14.kapitola - Až do nitra duše

vloženo: 23.07.2010   
počet zobrazení:   

   Ráno se mě ten praštěnej nápad s Herkulem pořád ještě držel. Začala jsem tu patlanici domýšlet dál. Ano, teď je správný nehrát fér! Zaprvé mě uklidnilo, že existuje způsob (jasně, nejspíš bude u každýho jiný) jak vrátit ztracené vzpomínky a za druhé jsem už teď věděla, že k tomu budu potřebovat pomoc od ryoků.
   A tady nastával další problém. Bylo pár základních jutsu, která nás Kakashi naučil, abychom byli schopni přežít sami na misi. Od rozdělání ohně až po varovné signály, ale nic z toho by tady na území Společenstva duší moc nepomohlo. Prošla jsem tedy ty zbývající a přihlížela k tomu, zda se vůbec dají využít. Kawarimi se dá použít jen pro rychlý únik, kdyby hrozilo nebezpečí. Pevně jsem doufala, že únikové jutsu nebudu potřebovat, protože jsem si stejně ty pečetě nikdy pořádně nezapamatovala. No a zkusit to s Henge no Jutsu nebo s Oiroke no Jutsu, to by mě taky mohli považovat za ryoku a místo špehování bych musela utíkat a schovávat se. Takže jedině přicházelo v úvahu klonovací jutsu a neviditelnost. Páni! Člověk si uvědomí, jak moc je závislej na druhých, až když ho takhle odzbrojí. No nic, musím nažhavit mozkový závity a zjistit, jak napravit tu polízanici s pamětí přátel a přitom si zajistit, aby nikdo nepřišel na to, co dělám. A ta poslední část plánu, to je vlastně to úplně nejhorší.

   Perla v budově desáté divize

   Drobná hnědovláska se ještě malinko klepala, když brala za kliku a vcházela dovnitř. Hlavně nenápadně, tak nějak jí to Leonyda řekla. Ale z té představy, že by Hitsugaya věděl, ale třeba i jen tušil, jak moc na něj trpí, se jí chtělo omdlít. Odfukovala, musela se uklidnit. Udělá si další zápis do deníku a pak promyslí, co dál. Toushirou teď bude zcela určitě ve své kanceláři a ona se s ním střetne až později… ano, malovat si budoucnost je krásná věc, která ale zaručeně nevyjde. Jako teď, když se ozvalo to zakašlání. Pomalu se otočila a s neskrývanou hrůzou v očích se zahleděla do zelených očí.
   „Ehm, Perla-san, jak proběhlo setkání?“
   Zavrtala zrak do země a neodvážila se na něj znovu pohlédnout. Jen udělala rukou gesto odmítnutí. Jeho pohled ztvrdl. Něco se muselo stát.
   „Důstojníku, okamžitě mi podejte hlášení!“ zahřměl, z očí mu přitom sršely blesky. Už věděla, proč se stal kapitánem.
   Ale i přesto, že nyní měla ze svého ochránce strach, nehodlala se vzdát jen tak. Natočila se k němu, jako kdyby se chystala odejít, a pak se ohlédla přes rameno. „Taichou… na… na tohle… se mě nesmíte ptát!“
   Poslední slova téměř vykřikla a pak se rozběhla k nejbližší chodbě. Díval se za ní a zatnul ruku v pěst.

