28.kapitola - Nejlepší obrana je útok

vloženo: 07.04.2011   
počet zobrazení:   

   Perla se ke mně okamžitě vrhla a zkoušela mě probrat. Zabručela jsem, že mi nic není, jsem jenom unavená, což byla pravda, ta honička v kanále mi dala zabrat.
   Characterless se uchechtla a kopla mi do postele. „Hola, zemětřesení!“ Ohnala jsem se po ní a zachrápala.
   Tobinka se pochechtávala, Tarush se tvářila jako hromádka neštěstí a Minata usilovně přemýšlela. „Takže jak to s námi vlastně je? Jsme tu žádoucí anebo nežádoucí?“
   „Renji furt nadává, že máme vypadnout,“ zamumlala jsem otráveně. „Jsme k ničemu a jenom je zdržujeme. Dneska jsem mu zběhla, takže už mě nebude trénovat.“
   „A Hitsugaya trucuje, takže já taky nemám trenéra!“ ozvala se Perla a vzdychla si.
   „A mně se klidí důstojníci z cesty,“ ušklíbla se Characterless. „Protože ví, že s mojí permanentní depresí bych je mohla něčím pořádně fláknout přes hlavu.“
   „Mě se taky bojí, ale z úplně jinýho důvodu,“ šklebila se Tobí a my se neodvažovaly zeptat, jaký že ten důvod vlastně je.
   „No dobře, ale něco dělat musíme. Gin nás varoval a kapitáni se chovají divně a Aizen se nechce zabít. Jestli nás považujou za ryoky, jak už několikrát říkala Leonyda, tak se musíme naučit jim ubránit… a začít se trénovat navzájem,“ vydechla Minata. Ostatní uznale přikyvovali.
   „Výbornej plán, Min, musíme zdvojnásobit, ne, ztrojnásobit úsilí!“ přidala se T.a.r.a.n.e.e.
   „Najít ostatní a vzít kramle,“ zahučela jsem poslední smysluplnou myšlenku, která mě ještě napadla.
   „Takže se musíme nějak rozdělit!“ navrhla Perla.
   „Každá anime oblast má svý tajný místa, takže důstojníci o nás nemusí vůbec vědět, a tady ve Společenstvu je takových míst rovnou pět.“ Dívka sáhla do batohu a začala vytahovat nějaká lejstra.
   „No já padnu! Tobí jim šlohla plány!“ dostala jsem ze sebe a začala se chechtat. Také zbylá děvčata na ni zírala s pusou dokořán.
   „Hej, tys jim to vážně vzala?“ Perla se chytala za hlavu.
   „No tak, jen půjčila,“ mírnila ji Tobinka a uchechtla se. „Tak se pojďte mrknout, kde to od zítřka rozjedem.“ Oči jí svítily jako čertíkovi, co se zrovna chystá hřešit.
   „Fajn, hlavně jim to pak nezapomeň vrátit,“ ušklíbla jsem se a dovrávorala k okraji postele, abych pořádně viděla. Plán neměl chybu, jen jsem byla trochu na pochybách, jak to budeme zvládat, uhnaný, navztekaný a vyplašený ze všech těch silnejch bojovníků, co se kolem nás pořád motali. No co, to už se nějak udělá. Zabít se tu nenecháme!

