23.kapitola - Další v pasti

vloženo: 14.01.2011   
počet zobrazení:   

   Než jsem stačila modrovlasému střelci a jeho současné společnici vysvětlit poslání mé bohabojné misie, prsatá zrzka se rozhodla omdlít. Kruci, teď by se mi hodila sora. Vzdychla jsem si. Quincy se nabídl, že skočí pro vodu, já zatím zkoušela Orihime opatrně propleskávat.
   Vzbudila se, jakmile Ishida vytáhl paty z místnosti. Otevřela oči a zaječela: „Pomóc, únos!“
   Zatvářila jsem se dotčeně. „No dovol! Vypadám snad jako nějaký únosce? Jestli se chceš prát, tak můžem, ale stejně mám dojem, že jakožto ta víc nakrknutější budu mít převahu.“ Ušklíbla jsem se. „V opačném případě…“ Pořádně jsem se nadechla: „Ishidó! Už můžeš zpátky, probrala se!“
   Mladík se vrátil právě ve chvíli, kdy si Orihime sedala. „Řekni mi, kdo to je,“ zanaříkala a brýlatý zavrtěl hlavou.
   „Povím ti to, až budeme sami. Nejdřív chci vysvětlení od ní.“ Zaškaredila jsem se. „Co to znamená, že se přemnožili Hollow?“
   Polkla jsem. Věděla jsem moc dobře, že se pouštím na tenkej led, tak tenkej, že může každou chvíli prasknout. „Napadlo tě někdy, z čeho se tvoří Prázdní? To totiž nezávisí na nějaký zlý duši, co utekla odněkud z pekla a kazí jiné. Prázdné vytvářejí sami lidé. Rodí se totiž ze všeho negativního, všech těch emocí, co denně pronikají do ovzduší. Jasně, pak jsou tu zase takoví, kteří se zrodili z obyčejných duší, protože je Prázdný pohltil. Jde prostě o to, že negace se nakumulovala a Hollow víc než kdy jindy unikali do lidskýho světa, kde se je lidé s vysokým reiatsu pokoušeli zahnat nebo zlikvidovat.“
   „A proč jsem tě doteď neznal?“ Ishida o mých slovech pochyboval.
   „Asi to bude tím, že nejsem z Japonska. Jsem totiž Evropanka. Nebo si vážně myslíš, že se Prázdní nemohou dostat kamkoli?“
   Zabručel, ale uznal to. Ten argument zněl logicky. Chvíli nad tím přemýšlel a pak vyhrkl: „Cos myslela tím, že tě našli důstojníci?“
   V duchu jsem si povzdychla. Jestli něco fakticky nesnášim, je to neodbytnej chlap! „Protože pronásledovali ty Hollow a viděli mě, jak se je snažim umlátit. Pak řekli, že je jich všude plno a že berou s sebou každýho, kdo ví, jak na ně, a zrovna to byli ti dva, co mě tu tenkrát přepadli,“ řekla jsem věcně a snažila se nemyslet na to, jak moc se mi asi práší od huby. „Tak co, je to přijatelný?“
   Ishida zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Proč by nás hledali?“
   „Někdo začal v noci přepadávat důstojníky na hlídce. Shinigami z toho podezírají vás, ryoky neboli nežádoucí. Moc toho o vás zatím neví.“
   Zdálo se, že se mu ulevilo. Přemýšlela jsem, jak z toho nějak šikovně vybruslit. Pohled mi padl na Quincyho oblek zářící čistotou. „Tohle se tu nenosí,“ poznamenala jsem. „To sis šil sám?“
   Po celou dobu našeho rozhovoru přejížděla zrzka pohledem ode mě ke Quincymu, a zřejmě nedokázala pochopit, jak se můžou nějaký Shinigami s ryokou bavit jako staří známí. Několikrát jsem zaznamenala, že se nás pokusila přerušit, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Ishida přisvědčil.
   „A co všechno umíš ušít?“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že nebude moc podezřívavý.
   „Na co si vzpomeneš!“ prohlásil sebejistě a vyčkával.
   „A co vytvořit plyšáka?“ Chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Tak to je skvělý, protože potřebuju hada.“
   „Na co?“ vyjevil se mladík a já se zatvářila nešťastně.
   „Moc mi tady nevěří,“ začala jsem zvolna a pečlivě si promýšlela další krok. „Potřebuju plyšovýho hada jako úplatek, abych se mohla dostat do jednoho z tajných archivů.“
   To ho zaujalo, ale zůstával pragmatikem. „Dobrá. Co za to?“
   „Nějaké jídlo a mast na zranění, případně novinky o dění v Seiretei.“
   Natáhl ke mně ruku, stiskla jsem ji. Zadíval se mi zpříma do očí. „Přijď si zítra, dostaneš to zvíře. Ale mám ještě poslední otázku. Proč jsme ještě nenarazili na Prázdného, když je jich tolik?“
   „Protože do centra Společenstva už nelezou, drží se v horách a údolích. Tady v tom zvláštním nebi je kolem tohohle velkoměsta pustina a divokej kraj. Tam se chodí jenom bojovat.“
   „A co děláš ty?“
   „Já jsem záchranná četa,“ odbyla jsem provokatéra a měla se k odchodu. „Měj se, Orihime!“ Zamávala jsem zrzce, která vytřeštila zrak a jako na povel se skácela k zemi. Pokrčila jsem rameny. „Budeš si jí muset vzkřísit sám!“ opáčila jsem a zmizela ve dveřích. Musela jsem zařídit ještě pár věcí.