   Perla doběhla do svého pokoje a zamkla se v něm. Prudce oddychovala, v hlavě měla stále ten pohled, tak plný vzteku, možná i nenávisti. Kdyby byla doma, sáhne po mobilním telefonu, ale tady nic takového nefungovalo. Jediný způsob, jak Leonydu kontaktovat, bylo osobní setkání. Zavrtěla pomalu hlavou a pak sáhla po zápisníku. Nanesla do něj datum a chvíli okusovala tužku, než začala psát.
   Milý deníčku, kolem mě se dějou divné věci. Bylo mi naznačeno, že je to všechno součást nějakého velkého spiknutí, o kterém vím jen já a má kamarádka. Beru to, Leonyda přece obvykle ví, co dělá. Ano, myslela jsem si, že to vstřebám, ale když jsem teď přišla „domů“, všechno se ve mně zlomilo. Nedokázala jsem před ním říct ani slovo. Rozzlobila jsem ho tím, vím to. Díval se na mě tak chladně, zatímco jindy byl něžný a laskavý…
   Podívala se znovu na to, co napsala, a pak mrskla zápisníkem o podlahu. „Jsem jenom hloupá husa! Jak si můžu myslet, že by ke mně mohl něco cítit! Musím se přestat chovat jako malá!“ zakňučela, vztekle skopla zápisník pod postel a stočila se na ní do klubíčka. Už zase měla ten podivný svíravý pocit v hrudi. Vzápětí se ozvalo zaklepání.
   „Otevřete, slečno!“
   Hlas byl jemný a vemlouvavý, moc dobře věděla, komu patří. „Ne, kapitáne! Neotevřu vám ani nikomu jinému a nevyjdu z tohohle pokoje, dokud sama neuznám za vhodné!“ Pak padla do peřin a křečovitě se rozvzlykala.

   Toushirou seděl u sebe a popíjel čaj. Hromadil se v něm vztek. Měl právo vědět o všem, co se v jeho domě děje. Tu dívenku sem vzal z jednoho prostého důvodu… cítil, že je něco špatně. Jejich dočasní kolegové měli přece krátce po té závěrečné oslavě odcestovat zpět do reálného světa, jenomže to se nestalo. Ptal se na to některých dalších kapitánů, ale nikomu to nepřišlo divné. Například Kyouraku tvrdil, že je dobře, že se cizinci tak rozhodli, považoval to za zábavné.
   Tehdy se zatvrdil. Vypukl boj o to, kdo dostane některého z bijců Hollow pod své vedení. Musel mít tyhle věci pod kontrolou a tahle dívenka se ho držela už od začátku. A teď s ním nemluvila, nechápal to. Co tak strašného se jí mohlo stát?
   Matsumoto opatrně zaklepala a pak vešla dovnitř se dvěma talířky. „Donesla jsem svačinu. Je vám něco, taichou?“
   Podíval se na ni pohledem tak výmluvným, že už se dál neptala. Věděla, že v takovém rozpoložení bytostně nesnáší hloupé otázky. Ale neuniklo jí, že neustále stáčí pohled ke dveřím v rohu, jeho zkratce do haly.
   „Nemyslím si, že byl dobrý nápad ubytovat to děvče tady. Nic o ní nevíme, ani o jejích schopnostech,“ vyhrkla náhle a Hitsugaya po ní střelil vražedným pohledem.
   „O to se ty nestarej, Matsumoto. Ale tušíš správně. Tu holku nebudu nutit k tomu, aby mi řekla pravdu.“
   Ale někoho jiného ano, povzdychla si zrzka v duchu.

   Ubytovna

   Když se mi spí dobře, chrním obvykle jako dřevo. Teď jsem ale sotva zapadla, venku se před chvílí setmělo. Ale hned jak jsem aspoň trochu zabrala, se někdo odvážil ten posvátný klid narušit.
   „Kdo je?“ zamumlala jsem z polospánku.
   „Přítel.“
   To mě probralo. Zvedla jsem se a přikrčila se za dveřmi.
   „Kdo že?“
   „Přítel,“ zopakoval cizinec a dával si přitom pozor, abych ho nepoznala.
   „Renji? Nemusíš přece takhle blbnout.“
   „Nejsem Abarai,“ zachrčel muž na chodbě.
   „A proč bych teda měla otvírat?“ vyštěkla jsem.
   „Protože je to otázka života a smrti,“ pověděl mi ten zastřený hlas.
   Bylo to divné, ta zpráva byla asi naléhavá. Zvedla jsem se a opatrně otevřela dveře. Vzápětí jsem vydechla překvapením. „Hitsu…“
   Nestačila jsem říct víc, protože vytasil zbraň a já musela uskočit. Zahnal mě ke stěně. