20.kapitola - Přehmat

vloženo: 07.11.2010   
počet zobrazení:   

   „Fakt mě to hrozně mrzí, Perlí,“ vzdychla jsem si, když jsem hnědovlasou opět navštívila. „Je mi děsně trapně, že jsem takhle blbě strhla celou pozornost na sebe. I když… pravda… taky to pár lidem není po chuti, že jsem ulovila podkapitána,“ prohlásila jsem omluvně.
   „Chápu,“ odvětila Perla tiše. „Nebylo by dobré, kdyby nějak vyšel najevo ten vřelý vztah s Hitsugayou.“ Pak se rozesmála. „Chová se teď opravdu podivně. Mám dojem, že se chce blíž seznámit s naším lidským světem.“
   „No, nevim, jak ty, ale bylo by dobré mít ho na své straně. A já abych teď litovala, že Renjiho nenapadlo vymyslet lepší alibi.“
   Pak jsem jí v krátkosti vypověděla všechno, co se stalo včera večer s výjimkou svého nového plánu, protože jsem ještě nevěděla, jak ho uskutečnit. „A nech si to pro sebe, jo? Je to totiž tajný.“

   Characterless si umínila, že Minatu „dostane“ přes zbraně. Domluvily se na společném tréninku, a jakmile měly po práci, zašly na cvičiště těsně za budovou jedenácté divize. Obě si připravily zanpakuty, Minnie zřejmě netušila, že ta Charina je ve skutečnosti její, neb jí ji stále ještě nevrátila. Možná to byl jenom její taktický tah, třeba doufala, že ten kus kovu pozná. Domluvily se, že jejich zápolení bude ryze přátelské. Ukázalo se, že tmavovláska má co dělat, aby se vyhnula Minatiným útočným výpadům. Její přirozená bojovnost jí však brzy napověděla, jak se bránit, proto se nakonec síly vyrovnaly.
   „No teda! Netušila jsem, že jsi až takhle dobrá,“ pokývala uznale hlavou Minata.
   „No to víš, to jsou ty skrytý vlohy,“ uchechtla se už značně zpocená Characterless.
   Na chvíli odložila zbraň a zkoušela ji zasáhnout Hinatiným jutsu. Minata jí hbitě uhýbala, a až při posledním pokusu Chari dostat „nepřemožitelnou“ na lopatky nebyla dostatečně rychlá. Tmavovláska překvapeně zamrkala, protože takhle jí zasáhne chakrovou ranou srdce a to by mohlo skončit… Ne, to nemůže připustit! Na poslední chvíli strhla vlastní ruku stranou a zasáhla jenom dívčino koleno. Obě na sebe zůstaly nechápavě zírat. Minata vypadala, jako kdyby se zrovna praštila do hlavy, taková mírně dezorientovaná. Právě jí totiž hlavou probíhala vzpomínka.

   Characterless a univerzální bojovnice běžely lesem. „Nemůžu uvěřit, že ten zmetek Kakashi nás vážně nechá nahánět ANBUáky!“ zabručela tmavovláska a sevřela ruku v pěst.
   „A co kdyby ses přeměnila do Kakashiho a řekla jim, že se to ruší, až se objeví Elitní?“ navrhla Minata a ještě trochu zrychlila.
   „No páni, tobě to dokonce pálí!“ odfrkla si Chari. „Jako bys nevěděla, že ve stresu se soustředit neumim a za běhu už vůbec ne! Navíc by ses musela někde schovat.“
   Prudce zastavila a začala ihned zkoušet přeměnu. Druhá dívka si rychle vyhledala úkryt za blízkým balvanem, dostaly se teď na volnější prostranství, ohraničené jen několika stromy. Odtamtud pozorovala, jak se její společnice mění na Shinobiho pomlčka trýznitele „nevinných“ dívčích duší a hlavně těl.
   Chari se uchechtla, vypadala věrohodně, teď už jen nasadit stejný kritický výraz a bude to dokonalé. Jenže když se objevili ANBU, pravý Kakashi byl mezi nimi. „Já se na to můžu vy…!“ Tlumeně zaklela a náhodně stočila pohled do strany. V té chvíli uviděla, jak jeden z ANBU pokládá do blízkosti Minaty předmět, z něhož se kouří. Mohla to být jen obyčejná dýmovnice, ale třeba taky ne. A když teď na tu holku křikne, může to dopadnout ještě mnohem hůř.