   Vidoucí pohromadě

   Nějak se mi podařilo shromáždit celou čtveřici v Perlině pokoji. Zatím ještě nebylo potřeba dělat rozruch.
   „Následující půlhodinu na mě nemluvte,“ vydechla Minata a padla celou svou vahou na Perlinu postel, aniž by se obtěžovala zjišťovat, jestli na ní čirou náhodou dívka nesedí. Byl to žuchanec jako blázen. Spíš bych řekl volný pád, zaryl si Steeven a já zvážněla.
   „Co jí je?“
   „Vlastně ani nevim,“ prohlásila Characterless, ale hnědovlasá bojovnice se okamžitě ozvala.
   „Co? Tak ty nevíš? Já kvůli ní málem vypustila duši, protože mi ten trénink moci chtivejch jedenácťáků hodila na krk a courá se bůhví kde!“ Tmavovlasá se urazila a řekla, že to dělá pro nás a zatím nemůže prozradit víc.
   „No dobrá, tak se nehádejte a zkuste vymyslet, co s Perlino domácím vězení.“
   „Neměla provokovat,“ zabručela Chari.
   „Kdyby mi nevyhrožoval, tak na to nepřistoupím!“ namítla hnědovláska.
   „A on tohle umí?“ uchechtla se mistryně v převlecích a mrkla na ni. „A vůbec, když je to tvůj chlap, tak si ho zkroť, ne?“
   „Ale já s ním nechodím!“ rozkřikla se.
   „Pst, Perlí, to snad chceš, aby to všichni důstojníci z desítky věděli?“ uchechtla jsem se. Zareagovala skutečně zvláštním způsobem. Vytrhla Minatě polštář, na kterém děvče dosud leželo, a dostala jsem pořádnou ránu přes záda.
   „Taky řešení,“ ušklíbla se Chari a schytala jsem další. Štěstí, že se pak začaly mydlit mezi sebou.
   „Hej, hej, nechte už toho! Vim, jak dostat Tarush na naši stranu!“ Musela jsem to zopakovat třikrát, než byl zas klid. „Mám slíbenýho plyšovýho hada.“
   „A kde ho seženeš?“
   „Hele, Chari, když mě necháš domluvit, tak se to dozvíš,“ zabručela jsem. „Musím jenom donýst jídlo jedný extrémně prsatý zrzce, která nemá absolutně nic společnýho s Toushirem.“
   „To byla Ori…,“ vydechla Perla.
   Rychle jsem na ni udělala varovný posunek. „Jestli se zjistí, že s tím máme něco společnýho, je po nás!“ sykla jsem. „Takže poslouchejte. Ty potraviny donesu jí a hada nám vyrobí jeden podezřívavý mladík s brýlemi.“
   „A jak to, že s tebou mluvili?“
   „Přece jsem vám to už říkala. Potkal mě tu během té mé nečekané návštěvy. O vás neví a podrobnosti našeho pobytu tady taky ne. Musíme zůstat nenápadný,“ vzdychla jsem si. „Perlo, budu potřebovat tvojí pomoc. Nechce se mi nakráčet před Soi Fong a žádat ji o audienci.“
   „Ale Toushirou mě nepustí!“ zanaříkala. Orosilo se mi čelo. Věděla jsem, že mě čeká vyslýchací mise.

