26.kapitola - Reflexy

vloženo: 25.02.2011   
počet zobrazení:   

   Přeběhla jsem po mostě a pak se ztratila v bludišti chodeb, když se přes zdi nedalo dohlédnout za obzor. Nevzdávala jsem to, musela jsem najít cestu, musela jsem se ztratit Ichimarovi. Už jsem byla celá udýchaná. Opřela jsem se o zeď, funěla jak slon a moje plíce volaly po timeoutu.
   Ztuhla jsem, když jsem pocítila dotyk na rameni, někdo na něj zlehka poklepal. „Vy se tu ale vůbec neorientujete!“ prohlásil Gin jízlivě.
   Velice pomalu jsem se k němu otočila. „Co ode mě chcete?“ Řekla jsem to odměřeně, ale s patřičným důrazem. A jeho pořád neopouštěl ten úsměv vraha po rituálu.
   „Jen jsem vás chtěl varovat,“ pousmál se. „Nabídnout vám pomocnou ruku a vyvést tuhle slečinku z našeho krásného bludiště.“
   Polkla jsem, jeho chování se mi nikdy nelíbilo, ale teď se mi přestalo zamlouvat úplně. Navíc jsem měla stále ještě v paměti ty oči tenkrát v noci. Zářily, jako kdybyste štěněti donesli pískací věcičku na hraní.
   „Vypadáte jako někdo, kdo už hodně prožil,“ prohlásil znenadání a znovu roztáhl úsměv od ucha k uchu.
   Ne asi! Jenom mi pořád lezete do snů a strašíte mě tak, že v noci nezamhouřim ani jedno oko, navíc už mi dávno došlo, že až budu vykonávat učitelské povolání, že vás budu vídat pořád, že svých bludů se do smrti nezbavim! Chtělo se mi křičet, aby to slyšeli všichni, aby z té bolesti uvnitř člověka s obrovskou empatií aspoň špetička taky vytryskla na povrch a alespoň jeden z těch vnímavějších pochopil, že se tu už dlouhou dobu něco děje. Ne, nebyla jsem jediná, komu se to stávalo, naše počty narůstaly, a to mě na celé té příšerné záležitosti děsilo nejvíc.
   Padouši z anime byli ve skutečnosti ještě horší, než jak je vykreslovali v seriálech, a postavy bez mozku ani při té největší možné představivosti toho, kdo se s nimi setkal, žádné inteligenční buňky nezískaly. Abstraktum se stávalo reálnem. Každá rána, každý dotek, všechno bylo skutečné, a já už radši ani žádné nebezpečí nepodceňovala. A přidejte k tomu ještě psychopatické sadistické já a máte z toho nevybuchlou atomovku.
   Přinutila jsem se ke klidu a zadívala se mu do očí. Trpělivě čekal. „Nemám lehký život, ale své problémy si řešit umím,“ vydechla jsem. „Ukážete mi správný směr, ať můžu jít?“
   Přikývl, znovu se rozhostilo ticho. Pak vykročil a já ho mlčky následovala. Zastavili jsme se opět na nádvoří. Znovu se na mě podíval. „Jste až přehnaně paranoidní, a to je dobře. Být vámi, nevěřil bych tu skutečně nikomu. A ta prostořeká tmavovláska mi přijde obzvláště podezřelá.“
   Zamrkala jsem. Chce mi snad naznačit, že Characterless je zrádkyně? Neodpověděla jsem mu, nebylo co. Otočil se zády a odcházel. Otřásla jsem se. Myslím, že ani autor Bleache dostatečně neodhadnul potenciál skutečného Ichimaru Gina.

   Z očí do očí

   Perla seděla naproti Hitsugayovi a upíjela ovocnou šťávu z malé skleničky. Rozhodla se, že bude dělat to, co jí jde nejlíp, jen pozorovat a registrovat reakce. Toushirou se na ni díval trochu omluvně. Od toho dne, kdy se na ni tak obořil kvůli té venkovní frašce, s ním nepromluvila, a jeho to trápilo, jenže kdyby to dal najevo před ní, shodí se před svými podřízenými. Zkoumala výraz jeho obličeje, zavrtávala do něj hluboký pohled plný tajemství. Tak ho to dráždilo, že měl chuť na ni začít křičet, aby se na něj přestala dívat. Perla po chvíli zrak odvrátila sama. Nevydržela na bělovlasého zírat dlouho. Věděla jen to, že nechce, aby ji chránil jako bezmocné nemluvně.

