21.kapitola - Ryuuhime

vloženo: 28.12.2010   
počet zobrazení:   

   „Tarushce musíš pořídit hada!“ ozvala se Minata a natáhla si nohy po celé délce postele.
   „No jo, Minnie, už mě to taky napadlo a zrovna přemýšlím nad tím, kterýmu z důstojníků ho šlohnout,“ prohlásila jsem otráveně a střelila pohledem po Characterless, kterou zřejmě rozesmálo, že mám depku. „Začíná se nám to komplikovat.“
   „Jo a v čem?“ opáčila tmavovláska.
   „V tom, že mám dojem, že to na mě narafičili, protože odmítám uvěřit tomu, že bych byla náměsíčná a měla v tomhle stavu chuť rozbíjet vokna.“
   „Pche, to znělo egoisticky,“ uchechtla se Chari a přísně si mě přeměřila. „O tom, co se stalo v anime, víme akorát my a dost pochybuju, že by se Gin s Aizenem nějak domákli, že o nich víme.“
   Rezignovala jsem. „No fajn, mysli si, co chceš. Heleďte, co kdybyste raději zkusily vymyslet, jak najít zbytek, nebo aspoň kde schrastit toho pitomýho plaza,“ houkla jsem na ně, protože někdo byl přede dveřmi a bušil do nich jak šílenec.
   Otevřela jsem a dovnitř vpadl malý kapitán s drobnou hnědovláskou v náručí. „Kapitáne Toushirou?“ Sjela jsem ho podezřívavým pohledem. „Co se jí stalo?“
   „Napadli ji,“ vydechl Hitsugaya, všechny jsme zalapaly po dechu. „Řekla, že měla namířeno sem.“
   Podívaly jsme se po sobě. „Jo, no, čekaly jsme na ni, a zrovna jsem chtěla jít ven, mrknout se, jestli už se neblíží, že jo, holky?“ Minata i Characterless rychle přikývly.
   „Dobrá, jdu to oznámit vedení. Mám se sem pak vrátit?“ zeptal se Toushirou a bylo na něm vidět, že má zlost, ale že je i trochu v šoku.
   „Ne, to je dobrý, my už jí pohlídáme,“ zamumlala jsem a stejně neohrabaně ho vyprovodila. Když za ním zapadly dveře, byla jsem v obličeji bledší než obvykle, a Perla se zrovna hlásila o slovo.
   „Já jsem…“
   „Ticho! Hezky si tu lehni, motáš se. My si zatím promluvíme.“ Chtěla jsem zbytek vytáhnout na chodbu a poradit se, co dál, ale hnědovláska odmítla poslechnout.
   „Ty si pořád myslíš, že jsem křehká a nic nezmůžu!“ rozkřikla se. „Jenže já už nejsem malý dítě!“
   „Ale, Perlo, to přece nikdo…“ Pak jsem zmlkla a tázavě pohlédla na ostatní. Jasně, že jsme si myslely přesně tohle a bylo dost těžké říct něco na obranu. A to už dívka doutnala, z očí jí sršely blesky, dokonce se zvedla z postele.
   „A jak vám mám dokázat, že taky za něco stoj…“
   „Třeba tak, že přestaneš padat,“ zabručela Minata a nastavila hnědovlásce záda, když zavrávorala. „A dost! Budeš ležet, už jsem řekla,“ dodala po chvíli a sledovala ostřížím zrakem, jestli se nepokusí její přímý rozkaz porušit, já zas hypnotizovala pohledem Characterless.
   „Klidně se snaž, tý omluvy se nedočkáš,“ ušklíbla se a stočila pohled k Minatě.
   „Fajn, no, si nemyslete, že tady jde jenom o mě,“ vzdychla jsem si.
   Minata zatím ohmatávala Perle hlavu. „Někdo tě pořádně praštil do zátylku, víš to?“
   Přikývla. „Neviděla jsem ho, ale bojovala jsem s ním,“ prohlásila, úsměv od ucha k uchu.
   „Bojovala?“ Pokoušely se o mě mdloby.
   Chari mě svým gestem přátelské ruky na rameni zrovna moc nepovzbudila. „Neber si to tak, maminko.“
   „Jaká zas maminka?“ vyštěkla jsem. „Hele, ty seš v bezpečí, tebe její máma nerozcupuje na kousky, jestli se holce něco stane.“
   „Ten tvůj záchranářskej komplex už mi začíná lízt krkem!“ zavrčela Characterless a vrhla po mně znechucený pohled.
   „Kdyby sem tenkrát nebyla tak neopatrná, ani jedna z vás tady nemusela bejt,“ uklouzlo mi a vzápětí jsem si to uvědomila a příšerně zrudla.
   Chari se toho chytla. „A tohle jsi myslela jak?“
   Co teď? Říct pravdu? Za to mě zlynčujou. Vymyslet nějakou báchorku? Na to mi zas tmavovlasá nedá čas. Na rozhodování jsem dostala sotva pár vteřin.
   „No tak vyklop, co nám tajíš!“ zasyčela nepřátelsky.
   Poklepala jsem si na bolavé rameno. „Totiž… už jsem tady, na pozemcích Společenstva, jednou byla. Stalo se to ve spaní a…“
   „Tak prr, snad nám nechceš namluvit, že když jdeš spát, otevíráš nějaký zakázaný brány nebo co!“ čertila se tmavovláska a propalovala mě pohledem. Čekala jsem takovou reakci, ale i přesto mě to zamrzelo.
