17.kapitola - Informace k nezaplacení

vloženo: 04.09.2010   
počet zobrazení:   

   „Blé, růžovej.“ Znechuceně jsem se šklebila. Na pokoji jsem měla společnost. Zvědavou Characterless, která okamžitě po sdělení té noviny propadla záchvatu smíchu, a ohromenou Perlu.
   „Můžu si ho podržet?“ Obrátila jsem oči v sloup a přikývla. „Takže to bychom mohly…“
   „Ne, nemohly! To bylo hned to první, co mi Byakuya omlátil o hlavu. Zprávy budou sledovat, ten motýl je jen pro mezidivizní sdělení.“
   „Ale to je hrozně nefér!“ vyhrkla hnědovláska hněvivě. „Proč tě takhle omezujou?“
   „Protože jsou to všichni podezíravý magoři,“ mávla jsem unaveně rukou.
   „Jo a největší úchylák je Kenpachi!“ ozvala se Characterless a rozvalila se na pohovce. „Ale Kuchikiho by měl někdo srovnat.“
   „Kdyby to šlo, vypustila bych na něj petushkgu, ta už by ho postavila do latě.“ Ďábelsky jsem se zasmála a trochu mi to zlepšilo náladu.
   „A jak teda zjistíme, kde je zbytek?“ položila tmavovláska otázku do pléna.
   Vytáhla jsem z kapsy mapku. „No, tak díky tý administrativě nějaký vodítka máme. Malý, ale zatím stačí.“ Začaly zkoumat značky. „A víte vy něco bližšího?“
   Chari zavrtěla hlavou. „Zaraki teď pořád dává cvičáky. Utrhnout se můžu až večer, a to už zase neni vidět.“
   „A mě po setmění už nikam nepouští,“ přidala se Perla.
   „Hehe, tak to už to tu máš skoro jako doma.“ Nedokázala jsem potlačit uchechtnutí.
   Zlostně se na mě podívala. „Nejsem malá!“
   „Já to vím, ale lidi ve tvém okolí ne,“ zaryla jsem si znovu a ušklíbla se. „Takže nápady žádné?“ Hnědovlásce se třásla pod stolem ruka, nechtěně s ní ťukala o spodní desku. „Heleď, netrucuj a ven s tím. Akorát se zdržujeme.“
   „Řeknu ti to, až uznáš, že nejsem dítě,“ zatvrdila se.
   „Řekneš mi to hned, nebo tě zlochtám tak, až se z toho počůráš!“ pohrozila jsem jí a tmavovlasá bojovnice se toho hned chytila.
   „Jestli se na ní vrhneš, vlezu si k oknu a začnu křičet: Pomóc, yuri!“
   „Hej! Nepodrývej mi autoritu, Chari!“
   Zatímco jsem se rozmýšlela, po které z těch dvou mám skočit dřív, povalit ji na zem a začít lechtat, Perla se rozškytala, protože neudržela smích na uzdě.
   „A je z toho komedie!“ konstatovala Characterless a ušklíbla se.
   „Vi… viděla jsem Parryho!“ vypravila ze sebe drobná dívenka ztěžka a ohlížela se po hrnku s vodou. „Běžela jsem za ním a chytila ho za rukáv, protože mě nevnímal. Jenže se rozplynul.“
   Kývla jsem. Tenhle kluk měl schopnost se naklonovat naprosto dokonale, nikdo by nepoznal rozdíl. „Že by měli s Kubbym stejnej flek?“ nadhodila jsem a hned se tomu zasmála. „Zapíšu to jako možnost. Nemáte ještě někdo něco?“
   Vrtěly svorně hlavou, mě už taky nic dalšího nenapadalo. Však my to časem zjistíme.

