19.kapitola - Diplomacie

vloženo: 07.11.2010   
počet zobrazení:   

   Renji mě doprovodil až na ubytovnu. Zabořila jsem hlavu do polštáře. „Proč jsi to udělal?“
   „Protože bez alibi by tě nepustili,“ vysvětlil a zahleděl se z okna. „Je to mizerná situace. Zatracený ryokové!“
   Chtěla jsem odseknout, že to má na svědomí někdo jiný, ale včas jsem se zarazila. Mohlo by při tom vyjít na světlo spoustu pečlivě střežených tajemství a první z nich by bylo, že vím o těch ryocích víc, než by bylo zdrávo. Proto jsem se raději kousla do jazyka a mlčela.
   „Myslíš si, že nám to kapitáni zbaští?“
   „Budeš se muset hodně snažit,“ odtušil červenovlasý.
   „Jako by toho už tak nebylo dost, teď si ještě budu muset hrát na tvou přítelkyni.“
   „Jestli ti to dělá takový problém… v té cele je pořád ještě místo,“ dodal zlomyslně.
   „Abaraii!“ vykřikla jsem hněvivě a zaťala ruku v pěst. Kupodivu mě to uklidnilo. „Co myslíš, že se teď bude dít?“ řekla jsem už klidněji.
   „Musíme najít ryoky. Budou obzvláště nebezpeční, jestli začali tak náhle napadat Shinigami na hlídce.“
   Ty troubo! Vždyť to udělal Gin! Chtělo se mi křičet, ale neudělala jsem to, nadělalo by to opravdu velké škody. To už ale Abarai pokračoval. „Dneska tu u tebe přespím, kdyby jim náhodou svědectví zástupce kapitána nestačilo.“ Pokývala jsem hlavou. Proti takovým argumentům se moc protestovat nedalo.

   „Vážně jsi ho tu nechala přespat?“ vyzvídala Characterless a já se na ni zamračila.
   „To je vážně to jediný, co tě momentálně zajímá?“ Pozvedla jsem obočí a nakrabatila čelo. Krátce jsem se podívala na tři lejstra před sebou. „Myslim, že máme trochu větší problém.“ Pokrčila rameny, jako by se jí to vůbec netýkalo.
   „To je ale stejně strašně nespravedlivý,“ ozvala se Perla. „Jak mohli něco takového udělat?“
   „Obvinili mě, že jsem jim v jedný budově rozmlátila okna. Jsou fakt pitomý. Kdybych na to použila tlakovku, zůstane tam průstřel, prostě díra, nerozpadne se to.“
   „Řikáš to, jako bys to už někdy zkoušela,“ uchechtla se Chari.
   „Jo, zkoušela, ale ne tady,“ odpověděla jsem klidně. „Našel mě tam Gin a nahlásil to. Svedli to na ryoky a já tu historku podpořila. No, jenže stařík Yama si pak vymyslel todle.“ Ukázala jsem na lejstra na stole a otřásla se. „Kdyby tak šlo zjistit pomocí těch formulářů, kde máme zbytek party,“ vydechla jsem.
   „To nebude možné. Ptala jsem se Toushira,“ špitla Perla omluvně.
   „Hm, tak ne, no.“ Zatvářila jsem se zklamaně, všechno mě to neskutečně štvalo. „Já jsem vás sem sezvala, abysme něco vymysleli, protože když jim nahlásíme všechny jutsu, nezůstane nám žádná obrana.“
   „Hm, co mám asi tak říkat já? Mi zdřevění ruka, než jim vypíšu jenom polovinu těch mých narutovských technik!“ zaškaredila se Characterless. „A to jako fakt nehodlam.“
   „Dobře, tak se dohodnem. Je dobrý nahlásit i techniky, který děláte, když jste rozrušený. Nemusel to být první útok, protože…“¨
   Náhle jsem se zarazila, to zjištění mnou projelo jako blesk z čistého nebe. „Ten slizkej parchant!“
   „Co je, Leo?“ vyděsila se Perla okamžitě a chytila mě za ruku, možná si myslela, že se budu chtít kácet. Jenže já zírala do podlahy a mlčela, úplně strnulá.
   „Tak dovíme se to konečně, nebo si to necháš na další kapitolu?“ Characterless do mě šťouchla, což mi přece jenom trochu probralo.
   „Eh, cože? Jo, aha… No, totiž… byla jsem u třetí s papírama, Ichimaru dlužil prachy. A v tý zprávě nebylo napsaný, proč potřebovali tolik peněz. A Kira mi řek, že je předávali Mayurimu, takže je tu teorie, že to mohlo být varování.“
   „Prosim tě, proč by se zabejvali zrovna tebou? Seš postradatelná jako každej,“ zaryla si tmavovláska, což zamrzelo, nicméně se nedalo říct, že bych od ní něco takového nečekala.
   „Je to jedna z teorií, takže vyloučit to nemůžem. Musí se počítat se všema variantama.“
   „No jo, tak co teda s těma jutsu?“
   Zamyslela jsem se. „No, já osobně si nechávám klony.“

   Dumaly jsme nad tím docela dlouho. Došlo i k několika ostrým potyčkám, ale pěsti jsme nechaly v klidu. Bylo obtížné určit, které techniky mají bohům smrti zůstat skryté a které jim můžeme ukázat.
   „Budeš jim muset nahlásit Ino, protože u toho máš svědka,“ řekla jsem a vzpomněla si přitom na Kiru.
   „No, ale Sakuru si snad nechat můžu, ne?“ zakňourala Characterless otráveně, až nás to rozesmálo.
   „A co si nechat Hinatu? Ani to nevypadá jako ninjovská technika,“ navrhla Perla.
   „Jo, bude to vypadat nenápadně. A taky můžeš zapřít všechny techniky, co ovládají holky, protože ti nedokážou, žes je udělala ty, když budeš v jejich blízkosti. To máš Itachiho katon, Temarino fuuton, uchihovský iluze…,“ začala jsem vypočítávat na prstech, ale má společnice mě zdviženou rukou zarazila.
   „Jasný, chápu. Ale Oiroke si chci nechat,“ pronesla vzdorně.
   „Tak to by mě zajímalo, koho bys tu asi tak chtěla svádět.“
   „Třeba někoho, od koho budu chtít obstarat informace…“
   „No tak to teda promiň, ale jedinej, ke komu se nedostaneš ve svý pravý podobě, je Mayuri, a jestli se ti ho povede svést, tak před tebou smeknu,“ uchechtla jsem se.
   Ještě chvíli se naše trojice dohadovala, než jsme odsouhlasily Charino sexu jutsu a zatajení přeměny – klasické i živelné. Všechny jsme cítily, že nám bude prospěšná, a já nechtěla přijít o svou jedinou možnost ochrany.
   „A přidám jim křídla,“ rozhodla jsem se po pečlivé úvaze, protože obrovská netopýří křídla měla tu nevýhodu, že jejich zjevení se doopravdy nedalo naplánovat.
   Perla měla bohužel ten problém, že většinu svých technik ukázala Hitsugayovi, a my už teď nemohly důvěřovat vůbec nikomu. Nechaly jsme si samozřejmě úniková jutsu – kawarimi a jemu podobné. Ze zištných důvodů jsem zkusila taky utajit vyrobení druhé zbraně (iluze), něco takovýho se hodí vždycky.
   Co se týkalo zjišťování lokací ostatních, nebyly jsme o moc moudřejší. Představa hAnko v přední linii mohla být klidně vyvrácena, třeba nejde o jedničku, ale o druhou divizi. Chari přiznala, že „zapracovala“ (jéje, to slovo je děsivý) na Minatě a já se pochlubila objevem T.a.r.a.n.e.e. Hnědovláska sloužící pod Hitsugayou Toushirem mlčela, neměla co předávat.