   O několik perných minut později už jsem se pokoušela do kapitána desáté divize nalejt aspoň trochu rozumu.
   „Ne, ani když tam budete obě a jako garda budou ty dvě z jedenácté!“
   Zoufala jsem si. Něco tak paličatýho nemám ani doma. „Ale dyť ti záškodníci napadají Shinigami jenom večer! Přes den se nic nestane,“ zaúpěla jsem.
   „Chci zástavu!“ rozhodl nekompromisně. „Jedna z vás čtyř tu zůstane.“
   Nakonec jsme si plácli. Vyprovodil mě ke dveřím a na rozloučenou se ušklíbl. „A jen taková drobná připomínka… Ať je ten útočník kdokoli, jde jenom po vás… lépe řečeno po vaší lidské skupině.“
   Spolkla jsem, co jsem zrovna měla na jazyku, a opustila jeho kancelář. Tohle jsem přece věděla až moc dobře.

   Zbytky mého nemocničního platu padly na velkou zásobu výživných sušenek, které mi na přání zabalili do sáčku a nastrkali do krabiček. Věděla jsem, že předání (vím, zní to směšně, když se jedná jenom o sladký) musí proběhnout tajně. Našla jsem si roh zatím liduprázdné ulice, zneviditelnila se a postupně si nabírala krabičky do rukou. Když jsem je měla všechny pohromadě, odhodlaně jsem vykročila.
   Trousíš! ozval se Steeven.
   Proměna se okamžitě přerušila, já zrudla a sesbírala padlé sladkosti. Snad nebudou vypadat jako několikrát použitý, až je budu předávat. Pokusila jsem se soustředit a znovu se udělat neviditelnou.
   Jsou ti vidět nohy, uchechtl se albín.
   „No tak vylez a pomoz mi to držet!“ vybuchla jsem.
   To není dobrej nápad. Zatknou mě jako ryoku.
   „Tak řeknu, že jsi moje schopnost!“
   Kterou jsi nenahlásila. Asi ti ten žalář dost chybí! uchechtl se.
   „A co mám teda dělat?“ vyhrkla jsem zoufale.
   Mohla bys třeba přestat hulákat. To, že tu momentálně nikdo není, neznamená, že tomu za pár minut nebude jinak.
   Zatočila se mi hlava, tohle na mě bylo moc. Spráskla jsem ruce a zaúpěla: „Jsem idiot!“

   „Už umíráme hlady,“ zabručel Ishida, když jsem konečně dorazila. Podíval se na obsah snad dvacítky malých krabiček a zaškaredil se.
   „Neboj, jsou výborný. Jím je tu každou chvíli.“ To byla pravda, i dušička si něčím musí léčit nervy.
   „Orihime.“ Vyzval dívku, aby si jeden čokoládový koláček vzala.
   „A co naše dohoda?“ vyhrkla jsem.
   „Pokud jí to nebude chutnat, žádná nebude,“ ušklíbl se Quincy a zamával mi před nosem nějakou chlupatinou. Pak se ohlédl, protože zrzka vypustila z pusy toužebné: „Mmm…“
   Pak zamlaskala a nabídla mu. „Je to vážně dobré.“
   Zatvářil se udiveně a pustil plyšáka na zem. Chňapla jsem po něm. Vypadalo to jako plaz-mimozemšťan, jenže to mělo nádherné kulaté černé oči. No, snad tomu odpustí tu skutečně prapodivnou zeleno-fialovo-bílou kombinaci.

