16.kapitola - Já na několikátou

vloženo: 09.08.2010   
počet zobrazení:   

   Konečně se hnědovlasá uklidnila. Nenapadlo by mě, že to v sobě potlačovala tak dlouho. Kolik let zášti a zloby v sobě asi měla?
   „Heleď, jak je možný, že dokážeš zadržet ten vztek na takhle dlouhou dobu?“ vyhrkla jsem a vůbec to neznělo jako pochvala. Pokrčila rameny, možná to ani sama nevěděla. Podívala jsem se k východu z toho prostorného sídla, nacházel se tam ukazatel času.
   „Budu muset běžet, nebo mě Kuchiki roztrhne na několikrát.“
   „Je na tebe zlej?“ chichotala se.
   „To ani ne. Jen moc zásadovej,“ upřesnila jsem. „A Renji si zase dneska hrál na lva v kleci, takže se mu to asi hned tak nezahojí. Šoupla bych ho do cely, aby trochu vychlad,“ dodala jsem zlomyslně a Perla se rozesmála naplno, načež mi navrhla, že mě vyprovodí.
   Cestou ven jsem se ještě jednou ohlédla. Kámen stále modře zářil a bude určitě chvíli trvat, než zas zhasne. Procházely jsme kolem hloučku bojovníků z desáté divize, kteří si stále ještě špitali. Zaslechla jsem jen pár slov: „Tahle… je možná silnější… než náš kapitán.“ Asi tak by ta věta zněla, kdyby ji někdo poslepoval.
   Prošly jsme rychle hlavní chodbou, ale u východu nás zadržel Hitsugaya. Jemně Perle stiskl rameno a požádal ji, aby ho následovala do jeho kanceláře. Váhala jsem, jestli se přeci jen nemám zdržet, ale ten pohled v jejích očích jasně říkal: Já to zvládnu!
   „Už musím jít. Očekávají mě jinde. Bylo mi ctí, kapitáne.“ Rychle jsem se rozloučila a vyrazila pryč. Beran Byakuya už určitě zuří. Bože, jak já nemusím lidi, co nesnáší nedochvilnost!

   Perla se opatrně posadila na nabízenou židli. V duchu si promýšlela, co odpoví, až se jí zeptá, co to prováděla s tím kamenem. Nic takového se však nestalo. Místo toho k ní bělovlasý kapitán natáhl ruku.
   „Chci se omluvit za své předešlé chování. Odteď už se nebudu plést do věcí, které se mě netýkají.“
   Na chvilku se zarazila, něco takového nečekala. Pak přeci jen váhavě stiskla jeho ruku a donutila se usmát. Toushirou se jí zadíval zpříma do očí, ztratila se v nich.

   V dočasné kanceláři

   V budově šestky, alespoň v horních poschodích, nikdo nebyl. Že by se Kuchiki naštval tak, že si prostě šel někam ulevit? To je pitomost! Není to Kakuzu, aby chtěl třískat s věcma, když je naštvanej. Pádnej argument, to se musí uznat. Vyloudilo to na mé tváři úsměv. Ten ale okamžitě zmrzl, když jsem otevřela dveře od svého „kanclu“. „Kdo co dělal s těma hromádkama?“
   Pohled mi sklouzl k otevřenému oknu, ale to by se venku musela strhnout vichřice, aby dokázala v místnosti způsobit takovou spoušť. Ne, spíš to vypadalo, jak by tu někdo hledal informace.
   Povzdychla jsem si a s těžkým srdcem se snažila hromádky srovnat. Pak mě ale na jedné z nich něco upoutalo. „Zelenej štítek mezi červenejma?“ Prozkoumala jsem ji pořádně. Všechno bylo smíchané dohromady. „Kuchiki!“

