22.kapitola - Neohlížej se, rusovlásko!

vloženo: 02.01.2011   
počet zobrazení:   

   Byla jsem u vytržení a dračici se taky nějak nechtělo zase se převtělit do chladného kusu kovu. Dračí čenich si mě očuchával hned z té, hned zas z oné strany, drcal mi do zad a všemožně zlobil. Já dráčka hladila opatrně po šupinách, oči rozzářené jak malé dítě, a vůbec mě nezajímalo, že Abarai nemá daleko k opravdovému výbuchu vzteku.
   „Chováš se nemožně,“ odfrkl si nakonec, v jeho očích jsem musela určitě klesnout až na tu nejspodnější příčku.
   „Já vím, že neni opravdovej, ale… já ještě v životě neviděla draka takhle zblízka, a navíc je to moje čínský znamení.“
   „Dobrá, pochopil jsem…“ Renji schoval zbraň a napřímil se. „Buď se okamžitě zvedneš, nebo tě s velkou chutí profackuju!“
   Se zjevnou neochotou jsem se podřídila. Dráček zavrčel a pak se s hlasitým prásknutím vrátil do své původní podoby, chladné florbalové hole. Červenovlasý mě sjel pohledem od čela až ke špičkám bot, jako by se ujišťoval, že mě během jeho poměrně krátké nepřítomnosti nevyměnili. Jeho hlasité povzdechnutí naznačovalo, že si to nemyslel.
   „Tohle byla obyčejná náhoda. Příště se ti to nemusí povést a nepřítel tě přeřízne na dvě poloviny. Zapamatuj si to, protože jestli se do něčeho zapleteš, tak já tě chránit nebudu!“

   V kanceláři kapitána

   Hitsugaya usadil hnědovlásku na židli, sám usedl za svůj pracovní stůl a dlouhou chvíli přemýšlel. Pak vstal a pomalu k ní přešel. „Jít po setmění ven nebylo rozumné. Už je to druhý útok a příště může přijít další,“ řekl důrazně a čekal, co mu dívka odpoví.
   „Já to vím,“ odvětila bez nejmenšího zaváhání. „S tím neznámým jsem bojovala.“
   „Ach ano, zapomněl jsem. Můžeme být rádi, že byl ten útočník tak nesmírně velkorysý!“ Toushirou si odfrkl a stejným tónem dodal: „Nedostal jsem se tam včas. Kdyby se býval rozhodl, že vás zabije, drahá Shinigami, tak mu v tom nikdo nezabrání!“
   Dívala se na něj vzdorovitě, tohle už slyšela od jiných a snad stokrát. Má za sebou výcvik v Naruto světě a svou moc umí dobře ovládat.
   „Nejsem malá,“ uniklo jí. Na malou chvíli se zastyděla, ale pak drze dodala: „A to řekl i kapitán Komamura.“
   „Ať to tvrdí i nejvyšší šéf, to mě nezajímá!“ setřel ji chladným tónem. „Odteď se nehnete z domu, pokud nepožádáte o dovolení, a když vás bude chtít někdo navštívit, bude muset přijít sem. Máte domácí vězení, Perlo-san!“
   Chtěla něco namítnout, ale vůbec ji neposlouchal. Naznačil jí, že ho má následovat. Vůbec ji nepřekvapilo, že ji přivedl do jejího pokoje, s výmluvným gestem jí ukázal klíč a pak zamknul.
   Říci, že v ní kypí vztek, by bylo nedostatečné. Zuřila, nadávala a slibovala Hitsugayovi pomstu. Kvůli němu už si zase připadala, jako by byla doma.

   Padla na postel. Ani to, že má o ní strach, mu nedává právo omezovat její osobní svobodu. Ale ona to tak nenechá! Dostane se ven, protože potřebuje zjistit, kdo se je rozhodl odstranit z cesty. Tušila, že ať je to práce kohokoli, bude s každým dalším útokem agresivnější. Gin to být nemusel, to spíš vypadalo jako náhoda, a ryoky mohla rovnou vyloučit.
   Povzdychla si. Měla by vymyslet nějaké nenásilné řešení, protože brzy pochopila, že použít svou moc k vypáčení dveří by jí mohlo vynést mnohem horší trest, nehledě na to, že by stejně moc daleko neutekla, protože budova desáté divize byla malým bludištěm bez minotaura.

