Tajemství Zapovězeného lesa

vloženo: 22.04.2007   
počet zobrazení:   

   Hodina právě skončila a já jsem se šla na pozemky proletět na svém koštěti  - je to Kometa 180. Sice ne moc rychlá, ale spolehlivá přítelkyně na cestách.
   Roztřídila jsem si svou poštu. Kamarádky na mě vzpomínají. Když se nudím, většinou dělám věci, které by asi normálního člověka nenapadly. Postavila jsem se před zrcadlo ve společenské místnosti a prohlížela jsem si svoji postavu. Nejsem sice žádná kráska, ale jsem sama se sebou spokojená. Nakonec se na zrcadlo mile usměju a pomyslím si, že by bylo dobré mít ve vlasech nějakou pěknou květinu. Ach, ta ženská marnivost!
   Klíčníkova bouda je zavřená a u záhonu nikdo není. Blížím se k lesu. Každý ví, že tam jsou květiny nejhezčí. To by totiž nešlo, abychom my, co máme rádi květiny, otrhali profesorce Bylinkářství skleník. Pro všechny případy mám u sebe svoji hůlku, co kdybych ji náhodou potřebovala? Člověk nikdy neví a už vůbec ne, když je mladý kouzelník.
   Květinu jsem sice nenašla, zato jsem našla chomáč černých chlupů. Jakému zvířeti můžou ty chlupy asi patřit? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a na okraji lesa se objevil velký černý pes. Jak se ale náhle objevil, tak i zmizel.
   Je večer a já se dívám z okna ložnice, je vidět na lesní pěšinu. Ten les byl tak nádherný, tak tajemný, a tak silně mě přitahoval. Rozhodla jsem se, že zjistím, proč se ten pes v lese ukrývá, a s touhle myšlenkou jsem usnula.

   Den uběhl až neuvěřitelně rychle. Také se toho moc nedělo. Musela jsem navštívit všechny učebny a dopsat si látku napsanou na tabuli, zanechanou zde pro studenty, kteří dnes přišli na hodinu pozdě. Poprvé a naposled, co na nás byli profesoři tak strašně hodní a laskaví.
   Byl to můj třetí večer v Bradavicích a já nemohla svou zvědavost zkrotit. Pod rouškou tmy a pod neviditelným pláštěm, svým věrným pomocníkem, jsem se vydala do lesa. Byla jsem vzdálena už několik metrů od hradu, nebylo vidět na krok. Teď už bez pláště, který byl pečlivě schován v kapse mrzimorského hábitu (i když jsem ho musela hodně zmuchlat), jsem postupovala vpřed. Div jsem se nezakopla o kořen nějaké hladové masožravky, která po mně lačně chňapla. Ale paprsek kouzla Lumos ji přinutil se stáhnout. Vzpomněla jsem si na hodiny Obrany proti černé magii a na profesorku, která je učila, jak nám vyprávěla, kolik různých stvoření skrývá les…
   Jaká hrozná obluda se může náhle vynořit ze tmy? Uslyšela jsem ve tmě kroky a rychle jsem zhasla světlo kouzlem Nox. Nebojím se, opakuji si v duchu, nemám strach, a pokud ano, postavím se mu čelem. Nicméně opak byl pravdou, měla jsem srdce až v kalhotách, ale teď jsem musela mít chladnou hlavu. Byla jsem tak daleko, že už nešlo couvnout, teď nebyl na místě strach, ale opatrnost. Kroky se ke mně pozvolna blížily, a já v temnotě uviděla plamen pochodně.
   Proč to? Zatoulal se snad do lesa mudla? Vzápětí jsem zjistila, že plamen osvětluje mužskou postavu v dlouhém černém plášti s ohyzdnou maskou na obličeji. Kdepak, žádný mudla, ale nefalšovaný Smrtijed. Doslova jsem zkameněla, nemohla jsem udělat krok, uslyšel by mě. Kupodivu na svou ochranu, na svůj neviditelný plášť, jsem zkrátka zapomněla. Rozvažovala jsem, co mám dělat a v duchu se ptala na tisíce otázek - Co ho sem přivedlo? Proč si ho nikdo nevšiml? Jak se odsud dostanu ve zdraví a také: Proč já blbá jsem sem vůbec lezla?
   Když mě náhle ozářil plamen pochodně, neznámého to překvapilo. Neváhala jsem ani vteřinu a pokusila se ho omráčit zaklínadlem. Kouzlo však bylo příliš slabé a nebyla jsem dostatečně soustředěná. Taky se mi hnedka odvděčil. Červený paprsek mě říznul do nohy a já omdlela bolestí.
   Probudila mě řezavá bolest. Muž něco kutil s mou nohou. Ležela jsem na zádech v měkké trávě a pomyslela jsem si, že to nejspíš bude nováček v tomhle oboru černé magie. Chvíli totiž přemýšlel, co vlastně má s hůlkou dělat. Napadla mě šílená myšlenka, kterou jsem hned uskutečnila. Vykopla jsem nohu do vzduchu a protivníka udeřila do čelisti. Zařval a překotil se na záda. Rychle jsem se zvedla a belhala se pryč. Nemohla jsem znovu rozsvítit světlo, spatřil by mě. Musela jsem proto dávat velký pozor na cestu. Noha nesnesitelně pálila a já doufala, že v ráně není jed. Vzpomněla jsem si na fénixe v ředitelně, který by se mi v tu chvíli vážně hodil. Belhám se lesní pěšinou a v duchu si říkám: Bože, jak tohle všechno skončí?

