějak usmířit. Hidan byl nedávno celý naměkko z toho, že už si konečně ta malá ďáblice pamatuje jeho jméno. Brzy uměla pojmenovat i strýčka Deidaru, Tobiho a Kakuzu.

   Bylo jedno z těch líných odpolední a úkol stát se hlídací četou připadl tentokrát na Itachiho s Kisamem. Žralok se nakláněl nad kolébkou a dělal na děvčátko grimasy. Uchiha přemítal nahlas a nebylo poznat, zda mluví k sobě, nebo jeho slova směřují k žralokovi. „Hm… tak z Ha jsme přešli na Chi. Za chvíli mi začne říkat Chi-chi a já si opravdu nepřipadám jako nějaké zvíře,“ zamumlal otráveně.
   „Nesmíš si to tak brát, Itachi,“ chlácholil ho jeho týmový partner. „Dej jí čas. Hele, moje už skoro umí!“ pochlubil se.
   „Jenže to neni to samé!“ mávl rukou Uchiha.
   „Same!“ vypísklo děvčátko.
   „No, co jsem říkal? Jde jí to pěkně. A to Ki ještě dopilujem, viď?“ Zašimral ji na nose, natáhla po něm ručičky.
   „Musím ti říct, že jsi rozená chůva, Kisame,“ prohlásil černovlasý a zvědavě pozoroval žraloka, který právě učil Tenshi nová slova.
   „Kytka!“ Ukazoval na zelenou rostlinu hned vedle dveří.
   „Proč ji to neučíš pořádně, Kisame? Je to květina!“ napomenula ho modrovláska, která právě vešla dovnitř.
   „Mami!“ zaradovala se holčička, když ji Konan brala do náručí.
   „Co je to s tebou, Itachi?“
   „Nic. Jen tvoje dcera už by taky mohla umět vyslovit i moje jméno.“
   „No, to víš. Moje by říkala asi taky dost těžko a co teprve Peinovo? Buď rád, mohlo to dopadnout hůř.“
   „Taky pravda,“ Itachi se usmál a podíval se na děvčátko, které na něho valilo očka. „Dáváš nám všem pěkně zabrat, víš to?“

   Stalo se, že Sasori zůstal v sídle sám a byl požádán modrovláskou, jestli by nemohl uspat malou. Neochotně souhlasil. Teď seděl v pokoji, nohu přes nohu a pomaličku houpal kolébku.
   „Tebe uspat je děsně těžký, víš to?“ Holčičce se nechtělo spát a loutkáře už přestávalo hlídání bavit. „Nezlob a spi. Já půjdu dělat něco užitečného.“ Vstal a vydal se ke dveřím.
   Děvčátko mělo strach, že zůstane v pokoji samotné. „Sá… sori!“
   Červenovlasý už už bral za kliku, když tu se náhle prudce otočil. „Cos to řekla?“
   „Sá… sori!“ zopakovala Tenshi a strčila palec do pusy, což dělala pokaždé, když se styděla.
   „Hm.“ Vrátil se a podíval se na ni. „Nedělej na mne ty psí voči, tím si mě neusmíříš.“ Zatvářil se přísně, ale pak udělal něco, co pro něho nebylo zrovna běžné… usmál se. „No tak dobře, zůstanu tu s tebou, než usneš.“ Pohladil ji po vláskách a jeho typický úšklebek nahradil vlídným výrazem. „Jsi přece jenom hodná holka,“ řekl a Tenshi měla radost, že je tu s ní.