15.kapitola - Síla v pažích

vloženo: 09.08.2010   
počet zobrazení:   

   Asi nikoho moc nepřekvapí, že Characterless u mě zůstala přes noc. Nevypily jsme toho moc, jen nám oběma trochu svítily oči. Ten den už se mi nechtělo nic řešit, ale tmavovláska byla hotová studnice informací.
   „Jo a Minata je taky u jedenáctý.“
   „Tak to mě nepřekvapuje. A co na ní Zaraki?“
   „Ten? Je z ní hotovej. Co jí dá do ruky, to je schopná rozmlátit, a s tim dlouhým mečíkem to umí skvěle.“
   Chtěla jsem jí utěšit, ale moc to nepomáhalo. „No jo, dobře, tak holt nejsi dobrá. Ale i tak si tu s tebou budu ještě chvíli plácat játra,“ mávla jsem otráveně rukou a rezignovala. „A když už jsme u toho… chovej se přirozeně, jako normálně. Nepotřebujeme komplikace.“
   „Jasný, zůstat u Zarakiho. A jak jsi to vlastně zjistila ty?“
   Hm, fakt trefná otázka. „No jak asi? Nepila jsem ten sajrajt!“
   „Tak teďka si dovolim odporovat. To pití bylo dobrý.“
   Musela jsem se smát. Chari to zase zazdila.
   Ráno jsem do ní musela chvíli šťouchat, než se doopravdy probudila. „Vstávej, já už to tu musim sbalit,“ domlouvala jsem jí.
   „A kam jdeš?“ zamumlala a držela si peřinu u sebe.
   „Teď do práce a pak za Kuchikim. Udělal ze mě kancelářskou krysu.“
   „Fakt?“
   „Jo, ale nemůžu ho dráždit, je hrozně rychlej,“ zamlouvala jsem to a přistrkovala k ní boty. „Tak šup, já už musim vypadnout.“
   Měla jsem tušit, k čemu dojde. „Ty mě vyhazuješ?“ zakňourala ublíženě.
   „Ale né!“ zaúpěla jsem, pomalu zavrtěla hlavou a šla si pro zanpakutu. „Můžeš tu zůstat, ale klíče si beru s sebou.“
   Ta planá hrozba zafungovala. Tmavovláska se bleskurychle zvedla, po únavě už nebylo ani památky. Možná jsem za to mohla, když jsem jí včera povyprávěla, kdo mě poctil návštěvou.
   „Tak to ne, já tady nezůstanu! Co kdyby se ten prcek chtěl vrátit?“
   Uchechtla jsem se. Vlastně takový tvrzení nebylo úplně od věci. Už dávno jsem se v duchu rozhodla, že budu Perlu držet stranou.
   Vyšli jsme před budovu. „Poslyš, mám pro tebe úkol. Potřebuju, abys zapátrala v paměti a zkusila přijít na něco, co jste prožili s Minnie. Musíme jí vrátit paměť. Anebo mi zjisti, kde je někdo další. Já nad tim taky popřemejšlim. Hlavně dělej, jako že nic nevíš, a vyhýbej se Ichimarovi s Aizenem.“
   „Rozkaz, ty naše velitelko.“ Chari si poklepala na hlavu, přešlápla z nohy na nohu a vykročila k nádvoří zalitému sluncem. Vzdychla jsem si. Teď už jsme tři.

   Dům kapitána Hitsugayi

   Perla se do rána rozhodla jednat. Teď bude neústupná. Když jí ten trénink půjde dobře, vyrovná se Jemu. Doslova asi ne, ale jí to bude stačit. Musí mu dokázat, že s ní nemůže manipulovat.

   Toushirou se vrátil zamlklý, jeho oči však vyjadřovaly tichou radost. Matsumoto tím byla znepokojená, ale neodvážila se zeptat. S Perlou se střetl jen o pár minut později. Zdvořile ho pozdravila a s výrazem vzdoru vzala za kliku a vydala se ven.