   V ten okamžik jsem zatoužila po rychlosti jednorožce, připadala jsem si totiž jako nemocná želva nebo přišláplý šnek. Přede mnou se objevila lesní mýtina, za sebou jsem slyšela kroky běžícího muže. Opodál se něco zalesklo v trávě. Zvedla jsem to ze země a prohlédla si to v záři měsíčního světla. Byl to přívěšek se zvířecím drápem. Jindy bych nad takovým nálezem jásala, nyní mi to však bylo jedno, totálně fuk. Po tváři mi skanula slza, noha nesnesitelně pálila a já si musela sednout na zem. Muž mě již doběhl a podoben bohu pomsty na mě mířil hůlkou. Myslela jsem, že se blíží můj konec a očekávala jsem nejhorší.
   Náhle se vzduchem mihnul stín obrovského zvířete. To ten černý pes skočil po mém protivníkovi, který v momentu překvapení odhodil hořící pochodeň. Sebrala jsem poslední zbytky sil a odbelhala jsem se k okraji lesa.
   Za nějakou chvíli přiběhl černý pes a zkoumavě si mě prohlížel. Jak lidi mohou taková zvířata považovat za předzvěst smrti? Vždyť mi zachránil život. Přemýšlela jsem, jaký lektvar použít, aby byla noha v pořádku, a pak mě napadla spásná myšlenka - nějakým způsobem se dostat do ředitelny k fénixovi. Byla to utkvělá představa, ale nechtěla jsem nic nechat náhodě, i když jsem riskovala vyloučení z Bradavic.
   Pes začal náhle výt. „Prosím, pejsku,“ zašeptala jsem, „...nesmějí mě tu najít!“ Přestal výt a já pochopila, že to není obyčejný pes. Že je to zvěromág, jenž mi zachránil život. Kdo to však byl, jsem se nedozvěděla.
   Zjistila jsem, že plášť zůstal v kapse a šťastně jsem se dostala do ředitelova kabinetu. Dveře totiž nechal odemčené, a to bylo mé štěstí. Noha byla během několika minut v pořádku.
   Než jsem ten večer usnula, prohlédla jsem si přívěšek. Byl to dráp patřící drakovi, to bylo patrné na první pohled. Ještě jsem si prohlédla nohu. Byla sice zacelená, ale zelené znamení hada zůstalo a tahle památka na nepovedené zaklínadlo zmizela až za několik dní. Co to znamenalo? Měla jsem být pokusným králíkem? Doufám, že se to nikdy nedozvím.

   Ten den jsem zjistila, že les, jenž mě dříve tak přitahoval, pro mě nyní ztratil veškerý půvab a kouzlo. A také jsem pochopila, že ne každé tajemství je radno zkoumat, zvlášť když se týká Zakázaného území.

   Příštího rána mi snídaně ani moc nechutnala, když jsem si přečetla Denního věštce. Zpráva na titulní straně hlásila, že z Azkabanu utekl nebezpečný trestanec, navíc duševně narušený, který byl spatřen v blízkosti bradavického hradu. Jeho popis se shodoval s obrazem ze vzpomínek z včerejšího večera. Neříkala jsem nic, abych neprozradila, že jsem nebyla v noci v posteli.

   S pejskem-smrtonošem jsem se pak setkala ještě jednou. Poznal mne a tentokrát u toho byl ještě jeden z mých mrzimorských spolužáků. Psíka jsme pojmenovali Bertík. Kdesi se zranil, tak jsme ho společnými silami dostali k profesorce, která měla na starosti zvěřinec, aby se o něj postarala. Všechno jsme jí řekli, ale slíbila, že to nepoví. Bertík se nakonec vrátil do lesa a ani jeden z nás už ho nikdy nespatřil.