   S plyšovým oromutantem jsem spěchala za Characterless a společně jsme se pak zastavily před budovou desáté divize.
   „Hele, až příště něco budete domlouvat, chci být u toho!“ prskala tmavovlasá, která se ten den měla stát slíbenou zástavou pro Hitsugayu.
   Moje malá kamarádka už na nás čekala plna očekávání. Podívala se na okatou chlupatinu a vyprskla smíchy.
   „Pche, to se ten kluk moc nepředal,“ uchechtla se Chari.
   „Je to had a o nic jinýho nejde. A jestli tohle naše drahá Orofilka nepřijme, tak už mě napadá jedině připálit jí něco pod zadkem.“
   „Tak teda zlomte vaz a vrať se pokud možno včas. Heleď, ještě něco… co když si ke mně ten malej vztekloun něco dovolí?“
   „Tak se proměníš na nějakou sexy kočku a zkusíš ho svést,“ ucedila jsem zlomyslně a zašklebila se na ni. Perla se mračila, ale neříkala nic.
   „Nemodlete se za mě,“ řekla Characterless na rozloučenou a s výrazem odsouzeného na smrt vešla do domu.
   „Tak jo, půjdem. Máme dost práce a nesmíme se zpozdit,“ vzdychla jsem si a vzala ji za ruku. Náhoda je přece jenom blbec.

   Schovaly jsme se pod oknem budovy druhé divize. „Dovnitř se mi teda fakt jít nechce.“ Otřásla jsem se, zatímco jsem seznamovala Perlu se svým plánem, který měl samozřejmě děsnou řadu much.
   „A víš jistě, že je to T.a.r.a.n.i.n.o okno?“
   „Právě že ne,“ zašklebila jsem se. „Tak jdeš do toho?“
   „Hm, dobře, ale nehází se obvykle do okna kamínky?“
   „Perlí, jestli jim tu něco rozbijem, půjdem sedět,“ připomněla jsem jí a vydechla si. „Nemiř moc vysoko.“
   Kývla a připravila si dva světélkující modré provázky. Vyhodila jejich konce do vzduchu a nechala je, aby se mezi sebou propletly. Krásně to prásklo. Bylo to lepší než nějaké kouřové signály. Teď už jen trpělivě čekat, až se Tarushčina hlava zjeví v okně.

   Praskotu přibývalo a Perla vypadala stále uvolněnější. A pak jsme se konečně dočkaly. „Co to tu vyvádíte?“
   „Pojď dolů, něco pro tebe mám!“ Držela jsem si plyšové hádě na hrudi a jemně ho mačkala.
   „Teď nemůžu, mám službu!“
   „Když budeš rychlá, můžeš bejt hned zpátky,“ domlouvala jsem jí.
   „Budu mít kvůli vám průser!“
   „No fajn, tak já si tohle roztomiloučký, chlupaťoučký něco nechám, nebo ho daruju někomu, kdo to ocení. Ty vážně nechceš vědět, co jsme přinesly?“
   V T.a.r.a.n.e.e teď určitě probíhal urputný vnitřní boj, soudě podle toho, jak se děsně šklebila. „No tak jo! Seběhnu dvoje schody a jsem tam.“
   Za malou chvíli jsem jí předávala nejnovější Ishidův výrobek. Ani zanic jsem jí nechtěla přiznat, odkud to hádě mám. Zadívala se na zvířátko a pak ho k sobě začala tisknout a mačkat si ho v náručí. „Jé, kde jsou ty doby, kdy jsem mívala ráda Orouška?“ vydechla vzápětí a oči se jí rozzářily. „To jste udělaly jen pro mě?“
   „Dám ti teď jednu kontrolní otázku, poslouchej pozorně. Kdo je Mirinda?“ Dívala jsem se na ni a toužebně doufala, že vějička zabrala. Jenže pokud řekne, že je to členka nějaké divize, tak…
   „Pche, to je jednoduchý. Miri je moje drahá ukecaná sestřenka.“
   „Ou, díky ti, Jashine!“ vyhrkla jsem a nemálo se mi přitom ulevilo. „Vítej zpátky!“