   Značně napružená jsem se hned pustila do otravného třídění. Kdyby tohle někdo provedl takové Tsunade, už by zaručeně letěl z okna. A přiznávám bez okolků, že jsem k tomu měla rovnou sto chutí.
   Když bylo konečně všechno hotovo, vytáhla jsem si svou pomuchlanou mapku a zakreslila do ní další značku. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Podle všeho pro nás teď největší hrozbu představovala Alea, když se dala dohromady s Aizenem. Dva mistři iluzí, to rozhodně nedělalo dobrotu. U Minaty bude složité probudit ztracené vzpomínky a pořád mi v hlavě vrtala naše ovečka hAnko. Byla to sice jen teorie, ale… co když se držela staříka Yamy i po tom večírku na rozloučenou? Nebylo by to zas až tak bláznivé.

   Z rozjímání mě vyrušil zvuk naznačující údiv. Vůbec jsem si nevšimla, že by dveře někdo otvíral. Chvíli jsme na sebe beze slova zírali.
   „Co vy tady, kapitáne Shunsui?“
   „Přišel jsem s výkazy pro Byakuyu a řekl jsem si, že se podívám, zda už se jeho zástupce vzpamatoval z toho pádu.“
   „Nevzpamatoval,“ zabručela jsem otráveně. „Nechce se mu to hojit. Je neurotik a pořád tu nohu namáhá. Ale madam Unohana si zřejmě myslí, že je dospělý, tak mu tu hnátu ještě nezajistila.“
   Té poslední poznámce se od srdce zasmál. „No, jak vidím, život je plný překvapení. Sebral jsem Nanao-chan papíry a natrefím tu na vás, slečno. Přešla jste k šesté divizi?“
   „Ale ne. Nějak se dostalo ven, že mám vystudovanou účtařinu a Kuchiki se toho zřejmě chytil.“ Jo, taky se mohlo stát, že jsem tuhle pro mě nepodstatnou informaci na sebe jednoduše práskla. „Ale snažně vás prosím, nechte si to pro sebe.“
   „Jen se nebojte, děvče. Komu já bych to mohl vykládat?“
   Přikývla jsem a znovu mi blesklo hlavou, co ten podivín řekl před chvílí. „Říkal jste výkazy pro Byakuyu? Jak tomu mám rozumět?“
   Kyouraku si posunul klobouk, aby lépe viděl. „Copak vy nevíte, jak se ve Společenstvu duší předávají zprávy?“
   „Popravdě, ani moc ne,“ přiznala jsem. „Co kdybyste mi to trochu osvětlil?“ Zatvářil se podezřívavě. „No ták! Copak vypadám jako padouch? Pokud mi to neřeknete vy, zjistím si to od kapitána, až se vrátí,“ prohlásila jsem bezelstně a čekala, co chlapík v růžovém udělá.
   „Nuže, dobrá, tím bych neměl nic zkazit. Opravdu závažné zprávy nám přinášejí černí motýli. Jde například o hlášení pro vaši divizi nebo svolání nějaké mimořádné schůze.“ Přikývla jsem, o tomhle jsme věděla už z anime. „A pak jsou tu méně důležitá hlášení. Výkazy o stravování, zprávy o vojenské pomoci mezi divizemi…“
   „Mezidivizní zprávy?“ Zaujalo mě to. Bylo by to řešení našich problémů.
   „Přesně tak,“ usmál se Shunsui.
   „Díky. Zase už to chápu o trochu víc.“

   Toushirou nad papíry

   „Taichou, nepotřebujete už nic?“
   „Ne, Matsumoto. Zanes ta lejstra k šesté, jak jsem tě žádal.“
   Zrzka se zarazila. „Co v nich je?“
   „Je to to finanční vyrovnání za vojenskou pomoc, kterou jsme kapitánovi poskytli. Měli tenhle měsíc největší ztráty.“
   Žena pokývala hlavou. Nebylo žádným tajemstvím, že jednotka Kuchikiho Byakuy a Zaraki Kenpachiho mívá největší úbytky ve svých řadách.
   „Ano, zasáhli jsme včas a teď je na řadě splatit dluh,“ zamumlal si Hitsugaya pro sebe a přivřel oči. „Půjdeš hned, nebo čekáš na písemnou žádost, Matsumoto?“
   Rychle popadla štos lejster a vplula na chodbu. Vzdychl si. Možná je načase zpytovat svědomí a položit si otázku, proč si vlastně tuhle nemožnou ženskou vybral za svou zástupkyni.