   Perla obchází zákaz

   Drobná hnědovlasá dívenka vyrušila Hitsugayu Toushira uprostřed papírování. Vzhlédl k ní, pro sebe si vzdychl a vyzval ji, ať se posadí. Byla z něj poněkud nesvá.
   „Copak si přejete?“
   Už zas jí vykal, to znamenalo, že jejich hovor považuje za čistě formální.
   „Já… chtěla bych se zeptat, jestli smím jít ven, mimo budovu, ne jen do dvora.“
   Bělovlasý zavrčel. „Mám dojem, že jsem to řekl jasně. Ven ani na krok, dokud se nenaučíte chovat zodpovědně.“
   „A jak to chcete zjistit, když mě ani neprověříte, kapitáne?“ Byla drzá a věděla to o sobě.
   „Na to nemusím testovat, to vidím,“ ušklíbl se a tím považoval rozhovor za ukončený.
   „Takže to znamená ne?“ vydechla Perla a zamračila se.
   „Chápete správně, Shinigami. Odchod!“
   V očích se jí mihl zvláštní záblesk, který mu neunikl. Bylo mu jasné, že se pokusí zákaz nějak obejít. Zvedl se a zavedl ji do pokoje.
   „Perlo-san, jde mi jen o vaše dobro, mám za vás zodpovědnost, ale chápu, že jen moje přítomnost vám nemůže stačit. Takže když hezky poprosíte, možná si to rozmyslím,“ prohlásil vemlouvavě a zadíval se jí do očí.
   Myslela, že se přeslechla. Tohle přece nemůže myslet vážně! Chvíli nad tím přemýšlela, ale pak se zapřela a se štěněčím pohledem poslušně zaprosila. Usmál se a pak pobaveně zakroutil hlavou. „Děláte to špatně, Perlo-san.“ Ukázal jí, jak má spojit ruce a přitom se mu zablýsklo v očích, když jí pomalým pohybem přejel po kloubech prstů.
   Vycítila nebezpečí, ale trhla sebou pozdě. „Já… nemůžu dát ruce od sebe!“ vydechla nevěřícně, v očích výraz posvátné hrůzy. To se jí zdá, tohle nemůže být pravda! Jenže ten ďábelský úsměv z jeho tváře nezmizel, ani když zatřepala hlavou.
   „Ano, to je pravda. Aspoň je jisté, že si neotevřete bránu, Shinigami.“
   „Jste neskutečný parchant, kapitáne!“ vyštěkla vztekle a dál se snažila osvobodit.
   „A vy se zas vůbec neumíte ovládat, důstojníku.“ Zvedl ji z postele a vzal na dvůr. „Jestli se budete chovat slušně, večer to kouzlo zruším, jestli ne…“
   Nechal větu schválně nedokončenou, ale ten výhružný tón v ní postřehla. Chtěla ještě něco říct, ale nechala si zajít chuť. Opustil ji, vracel se do domu. Se zničeným výrazem dosedla na studené dláždění. Byla v šoku. Přece ho slušně požádala, nemohl se z něj přeci stát přes noc tyran! Ne, tomu nevěří, nechce věřit!

   Vstala, byla rozhodnutá. Tohle mu nedaruje! Odejde odtud a už ji neuvidí! Jak se v ní zmítaly emoce, zdvihal se v ní vztek a z kalhot jí začaly vylézat tenoučké modré provázky. Soustřeďovala energii, kolem ní už byla silná aura. Možná, že když vyvine dostatečné množství energie, tu magii prolomí. Zjistila, že tak to nefunguje, ale hned dostala další nápad.

   V té chvíli, kdy se tryskem rozběhla k hlavní bráně, už připomínala rozzuřeného Kyuubiho. Několik důstojníků se k ní rozběhlo, chakrová vlákna po nich vyrazila. Někteří se lekli a uskočili, pár jich dostalo ránu a spálili se. Perla na to nedbala, chtěla se dostat pryč. S obrovským odhodláním pádila k východu, než rukama pevně spojenýma namířila na kovovou zábranu. Z dlaní vyšlehl zářivý azurový plamen a brána se rozlétla. Perla přidala do kroku a ztratila se v bludišti zvaném Seiretei.

   Házení Shinigamim aneb Tobinčiny kratochvíle

   Asi by bylo dobré připomenout, že Tobí je človíček, kterého si na první pohled zamilujete. Věřte, že ten nevinný obličejík a andělský úsměv dělá hodně. Není divu, že si mezi důstojníky tak rychle našla kamarády. A když k tomu ještě připočítáte, co všechno umí za šílenosti, tak je efekt zaručenej.

   Strašně si ji oblíbil Jidanbou, obří strážce Západní brány. Dohodli se na tom, že s ním bude hrát jeho šáhlé hry, protože držet pořád jenom vchod do Seiretei by znudilo i objemnějšího chlápka. Tobinka měla jednu úžasnou přednost, mohla se zvětšit, a k velkému nadšení sádelnatého kolosu sehnala k té neskutečné zvrhlosti i pár dobrovolníků, kteří na sebe právě nyní oblékali vycpané kombinézy a na hlavu si brali helmu.

