24.kapitola - Pochod magorů

vloženo: 12.02.2011   
počet zobrazení:   

   Musela jsem se zapřít o dveře. Bylo mi strašně špatně od žaludku, z těla jsem měla želé, jak se pořád třáslo. Nakonec jsem se k tomu dveřnímu rámu vážně sesunula. Doufala jsem, že teď nikoho z desítky nenapadne udělat si procházku k hlavnímu vchodu. Když jsem se trochu vzpamatovala, mohla jsem konečně vejít dovnitř.
   „Tak jak? Jdem na trénink?“ vyzvídala natěšená Perla.
   Zatmělo se mi před očima. Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Nejdřív mě nech vydechnout,“ řekla jsem a zhroutila se na dívčinu postel.
   „Leí, je ti něco?“
   „Ne, to je dobrý,“ vydechla jsem unaveně. „Za deset minut to bude v pohodě.“
   Přikývla, ale vytušila jsem, že se jí něco takového nezamlouvá a ráda by mi nějak pomohla. Popravdě jsem se zbavila veškeré své výplaty a pokoutně si obstarávala jídlo, nejčastěji z Toushirových zásob. Věděla jsem, že tohle dlouho nevydržím a že nemám ani dost pevné vůle na to, abych udržela větrnou přeměnu a mohla si nějaký žvanec ukrást. Navíc jsem se začínala bát usínání. Renji mi dal jasně najevo, že jelikož je moje místo na ubytovně čtvrté divize, budu tam taky spát a on na mě osobně dohlídne. V noci mě zase vytáhl na trénink. Snažila jsem se, aby se mi nic nestalo, takže z nevinného hašteření se začínal pomalu ale jistě stávat boj o život. A něco, co prohlásil, když jsem se podruhé zhroutila, mě donutilo si to plně uvědomit.
   „Eeek!“ vyjekla jsem a rychle zacouvala aspoň o tři kroky. Renji měl ve tváři výraz, který občas moc rád používal můj otec a který se rovnal naprosté zuřivosti. Co ho to jenom popadlo, že se najednou chová takhle? Nechápala jsem to, a ani jsem to chápat nechtěla. Byla jsem tak unavená, že jsem stěží udržela oči otevřené, a nebýt Steevena, který se mě snažil ochránit, jak jen to bylo možné, už bych dávno byla rozkrájená na nudličky. Postřehla jsem, že kdykoli se objevil mlhavý záblesk, v němž se zlostně zaleskly zelené oči, Abarai přitvrdil.
   Dopadla jsem na zem, už asi počtvrté si narazila záda, ale tentokrát už nebyla ke zvedání síla. Zastrčil zbraň, natáhl ke mně ruku, ucukla jsem. Pevně ji stiskl a přitáhl si mě k sobě. „Ryokové! Všichni jste stejní. Nedokážu pochopit, proč vás tu vůbec ještě trpíme, když jste úplně k ničemu.“ Pustil mě na zem a plný vzteku odcházel. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet.

   Slíbila jsem Perle trénink, spoléhala na mě. Nedokázala jsem se ale radovat z jejích úspěchů, byla na mě příliš rychlá a už to na mně bylo znát. A teď se trefila pořádně do hrudi, protože jsem ji neodrazila. Přiběhla k mé naprosto psychicky zničené maličkosti a starostlivě se na mě dívala.
   „Řekni mi pravdu,“ vzlykla.
   „Já… s tím mi pomoct nemůžeš,“ vydechla jsem po chvíli přemýšlení.
   „Ale já to chci vědět!“
   Naléhala a mně nakonec nezbylo nic jiného, než se rozhovořit o Abaraiových nočních excesech. Zareagovala přesně, jak jsem předpokládala.
   „Musíš to někomu říct! Takhle s tebou nemůže jednat!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Řeknu to Toushirovi!“ napadlo ji.
   „Nic takovýho!“ Zarazila jsem ji, než stačila něco namítnout. „Víš, já nechci být paranoidní, ale začínám si myslet, že v tom mym přepadení má Renji prsty. Že to na nás všechny nahrál. Já si totiž myslím, že tady už nemůžem věřit nikomu.“
   „Nechávám si to pro sebe,“ slíbila, ale v očích se jí blýskalo, jak potlačovala vztek, když cítila moje zoufalství. Čím dřív odtud vypadneme, tím líp pro nás.