   Zpátky na štábu

   „Dále!“ křikla jsem. Sotva jsem se jedný návštěvy zbavila, už mi sem leze další.
   „Vy?“
   „Matsumoto?“ Ten štětec mi málem vypadl z ruky.
   „Chci vysvětlení!“ zatvrdila se zrzavá.
   „Tak to do těch druhých dveří napravo,“ ukázala jsem jí směr a vrátila se k práci.
   „Proč mám jít tam?“ nechápala. Nebude ona nakonec přebarvená blondýna?
   „Aby vám to kapitán vysvětlil. Nebo si myslíte, že bych si dobrovolně vlezla za stůl pana Abaraie a zaobírala se touhle haldou papírů, co se musí setřídit, dát tam značku a založit?“ odpověděla jsem jízlivě a madam se urazila.
   „Kapitán Hitsugaya se nechává poroučet!“ prskla, praštila štosem o zem a odkráčela.
   „Aha, tak paní se nelíbilo, že jsem si z ní utahovala. Tak to jo,“ uchechtla jsem se pro sebe a přemýšlela, co s tou novou hromadou dělat.

   Jako nejrozumnější řešení se nakonec ukázalo vzít lejstra na ubytovnu a dotřídit je tam, stejně už jsem byla tak unavená, že bych se na nic dalšího nevzmohla. Ovšem to, že já jsem to považovala za excelentní nápad, neznamenalo, že to tak bude brát i můj novopečený kapitán.
   „To jsou tajné informace! Nemůžou cestovat všude možně po budovách Společenstva,“ usekávala jsem ledově, skoro stejně, jako když mi to tlumočil Kuchiki.
   Renji natahoval krk málem až k oknu, kde jsem stála. „A co to děláš teď?“ zajímal se. Už před chvílí jsem si totiž okno otevřela, natáhla ven ruku, každých pět minut se mi tělo nepřirozeně zatřáslo a z ruky vylétla téměř neviditelná koule.
   „Já? Vztekám se!“ odsekla jsem popuzeně. „Je to normální trouba! Napřed mi toho naloží tolik a pak se diví, že to jeden člověk nemůže zvládnout. A včera se v těch hromádkách musel hrabat. Byly úplně celý přeházený!“
   „Tohle se kapitánovi ani trochu nepodobá,“ mínil Renji a prohrábl si kštici rozcuchaných vlasů.
   „Seš si tím nějak moc jistej. Kdo vám třídil papíry naposledy?“ Pokrčil rameny. „Ty to nevíš?“ Další zavrtění hlavou. „Kdy to u vás někdo třídil naposledy?“
   „Je to možná tak půl roku. Vyřizovaly se jen naléhavé vojenské smlouvy.“
   „A… jak to mají ostatní divize?“ Začínala jsem větřit. Tu odpověď vlastně možná ani znát nechci.
   „Kdo se namanul. Byla to dobře placená práce, ale únavná,“ zamlouval to červenovlasý.
   „No to bych řekla!“ prskla jsem zlostně a vypustila další tlakovku. „Abaraii, ty a ten tvůj povedenej šéfíček mě chcete určitě připravit vo nervy.“

   Dorazila jsem k budově desáté divize, měl to být náš první trénink. Ve dveřích jsme se střetly s Matsumoto a porvaly se o kliku. „Copak takhle se jedná… s hostem?“ syčela jsem a vší silou ji odstrkovala, když mi chtěla zabouchnout před nosem. Nakonec jsem zablokovala dveře nohou a donutila ji ustoupit. „Jsem pozvaná, tak se snad nebudeme hádat.“ To zabralo. Viděla jsem, jak svěsila hlavu a odchází. Po tomhle výstupu jsem si fakticky oddychla.