   „To neovlivnim. Začalo to jako sen a pak najednou jsem zjistila, že kolem jsou zdi, který na dotek studí.“
   „No jo, bezvadný! Tak mi teda prozraď, čím to je, že ani jedna z nás, co jsme skončily v Naruto světě, tyhle věci neprožívá. Co je na tobě tak extra?“
   Jedovatá slina, ale nic neobvyklého. Pokrčila jsem rameny a chtěla namítnout, že v tom nejedu sama, ale jediný pohled na Perlu mi prozradil, že stáhnout ji s sebou by byla osudová chyba. Mlčela jsem, což tmavovlásku vytočilo. Skočila po mně a pokoušela se mě zaškrtit.
   „Dej… ty pracky… dolů!“ sípala jsem a přemýšlela, jak ji ze sebe skopnout, abych jí moc nezmrzačila.
   „Hele, tak jí aspoň nech domluvit!“ houkla na ni Minata. „Kdyby se tím chtěla jenom chlubit, nebude nám to říkat v takovýhle situaci. Tak kdo tě tu načapal?“ zeptala se věcně.
   „Gin s Abaraiem. Tu furt se otvírající a mokvající polízanici na rameni mam od Renjiho zanpakuty.“
   „Ichimaru? Já tě…!“ Chari se ke mně vrhla znovu, začaly jsme se na zemi přetahovat. Zahlédla jsem Perlin pohled, byla vyplašená, a Minnie vypadala, že jí to ani nezajímá.
   „Kruciš, tak už toho nech! Odpravit mě můžeš až doma!“ zavrčela jsem a nakopla ji do stehna.
   „Mrcho,“ ucedila, ale pak zřejmě usoudila, že ta lekce mi stačila. Otřela jsem si čelo a tázavě pohlédla na ostatní.
   „Řekni všechno, nebo už s tebou nemluvíme,“ zaútočila Minata a mně nezbylo, než přiznat Ishidu a vřelý vztah s ryoky a to, že Gin se mohl na tu osudnou noc rozpomenout.
   „Držte mě, nebo jí pudu škrtit znova!“ vyštěkla Chari. „Takže kvůli tobě se na Animefestu vyrojili Hollow?“
   „Tak to zas prr, já je sem nevolala!“ ohradila jsem se ostře. „Laskavě na mě nezkoušej svádět každou katastrofu, protože tak mocná fakt nejsem.“
   Zvedla jsem se, otevřela nejbližší okno a vystřelila z ruky tlakovou střelu, která o chvíli později zazářila v dálce a rozplynula se. „Radši se starej o to, jak se ochránit, protože příště můžou napadnout tebe,“ odsekla jsem vztekle a přidala rozplynuvší se vzdušné kouli kamarádku. Pak jsem okno zavřela a sesunula se na nejbližší postel. „A už se mě na nic neptejte, nechci o tom mluvit.“
   „To bude v pohodě,“ uchechtla se Minata. „No jen si to vem… tebe svádí Abarai, Perlu zas Hitsugaya…“
   Při těch slovech hnědovláska vylétla jak čertík z krabičky. „Jak to víš?“
   „Chari vás nechtěně sledovala, bylo to asi předevčírem. Jak tě držel za ruku a něco ti ukazoval.“
   Dívenka se zastyděla. V duchu se peskovala za to, že si nechala vyprávět o shinigamském světě takhle „na veřejnosti“.
   „No a mě a Characterless má na seznamu odepsaných zase Zaraki. Prostě najdem zbytek a zdejchneme se dřív, než si dají dvě a dvě dohromady a Aizen vyvraždí Centrum.“ Obdařila mě významným pohledem.
   „Kdyby to bylo tak snadný, už jsme dávno všichni,“ zabručela jsem a následně zaúpěla. „Do háje.“ Snažila jsem se zakrýt prýskající rudou tekutinu, ale ostřížímu zraku naší mistryně válečníků to neuniklo.
   „Už ti to zase teče. Honem nějakej hadr!“
   „Ne, to je dobrý, to nemusíš…“
   Chtěla jsem se schovat pod peřinu, ale to už mě Chari chytla za rameno a volnou rukou šmátrala kolem, aby našla větší šátek. „Neutahuj to tolik!“ zaúpěla jsem a nevěřícně sledovala, jak mi omotává zbytek látky kolem paže.
   „To máš kvůli tomu, aby to nespadlo.“
   „No jo, ale takhle tu ruku ani nevohnu, chytrolíne.“
   „Tak s tím jdi do nemocnice!“ urazila se a obrátila se ke mně zády. „Dyť já se nemusim vůbec snažit, když na to přijde,“ bručela si pro sebe.
   „Když přijdu za Unohanou, tak přijdou na to, že to udělal důstojník,“ vzdychla jsem si.
   „Aha. A to to jako doteďka nezjistili?“
   „Ne, žádný testy mi nedělali, akorát zajistili ruku, aby se to zase neotevřelo,“ dodala jsem na vysvětlenou, lehla si na bok a obrátila se k dívkám tak, abych na ně pořádně viděla. Až do rána jsme se pak dohadovaly, jak zabránit tomu, aby nás divizáci zatáhli do svých nekalých plánů.