   Abaraiův pokoj

   „Zatraceně! Já u tebe přece nebudu sedět dvacet čtyři hodin denně!“ Mohlo mi být jasný, že rozčilováním si nepomůžu. „Přece nejsi malý dítě, abys potřeboval stálej dozor! A ještě jednu věc… když budeš pořád přecházet po pokoji, ta noha se ti nezahojí! A já zas nejsem schopná tě přivázat k posteli!“ vyhrkla jsem v záchvatu náhlé upřímnosti.
   „To já bych byl,“ ušklíbl se potetovaný mladík.
   „To jsem jako přeslechla,“ zabručela jsem. „Ty si prostě tvrdohlavej mezek, Renji! Když říkám, že se dneska nemůžu zdržet, tak to prostě nejde.“
   „Jsi hrozně paličatá,“ oplatil mi úšklebek. „Přesně taková bývala Rukia.“
   Při posledním slovu se mu zadrhl hlas. Vlastně bych ho tak měla nechat a vyklouznout na chodbu, jenže to nešlo, když tak smutně hleděl do země. Přešla jsem k němu a opatrně ho objala zezadu.
   „Seš pěknej lump, abys věděl. To se dělá, nechat se utěšovat od holky?“
   Renji jen zavrčel: „Nikdo se tě neprosil o pomoc. Ničemu nerozumíš!“
   „A měla bych tomu rozumět?“ vydechla jsem a pustila ho.
   „Kuchiki Rukia je kapitánova sestra. Adoptoval ji, ještě když jsme studovali na Akademii. Porušila pravidla závažným způsobem, nechala si ukrást schopnosti. Rozhodli, že bude popravena.“
   Polkla jsem. Mluvil o tom s takovou záští. „A jsi si jistý, že to bylo úmyslné?“ Bacha, holka, pouštíš se na tenkej led.
   Zvedl ke mně hlavu, stála jsem teď před ním. „Bylo to zcela zjevné. Strašně dlouho se nám vyhýbala, schovávala se před svými přáteli. Schovávala se přede mnou!“
   Nehodlala jsem mu to vymlouvat, už teď věděl příliš. Přemýšlela jsem, jak z toho nějak šikovně vybruslit. „Hele, jestli chceš, můžem si o tom promluvit, až se vrátím, co ty na to?“
   Stiskl mi rameno. „Ty bys mohla přesvědčit kapitána, aby donutil Radu ustoupit,“ vyhrkl přiškrceným hlasem, tónem naznačujícím dlouho potlačované zoufalství.
   „Já? Uvažuj trochu! Jsem něco jako červ, kterýho může kdykoli zašlápnout!“ namítla jsem vztekle.
   Zpevnil stisk. „Nebudeme o tom mluvit. Chytíme ryoky a pak… pak si promluvím s kapitánem.“
   Kývla jsem. Čišelo z něj najednou takové nepřátelství, ale nebylo určené mně, ale Byakuyovi. Abarai ho nenáviděl za to, že chtěl obětovat sestru.

   Jsou záležitosti, do kterých by se člověk neměl míchat, a právě teď bylo nejmoudřejší vyklidit válečné pole. Otevřela jsem dveře, vyšla na chodbu, zase je za sebou zavřela a vzdychla si. A pak jsem zaslechla pištivý hlas.
   „Leí!“
   Všechno se to odehrálo v jednom okamžiku. Řítící se šmouha nabrala tvar dívčí postavy s rozcuchanými vlasy. Hromotluk za ní získal na velikosti. Jednou rukou jsem strhla zbraň ze zad, tou druhou jsem nahmátla a stiskla kliku. „Hlavu dolů!“ vykřikla jsem a rozmáchla se florbalkou. Vyděšená dívenka mě pevně objala a společně jsme pozadu vjely do Abaraiova pokoje. Renji vzhlédl, povytáhl obočí a uchechtl se.
   „Zbláznila ses?“
   „Já… já jsem si spletla pokoj!“ vykvikla Perla a nechtěla se pustit.
   „A proč ses někoho nezeptala?“ zabědovala jsem automaticky.
   „Nechtěla jsem ti kazit plány!“
   „Plány?“ vydechl červenovlasý a poposedl si na židli.
   „No bezva! Teď mi řekni, kterýmu z vás dvou mám zakroutit krkem dřív,“ zabručela jsem a před očima se mi začínaly dělat mžitky. „Tajný plány pro Kuchikiho. Neměls o tom vědět.“ Jen zabručel. Mohla jsem jen doufat, že mi uvěří. „A už toho mám dost! Jdeme ven!“
   Třímajíc v ruce zbraň jsem vyšla z pokoje, Perla hned za mnou. Už tam bylo pozdvižení. Zarakovec spadl totiž tak nešikovně, že si rozrazil hlavu.
   „Kdo ho praštil?“ zajímala se Isane a zkoumala bouli na jeho holé lebce.
   „Já,“ zabručela jsem neochotně.
   „Proč?“
   „Napadl mou kamarádku. Hele, nemůžu za to, že Kenpačáci nedodržujou pravidla. Když to naposledy zkoušel Kira, přerazila jsem mu nos.“
   Isane se zatvářila zmateně. „Podkapitán Izuru? Zástupce kapitána Ichimara?“
   „Jo, ten. Málem mi zabil kolegyni. Nechtěně, samozřejmě.“
   Vzpamatovala se z toho šoku rychle. „Právě přišlo hlášení. Nutně potřebují čtvrtou divizi asi dva kilometry odtud jižním směrem.“
   „A proč posíláte mě?“ vyhrkla jsem okamžitě.
   „Snaží se získat čas. Ještě bojují.“
   „Jasně,“ přikývla jsem. „Hele, netuším, proč jsi sem dneska přišla, ale řekneš mi to cestou.“

