5.kapitola - Podezření

vloženo: 13.05.2008   
počet zobrazení:   

   „Vážně? Snape že doučuje lektvary?“ vyděsil se baculatý blonďáček.
   „Říkal jsem ti to už včera, Červíčku. Fakticky nepochopím, jak tě s takovou pamětí vůbec mohli pustit do sedmáku!“ Petr Pettigrew se zatvářil uraženě a Sirius se ještě víc roztáhl v křesle.
   „Tak teda u toho jsem chtěl bejt! Co žes neřek, že musíš do knihovny?“ přisadil si James.
   „No víš, měl jsem tam totiž rande. Ale ukázalo se, že to děvče bylo z druháku a nalilo se postaršovacím lektvarem.“ Poslední poznámka vzbudila všeobecné veselí. „Občas jen zírám, co jsou holky schopný udělat a jenom kvůli mně,“ zakřenil se Sirius a pak zvážněl. „Vyhrožoval mi svýma primuskýma pravomocema. A že by mě prý Evansová z toho maléru netahala. Zapomíná ale, že Lupin je taky primus.“
   „No ale Siriusi,“ ohradil se Remus, „...nemohu vás zachraňovat příliš často. Vypadalo by to podezřele.“
   „Chápu, Náměsíčníku.“ Sirius udělal psí oči.
   James zpozorněl. „Snape mluvil o Evansové?“
   „Jen se zmínil,“ odtušil Black.
   Jmenovaná právě vstoupila do místnosti. „Mluvil tady někdo o mně?“
   James se chytil. „Evansová?“
   „Blbečku!“ Lily se nafoukla a zmizela za rohem.
   „S ní to máš marný, kámo,“ zkoušel mu to už asi po sté rozmlouvat Sirius.
   James Potter s tím ale nesouhlasil. „Pánové! Uvidíte, že jednou si mě Lily vezme a budeme mít kopu dětí.“
   „S tebou nikdy!“ Vzápětí přilétla odpověď a za zády se jim objevila zrzavá mladá žena. „To si snad radši vezmu… Pettigrewa!“ A zmizela jim podruhé. Jamese to hluboce ranilo a propaloval Červíčka pohledem, jako by za to mohl.
   „Jamesi? Tak už s náma konečně mluv!“ zatřepal s ním Sirius.
   „Hm.“
   „Zrovna jsme s Remusem dumali nad tím, jak se takový idiot jako Snape vůbec mohl stát primusem.“
   „Ale Siriusi, vždyť je to nadaný žák!“ vložil se do toho Remus. „Až na to, že tobě a Jamesovi vědomosti lezou do hlavy samy, Snape se musí všechno nové poctivě učit.“ Uchlácholil tím Blackovo ego, a zároveň řekl pravdu.

   Měsíce ubíhaly jako voda. Zanedlouho bude konec ledna.
   „Dáváš mi kopačky, Seve?“
   „Jak už jsem řekl, Eloise, mezi náma to neklape. Jsi…“
   „Moc chladná, moc upjatá, já vím,“ odtušila blondýnka. „Ale zase se můžu pyšnit tím, že jsem snad jako jediná nepodlehla Blackovi.“
   „No jistě, to je na Nobelovu cenu.“ Ve Snapeově hlase zazněl sarkasmus.
   „Na co?“ nechápala Eloise.
   „Pusť to z hlavy.“ Ještě chvíli na něj zírala, než ho napadlo: „A hele, proč bys nezkusila sbalit Blacka? Potrpíš si přece na výzvy, ne?“
   „K tomu se nesnížím!“ zamračila se.
   „Jasně, s takovou pihatou by si ani nezačal…“ Ranil ji, ale o to mu právě šlo.
   Rozzlobeně vstala a rozkřikla se: „To si piš, že Blacka sbalím! Já ti ještě ukážu, ty zatracenej mizero!“
   „A co?“ houkl na ni a rychle se snažil zmizet ze společenské místnosti.

   Křiklan nařídil sedmému ročníku, aby se rozdělil tak, aby nebyli studenti stejné koleje pohromadě. Severus zamířil k Lily. „Ach ano, skvělá volba, můj milý,“ pogratuloval mu profesor k výběru partnera.
   „Evansová?“ naklonil se k ní.
   „Ano Snape?“ střelila po něm zrzka pohledem.
   „Nemůžeme uzavřít příměří? Hrozně rád bych s tebou zase mluvil, Lily.“
   Zavrtěla hlavou. „Nazval jsi mě mudlovskou šmejdkou,“ připomněla mu.
   „Víš dobře, že jsem nechtěl. A navíc se to stalo v páťáku! Přece se na mě nebudeš zlobit věčně!“
   „A co ti lidé, co se s nima scházíš?“ protáhla Lily.
   „Myslíš Mulcibera a spol? Jen vyměňujeme informace. No tak, vždyť já tě přece nechci balit.“
   „Tak dobře, Severusi. Příměří, oukej?“
   Zahleděl se doprava. „Pálí se ti kotlík,“ upozornil ji.
   „Aha. Jo, jasně.“ Lily to hned dávala do pořádku.
   Křiklan je oba vyznamenal a po nich ještě Blacka s Reginou Myersovou z Havraspáru, kteří též předvedli excelentní výkon. Pak jim nechal volný zbytek hodiny a začal chroupat ananasové lupínky.
   „Poslední dobou jsi vidět s nějakým mladším děvčetem. Moc nevěřím tomu, že ji jen doučuješ, Seve.“
   „Asi nemá smysl ti zakazovat, abys po tom pátrala,“ zachmuřil se Snape. „Ale prosím tě, ať zjistíš cokoliv, nech si to pro sebe.“
   Bez váhání souhlasila. „Záleží ti na ní tak moc?“
   „Víc než na mně, ano. A ještě mám k tobě jednu prosbu.“ Podal jí drobný papírek. „Přijď zítra na oslavu. Máš přece narozeniny.“ Malinko se zarděla, ale slíbila, že přijde.