   Past na Tobinku

   Seděly jsme s Perlou v pokoji a snažily se vymyslet, jak přetáhnout Tobí na naši stranu. „Tak už chápu, jak se cítí politik před kampaní.“
   „To myslíš vážně?“ Hnědovláska se na mě podezřívavě podívala.
   „Hm, ne. Jenom mě prostě nic nenapadá.“
   Vypsaly jsme na malý papír všechno, co jsme o Tobince věděly. Přišly jsme vlastně jen na to, že je neuvěřitelně švihlá, má zálibu v yaoi, cosplayích a Hetalii.
   „A co jí prostě sebrat pádlo a někoho s ním plesknout? Přece… když se dotkneš někoho yaoi pádlem, měl by se z něj stát yaoista, ne?“ řekla nesměle a já si vzdychla.
   „Mám takovej dojem, že netoužíš poznat rozzuřenou Tobinku!“
   „A… co teda skloubit všechno dohromady?“
   „To jako yaoi, cosplay a Hetalii?“
   „A proč hned yaoi?“ vyhrkla Perla zoufale. „Myslela jsem jenom cosplay s Hetalií.“
   Chvíli jsem se nad tím zamýšlela a pak mi hlavou blesknul nápad. „No… to by možná šlo, ale když to nezabere, budeme všem ve Společenstvu pro smích. Ale zase máme naši velice šikovnou modrovlasou švadlenku.“
   Perla ihned pochopila a začala se smát. „Chci ho taky vidět. A neříkej ne!“
   Úsměv mi začal rychle mrznout. „Tak fajn, ale jestli nás chytne Toushirou, skončíš v kládě.“ Pochopila tu narážku a zašklebila se. Věděla jsem, že na svém rozhodnutí bude trvat.

   Matsumoto připustila, že nějaké staré látky na vyhození v budově jsou. Raději se neptala, na co je potřebujeme, a dost pochybovala o tom, že bysme se z toho snažily udělat žebřík a spustily ho z okna. Bylo by to pošetilé, nebezpečné a nesmyslné. Ukázala nám směr a za chvíli už jsme se prohrabávaly haraburdím. S klony by to šlo rychleji, ale nechtěly jsme riskovat, a ve dvou se to taky táhne dobře.
   „Musíme toho najít co nejvíc.“
   „Já vím, červená a bílá.“
   Perla se smála, já se děsila chvíle, kdy ta zrzavá drbna vyslepičí, co ví. A mohly jsme se vsadit, že ten okamžik přijde.

   Schovávaná

   Funěla jsem, když jsem táhla na zádech stočené a převázané kusy látky a v ruce držela papír s neforemně vyvedeným obrázkem a popiskem barev. „Já prostě neumim kreslit,“ zabručela jsem otráveně.
   Perla se mě snažila rozveselit. „Mně ten javorovej list přece taky nešel nakreslit.“
   „No, myslim si, že i kdyby uprostřed tý vlajky byl čtverec, že ty barvy snad pozná,“ uchechtla jsem se a mrkla na hnědovlásku, která nesla v obou rukách krabičku sušenek.
   Vymohly jsme na Hitsugayovi povolení, že jdeme navštívit nemocnou Tobinku. Jenže sotva jsme ušly asi čtvrtinu cesty, ozval se Steeven. Kroky. Neotáčej se! Přikývla jsem.
   „Co se děje?“
   „Sledujou nás. Teď se rozběhneme a zmizíme v tom rohu, udělám přeměnu. Nikdo ze Shinigami se nesmí dostat za ryoky.“
   Kývla hlavou, ten bláznivý plán jsme uskutečnily. Vběhly jsme do nejbližší ulice a vypařily se z ní. Perla překvapeně hleděla do očí vzteklému albínovi, který věděl, že sama to nezvládnu, takže nás obalil větrným štítem, aby nás ten slídil nenašel. Zůstali jsme stát na místě v neviditelném hávu, kolem nás proklouzla malá postavička, která pak ne příliš daleko od místa, kde jsme stáli, praštila do zdi a v zelených očích se jí zlostně zablýsklo. Sykla jsem na Perlu, ať mlčí, protože jsem cítila, že je v pokušení běláskovi vynadat. Počkaly jsme, až zmizel, a pak jsme se, stále chráněni větrným pláštěm a Steevenovýma rukama položenýma na našich ramenou, dostaly až k cílové čáře.