   Rozmluva

   Seděla jsem v kanceláři nad papíry. Tentokrát si mě nikdo nevšímal. Nedává to smysl, povzdychla jsem si v duchu. Vážně se začínám bát toho, co ještě přijde.
   Proč si to myslíš? Steeven se zapojil do vnitřního monologu.
   No proč asi? Shinigami začínají bláznit! Gin si hraje na ochránce, z Renjiho je žárlivec a já pořád čekám, kdy to spustí Aizen. A ty žrací listy Zarakovců neubejvaj!
   No jo, když začneš dělat výkazy o stravování, tak se nemůžeš přece divit, uchechtl se albín. Sežerou toho dost. A co vůbec chceš teď dělat?
   Najít co nejrychlejš ostatní a zmizet, než se to ještě víc podělá. Už to přestávám zvládat, pořád se teď musim ohlížet přes rameno. A víš dobře, že konkrétně já nemám šanci utkat se s nějakým důstojníkem. Jsem ninja na baterky a se zanpakutou se taky bojuje blbě. A vůle k učení žádná!
   No, vymlouvat ti to nehodlám, ještě bych ti pár nedostatků přidal. Ale zkusím to jinak… Připomeň si, že máš na svědomí další lidi, včetně holky, kterou ti svěřili do péče. Když se nevrátíš, rozluč se s kariérou, zaměstnáním, se vším. Krucinál, vždyť děláš, jako by se ti to stalo prvně! Odlož laskavě ty růžový brejle a přestaň myslet růžovym mozkem!
   Hm, trefně řečeno, až na ten drobnej fakt, že tohle neni Zeměplocha a Dvoukvítek byl přehnanej optimista.
   Znovu jsem se sklonila k papírům. Dnes to byla vyloženě úmorná administrativa, ale všechno lepší než poslouchat Steevenova kázání. Měl pravdu, nepopírala jsem to, jenomže to mi to musí furt připomínat? Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla otravné: Bacha, chyba v počtech! Sevřela jsem ruku v pěst. Do práce mi teda kecat nebude!

   Zrada?

   Dost jsem nad Ginovými slovy přemýšlela. Na trénink jsem neměla náladu, to Perla hned poznala. „Povídej, jak jsi dopadla? Včera ses tu jenom mihla, abych tě nehledala,“ prohlásila malinko vyčítavě a já se zašklebila a začala vyprávět. Zírala na mě s otevřenými ústy. „Tohle že ti řekl?“
   „Jo, tohle a nic dalšího. V podstatě nám dal najevo, že na ně nestačíme, i když ovládáme nové, zvláštní techniky. Že ta jejich démonická magie nás předčí, že jsou neuvěřitelně rychlí a nebezpeční.“ Vzdychla jsem si. Řekla jsem jí i o Ginových posledních slovech, ale zdálo se, že to přehlédla. Asi ji trochu popostrčim. „Co ty si myslíš o tom, že podle Ichimara nás Chari zrazuje a hraje na vlastní triko?“
   Překvapeně zamrkala. „Uhm, to mi nějak uniklo,“ přiznala, i když zaváhala, jestli to přiznat má. „Ale určitě si to nemyslím! Proč by to dělala?“
   Přikývla jsem. „Taky si řikám, že je to blbost. Mám dojem, že kapitáni nás chtějí rozhádat. Svět duší se zkrátka zbláznil!“
   „A Toushirou k tomu taky velkou mírou přispívá,“ vyhrkla Perla a zasmála se tomu. Těchhle věcí si začala všímat už od první chvíle v tomhle novém světě.