   Přestože to bylo značně riskantní, rozhodla se pro přeměnu ve zvíře. „Zvládnu to. Nebude mi poroučet. Řekl, že se vrátí až večer, tak do té doby se můžu potulovat po Seiretei,“ uchechtla se, než si připravila pečeť. „Henge!“ šeptla a se zavřenýma očima zůstala sedět na podlaze. Po chvíli je otevřela. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala v prostoru a dostala se ke dveřím. Kdyby se nesoustředila opravdu pekelně, zjistila by to hned, protože by se musela prodrat svým vlastním oblečením. Počítala i s touhle možností, v tu chvíli by zkusila pokus číslo dvě. Nic takového však nebylo třeba. Sice ztratila nějaký drahocenný čas, ale nakonec přece jen našla drobnou skulinku, kterou se jako hnědo-bíle flekatá myš dokázala protáhnout.

   V duchu si povzdychla. Jestli se dokáže dostat z budovy, aniž by ji někdo zašlápl, bude to považovat za zázrak. Pak ztuhla, když narazila do něčí boty, a vypískla zděšením. Chtěla se rychle někam schovat, jenže to už ji neznámý chytil za ocas a zvedl do vzduchu. Toushirou! Co teď se mnou bude? Modré oči se zaleskly.
   Bělovlasý kapitán se zamračil. „Ještě nikdy jsem neviděl hlodavce s modrýma očima.“
   Zatáhl pořádně za ocásek, myš vypískla a zavrtěla se. Hitsugayu vůbec nepřekvapilo, když se myší tělo protáhlo a on zjistil, že drží za ruku dívku. Ušklíbl se a stisk ještě zesílil.
   „Pusťte mě, kapitáne,“ zaprskala.
   „To mě ani nenapadne,“ ucedil ledově a jen se uchechtl, když se ho pokusila od sebe odstrčit volnou rukou. „Proměna ve zvíře… pročpak o tom neví na divizním, slečno?“
   Zarazila se. Přece ji nechce jít udat, to by neudělal! Potom ale zaváhala. Jak vůbec může s jistotou určit, co si k ní velitel desítky dovolí a co by neudělal?
   „Nenechám se vydírat,“ zavrčela a sípala celou cestu k pokoji, protože ji nemínil pustit. Rázně otevřel dveře a vtáhl ji dovnitř.
   „Řádí tu škodná a já si nevezmu na svědomí váš mladý život, Perlo-san. A pokud to odmítáte pochopit, potrestám vás způsobem, který se vám zaručeně líbit nebude.“
   V tu chvíli z něj sršely blesky, lekla se toho a nechtěla ho ještě víc naštvat. „Co bude teď?“ zeptala se opatrně.
   „Matsumoto tě bude hlídat.“ Rázem zapomněl na formálnost, jako by jí chtěl dát jasně najevo, kdo je v tomto domě pánem. Přikývla. Nebylo jí to po chuti, ale kdyby Hitsugaya přeci jen nahlásil její proměnu, zničí tím budoucnost nejen sobě, ale i kamarádkám.
   „A jestli zjistím, že se pokoušíte o vzpouru, Perlo-san, tak si mě nepřejte, protože bych vám pak náležitě domluvil.“
   To bylo jako bodnutí, ale mlčela. Bylo jí jasné, že se ji snaží ochránit, ale využíval k tomu sílu, a to se jí vůbec nelíbilo.
   „Já vás chápu, kapitáne,“ řekla a obrátila se k němu zády. „A teď byste mě měl nechat být.“
   Překvapil ho ten vzteklý tón, ale nakonec jen kývl. Trucuje, dobrá, on to taky umí. Slyšela jak hlasem, v němž se mísil vztek s údivem, volal na svou zástupkyni, ale bylo jí to jedno. Zrzka přišla za chvíli, usedla k dívce na postel a hleděla na ni, jako by jí hnědovlasá právě zničila život.

   „Cože má?“ vydechla jsem nevěřícně a zírala na Hitsugayu jako na zjevení. „Ale tohle přece nemůžete, kapitáne!“ namítla jsem okamžitě a chtěla pokračovat, ale přerušil mě rázným mávnutím ruky.
   „O tom, co smím a co ne, rozhoduji výhradně já sám, slečno Styron. Můžete ji navštívit, ale nehnete se ze dvora. Už nedopustím, aby došlo k dalšímu útoku na její osobu.“
   Měla jsem na jazyku, že takovým chováním ji leda tak degraduje, ale nakonec jsem si nechala zajít chuť. Ve světě, kde vládne řád a neměnná pravidla, by něco takového stejně efekt nemělo.