   Ishida Uryuu nás viděl nerad. Napřáhl proti Perle nějakou kovovou tyč, albín už dávno vyklidil pole. „Hele, brzdi, modrovlasej. To je kamarádka Shinigami, je na vaší straně.“
   Mračil se a hnědovláska už pomalu sahala za kalhoty pro svůj chakrový provázek. Vtom nás vyděsila přibíhající Orihime.
   „Ach ne! Oni se rozmnožili!“
   Drobná dívenka přestala myslet na obranu a hlasitě se rozesmála. Ishida se podrbal na hlavě, a zřejmě si uvědomil, že tohle nebude nepřítel.
   Už předem jsme se s Perlou dohodly, že před zrzavou a brýlatým budeme mlžit. Čím míň budou vědět o našem pobytu tady, tím líp pro nás.
   „A co tu dělá tahle dívka?“ vyhrkl Ishida, když se konečně vzpamatoval.
   „Máme spojku v každé divizi. Rozhodly jsme se vám pomoct, ale je to pro nás obrovské riziko.“
   Obdivně jsem pohlédla na hnědovlasou. Jestli to bude takhle pokračovat, naučí se i pořádně lhát.
   „Tak jo, nemůžem se zdržovat. Máme pro tebe úkol.“ Začala jsem vybalovat látku a ukázala mu plánek. „Potřebujeme nutně ušít vlajku Kanady. Do zítra.“
   Překvapeně zamrkal. „No, přinesly jste toho dost, takže by to šlo. Ale jen sušenkama to tentokrát nesplatíš, Shinobi.“
   Pokývala jsem hlavou. „S tím se počítalo.“ Začala jsem mu dávat pokyny, komu v Seiretei se vyhnout. Zmínila jsem hlavně Zarakiho, Kuchikiho, Abaraie a Hitsugayu. Samozřejmě, že nebyli jediní. „Nemáš zprávy o zbytku? Pořád se ohlížíte, takže nejste sami.“
   „Ku… Kurosaki-kun… se s námi ještě… nespojil,“ zakoktala se Orihime a zvědavě nakukovala Ishidovi přes rameno.
   „Dobře. Snažte se vyhýbat Shinigami. Naše lidi nepoznáte a pro jejich bezpečnost vám dvěma nemůžeme říct, jak vypadají. Takže… zmákneš to, Ishido? Stavím se tu pro vlajku ráno.“
   „A k čemu vám bude?“
   „To už nech na nás. Je to tajný a nemá to s váma absolutně nic společnýho. A ještě něco… ať už zítra uslyšíte jakékoli divné zvuky, nevylejzejte ven.“
   Ishida nám to slíbil. Nejspíš si řekl, že narazil na ukázkovou bandu cvoků.

   Mise blond

   Characterless zjistila, že se cítí mnohem uvolněněji, když na sebe vezme cizí podobu. Mohla se přeměnit, do kohokoli si jen vzpomněla. Rozhodla se na sobě pořádně zapracovat, protože všechno nejde hned, dokonce ani ve světě anime.
   Teď slídila coby sexy blondýnka Ino v kapitánské kantýně a snažila se vyzvídat. Nechali ji roznést pár drinků a nějakou tu pochutinu. Párkrát zavrtěla zadečkem a chlapi už se po ní otáčeli. Určitě nebude trvat dlouho a dozví se informace, které potřebujeme.

   Karaoke v cosplayích

   Ishida dodržel slib, a tentokrát to i vypadalo jako vlajka. Celá natěšená jsem běžela k Hitsugayovu domu. Vybalila jsem vlajku, pevně ji namotala k dlouhému klacku a vyrazily jsme se znovu prohrabat Toushirovým haraburdím.
   Characterless na nás v cosplayi Rakouska měla čekat o pár ulic dál a Minata s T.a.r.a.n.e.e už by tam měly dorazit každou chvíli. Teď nás čekalo to nejtěžší. Najít nějaké cvokařské hadry a uprchnout z budovy desáté divize.

