11.kapitola - Mladík v zákoutí

vloženo: 29.06.2008   
počet zobrazení:   

   Bylo ale nad slunce jasnější, že se Eloise stala „malá nehoda“. Severus s ní soucítil, ale nedokázal jí poradit, co by měla dělat. Už tak byla z toho nadělení nešťastná. Navíc ji čekají zkoušky a nějaká budoucnost je nenávratně pryč.

   Samanthtě se už v Lektvarech dařilo trochu víc, ale Křiklan stejně ještě nebyl spokojen. Navíc teď musela plnit mnoho úkolů a moc jí chyběla dřívější volnost. A ani doma to nevypadalo právě nejlépe, jak dokazoval dopis od otce. První rozvodové stání manželů Vayrových se nezadržitelně blížilo.
   Evelin s ní odmítala mluvit. Zkoušela Severusovu metodu, ale brzy přišla na to, že to prostě nedokáže. Bude dál tou slaboškou se srdcem na dlani. Snad jediný, komu to nevadilo, byl Štístko, který se poslední dobou ládoval dívčinými slzičkami.
   Nečekaného přítele našla kupodivu ve skleníku, když při hodně bylinkářství přesazovala pár docela kousavých rostlinek. Chlapec jménem Tom jí zničehonic začal pomáhat a dost se při tom krocení květin pobavili.

   Eloise už věděla, že její čin nezůstal bez následků, ale nechtěla trpět sama. Vyčíhala si okamžik, kdy Black zas v tmavé chodbě „olizoval“ nějakou nevinnou holku a s vážnou tváří mu sdělila, že je načase si promluvit. Nedbala protestů jeho nejnovější hloupé husičky a s vražedným výrazem ve tváři ho dotáhla do nejbližší prázdné učebny.
   „Co chceš?“ vyjel na ni Black a tvářil se nasupeně.
   „Čekám dítě!“ vyštěkla.
   „A to mě má jako zajímat? Kdo ví, s kým to vůbec máš!“
   Eloise zachovala chladnou hlavu. „To vím náhodou úplně přesně. Je to tvoje, Blacku!“ Sladce se usmála. „Půjdu ke dnu, ale tebe stáhnu s sebou.“ Viděla, jak se nechápavě tváří, a hodlala ho dorazit poslední ranou. „Já nejsem ten, kdo se vychloubal, že žádnou ochranu nepotřebuje! Doteď jsi měl zřejmě štěstí, ale teďka sis naběh!“
   Sirius viděl, že to začíná být vážné. „Tak si to nech vzít!“ navrhl.
   „Naši se to dozví a zabijou mě! To nebudu riskovat!“ Uvažovala. „Ale je to fuk. Stejně nemám známky na to, abych mohla jít někam dál studovat, takže moje budoucnost je tak jako tak v troskách. Ale hřeje mě vědomí, že víš o tom, co jsi způsobil. Sbohem, Blacku! A nevyhledávej mě!“ Práskla za sebou dveřmi.
   „Proč bych tě sakra měl chtít vyhledávat?“ zařval, dost ho to podráždilo.

   Když opustil učebnu, vyšel do patra a jen tak se potuloval po chodbě. Jedny dveře zůstaly pootevřené a ozýval se z nich nějaký podezřelý hluk. Zvědavě tam nakoukl. Drobná černovlasá dívka v havraspárském stejnokroji se snažila ubránit mnohem silnějšímu Zmijozelákovi, podle všeho ho zkoušela odzbrojit. Stál k němu zády a dívčiny útoky jen líně odrážel. Rozhodl se zasáhnout a vešel dovnitř, kde se skryl o něco blíže bojující dvojici.
   „Tomuhle ty říkáš: Umím odzbrojovací formuli? Někdy mám opravdu pocit, že ani nemůžeš být moje sestřenice!“ vzdychl Snape a přísně se na Samanthu podíval.
   Black špatně slyšel, dával si dohromady útržky vět. Viděl jen tvář staršího studenta a to bylo, jako kdyby mu hodili před obličej rudý šátek. „To je fakt úroveň, Snape! Že se nestydíš dovolovat si na malý holky!“ A zdvihl hůlku.
   „Severusi, za tebou!“ vykřikla Samanthla zděšeně a své zaklínadlo nasměrovala na Blacka, přišel o svou hůlku. Černovláska ji zachytila a v očích se jí zablýsklo.