   Seděly jsme v mé „ložnici“ a povídaly si až do večera. „Co jsi řekla Toushirovi, že mi nabídl upřímnou omluvu?“ vykřikla hnědovláska.
   „Já? Nic. Nebo si myslíš, že Hitsugaya není dostatečně inteligentní?“ Zastyděla se, jistěže si nic takového nemyslela. „A už jste vy dvě přemýšlely nad tím, jak dát do pořádku ty, o kterých zatím víme?“
   „No… já je ještě tolik neznám,“ vymlouvala se Perla a Chari se k ní přidala.
   „Nápodobně,“ opáčila a podívala se jinam.
   „Vy jste mi teda platný, jak mrtvýmu zimník,“ povzdychla jsem si. „Tak já zítra zkusím z těch papírů zjistit víc. Divize se budou čertit, až si budu hrát na výběrčího.“

   Ráno klasická obíhačka po nemocnici, při níž se zjistilo, že Renji si podepsal revers, protože už se mu končetina konečně začínala hojit. Po dalším tréninku s Perlou jsem byla vyčerpaná a už se mi nic dělat nechtělo, jenže Kuchiki Byakuya neschopenky neuznával.
   Přišla jsem ke kanceláři a viděla v ní sedět Abaraie. „Tak už zdravý?“ ušklíbla jsem se. Neodpověděl, místo toho po mně mrštil polštářkem.
   „Běž do těch dveří na konci chodby. Přenesl jsem ti tam papíry.“
   Zjištění první – určitě to proházel a budu to muset zase třídit. A druhé… „Takže on mě teď Byakuya nevyhodí, když ses zotavil?“
   „Taichou je s tvou prací náramně spokojený,“ prohlásil se smíchem.
   „Aha a já myslela, že to teďka budeš dělat ty.“ Zatvářil se nanejvýš podezřele. „Aha, takže Kuchiki neni spokojenej, jen neuvěřitelně línej. Kdy byste se do těch papírů pustili, kdybych tu nebyla?“
   „Až by došly peníze,“ odtušil Renji a uhnul pohledem. Věděla jsem, že nemá cenu si stěžovat, tak jsem poděkovala a šla si po své práci.

   Nová kancelář byla sice o dost menší, zato byla opatřena nádhernou zlatou plaketou, na níž stálo: Leonyda Styron – divizní administrativa. Otevřela jsem dveře a ten úsměv na tváři mi rychle zmrzl. Bylo sice od Abaraie hezké, že na hromádkách nechal cedule s číslem divize, ale naskládal je ke skříni tak těsně, že jsem do ní vůbec nemohla. Vzdychla jsem si a přisunula ke dveřím židli, jistota je jistota. Připravila jsem si pečeť. „Henge!“ Vytvořila jsem si čtyři pomocníky, rozdělila úkoly a začala přerovnávat první hromadu.

   Rozhovor s Minatou

   V tmavovlásce se přece jen trochu hnulo svědomí. Rozhodla se zavést hovor s dalším „zarytým zarakovcem“, jak přezdívala důstojníkům z jedenácté.
   „Nezajdem na oběd?“ nadhodila a druhá tmavovlasá dívčina neochotně kývla. „Mě to tak napadlo, když jsme teď… kolegyně.“
   „Je to dobrý nápad,“ usmála se na ni Minata a vykročila k důstojnické kantýně.
   Characterless věděla, že jestli chce uspět, bude muset spolknout aspoň trochu své hrdosti. „Se zbraněmi ti to vážně jde. Kde ses to naučila?“
   Druhá dívka se na okamžik zamyslela. „Já vlastně ani nevím. Možná je to dar.“
   „Hm, jasně. A co rodina? Otec, matka, sourozenci?“
   „Nevzpomínám si,“ posmutněla mladá žena a uhnula pohledem. „A tvá rodina?“
   Říct pravdu, nebo to zapřít? Co bude lepší? „No… já se s tím jako lidem moc nesvěřuju, ale taky už nikoho nemám.“
   Druhá dívka k ní vzhlédla. „Zdá se, že toho máme dost společného. Občas mi některý z důstojníků připomene, že jsem se narodila v nějaké vzdálenější zemi, ale nedokáže mi říct víc.“
   Tmavovlasá zavětřila, ale pak musela zklamaně konstatovat, že: Ne, tak v palici se jí nerozsvítilo. Natáhla k ní ruku. „Když budeš chtít, můžem spolu někdy trénovat. Potřebovala bych s tím pohnout, Zaraki se na mě poslední dobou zrovna dvakrát přívětivě netváří.“
   To nebyla tak docela pravda. Kenpachimu se vyhýbala, jak jen mohla, měnit podobu, to jí šlo dobře. Minata se na ni krátce podívala a pak přikývla.
   „Hele, ty asi nejsi moc zvyklá na lidskej kontakt.“