   Zaraki se zlobí

   Kenpachi si pozval Minatu i Characterless na kobereček. „Tak, budu stručnej. Vašeho divnýho chování už mám plný zuby. Potřebuju zaučit nový důstojníky. Já na to čas mám, ale nechce se mi to dělat, a vy se tu akorát tak flákáte. Takže tahle bojovnice,“ ukázal na Minatu. „…se postará o tréninky a ty jí budeš dělat záskok a zapisovat body.“ Hodil po ní příručku s názvem Shinigamské techniky v praxi a ušklíbl se. „Tak padejte, za hodinu ať jste na čtvrtym cvičišti.“ Bylo jasné, že nechce slyšet námitky.
   Minata se podívala na číslo na seznamu a musela si hned sednout. „Chce mě nechat rozkrájet divizákama,“ vydechla si. „Ten chlap je normální úchyl!“
   „Hm, to neni přesný. Spíš je to jenom normální sadista,“ uchechtla se tmavovláska. „A já ti asistovat nebudu, to je akorát ztráta času. Spíš bude lepší hledat další „partnery“, takže já se v příhodný chvíli zdejchnu,“ zašklebila se.
   „Takže mě pošleš na smrt,“ zabručela Minnie otráveně a zvedla se. „To ti teda pěkně děkuju.“

   Cvičiště s velkou plastovou čtyřkou bylo plné. Muži, ženy, děti, i když v anime je věk vždycky jen relativní pojem. „Aha, dobře… tak se mi rozdělte podle toho, kdo z vás je nejslabší,“ navrhla Minata bezelstně, mělo to však stejný účinek, jako kdyby začala píchat do vosího hnízda. „Hej, klídek! Jestli hned nedáte pokoj, tak vás rozdělím podle pohlaví!“ čertila se hnědovláska. Nakonec udělala několik týmů, které měly bojovat mezi sebou, a ona pak bude zápasit s vítězi. Characterless toho využila, přeměnila se na jednu dívku ze cvičiště a vyklouzla na ulici, kde se změnila na přitažlivou blondýnu a pustila se do slídění.

   Probuzení na čtyřce

   Převalovala jsem se v noci tak šikovně, že se mi ta rána zase otevřela. „Perlí, holky už jsou pryč?“
   „Jo, musely spěchat, dostaly motýla,“ přikývla hnědovlasá. „A ty už zase krvácíš.“
   „Kruci… to mi ještě tak scházelo,“ zabručela jsem.
   „No, možná bych mohla použít reiki…“
   „Ne, to nedělej, akorát se vyčerpáš a mně se to stejně při dalším střetu s někým otevře znova. Zkusim si to radši… zmrazit ledovým vzduchem a ty mi to pak převážeš.“
   „A bude to fungovat?“ pozvedla obočí.
   „Snad jo. Už jsme to řešili včera se Steevenem. Nezapomněl mi říct, že si stěžuju na špatnym hrobě,“ udělala jsem výmluvné gesto, které Perlu rozesmálo. „A prosím tě, uvaž mi ten zbytek víc nahoře, ať tu ruku pak můžu ohnout.“ Podívala jsem se na ni, vzdychla si a dodala: „Ty naše malý culidlo.“

   Perla se vrátila zpátky k Hitsugayovi a já s ovázaným bolístkem vyhledala Abaraie. „Chci laskavost,“ vydechla jsem ve dveřích.
   „Už zas? Nemáš to slovo ve slovníku až moc často?“ ušklíbl se Renji a dojídal snídani.
   „Nevtipkuj, mojí kamarádku v noci přepadli.“
   „Jo, o tom sem slyšel,“ zabručel a přejel mě zkoumavým pohledem.
   „Trénuj mě!“ vypálila jsem na něj. „Nauč mě pořádně bojovat!“
   Znovu se na mě podíval a uchechtl se. „Rozkrájel bych tě na kousíčky. Soudě podle těch obvazů se už každou chvíli rozpadneš.“
   „Hele, nechtěj, abych ti připomněla, kdo mi to způsobil,“ zavrčela jsem. „Tak co?“
   „Fajn, tak za hodinu na dvoře.“

   Jestli jsem nebyla mezi důstojníky ze Společenstva oblíbená doteď, tak jsem tomu právě nasadila korunu.
   „Koukněte, ti dva spolu bojujou.“
   „Hm, tak to bude asi velká láska, protože se svou bývalou přítelkyní taky takhle trénoval.“
   Drby, drby a zase jenom drby. Ať se ti divizáci jdou bodnout!
   „Soustřeď se, nebo končím,“ zavrčel Renji a provedl další výpad.
   Okamžitě jsem se myšlenkami vrátila do reality. „Promiň, jen… jsem nesvá z těch… přihlížejících.“
   „Jenom trénujou, nevšímej si jich. A drž tu zanpakutu pořádně!“
   Jo, ty umíš fakt náramně povzbuzovat, ušklíbla jsem se v duchu a sevřela meč oběma rukama. Abarai byl rychlý, uhýbat mu byl vcelku velký problém. „Moh bys… trochu… zpomalit…“ Pot ze mě stříkal na všechny strany, ke všemu se zranění znovu ozvalo a já zavrávorala a věděla jsem, že ráně se už nevyhnu, když se Renjimu meči připletl do cesty Steeven a odhodil ho stranou, než se rozplynul jako pára. Všechno se to odehrálo tak rychle, že to celé připomínalo pouhý záblesk nějaké stříbrné záře.
   Příště už tě zachraňovat nebudu, jsi pomalá jak šnek, ozvalo se mi v hlavě.
   Renji právě zvedal meč ze země. „Co to bylo?“
   „To se ptáš mě?“ prohlásila jsem nechápavě.
   „Ty nevíš?“ zarazil se. „Počkej tady.“ Vyběhl i s mečem do prostoru a chvíli toho neviditelného nepřítele hledal.
   Vzdychla jsem si. Je lepší, že o tobě neví. Akorát by z toho byly další zmatky. Čekala jsem, až se vrátí, stejně zmatený, jako když odtud vybíhal.
   „Nikoho jsem nenašel.“
   „To nevadí. Tak pokračujem, ne?“ navrhla jsem a postavila se do bojové pozice.
   „A ruka?“
   „Pálí, to nic. Už si zvykám,“ zabručela jsem otráveně a čekala útok. Nenechal se dvakrát pobízet. „Hej, ne tak rychle.“
   „Tak jsi Shinigami nebo ufňukánek?“ nadhodil ironicky.
   Rozhodla jsem se, že si to nenechám líbit, vrhla se do boje s mnohem větší vervou, a když se Renji přiblížil na moc krátkou vzdálenost, odrazila jsem ho vzdušným štítem. Tělo bylo ale čím dál unavenější a rameno se rozhodlo opět rozčilovat svou už tak dost navztekanou majitelku.
   „Já už se na to taky můžu vys…!
   Vykřikla jsem a přepadla na záda. Zdálo se mi, jako by byl celý ten proces dopadu zpomalený, a v uších mi znělo jediné slovo: Ryuuhime.
   „Vzchop se, Ryuuhime!“ vydralo se mi z hrdla.
   Rozeklaná Abaraiova zbraň narazila do dračích šupin. Zůstala jsem sedět na zadku a fascinovaně hleděla na to, jak se moje kovová florbalová hokejka přeměnila na obrovského draka, který se mi obtočil kolem hrudi a drcal mi hlavou do břicha. „To… to je…“ Došla mi slova.
   Renji se rozpačitě podrbal na hlavě. „Asi… budeš doopravdy Shinigami,“ řekl nejistě.
   Byla jsem u vytržení. „Ryuuhime… je tak… nádherná,“ rozplývala jsem se.
   „Není to tvoje dítě,“ ušklíbl se Abarai a odvolal svého Zabimaru.
   „Nekaž to,“ broukla jsem uraženě a zjihla, když se mi dráček uvelebil hlavou na klíně. „Ona mě má ráda.“
   Renji schoval meč a chvíli se na to díval, pak si povzdychl. „S tebou teda bude ještě hodně práce.“