   Rozhodla se okamžitě. Rozběhla se do strany, v běhu pečetila, stále soustředěná na jedno místo. Ve chvíli, kdy se přeměnila, prudce strčila do Minaty a přikryla rukou tu nebezpečnou hračku. V příští vteřině ji skupina ANBU strhla k zemi a podržela ruce za zády.
   „Hej! Vám hráblo nebo co?“ prskala Characterless, protože jí nedocházelo, co je špatně.
   Minata otevřela oči a místo další otaku uviděla Sasoriho, loutkáře z Akatsuki. Kakashi se k nim ihned vrhl. „Nechte toho, to je přece ta holka, co jste jí měli chytit!“ zlobil se.
   „Ale… to umí na sebe vzít i podobu zločinců?“ podivil se jeden z elitních bojovníků.
   Kopírovací Shinobi zavrtěl hlavou. „Má schopnost vzít na sebe jakoukoli podobu.“
   ANBU otráveně zabručeli a dívku pustili. Ta se krátce podívala na svou ruku, na níž nebyly žádné známky zranění. „Aha, takže to byla dýmovnice.“ To už k ní ale Minata natahovala ruku…

   „Díky, parťačko,“ vydechla tmavovlasá bojovnice a natahovala k Characterless pravačku. Měla přitom v očích tak zvláštní výraz, až Chari zamrazilo.
   „Proč mám pocit, že už jsem to někdy slyšela?“
   „Já ti tenkrát zapomněla poděkovat.“
   „Tenkrát?“ Teď byla druhá dívka dokonale zmatená.
   „No, jak nás honil Kakashi a Elitní. Vzpomínáš si, co jsem ti tehdy řekla? Kamarádky…“
   „…do konce výletu,“ vydechla tmavovláska. Ale to by znamenalo, že… „Ty si mě pamatuješ!“
   „Jo, ale hrozně mě začíná bolet hlava.“
   „Tady ti to říct nemůžu,“ zabručela Characterless a pak ji něco napadlo. „Předstírej, že mě chceš zabít.“

   Renji splnil slovo a dělal mi čestnou stráž na cestě do Mayuriho kanceláře. Musím přiznat, že zblízka vypadal ještě děsivěji, než jak ho vykreslovali v anime.
   „Copak tu chcete?“ vyštěkl, sotva nás Nemu vzala dovnitř.
   „Posílali jsme zprávu před dvěma dny,“ řekla jsem opatrně.
   „Hm, zavádí se tu divné novoty!“ rozčiloval se vědátor a shlížel na nás skutečně kritickým pohledem.
   Bez větších průtahů jsem mu strčila pod nos smlouvu. „Kapitán Hitsugaya to potřebuje nutně splatit.“
   Krátce se na ten kus papíru podíval a pak se uchechtl. „Ten dluh ale není můj.“ Prohrábl se ve svém inventáři a našel kopii k tomu dokumentu. „To je záležitost Urahary Kisukeho.“
   Zatvářila jsem se podezřívavě a vzala papír do ruky. Okamžitě se mi v hlavě ozval syčivý hlas. Ten podpis je falešnej. Jen se podívej, jak se liší signatura od zbytku tý smlouvy.
   Máš pravdu. Takže ho obviním z podvodu.
   Zbláznila ses? To chceš, aby tě našli někde ležet s nohama nahoře?
   Měl pravdu, klidně by to tak skončit mohlo, známe přece Mayuriho. Sevřela jsem papír v prstech, a co nejlhostejněji se zeptala: „Kdo je Urahara Kisuke?“
   Renji sebou trhl, pak ale zamumlal: „To je předešlý kapitán výzkumné divize. Opustil Společenstvo už před mnoha lety a schovává se před námi v lidském světě. Je tam… ehm… uznávaným obchodníkem.“
   „To jistě,“ odfrkl si Mayuri. „Přece po mně nebudete chtít, abych platil jeho dluhy?“ vyštěkl dotčeně.
   „Tak měl byste, když jste to po něm převzal,“ namítla jsem logicky.
   „Vyloučeno! A zmizte, než vytáhnu elektrody a začnu vás smažit!“
   Abarai mě vzal za rameno a naznačil, že setrvávat zde dál nemá valný smysl. Přikývla jsem.

   Naše kroky mířily za Zarakim Kenpachim. „Na velitele dvanáctky platí jen nařízení pana Yamamota.“
   „Dobře, tak zkus nějak zajistit, aby se ty smlouvy prověřily pořádně. Mám takovej dojem, že jsou zfalšovaný.“
   Uteklo mu z pusy slůvko údivu, pak ale vzal za kliku a uvedl mě do Zarakiho království. Nebylo mi lehko u srdce, když jsem měla znovu stanout tváří v tvář agresivnímu obrovi.
   „Hm, co chceš, pískle?“ pozdravil mě, Abaraie si zatím nevšímal.
   „No, my přinesli…“ Začala jsem mluvit a tajně doufala, že tu někde uvidím Minatu. Rozzlobené hlasy zvenčí nás ale přerušily. Okamžitě jsme všichni tři vyrazili tím směrem, to už hromotluk Renjiho zaregistroval.
   „A kde ses tady vylíh ty, Abaraii?“ prohlásil udiveně. Červenovlasý pokládal za vhodné mu neodpovídat.
   Před námi se naskytla prapodivná scéna. Minata rozzuřená na nejvyšší míru klečela u Characterless, hlasitě vysílala všelijaké kletby a pokoušela se s ní lomcovat, druhá dívka jí dost peprně odpovídala a snažila se vyprostit z jejích spárů.
   „Takže nehoda, jo? Měla jsem vědět hned, že mi na tobě něco nesedí!“ vřískala tmavovlasá bojovnice a pouštěla hrůzu na svou společnici.
   Zaraki k nim klidně přistoupil a pak je od sebe odtrhl. „Hele, běžte si ty problémy vyřizovat jinam! Na tohle fakt nejsem zvědavej,“ zavrčel a dívky se hned poslušně zvedly.
   „Tak pojď, vyřídíme si to ručně,“ zabručela Minata, chňapla Characterless za ruku a táhla ji pryč. Ta kývla hlavou směrem ke své rozzuřené společnici, přitom do mě zabodla pohled. Pochopila jsem a oddychla si. Tak už jsme čtyři.