   Zavalena papíry

   Šílený, jak se ta lejstra kupí a není v nich nic, co by člověk potřeboval. Začalo se totiž zelenýma, kterých bylo zřejmě nejvíc. A šlo by to jako na drátkách, kdyby se neozvalo za dveřmi rachocení.
   „Rimmer! Rimmer!“
   Klony okamžitě pochopily a zkoušely se nasoukat pod jeden stůl, protože skříň byla pořád ještě zabarikádovaná.
   „Schovaný?“ ujišťovala jsem se šeptem a šla odsunout židli do rohu. „Copak se děje?“ Vykoukla jsem na chodbu. Žádná odpověď. „Mám tomu rozumět tak, žes mě přišel zkontrolovat, jestli makam?“
   Abarai kývl. „Co je to za zvuky?“
   „Myslíš to šramocení?“ nadhodila jsem, protože jsem už taky zaznamenala hluk, zřejmě se pod ten stůl čtyři další Leonydy namačkat nezvládly. „To budou určitě myši. V takových místnostech bejvaj. Zítra si tam vygruntuju.“
   Abarai nakrčil nos. „Nebojíš se hlodavců?“
   „Jestli se nějaká myš objeví, v klidu ji zašlápnu.“ Zářivě jsem se na něho usmála, zavřela a zase dveře zabednila. „A každej slušnej člověk klepe, než někam vleze!“ Dala jsem mu ještě radu na rozloučenou.

   Vrátily jsme se k papírování. Na výkazech o stravování v šesté divizi nebylo nic zajímavého ani zvláštního. „Teda, v životě by mě nenapadlo, že lidská duše toho může tolik sežrat a vypít. Dyť to je úplně normální obžerství!“
   Nedalo se tomu nesmát. Když jsem ale o další čtyři hodiny později končila spolupráci a opatrně rozpouštěla poslední klon, musela jsem si přiznat, že chlapi z jedenácté divize jsou ještě nenažranější.

   Budova desáté divize

   Drobná hnědovláska seděla na prahu domu a dívala se na oblohu. „Mohu?“ ozvalo se za ní. Ohlédla se a přikývla.
   „Je to nádhera,“ prohlásila zasněně. „I když vím, že ten soumrak není skutečný.“
   „Chápu, že pro vás je to nezvyk,“ odtušil Hitsugaya a přisedl si. „Nebyl jsem mockrát v lidském světě. Mám rád svůj klid a tam u vás vládne nepředstavitelný chaos.“
   Pousmála se, svým způsobem měl pravdu. „Ale i tak je svět lidí nádherný,“ prohlásila a snažila se na něho nedívat. Všiml si toho.
   „Díval jsem se z okna, když jste trénovala, Perlo. Zlobíte se na mě?“
   Zaskočil ji tak, že sebou trhla. „Ne, já se nezlobím!“ ohradila se. „To byla jen… přemíra energie. Jsem… neposedný tvor.“
   Tomu přirovnání se zasmál. Pak se zvedl. „Vlastně jsem vám přišel říci, že je čas večeře, důstojníku.“ Přikývla a následovala ho do domu.

   Informace k nezaplacení

   Brát to podle barev se nakonec ukázalo jako nepraktické. Když se konečně podařilo setřídit divizní dokumenty podle kategorií, bylo ze třinácti hromádek třicet. Musela jsem si jít vyžádat náhradní cedule, abych si to všechno poznačila a zase to nesmíchala dohromady.

   Rozmýšlela jsem se (a proběhla také regulérní porada dívek v lichém počtu), jak si tedy tu archivaci co nejvíce zjednodušit. Zjistila jsem, (nebo mi spíš bylo řečeno) že vůdci divizí dostali také růžového motýla, aby se mohli „spojit s kanceláří“. Zatím mi žádný nepřišel, tak to vlastně byla bezpředmětná informace.
   Nakonec jsem si vzala k ruce modré štítky šesté divize, jejich peněžní tok. Dvě dívky zkoumaly ztrátovost, další dvě se přebíraly provozními žlutými výdaji a jedna měla na starosti mimořádná hlášení (ta byla samozřejmě ojedinělá).
   Na divizním cash flow nebylo nic znepokojivého. Platy vojenské jednotky, pokuty za neposlušnost, co šly do kapsy staříku Yamovi, mimořádné náklady na vybavení, zbraně nebo výzkum, výdaje za nemocniční pobyt (když šlo o opravdu vážné zranění) a samozřejmě mezidivizní dluhy.