   Perla už se na trénink těšila. „Včera jsem o tom chvíli přemýšlela. Musíme naše útoky nějak zkombinovat. Ale zase do nich nebudeme dávat moc síly, nebo si obě ublížíme.“ Přikývla, očí jí zářily a tváře hořely. Určitě jí to připadalo jako adrenalinový zážitek. „Tak hele, když vypouštím tu svojí tlakovku, tak než se rozletí, na okamžik blikne, není to ani minuta. V tu chvíli ten předmět uvidíš, protože proudy v něm se začnou třít. Tehdy můžeš zasáhnout, jo?“
   „Dobře. A nestane se ti nic?“
   „Ne, do tohohle se můžeš opřít. Ani se mě nedotkneš.“
   Nadšeně kývla. Natáhla jsem ruku k nebi a klekla si k tomu, abych měla lepší „rozstřel“. „Ukážu ti, jak to vypadá!“
   První pokus, ruka se napnula, něco málo znatelného stoupalo k obloze. Pak větrná koule zablikala a rozplynula se. „Kdyby to zasáhlo nepřítele, dostane chakrovou ránu.“
   „To je útok podobný tomu Hinatinu?“ vydechla dívenka.
   „Ne, to je spíš jako dobře mířená facka. Prostě to… tak nějak… pleskne,“ pokoušela jsem se vysvětlit tu šílenost taky někomu jinýmu.
   „Rozumím,“ řekla, kývla hlavou a sevřela v ruce pulsující lanko. „Můžeš!“

   To, co se ze začátku zdálo tak lehké, nakonec snadné vůbec nebylo. Poprvé jsem pálila moc rychle a Perla mě nestíhala. Pak už jsem se snažila mít střely pomalejší, ale intenzivnější, ale rozrušená hnědovláska pro změnu nešikovně mířila. Těch pár náhodných zásahů bylo úspěchem pro obě.

   „Já se zlepším!“ dušovala se a já jí to věřila.
   „Dobře, tak zkusíme něco jinýho. Budeš střílet na blízko. Zkusíš mě zasáhnout těmi svými provázky.“
   „Ale dyť ti ublížím!“ namítla okamžitě.
   „Pár škrábanců a modřin ještě nikoho nezabilo. Navíc, chtěla jsi trénovat,“ mrkla jsem na ni.
   „Hai,“ usmála se a připravila.
   Stály jsme kousek od sebe. Perla se do mě pokoušela trefit a já její malá „háďata“ odrážela florbalkou. Na kratší vzdálenost jí to šlo rozhodně lépe. Pár ran jsem od ní nakonec taky schytala.
   „V pohodě?“ vyhrkla, když jsem se po té poslední ráně hned nezvedla.
   „Jo, jo, dobrý. Jenom… musím popadnout dech,“ dostala jsem ze sebe a rozhodila rukama. „To ti říkám, dneska budu spát jak zabitá.“

   Nemělo cenu nějak se zkulturňovat před příchodem do druhé práce, stejně jen vlezu do kanceláře, a pak už z ní zase tak dvě hodiny nevylezu. Ano, myslet si to bylo pěkné, ovšem…
   Vzala jsem za kliku, šoupla dovnitř jednu nohu a ztuhla. Celá místnost byla pokrytá papíry. Zaostřila jsem, abych si prohlédla značky na velkých cedulích, které byly u štosů přiložené. „Jedna, dva, tři… tři… třináct?“ Omdlít a padnout do papírů, nebo se jít rovnou odstřelit?