   Dostala jsem povinnou výbavu a mohlo se vyrazit. Hnědovláska se nenechala dvakrát pobízet a sotva jsme opustily budovu, hned se rozpovídala.
   „Jo, to máš pravdu. Toushirou je pěkně naštvanej,“ přikyvovala jsem za běhu. „Včera jsme si totiž koukali z vočí do vočí.“
   Chvíli trvalo, než to pobrala. „Koukala jsi na něj svrchu?“
   „Právě naopak,“ uchechtla jsem se. „Hele, to neřeš. Proč jsi nepočkala do odpoledne, nebo nezůstala před ubytovnou, co patří ke čtyřce?“
   „Tam jsem se byla podívat!“
   Odporovala mi srdnatě. Zatímco jsme utíkaly naznačeným směrem, vychrlila na mě všechno podstatné, ale i to tíživé.
   „A ty si myslíš, že já bych dokázala někoho trénovat?“ vydechla jsem překvapeně.
   „Říkej si, co chceš, ale já na tebe spoléhám,“ zašklebila se. No potěš! Tohle byla nefalšovaná podpásovka. Od koho to asi ta holka tak mohla pochytit? No, bude lepší se na to neptat. Mohla bych se taky dozvědět něco, co bych ani slyšet nechtěla.

   Dobíhaly jsme k cíli, prostranství se podobalo rovině, než jsme si všimly zákopu. „Vypadá to, že jsme tady. Jo a málem bych zapomněla… už jsme tři. Chari jsem totiž včera trochu zpacifikovala.“
   Viděla jsem, jak se Perle rozzářily oči, pak ale uhnula pohledem do strany a vykřikla: „Není támhle hAnko?“
   Ohlédla jsem se stejným směrem. Měla pravdu. Rychle jsme k ní vyrazily. Bylo jasné, co se stalo. Naše kapitánka plnila funkci obránce, její jednotka o kousek dál odrážela Holow a ona tu zůstala se zraněným.
   „Co mu je?“ vyhrkla jsem a klekla k němu.
   „Dostal to do nohy. Málem mu ji ukousl,“ zafuněla hostující Shinigami a shrnula si vlasy z čela.
   Vzala jsem do ruky mast. „Naše podkapitánka říká, že to má neutralizující účinky. Pomůže mu to vydržet, než ho dopravíme k nám.“
   Neodvážila jsem se na ni podívat, beztak mě ani pořádně nevnímala. Muselo se jednat rychle, už na první pohled ta rána vypadala ošklivě.
   Opatrně jsem zvedla raněného bojovníka, chtěla jsem ho vzít do náruče. hAnko mi pomáhala, zdála se být dost nervózní. A potom se nad našimi hlavami ozval řev a my cítili, jak se nám vrací síla a všechny smysly se zbystřují.
   „Hollow… obrovskej!“
   Vynořil se odnikud, vypadalo to zle, dokud…
   „Perlo, ne!“
   Hnědovlásce čouhaly z kalhot jasně zářící provázky. Rychle vyskočila na nejbližší neforemný balvan a pevně dva z nich sevřela v rukách. Kroutily se jí v nich jako neuvěřitelně dlouhá chapadla. Práskla s nimi a zasáhla obludě oči. Vzápětí se dívence rozježily vlasy, jak v jednom okamžiku nabila lanka duševní silou. Věděly jsme, co to znamená…

   Konečně jsme se odvážily zas otevřít oči a zvednout hlavu. Raněný nám mezitím omdlel a nebezpečí bylo zažehnáno.
   „Půjdeme,“ vydechla jsem tónem, který naznačoval, že si nepřeju, aby mi kdokoli odporoval. hAnko nás nechala jít. Uviděla signál a rozběhla se za svou jednotkou.

   Vzala jsem nakonec toho chlapa na záda, Perla mi ho pomohla podpírat. „Víš, jak vypadáš? Jako kombinace doktora Octopuse ze Spidermana a někoho, kdo zrovna strčil obě ruce do zásuvky,“ rýpla jsem si a upřela na ni zkoumavý pohled. „Ale teď vážně. Mohlo to dopadnout úplně jinak! Co tě to vůbec napadlo? A mně rovnou před nosem!“
   „A proč si myslíš, že bych to nezvládla?“ odpověděla vzdorovitě.
   „Asi proto, že nejsi trénovaná!“ opáčila jsem vztekle. „Bereš to na lehkou váhu. Kdyby ti bývala sklouzla noha…“ Kdyby… kdybys nechtěla tolik zachránit toho raněného, možná bys tu obludu odrazila. Ale taky se mohlo stát, že by vás zastihl nepřipravený, nebo mohl napadnout hAnko… Sakra, máš štěstí, že tam ta holka byla!
   „Prostě mám za tebe zodpovědnost,“ ukončila jsem hovor.
   „O to se tě přece nikdo neprosil!“ namítla vztekle.
   „Tak to jsem zvědavá, jak to budeš vysvětlovat vašim, až tě přivezu v krabici po kousíčkách,“ opáčila jsem chladně a něco si pro sebe zavrčela. Pak moje nervy přece jenom trochu povolily. „Až skončím, přijdu do Hitsugayova domu. Nejsem trenér, ale něco dohromady snad ještě dám.“
   „Bezva, tohle beru,“ uchechtla se.
   Páni, musím ji dostat domů co nejrychleji, nebo nám tu ještě zvlčí, pomyslela jsem si zděšeně. Třeba se mi to jenom zdálo, ale byly chvíle, kdy jsem ji vůbec nepoznávala.