   Čert nikdy nespí, a v případě Characterless to platí hned dvojnásobně. „Tak jak to bude s tebou a Abaraiem?“ vypálila hned, jakmile jsem navrhla, že změníme téma.
   „Nijak,“ opáčila jsem. „Prostě jsme teď pár.“

   Dnešní první pracovní zastávka byla v budově šesté divize. Čekalo mě v ní překvapení. Vypadalo to jako… dortík, zákusek. Chvíli jsem na ten pokrm zírala s vytřeštěnýma očima, a když se za mnou nečekaně zjevil Kuchiki, nadskočila jsem. Vyzval mě, abych se k němu obrátila čelem, a pak mi stiskl ruku a gratuloval.
   „Já… no… neberte to nijak… moc vážně… Renji se mnou určitě dlouho nevydrží. Jsem… strašná stíhačka,“ blekotala jsem. Nenapadlo mě, co říct jiného. Bylo mi strašně trapně a rudla jsem až za ušima.

   Vydala jsem se rychle za Abaraiem. „V těch účtech desítky je dluh, dvojitej. Potřebovala bych to vyřídit.“
   „Dneska ne,“ odbyl mě červenovlasý. „Mám svých povinností dost a krom toho… copak ti kapitán neřekl, že dneska se nepracuje?“
   „No… ne, asi to nestih.“ Pokrčila jsem rameny, bůhví proč ho to rozesmálo.
   „Večer je porada. Řekl mi, že ti mám vyřídit, abys tam přišla. Přijde velitelka druhé divize se svým doprovodem.“
   To bylo divné. Proč neřekl zástupce? No, dyť je to vlastně jedno. „Budeš tam taky?“ Přikývl. „Dobře, tak teda Zarakiho vyřídíme zítra a Mayuriho pak někdy. Radši už půjdu, práci v nemocnici mi neodhlásili, jak asi víš.“
   Uchechtl se a sklouzl pohledem na pásek s destičkou se znakem divize, který jsem měla připevněný na pravém předloktí. „Aha, zapomněl jsem, že tady vlastně pracuješ načerno,“ zašklebil se a šel mi otevřít dveře.

   Začínala jsem mít pocit, že zdejší důstojníci tady ve Společenstvu duší museli až doteď držet celibát, protože jsem nedokázala pochopit, že ten „nevinný románek“ vzbudil tak velkou pozornost. Samozřejmě, že se na mě sesypaly sestřičky, sotva jsem prošla vchodem.
   „Ale no tak! Přece z toho nebudete dělat takovou vědu,“ zabručela jsem, když mě zahnaly otázkami vztahujícími se k domnělému „vztahu“ do kouta. „Poslyšte, paní zástupkyně, nemyslíte vy takhle náhodou na kapitána Izuru?“ mrkla jsem na Isane, protože mi neuniklo, jak se tvářila ten den, kdy jsem prohlásila, že jsem Kirovi přerazila nos. Uhnula pohledem, a aniž by se na mě podívala, přidělila mi práci. Hm, tak to jsem zřejmě trefila do černýho.

   Svých pět minut slávy jsem si musela užít s plnou parádou. Kam jsem se hnula, vždycky někdo poznamenal něco o mně a Renjim. Měla jsem sto chutí vlítnout za ním do kanceláře a vrazit mu pár výchovných za to, co tak neuváženě vypustil z pusy před celým soudním dvorem Společenstva, ale neudělala jsem to. Nemělo by to smysl. Spíš jsem začala přemýšlet o tom, co se odehraje večer a proč tam mám přijít já. V duchu jsem se děsila představy oslavy zásnub, ale vzhledem k tomu, co se teď kolem mě dělo, by mě to ani tolik nepřekvapilo.

   Dnes se mi nedařilo spojit s Perlou ani Chari. Seděla jsem na židli, třela rukama o sebe a pokoušela sama sebe uklidnit. Renji obcházel kolem stolu a něco si pro sebe mumlal. Velitelka druhé divize už měla dorazit každou chvíli, Byakuya jí šel naproti.
   „Takže ty vážně nevíš, co se tady má řešit?“
   Červenovlasý se na mě překvapeně podíval a pak si povzdychl. „Kapitán nám to určitě včas prozradí.“
   Trochu jsem o tom pochybovala. Abarai se tvářil dost nervózně a já se nechtěla střetnout se Soi Fong. A potom se otevřely dveře a do nich vstoupila…
   „T.a.r.a.n.e.e?“ vydechla jsem udiveně a sklouzla pohledem k její poněkud rebelské uniformě, která neměla vůbec nic společného s úborem likvidačního sboru.
   „Hai, kolegyně,“ zazubila se oslovená a znalecky omrkla stůl. „Takže… kde sedíme?“
   Renji se vzpamatoval rychle a nabídl jí místo. O chvíli později dorazil Kuchiki a velitelka druhé divize, byli zabráni v družném rozhovoru.