   Řešení se našlo samo. Práskla jsem jedněmi dveřmi a o chvíli později i druhými. „Co to má znamenat?“
   Ano, přesně tak. Ruply mi nervy přímo před Kuchikim starším. Předtím jsem se tvářila jako Sakura, když vidí něco absolutně nechutnýho, a cukalo mi při tom obočí, ale teď jsem se pomalu měnila v rozzuřeného býka. A Byakuya snad ani nezaznamenal, že jsem mu vlítla do kanceláře.
   „Co ty hromady? Vy jste snad spadnul z višně!“
   „Měla bys lépe vážit slova,“ odtušil černovlasý, aniž se na mě podíval. Pak povytáhl obočí a ušklíbl se. „Shinigami jsou od toho, aby bojovali, ne trávili svůj čas v kanceláři.“
   To byla poslední kapka. Rychleji, než by to ode mě mohl čekat, jsem vyskočila, doběhla k němu a svými malými pěstičkami začala zuřivě bušit do jeho hrudníku. Čekala jsem, že mě odstrčí, možná dokonce vytáhne zbraň, nebo mi zmáčkne ruce a donutí mě přestat s tím nesmyslným běsněním, ale on nic takového neudělal. Místo toho mě pevně objal oběma rukama, beze slova vysvětlení, a přitiskl mě k sobě tak těsně, že jsem mohla slyšet tlukot jeho srdce.
   Křečovitě jsem se rozvzlykala. „Tohle nemůžete… taichou…“ Vztek mě pomalu opouštěl, místo toho se dostavovala úplná bezmoc. Musel být zatraceně dobrý psycholog, aby přišel na tak triviální uklidňující prostředek.
   Sevření povolilo. Ustoupila jsem od něho a rukou si otírala zvlhlé oči. Stál tam a mlčel, jako by ho ta situace ani trochu nerozrušila. „Nenávidím vás, kapitáne!“ vydral se mi z hrdla poslední slabý výkřik vzdoru a pak jsem rychle vyběhla pryč, potřebovala jsem být sama.

   V bezpečí své postele na ubytovně se mi to všechno rozleželo v hlavě. Bylo to až příliš hloupých náhod najednou. Přitom jsem chtěla jen jedno – najít své přátele, vrátit jim vzpomínky a dopravit je domů. Rodiče už o nás musí mít pořádný strach. Jenže zatím to dopadlo tak, že jsem denně ubitá povinnostmi, ráno uklízím v nemocnici, kontroluju složky a občas roznesu jídlo, někdy mě vyšlou dorazit Hollow, když mají raněné a ještě stále se tam bojuje. A odpoledne trénovat s Perlou, která chce být silnější, a pak hned za Kuchikim, dát dohromady jeho hromadu měsíců netříděné papíry. Byakuya… jen si na něj vzpomenu, začne mi běhat mráz po zádech a znovu se mě zmocňovat zlost. „Dobrá, Kuchiki, chceš válku, máš ji mít!“

   Další den jsem přišla do kanceláře v obvyklou dobu a bez reptání se pustila do práce. Za pomoci pěti vyvolaných klonů jsme začali hromadně třídit ten nepořádek, co jsem tam včera nechala. Dvě dvojice se staraly o zelené a červené štítky, další klon je kontroloval a já si od nich brala to hotové a házela tam místo razítka značku pro šestou divizi. Setřídit nejdříve papíry „šéfa“ bude nejjistější, aspoň nebude mít důvod lézt mi do kanceláře. Sebrala jsem na štábu jeden čistý papír a všechno podezřelé si ihned zapisovala, každou indicii, která mohla nám třem pomoct.