   K Hitsugayovu doupěti jsme dorazily nakonec jenom dvě. Tarush nás sice zdržela, jen nás kvůli tomu vtáhla do vnitřku budovy, a zakecaly jsme pár hodin. Našly jsme Toushira v poněkud zvláštní situaci, hráli s Chari karty. Při bližším zkoumání se zjistilo, že jsou hazardní.
   Dívka si nás všimla a zašklebila se. „S nim už nehraju, má oči všude. A jak jste dopadly vy dvě?“
   Naznačila jsem jí rukou, že má mlčet, a téměř neznatelně kývla hlavou. Hitsugaya se zvedl a pousmál se. „Dobře, že jste zpátky. Mimochodem, slečno Styron, mám pro vás vzkaz. Podkapitán Abarai se ptal, proč jste ráno vynechala službu. Myslím, že budete muset svému snoubenci pár věcí vysvětlit.“
   Při té jedovaté poznámce jsem zrudla v obličeji, ale stud to teda v žádnym případě nebyl. Perla si toho všimla a jemně do mě šťouchla.
   „Beru na vědomí.“ Přinutila jsem se ke klidu. O uvolněném spaní v desítce jsem si dneska mohla nechat jenom zdát.
   „Nesnášim vnímavý kapitány,“ rozloučila se Characterless a já si sedla na její místo, potřebovala jsem si srovnat myšlenky, a to se nejlíp dělá vsedě.
   Toushirou se ke mně naklonil. „Dobrá volba, vskutku. Tak aktivní rukojmí jsem zatím ještě neměl.“
   Slyšela jsem, jak hnědovláska zaúpěla. Co si asi teď o svém idolu myslí? „No, nebyl jste jí zrovna sympatický, kapitáne,“ vzdychla jsem si a v duchu svolávala hromy na Abaraiovu hlavu. „Tak já raději už půjdu. Za chvíli se stejně bude stmívat.“

   Dorazila jsem k ubytovně čtvrté divize právě včas. Sotva jsem vklouzla dovnitř, padla na všechno tma. Někdo na mě čekal před pokojem.
   „Kde jsi byla?“
   Pohled mi sklouzl k rudé hlavě. „Nejsme manželé, nemusíš mě vyslýchat.“
   Uhnula jsem, když mě zkusil chytit za rameno, a snažila se ho držet od sebe větrným proudem. Nebyl dost silný, snadno ho překonal a pak mou unavenou maličkost přitlačil k zemi.
   „U kapitána jsem tě omluvil, ale příště už ti to tolerovat nebude. A mě nebudeš vodit za nos, aby bylo jasné. Vlez dovnitř, vem si zbraň a jdeme trénovat.“
   „Vy... vyloučeno! Dyť je noc!“
   Renji se ušklíbl. „Aspoň se víc soustředíš.“

   Neodvážila jsem se neposlechnout. Jeho zvláštní postoj k mé odpolední nepřítomnosti mě zarazil a dost překvapil. Snad si vážně nevsugeroval, že s ním chodím? To by bylo to poslední, co by ještě scházelo.
   S povzdechem jsem sáhla po své florbalové hokejce, teď už zanpakuto jménem Ryuuhime. Dělo se tu něco divného. Jenže co?