   Ukázalo se, že můj nadřízený mi dal volno proto, aby mě večer nebolela ruka, protože se ze mě stala vrchní zapisovatelka tajné schůze.
   „Musí se začít něco dělat! Ty zprávy o ryocích nejsou přece čerstvé. Kdyby nebylo těch Hollow, už dávno bychom je pochytali,“ prskla Soi Fong a poklepávala rukou o stůl.
   „Musím uznat, že mi nedochází smysl jejich počínání.“
   „To mně taky ne!“ ozvala se znenadání Tarush. „Kdyby jim šlo o něco velkýho, tak přece provedou únos a nebudou se snažit narafičit past. Ryoka přeci nepotřebuje alibi.“
   Kuchiki se na ni překvapeně podíval a nebyl sám. Soi Fong se uchechtla. „Zapomněla jsem vlastně říct, proč jsem přivedla tuhle dívku a ne svého zástupce. Je neobyčejně bystrá, má skoro zvířecí instinkty a umí rychle jednat! Pro Společenstvo je opravdu přínosem.“
   Kuchiki uznale pokýval hlavou, ale byl to jen trik, jak zakrýt ten obrovský šok. Já jsem trnula, oči mi přejížděly z jednoho na druhého a svírala jsem pěsti pod stolem. Renji mi stiskl paži, nebylo to ale milostné gesto, nýbrž varování. Je mi jasné, že se bál, abych neudělala něco nepředloženého.
   „Proč si myslíte, že v tom nejsou ryokové?“ obrátil se Byakuya k černovlasé Orofilce.
   Zavrtěla hlavou. „Když jsou tu cizí, neví určitě nic o tom, jak to tu chodí, leda by jim pomáhal někdo zvenčí.“
   Musela jsem zatnout zuby. Renji už mě pustil, protože by si nepochybně všiml, kdybych sebou znenadání cukla. Snad teď nechce prozradit Ganjuovu sestru a Uraharu? Toho jsem se ale doopravdy obávat nemusela. Rozvinuly se sice dvě debaty a obě byly podnětné, ale Tarush nic neprozradila, možná ten zlomový moment, kdy nám hAnko se sorafay kladly na srdce, že prozrazení jakékoli zápletky z anime ohrozí život nás všech, tomu napomohl. Třeba se díky tomu udělal holkám v hlavě blok, což jim zajišťovalo určitou ochranu a bylo to plus pro nás tři vědoucí.
   Kuchiki se Soi Fong (a Renji se k nim občas taky přidal) se dohadovali, jestli jsou tedy ryokové navedení, anebo (a to by byl daleko větší problém) to zosnoval někdo uvnitř Společenstva. Kuchiki to zásadně odmítal, Renji naopak zastával názor neutrálního skepticismu (což znamenalo, že obojí je přitažené za vlasy). Napadlo mě trochu tu trojici pošťouchnout, ale to by se taky mohlo obrátit proti mně. Místo toho jsem radši zapisovala každou hypotézu, kterou někdo z nich ostatním vysvětloval. Nebyla jsem si jistá, jestli by tu diplomacie byla něco platná. Pokradmu jsem pozorovala T.a.r.a.n.e.e. Zjevení Mikami nepomohlo, stále si na mě nepamatuje. Hudba také nebyla vodítkem, její ohnivá jutsu a kočičí reflexy mi nepomůžou ten oříšek rozlousknout. Znovu jsem se na ni zkoumavě zadívala. Zřejmě mi zbývá jediné… Musím někde sehnat živýho hada.