   Mladý kapitán Hitsugaya se před Perlou zjevil naprosto nečekaně. „Chceš se mnou vyrazit do terénu?“
   Překvapeně zamrkala. „Cože?“
   „Hledám někoho schopného, kdo necouvne, když se na něj sesypou Hollow. Asi dva kilometry odtud mají problémy,“ odpověděl klidně, přitom jí hleděl zpříma do očí tvrdým pohledem.
   „A já…“ Pak se ale hnědovláska zarazila, sevřela ruku schovanou za zády v pěst a řekla důrazně: „Jdeme!“

   Nemohla uvěřit tomu, že ji vzal s sebou na záchrannou výpravu. To znamenalo, že jí věří a… že se o ni nebojí. To bylo uspokojivé a příjemné zjištění. Brzy dorazili na místo, bylo třeba rozhodnout se opravdu rychle. Hnědovláska měla pocit, že zahlédla Lenuru a Ketsueki, ale to mohl být omyl. Dvě skupinky bojujících byly naprosto nesynchronizované. Jednotka velitele Ukitakeho se z neznámého důvodu (ale Perla samozřejmě věděla proč) vyhýbala kapitánovi Komamurovi.
   V příští chvíli na ně ze strany zaútočil Prázdný, ale byl sražen k zemi duchapřítomným Toushirem. „Přestaňte se kochat, Shinigami!“ vyštěkl a postavil se jí po boku.
   Blýskla po něm očima a vytrhla z kalhot provázek, kterým zasáhla nejbližší obludu. Už chápu, proč tu potřebují posily.

   Společnými silami zachránili, co se dalo. Perla se za každou cenu snažila dokázat Toushirovi, že se na ni může spolehnout. Ten se k ní choval jako k sobě rovné, což ji naplňovalo zvláštním uspokojením. Když bylo po všem, jednotky se rozprchly a zůstali jen velitelé.
   „Došlo k velkým zmatkům,“ omlouval se Ukitake. „Měli jsme krýt zadní cestu, ale nepředpokládali jsme, že posily dorazí právě v tom směru.“
   „Vaši vojáci jsou banda splašenců, Ukitake,“ zabručel mohutný bojovník. „Bránili nám srdnatě, abychom se k Hollow dostali, a pak sem přiběhne Hitsugaya s doprovodem a zahanbí nás všechny. Výborná práce, slečno.“
   „Děkuji… pane,“ špitla a dotkla se nabízené rukavice, v níž se skrývala Komamurova obrovská ruka. Pak se jí ale zablýsklo v očích a zářivě se usmívala. „Bylo mi ctí.“

   Hnědovlasá si pročítala zápisy v deníku. Za poslední dny se toho událo pramálo. Uběhlo pár hodin od chvíle, kdy se dozvěděla, že Minata je dalším členem jejich tajného spolku. „Chci taky něco dokázat,“ vzdychla si, znovu prohlédla stránky deníku a pak se rozhodla.

   Vydala se pryč z domu, ještě než nastala tma. Chtěla najít tu opuštěnou budovu, kde našli její kamarádku. Mohly by tam být nějaké stopy. Neuvědomila si ale, že je přeci jen pozdě a dnes se setmí dříve. I když na všechno padla tma, kráčela hrdě vpřed, teď ale držela v ruce jedno ze svých silnějších chakrových lanek. Zaslechla podivný šramot, jako když se někdo příliš rychle přesouvá na jiné místo. Zamračila se a práskla provázkem do strany, ozářené místo bylo prázdné. Znovu uslyšela svist, práskla provazem do druhé ze stran, už držela lanka v obou rukách. Má už jen dvě možnosti, odkud by dotyčný mohl vést útok. Nakonec zvolila jednu z variant a praštila provázky o sebe pěkný kus nad hlavou s myšlenkou, že nepřátelští Shinigami rádi skáčou vzduchem. Ozvalo se zapraskání, ale nic víc. V příští chvíli ji kdosi udeřil zezadu prudce do zad, až ztratila vědomí a dopadla na zem.

   Když se probudila, skláněla se nad ní známá ustaraná tvář. „Co se tu stalo?“
   Dívka chvíli přemýšlela, než odpověděla. „Byla jsem napadena… ze zálohy,“ řekla tiše a zadívala se do zelených očí, ve kterých se zlostně blýskalo.
   „A co jsi dělala tak pozdě na ulici?“ vyhrkl zlostně.
   „Zabloudila jsem,“ odříkala větu naučenou v pokoji. „Hledala jsem ubytovnu čtvrté divize.“ Snažila se přitom nemrkat. Provalená lež by mohla mít nepěkné následky.