   Abarai mě vytáhl na prostranství před domem a hned tasil. Uskočila jsem a zajíkla se. Chce mě kvůli jedné nevyřízené neschopence rozkrájet?
   „Můžeš… moh bys zpomalit?“ zaprosila jsem.
   „Nezpochybňuj moje metody a já se nebudu vyptávat, cos vyváděla v pracovní době,“ ušklíbl se.
   „Já… nevydržim! Celej den jsem na nohou! Nech to na ráno!“
   Udělal další výpad. „Soustřeď se, nebo tě zraním, aby sis to pamatovala.“
   Pochopila jsem, že se nestalo jenom to, že mu něco přelítlo přes nos, bylo v tom víc, jen by mě moc zajímalo, proč si ten vztek hodlá vybít na mně.

   Snažila jsem se mu vyhýbat, ale celodenní běhání všude možně se na mně podepsalo, asi po šestém Renjiho výpadu jsem zavrávorala, a už mi bylo jedno, že do mě sekne. Schoval meč a zachytil mě volnou rukou. Zavřela jsem oči, byla jsem vysílená.

   Ráno jsem se probudila a ztuhla. Kde to jsem? Pak jsem to místo začala poznávat, hlavně ty obrovské hromady lejster mi byly dost povědomé. Zvedla jsem se a ze zad mi sklouzla deka. Dobelhala jsem se ke dveřím a zazívala. Trochu jsem zavrávorala a pak hned zamířila do pracovny zástupce kapitána.
   „Proč jsem spala tady?“
   „Měl jsem pochyby o tom, že sem přijdeš po svých.“
   V tom tónu byl sarkasmus, zamrzelo mě to. Pak mi zakručelo v žaludku a já si uvědomila, že jsem nevečeřela ani nesnídala.
   „Neměl bys něco k jídlu?“
   „Ne, dojdeš si pro něj po práci,“ prohlásil nekompromisně a ukázal na dveře.
   „Chápu. Sbohem, Renji.“
   „Pro tebe podkapitán Abarai,“ zabručel nedůtklivě a já zmizela za dveřmi. Bylo mi do breku.

   Odpoledne jsem vyrazila do nemocnice. Když mě podkapitánka Isane uviděla, spráskla ruce a chopila se nástrojů. „Tlak je vysoký a vrávoráš.“
   „Já vím,“ řekla jsem opatrně.
   „Kapitán Kuchiki tě trápí přesčasy? Jestli ano, tak já…“
   Rychle jsem tu horkou hlavu zarazila. „Já si toho vážím, ale prosím, nestěžujte si. Nenahlásila jsem, že si beru volno. Je to můj trest a beru to. Dám na sebe pozor.“
   Šedovlasá zamrkala a pak si povzdychla. „Dneska ale rozhodně pracovat nebudete, důstojníku. Ale mám tu balíček, který bych potřebovala doručit sestře do třinácté divize. Skočím pro něj.“
   Přikývla jsem. Jestli teď něco potřebuju ze všeho nejvíc, tak je to spánek, a čím dřív si ho dopřeju, tak tím líp pro mě.

   K sídlu kapitána Ukitakeho jsem nakonec přece jen dorazila. Držela jsem v ruce obdélníkový oranžový balíček se zelenou mašlí (asi nic jinýho po ruce nebylo). Teď už stačilo najít jen Kiyone, Isaninu mladší sestřičku.
   Vešla jsem do budovy a očima zabloudila k nástěnce. A myslela jsem, že mi oči budou samy lézt z důlků. „Žádáme Tobinku, aby po svém návratu na pozemky třinácté divize okamžitě zamířila do nejvyššího patra. Takže… Tobí a její pádlo skončili u třináctky.“ Vydechla jsem si a vůbec nezaregistrovala, že mě někdo sleduje.
   „Slečno… hledáte někoho?“
   Byl to muž, úplně neznámý. „Ano. Potřebovala bych předat balíček slečně Kiyone Kotetsu. Nevíte, kde má kancelář?“
   Dovedl mě až na místo. Vyřídila jsem obsílku, opustila budovu s úlevnými pocity a v bezpečí své ložnice padla na postel a zavřela oči. Teď už jen neztratit stopu…