   Jidanbou se hrozně těšil, nikdo z bohů smrti (ne, ani kapitáni) ho tak nerozmazloval. Tobinka se poslušně zvětšila, vypadala jako Otesánek z té známé dětské pohádky, samá ruka, samá noha a huba tak velká, že by v ní mohl proběhnout koncert metalistů. Obr se trochu obával nežádané pozornosti, a dívku stálo velké úsilí přesvědčit ho, že střecha nebude to pravé vzhledem k tomu, co se chystali dělat.

   Za chvíli už to vypuklo, Jidanbou a Tobinka si přehazovali mezi sebou dobře chráněné Shinigami, z nichž některým už se točila hlava a obracel žaludek naruby.
   Připletla jsem se k tomu vlastně náhodou, chtěla jsem si zmapovat trasy od jedné členky výpravy ke druhé, abych si vyznačila „obydlená“ místa. Co jsem viděla, mě úplně na férovku přimrazilo k zemi, a to jsem mohla být ráda, že ve světě anime jsem nepotřebovala brýle. Chvíli jsem na ni zírala s pusou dokořán a málem mi do ní nalítaly mouchy, než mi došlo, že se mi to fakticky nezdá.
   Potom se mi ale vrátila odvaha a já ji pořádně nakopla do nohy, oprava, suku. „Hej! Já s tebou mluvím, tlusťochu!“
   Steeven zaúpěl. Jako bys nevěděla, že tohle slovo je ta…
   Nestačil si zalamentovat. Moje hulákání zaslechla asi tak čtvrtina obyvatel Společenstva, protože hlasivky mám fakt dobrý, a nějaký drobný bzukot dorazil i k uchu Tobí. A mozek už jí taky nejspíš donesl zprávu o kopanci, protože ke mně sklonila a vyvalila oči. Pak si dala ruku před pusu, než zahuhňala: „Chtělas něco?“, aby mě neodfoukla.
   „Nic zvláštního, šla jsem kolem. Co tu blbneš?“
   Odpověděla, že hází Shinigami a že ji naved Jidanbou, který na tu nepatrnou blešku (rozumějte mě) plaše zamával, protože už se styděl.
   „Hele, tak si tu někam stoupni a dívej se.“
   „Hehe, asi to udělám. A ne aby tě napadlo házet se mnou, Tobí,to bych byla fakt dost nepříjemná.“ Pro jistotu jsem ji varovala a pak se šla uklidit do rohu. Něco takovýho si přece nenecham ujít.

   Kapitán Ukitake, vrchní velitel třinácté divize, se ztratil ve vzpomínkách, z nichž ho vytrhlo zděšené kvílení a zoufalý jekot ozývající se z řad nižších důstojníků nahrazujících momentálně basebalové míčky. Jidanbou měl úžasný odpal a Tobinka každého pohotově chytila, i když jak se trochu zaklonila, začali jsme se všichni bát, že na nás spadne a pak sbohem, krutý světe.

   Bělovlasý kapitán vyhlédl z okna a zůstal zírat na dva obrovské kolosy na jeho prostorném dvoře. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se děje, a pak hned sáhl po tlampači. Tady bude anarchie jedině přes jeho mrtvolu!

   Tobí zamrkala, když zaslechla svoje jméno jen mlhavě, zatímco my ubozí chudáci dole naprosto zřetelně a málem nám upadly uši. Obrovitánská dívka se rozpačitě podrbala na hlavě a vzdychla. „Sorry, Jidanbou, máme po srandě, naštvali jsme kapitána.“ Jakmile dala strážci brány sbohem, zmenšila se a vydala se pro trest. Shinigami se rozprchli. Předně nikdo nechtěl zažít hněv velitele a za druhé už stejně nebylo na co koukat.