   Řízení v nemocnici proběhlo v klidu. Isane byla ráda, že se zabránilo nejhoršímu, taky jsem k budově dorazila takřka na poslední chvíli.
   „Pro dnešek už je to vše. Běž domů a načerpej síly.“
   „Jo, to bych ráda,“ zamumlala jsem místo odpovědi a cestou k východu jsem se stavila na toaletách, abych si opláchla obličej. Bylo toho dneska nějak moc.

   Cestou k osudné ulici vedoucí k budově desítky jsem musela hodně přemýšlet. Kdyby tak bylo víc času a já se mohla podívat na ten znak, co měla tmavovláska na paži… A pak mě málem přibilo k zemi zjištění, že se naše kapitánka ocitla v předních, bojových liniích. To rozhodně celou situaci dost komplikovalo. Musíme zjistit polohu ostatních co možná nejrychleji a pak…
   Proud myšlenek přerušilo nadšený výsknutí. Zvedla jsem hlavu od země. „Proč sis ty vlasy neumyla?“ vydechla jsem překvapeně. „To musíš namočit, abys to měla rovný, a pak to po uschnutí trochu zkulturnit. Takhle vypadáš jak divoženka,“ prohlásila jsem se smíchem. Odpověděla, že jí to vůbec nevadí. „Tak, no… máš nějaký vhodný místo na ten trénink?“

   Zavedla mě na prostorný dvůr, Shinigami si holt potrpěli na okázalost. Uprostřed toho prostranství trůnil velký kámen, určitě tu byl jenom na okrasu, protože (aspoň podle mě) tady neměl žádné praktické využití.
   „Tak jak tu válčíš?“ nadhodila jsem, ale chytila se toho prohlášení až moc.
   „Mám hroznej vztek! Všichni mě tu mají za malou holku!“
   „Hele, tak to prr! Zas se tolik nerozčiluj, nebo nám to pěkně zkomplikuješ. Teď ten vztek vypustíš, jasný? Potřebuju, abys byla v klidu.“
   Přikývla, uhnula pohledem do strany a spočinula jím na balvanu. Pak na něj přiložila ruce. „Dobře. Tak já se vybiju.“
   Zavřela oči a něco si pro sebe potichu odříkávala, slova se mi rozluštit nepodařilo. Kámen začal světélkovat, nejdříve pomalu, pak stále intenzivněji, bylo to jasné světlounce modré světlo, pak i záře, jakási divná aura kolem toho kusu skály.
   Musela jsem si zaclonit oči, ta záře mě málem oslepila. Prostor, kam proniklo to zvláštní světlo, se zvětšoval, jeho paprsky tryskaly k nebi. Perla ze sebe vyrazila zoufalý výkřik, vlasy se jí zježily podruhé. Všechna její negativní energie se dostala na povrch a mísila se s ovzduším. Bylo to… úchvatné a děsivé zároveň. Nikdy bych si nepomyslela, že se v té křehké dívence skrývají tak ničivé schopnosti.
   Nechtěně jsme získaly i publikum. Bojovníci v bíločerných pláštích vybíhali ven a zírali na tu nečekanou podívanou. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, vybavil by se mi Naruto, jak se zvolna mění v Kyuubiho. Bylo to fascinující.

   Toushirou se díval z okna, ruce založené na prsou. Jeho pohled ztvrdl. Sledoval tu podívanou zpovzdálí a neměl z ní dobrý pocit.
   „Půjdu se tam podívat,“ navrhla zrzka opatrně.
   „Nikam, Matsumoto! Neukvapuj se!“ zahřměl kapitán a nespouštěl oči ze dvora. I pro něho to bylo zvláštní.
   „Taichou, co říkáte na to, že jste si do domu nasadil časovanou bombu?“ prohlásila zástupkyně a očekávala výbuch zlosti, který se ale nedostavil.
   Hitsugaya zůstával zamyšlený. „Nemusíš se bát. Odteď si na ni dám pozor.“