   Perla se v duchu zlobila na celý svět, ale hlavně na Matsumoto, která se ji snažila ukáznit výchovnými řečmi.
   „Já mám kam jít! Ať mě klidně vyhodí na ulici, jestli mu to udělá radost!“ odsekla popuzeně a čekala, jak zrzavá zareaguje.
   „Trápíte mi kapitána!“ vyjela na ni zrzka.
   „Já že ho trápím? To by mě vážně zajímalo čím!“
   „Protože on se za… za…“ Ztratila nit a rychle se snažila na něco přijít. „On se zasadil o to, abyste byla v naší divizi. Žádný jiný kapitán není tak mírný a velkorysý.“
   „No jistě, to ho šlechtí,“ zabručela a vzdychla si.

   Došla jsem si pro Perlu do pokoje. „Pojď ven, jdeme trénovat.“ Povzbudivě a s úsměvem, tak se to má dělat.
   „Jo, přesně to teď potřebuju,“ vydechla a následovala mě.
   Matsumoto chtěla něco namítnout, ale napřáhla jsem proti ní ruku se slovy: „Jo, jasný, pravidla znám.“

   Vytáhla jsem ji ven, Perla trénink vyloženě uvítala, ale rozčílit ji pokaždé, když bych od ní potřebovala stoprocentní výkon, by bylo dost nepraktické, a třeba by to ani nezabralo. Pravdou ovšem bylo, že jsem jí párkrát vůbec nestačila uhnout.
   „Já ho tak nesnáším! Je mi jedno, proč to dělá, nemůže mě takhle omezovat!“ čertila se hnědovláska.
   Zablokovala jsem zbraní další její výpad, obličej už jsem měla celý rudý. „A co když se do tebe vážně zabouchnul? Co když prostě neví, jak jinak ti dát najevo, že je tu pro tebe?“ vydechla jsem a čekala, co mi na to řekne.
   „Ale to by se přece nechoval jako pedant a neurčoval by pravidla!“ namítla okamžitě.
   V tom jsem s ní ale nesouhlasila. „Někteří kluci to dělají. Věř mi, zažila jsem to.“
   „A co teď teda mám dělat?“ vybuchla a zasáhla mi lankem paži, naštěstí tu zdravou. „On vyhrožuje, že když mu nepřestanu utíkat, tak nás udá kvůli té přeměně!“
   „No tak par dní sekej dobrotu, ono ho to přejde, a my už tě nějak z domu vytáhnem,“ mrkla jsem na ni a třela si ruku. „Dobrý, stačí. Musím uznat, že se lepšíš.“

   Vracela jsem se k ubytovně a měla jsem dojem, že jsem opět zahlédla známou tvář. Byla to pravda, nicméně jsem rozhodně nečekala, že uvidím prsatou Orihime. Teď nebo nikdy! Napadlo mě, když jsem prováděla větrnou přeměnu, své ultimátní zneviditelnění. Zkusila jsem na ni zavolat, poplašeně se ohlédla. Soustředila jsem se na ni, jako by byla kořist, kterou chci lovit, možná proto mi ta proměna tak dlouho vydržela. Sledovala jsem ji ostřížím zrakem, byla strachem bez sebe, neustále se dívala dozadu a otáčela se. V duchu jsem nadávala, ale pořád jsem se kradla za ní, až mě nakonec dovedla do jedné z opuštěných budov na periferii Seiretei.

   Ztuhla, když se za ní zavřely dveře, a zaječela, když jsem se odtajnila. Nechala jsem rozzářit ruku. „Nekřič a já ti neublížím, jasný?“
   To už nás ale zaregistroval její společník. Hleděl na mě nevěřícně a pracně hledal slova. „Shinobi?“ vyhrkl nakonec. „Co… co tu děláš?“
   Orihime znovu vyjekla. „Ishido, ty… ty jí znáš?“
   Přikývl. „Myslel jsem, žes utekla tehdy tou branou.“
   „Jo, ale když se tu přemnožili Hollow, našli si mě důstojníci a omluvili se za tu noční honičku, a teďka pro ně pracuju, než se to tu srovná. A vy se tu před nimi schováváte, že jo?“
   Mladík s brýlemi pokýval hlavou. „Chceš nás udat?“ Pomalu si odmotával pásek.
   „Hele, zandej to, já jsem na vaší straně,“ zabručela jsem a stáhla ruku blíž k sobě. „Znám tebe i Orihime.“
   „Odkud ví moje jméno?“ Zrzka byla v obličeji bledá a podle všeho to s ní každou chvíli sekne.
   „Už vás hledají, nějaké záznamy mají. Můžu vám obstarat pár věcí, co budete potřebovat, ale…“ ztišila jsem hlas. „Chci za to něco málo na oplátku.“
   Podívali se po sobě a nakonec přikývli. Určitě je zajímalo, co po nich budu chtít.