   Procházka

   Soi Fong se zachovala jako příkladná velitelka likvidačních sborů… navlékla T.a.r.a.n.e.e do uniformy a vyslala ji hlídkovat do ulic. Snad doufala, že se tím její horká hlava trochu zchladí. Černovlasá si z toho vůbec nic nedělala. Procházela se zvolna, všímala si detailů a užívala si pobyt na imaginárním slunci. A pak si všimla drobného zvířecího tělíčka, které se jí začalo otírat o nohu.
   „Jé, kočička!“ Začala se rozplývat a přeslechla varování své rozumnější poloviny. Drbala zvířátko za uchem, položilo se před ní na záda a nechalo se hladit na bříšku, přitom slastně vrnělo. Pak se číča postavila na všechny čtyři, ladně prošla mezerou mezi dívčíma nohama a zmizela černovlásce z dohledu.
   Dávej pozor! zařvala jí Mikami do ucha, když postřehla, že se zvíře změnilo v ženu a zasadilo dívce tvrdou ránu do zad. T.a.r.a.n.e.e se zhroutila na zem a v uších jí stále zněl Mikamin naštvaný hlas.

   Když se probudila, bolela ji hlava. Skláněla se nad ní podivná osoba, která si s velkým zaujetím prohlížela její shinigamské „roucho“. Dívka na ni chvíli zírala jako na zjevení, pak překvapeně vydechla, jak si uvědomila, co se pravděpodobně odehrálo. Pokusila se posadit, dělala to zvlášť opatrně, protože netušila, co s ní Yoruichi zamýšlí. Teď zíraly jedna na druhou, žena se k ní nahnula tak, že neměla sebemenší šanci na útěk.
   „Kdo jste?“ zeptala se jí dívka hloupě.
   „To nepotřebuješ vědět,“ usmála se. „Raději mi řekni, kdo jsi ty.“
   „No… přece Shinigami.“ Zatvářila se nejistě. Nechápala, proč jí položila právě takovou otázku, vždyť to přeci bylo tak zjevné!
   „Vážně? A co tedy znamená ta zelená mašle?“ Nepřestávala se usmívat. Vypadala jako hodná teta ze sousedství, jen měla tesáky a rozježené vlasy. T.a.r.a.n.e.e zaúpěla a sáhla si na hlavu. Yoruichi vstala a šla ke dveřím. „Odpočiň si. Já se vrátím.“

   Dívka osaměla, z toho šoku by se nejdřív měla trochu vzpamatovat. Pak ale zasyčela bolestí, protože rozčilená Mikami se drala ven. „Au, to bolí,“ fňukla Tarush a vyčítavě hleděla na své zlé já.
   „Asi ti to ještě nedošlo, co? Unesla tě, takže se zvedej!“ zahřměla gothička a její pohled naznačoval, že námitky nepřijme.
   „Ale vždyť nevypadala, že by mi chtěla ublížit!“ namítla sedící dívka opatrně.
   „Je to ryoka, chce z tebe tahat informace. Tak hejbni kostrou, huso jedna hloupá!“
   Mikami už doutnala a T.a.r.a.n.e.e ji nechtěla poslechnout. Uchýlila se tedy k hrubému násilí, popadla ji za ruku, vytáhla na nohy, pořádně kopla do dveří a vyvlekla ji ven z budovy tak rychle, že druhá černovláska ani nepostřehla, že urazily nějakou vzdálenost. A pak doslova letěly, než se zastavily na místě, které už bylo Tarushce povědomé.
   Mikami pustila její ruku, zhnuseně si odfrkla a pak si prohrábla vlasy. „Už tě mam plný zuby, abys věděla! Končim s tebou! Nic tak neuvěřitelně blbýho jsem jaktěživ neviděla! Tebe by snad opili i rohlíkem!“ Dívka s vizáží gothičky, v korzetu a krátké vyzývavé sukni zlostně mhouřila oči. „Já se tady neztratim, ale ty teď budeš v háji. Čau!“ Ušklíbla se a rychle se rozběhla, vzápětí se ztratila ve spleti ulic. T.a.r.a.n.e.e zůstala stát uprostřed nádvoří a tvářila se bezradně a naprosto zoufale. Byla to pro ni osudová rána!