   Všechno šlo dobře, než se Kuchiki rozhodl, že mě vyruší uprostřed práce. Rozhodla jsem se pro okamžité rozpuštění klonů. Koneckonců, když se zas vrátí do jednoho těla, jejich zkušenosti přejdou na hlavního nositele. Ano, jenže to platilo o Narutovi, možná ještě o dalších bojovnících z Konohy, ale mě přepadla taková migréna, že jsem se musela chytit stolu, jak se se mnou všechno točilo.
   „Co je vám, Shinigami?“
   „Hrozně mě bolí hlava, kapitáne,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka a snažila se jít po hlase, protože před očima jsem měla jen bílou mlhu.
   „Dojdete sama do nemocnice?“ Zavrtěla jsem hlavou a stále ho hledala. Pak jsem ucítila jeho ruce na svých ramenou. „Posaďte se, Shinigami. Je to rozkaz.“ Nakonec mi s tím musel trochu pomoct. Dostala jsem další rozkaz – zákaz jakéhokoli pohybu, dokud pro mě někdo nepřijde.

   Když jsem se pak trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že mě někdo podpírá a někam táhne. „Kdo jste?“
   „To jsem já, slečno Leonydo,“ vyhrkla drobná dívčina.
   „Hinamori?“ ujišťovala jsem se, jestli mi sluch dobře slouží.
   „Jste hrozně zesláblá. Nezvládla byste dojít k nemocnici.“
   „A proč zrovna…“
   „Měla jsem právě volno a zpráva od kapitána Kuchikiho byla naléhavá,“ vysvětlila a pak dodala: „Občas se tohle stane i bohům smrti. Je to z přepracování.“
   „Přepracování… to sedí,“ vydechla jsem a pomalu začala zase rozeznávat předměty kolem sebe a hlavně krajinu. Jasně, že to byla lež. Věděla jsem, že to mám z toho rychlého rozpuštění těch pěti klonů. Kdybych měla po ruce Parryho, zeptám se ho, jak to zvládá. I když… je to jeho ultimátní schopnost, jeho metoda by možná nezabrala.

   Isane byla jednoznačně zděšená, nařídila okamžitý klid na lůžku a já ani moc neprotestovala. Moje zotavování trvalo asi dva dny. Za tu dobu jsem si stihla promyslet několik teorií, které vyzkouším hned, jak se dostanu do kanceláře.
   Fungovaly. Přišla jsem na to, že mezi odvoláváním jednotlivých klonů musí uběhnout určitý časový úsek, tedy hodina. Rozpouštět je po hodině, to se dalo chápat a hlava to stihla vstřebat. A pak tu bylo skrývání. Do skříně se vejdou dva lidi, při dobré vůli se pod stůl nasoukají tři. To se stávalo ze začátku, pak už jsem raději zkoušela dveře zabednit. Nesetkalo se to s velkým pochopením.
   „Proč ty dveře nejdou otevřít?“ tázal se Byakuya a lomcoval s klikou.
   „Naučili jste se sem chodit bez vyzvání. Před příchodem do místnosti se klepe, kapitáne!“
   Způsobem sobě vlastním mi to náležitě osladil.
   „Já dostanu motýla?“
   „Ano. Bude sloužit pro rychlé předávání zpráv divizím.“
   Zamrkala jsem. To mohlo znamenat…
   „Všechny jeho lety a poselství budou přísně kontrolovány,“ dodal a já zabručela. „Pomyslíš na zprávu, kterou chceš předat, a pak přejedeš motýlovi po křídle. Ten pak dopraví informaci, kam je potřeba.“
   „Takže něco jako duševní spojení?“ ujišťovala jsem se. Přikývl a rozevřel dlaň. „A… proč je ten motýl růžovej?“ Růžový motýl s azurovými pruhy na křídlech, to byla teda výhra.
   „Je to neposkvrněná duše,“ odtušil a myslel si, že je tím řečeno vše, jenže nebylo.
   „A nebývají tyhle duše náhodou bílé?“
   „Je potřeba, aby byla zpráva ihned zachycena. Jistě už jsi viděla pekelné motýly.“
   Nemělo cenu protestovat. Jo, růžová, to bude rozhodně hned vidět. Vzdychla jsem si. Beran zůstane beranem.