   „Tak, vypadáme jako šašci a od hlavní brány nás dělí jen pár kroků. Jsi připravená?“
   Pohlédla jsem na děvčátko v kostkované sukni, zástěrce, se šátkem na hlavě, a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Sama jsem na tom nebyla o moc líp. Našla jsem kalhoty s uříznutými nohavicemi, takže vypadaly jako trenky. Ten kus oblečení držely kšandy, místo trička jsem si oblékla fialovou košili s černým rámováním. Rozcuchala jsem si vlasy. Perla řekla, že má cosplay Maďarska po vystřízlivění, já ten svůj nazvala Arthurova mladá léta.
   „Jo, vyrazíme,“ špitla hnědovlasá.
   „Dobře, tak to odpočítáme.“ Držela jsem v obou rukách stočenou vlajku. „Raz… dva… tři!“

   Vyběhly jsme a za námi se zvedal prach. Ozval se pokřik, měly jsme zakázáno opouštět budovu. Perla soustředila energii, švihla tenkými provázky před sebe a brána se rozlétla, jako by do obou jejích konců někdo prudce strčil.
   „No páni!“ vydechla jsem obdivně a zrychlila. Někdo se za námi hnal, poznaly jsme ho po hlase.
   „Perlo-san, okamžitě zastavte! Je to rozkaz!“
   Nechaly jsme Toushira lamentovat a nepřestávaly udržovat směr cesty. Z dálky už na nás mávala Minata-amazonka, Tarushka v tóze a ukázkové Rakousko.
   Hitsugaya nás doběhl a udiveně vydechl. „Co je to za úděsnou výstroj?“
   Neodpovídaly jsme mu. Já začala rozmotávat vlajku, Tarush se vytasila se dvěma obrovskými poklicemi a Minnie měla po ruce dlouhé tyče, také ve dvojím provedení.
   „A pekelný orchestr může vyrazit!“ uchechtla jsem se a pásla se na Hitsugayově zmateném pohledu.
   „Co to má všechno znamenat?“ vydechl Toushirou a nepřestával po nás pokukovat. Neodpovídaly jsme, jen se usmívaly. Nakonec vybuchl. „Ať máte v plánu cokoli, Perla-san se teď se mnou vrátí zpátky!“ rozhodl.
   Jenže se stalo něco, s čím vůbec nepočítal. Hnědovláska se vzepřela. „Chci jít za svou kamarádkou Tobinkou a předat jí dárek. Je mi jedno, jaký si na mě vymyslíte trest, kapitáne, ale tuhle misi hodlám splnit!“ zasyčela vztekle, a překvapila i nás, protože působila až neuvěřitelně sebevědomě.
   „Nehnu se od vás na krok, důstojníku,“ zabručel a čekal.
   Já mezitím roztáhla vlajku, Tarushka několikrát cvičně třískla poklicemi o sebe a Minata zahlomozila kovovými tyčemi.
   Characterless se po všech podezíravě podívala. „Umí některá z vás zpívat? Protože já teda ne!“
   „To je snad fuk, když jde jenom o srandu.“ Párkrát jsem s vlajkou mávla a zanotovala: „Ne ne, papa, wainó čódai, ne ne mamá, ne ne mamá!“
   „Tak to je extra falešný,“ zašklebila se Chari.
   „No fajn, tak já začnu znova.“
   Rozesmála jsem se. Hitsugayu jsme asi doopravdy vyděsily, obzvlášť když už jsme pak zpívaly všechny (tedy snažily se o to).