   Vlastně bych měla být na Byakuyu pyšná. Všechny závazky má zdá se vyřízené, to je dobré znamení. Jedna hromádka zpracovaná, židle u dveří se nepohnula a nikdo nezaklepal. Bezva, tak to jdu rovnou na pohledávky, aspoň zjistíme, jestli někdo z kapitánů nedluží jemu.
   Tady to bylo horší, vyřizovat to budu muset se třemi kapitány. A pak se mi v ruce objevila zpráva, která mě donutila vytřeštit oči. Gin si půjčoval od Byakuy nemalý obnos na mimořádné výdaje, ale nebylo upřesněno, na co je potřeboval. Pohladila jsem růžového motýla, který poslušně seděl na stole, po křídlech.
   „Zpráva pro kapitána Ichimara. Žádám osobní konzultaci. Přijdu do půlhodiny.“ Vypustila jsem motýla a v té chvíli mi do pokoje vlétl jiný. Byl od Ukitakeho, také se chtěl sejít. Odpověděla jsem obratem, že to bude možné až zítra, a začala sbírat potřebné papíry. Hned jsem si tu důležitou informaci poznamenala. Mohlo to znamenat nebezpečí, pokud se mé podezření potvrdí.
   Nakonec jsem rozpustila i poslední klon a v té chvíli jsem posmutněla, jak do mě proudily informace, které jsem znát nechtěla. Byl to jeden z těch klonů, co měl na starosti úmrtí. Jmen nebylo málo, šestá divize měla skutečně velké ztráty, hlavně v době krátce předtím, než jsme se sem dostali my. Ještě jsem trochu slzela, když jsem se dvěma lejstry v ruce spěchala (ale ne zas tolik) do budovy, kterou obývali důstojníci ze třetí. Jelikož mě nezastihla zamítavá odpověď, byla schůzka zřejmě potvrzena. Brr, Gin. Jen jsem na něj pomyslela a už mi naskakovala husí kůže. Ale… možná zjistím víc.

   Ve dveřích mě přivítal Kira. „Mám to s vámi vyřídit já, slečno.“
   Přikývla jsem. „Neposadíme se?“
   Souhlasil a nabídl mi čaj. Rozložila jsem na stůl papíry. „Než začneme, chtěla bych se zeptat… jak stará je tahle smlouva? Chci tím říct… bude už zpráva o ní zarchivovaná?“
   Vyluštil datum a pokýval hlavou. „Jo, čtete dobře. Jsou to nějaké tři roky zpátky.“ Kira se zatvářil rozpačitě.
   „Tři roky? Proč jste to za tu dobu nevyřídili?“
   „No… kapitán Kuchiki nám nic nevzkázal,“ přiznal blonďák neochotně. „A já bych to docela rád ještě pozdržel.“
   Držte mě, nebo tady omdlím! Chtělo se mi křičet. „A to zas ne! Chci v tom mít pořádek.“
   „Dobrá tedy. O co konkrétně jde?“
   Ukázala jsem mu položku. „Je to tahle položka. Nejde jen o to, že ta částka ještě není zaplacená, ale není ani specifikováno, na co se použila.“
   Izuru donesl mince v pytlíku a se znepokojením pozoroval, jak je přepočítávám. „Klídek. Nejsou to první peníze, co mi prošly rukama.“ Sice se pořád tvářil nasupeně, ale začal se prohrabávat archivem, zatímco jsem počítala.
   „Jo, tady to mám. Tak tyhle peníze jsme pak posílali do dvanáctky.“
   „Proč si je Mayuri nevyžádal rovnou?“
   Izuru pokrčil rameny. „To nevím. Do vztahů vyšších důstojníků se zásadně nepletu.“
   Kývla jsem, stačilo mi to. Teď už bylo jasné, že Ginovy destruktivní plány už jsou v plném proudu.