   Tobí se poslušně došourala za Ukitakem. Už od pohledu se tvářil nesmlouvavě. Nechal ji za trest stát a v duchu si promýšlel, co ošklivého jí říct. Nakonec si vzdychl a hned dívku zpražil za to, že se ho snažila obměkčit.
   „Ten kajícný kukuč na mě nezkoušej, ve tvém věku jsem dělal podobné šílenosti!“ utrhl se na ni. „Koho to napadlo?“
   Tobinka si začala cucat prst, přiznávat barvu se jí moc nechtělo. „No, Jidanbou,“ řekla nakonec, ale hned dodala: „Ale on se strašně nudí! A přitom je to tak hrozně milej chlápek!“
   Ukitake si znovu povzdychl. Nejdřív mu zvlčila Rukia, teď zas tohle. „Poslyš, nechci našemu strážci odpírat zábavu, ale… házet Shinigami? Jste vůbec normální?“
   I na tohle mělo děvče pohotovou výmluvu. „Šli do toho dobrovolně, dokonce se těšili. Že pak blinkali, byl jenom jejich problém.“
   Kapitán smutně pokýval hlavou. „Kterýkoli jiný důstojník by tě nechal vychladnout v šatlavě nebo tak něco. Já tě tedy prosím… choďte do arény a vymyslete takové hry, které nikoho neohrozí na životě.“
   Dívka přikývla. „Hai, taichou!“
   Ukitake ji zarazil. „A ještě se nezvedej! Slyšel jsem o tobě nepěkné věci. Shinigami se bojí, protože někdo rozhlásil, že koho se dotkneš tou svou dřevěnou plácačkou, stane se homosexuálem.“
   „Ale tak to funguje, od toho je to yaoi pádlo!“ namítla se smíchem.
   „Pokud okamžitě nepřestaneš mezi důstojníky šířit podobné nesmysly, tu zbraň ti seberu, rozumělas?“ Výhružně zavrčel. Všechno přislíbila a s nepřeslechnutelným reptáním opustila místnost.

   Kázání

   Abarai stál nade mnou a už zase vysílal. Fakt už se mu na to vybodnu! Dělá všechno pro to, aby mi ty nervy ruply a já mu jednu vrazila. Jo, vim moc dobře, jak se věci mají. Popral se s Ichigem, Rukia čeká na popravu a já jsem děsně nervózní, protože Aizen se nehodlá zasebevraždit. Tomu se říká patová situace, což znamená, že je to furt to samý dokola a nikam to nevede.

   Už mě to pomalu přestávalo bavit. „Jak dělat evidenci příchodů, odchodů a schůzek?“ vyjela jsem na něj a v očích se mi zlostně blýskalo. „To je pitomost, Renji! Dyť důstojníci si nepamatujou, co dělali před pěti minutama!“
   „Kapitán to nařídil.“ Pokrčil rameny a ušklíbl se.
   „To pravidlo si Kuchiki určitě teď vymyslel!“ prskla jsem a zvedla se ze židle.
   „No počkej, kam jdeš?“
   „Ven! Berte laskavě na vědomí, že tenhle příkaz vejde v platnost až zítra, takže do tý doby s tim na mě nechoď!“

   Strašně mě udivilo, že mě nechal odejít, to bylo vážně k neuvěření. Kroutíc hlavou jsem spěchala za Minatou, slíbila mi první trénink, takže jsem se musela ještě zastavit na ubytovně, vyzvednout si Ryuuhime alias mou děsně nebezpečnou florbalovou hokejku.

   Naše extra bojovnice z jedenácté divize už na mě čekala. „Ksakru, ten Renji mě tak dožral,“ vypravila jsem ze sebe, jen co jsem jí pozdravila.
   „No fajn, aspoň budeš mít motivaci.“
   Ušklíbla jsem se. „Tak doufej, že nebude taková, že se tě nakonec pokusim zabít.“
   „Neboj, to nehrozí. Jsem o dost rychlejší než ty.“

   Nepřeháněla, musela snížit rychlost výpadů, abych jí vůbec stačila. Byl to trénink, ne souboj. No jo, ono se řekne, hehe, je to jenom cvičák, jenže za chvíli už ze mě lilo tak, jako by ten polední žár přímo nad námi byl skutečný, jako kdyby se slunce rozhodlo nás upálit zaživa.
   „Hele, už… už nemůžu.“
   Minata se zarazila. „Nemáš žádnou výdrž. Víš, jak dopadneš, až nějakýmu Shinigamimu přepne v kebuli?“
   „Jo,“ vydechla jsem, celá splavená. „Rozkrájí mě na nudličky a hodí do omáčky.“
   Nad tím vtipným dodatkem se pousmála a pak jen smířeně pokývala hlavou. „Všechno to chce cvik. Mě trénovala TenTen, a to jsem mohla bejt ráda, že jsem nevyfasovala Tsunade.“
   Usmála jsem se na ni. Jo, to by teda rozhodně bylo horší.