   Kráčely jsme nádvořím Seiretei a hulákaly z plných plic. Přiběhl k nám zástupce staříka Yamy, Sasakibe, a ptal se, co vyvádíme. Minata mu odpověděla, že v naší zemi se právě dnes slaví, takže chceme zůstat věrné tradicím.
   „Ať žije karneval!“ vřískla T.a.r.a.n.e.e a Perla se na druhého nejdůležitějšího člověka ve Společenstvu duší zářivě usmála.
   „Ale zpívání přece není proti zákonu, pane,“ řekla s obličejem tak nevinným, že bysme jí snad odpustily i masovou vraždu.
   „No… to sice není, ale… ať si to s vámi vyřídí kapitáni. Ale předem vám říkám, že nadšení nebudou.“
   „Má pravdu. Vraťte se se mnou domů, Perlo-san.“
   „Už jsem řekla, že zůstanu tady!“ ucedila ledově a propálila kapitána desáté divize pohledem, než se k němu obrátila zády, připravená škubnout sebou, kdyby ji chtěl chytit za ruku.
   „Tohle vám spočítám,“ zabručel otráveně a stáhl se.

   Ani nevím, kolikrát jsme tu anime odrhovačku vlastně zpívaly. Jistá jsem si byla jen tím, že je to celé hrozně procítěné, ale taky neuvěřitelně falešné. A Sasakibe měl pravdu. Kapitáni se na to zrovna dvakrát netvářili. Nanao, pravá ruka Kyouraka Shunsuie, vztekle zatáhla závěsy a zabednila okno. Její nadřízený si narazil na hlavu klobouk a připojil se k pochodu.
   Zaraki Kenpachi se zastavil se svými muži na rohu ulice, ruce složil na prsou a chechtal se. Yachiru mu sklouzla ze zad a začala ho tahat za oblečení. „Pojď tancovat, Keníčku!“
   Přihnala se rozzuřená Soi Fong, Abarai s Kuchikim byli naprosto bezradní. Aizenova zástupkyně, Hinamori, se k nám přidala, a Kira ji chtěl zřejmě hlídat, aby neprovedla nějakou hloupost.
   Perla se zahihňala, když náhodně zabloudila pohledem do strany. Za oknem vykukovala zrzavá hlava, než ji od něj odtáhla čísi ruka a hnědovláska zahlédla už jen cíp bílého oblečení.

   Přidávalo se k nám stále více lidi, známé i neznámé tváře, někde v davu jsem uviděla Gina, takže se mi okamžitě orosilo čelo. Vzdorně jsem zavrtěla hlavou a začala znovu pořádně mávat vlajkou Kanady. Někteří Shinigami se naučili aspoň popěvek, svéráznější důstojníci si během pár minut osvojili i slova.
   Yumichika ve své kombinaci haori a tuniky nám dělal předvoj a já si při pohledu na něj musela vzpomenout na Francise Bonnefoye, postavu z anime Hetalie, jehož hymnu jsme momentálně vyřvávali do okolí, a na mladá léta téhle bezkonkurenční seriálové figurky.

   Ani jsme to nepostřehli a opustili jsme hlavní nádvoří a svižným krokem došli až před budovu spadající pod třináctou divizi. Poděšený Ukitake vyběhl v plné zbroji a Tobinka s yaoi pádlem hned za ním. Chvíli jim trvalo, než se v té situaci trochu zorientovali. Kyouraku se pak přitočil k hlavnímu veliteli divize a odtáhl starého kumpána stranou. „U nich se slaví, tak proč bychom se taky nepřidali?“ prohlásil provokativně a začal s Ukitakem tančit.
   A zatím my ostatní řvali sborově: „Márukaite čikyú, márukaite čikyú, boku hetaliá!“
   Stvoření mávající pádlem kolem sebe bylo vyplašené a nechápavě na nás hledělo s výrazem, který jasně říkal, že všichni Shinigami se zbláznili. A rozjásaní bojovníci mečeli ještě falešněji, než my všechny ženské dohromady. A bylo to poznat.
   „Ááá, hitofudé de, míeru subaraší sekaí! Nagágutsu de kampai da…“
   A v té chvíli do toho vpadla Tobí a zařvala z plných plic: „Hetáliááá!“ Potom mi vytrhla z ruky vlajku a rozzářila se jak vánoční stromeček. „Jé, Kanada!“

   Propukly jsme v jásot, celou pětici ten jeden nemyslný výkřik dostal málem do extáze. Měly jsme takovou radost, že máme Tobinku zpátky, a kdybysme se tak neponořily do bezbřehého nadšení, možná by nám neunikl pohled plný blesků Ichimara a Aizena.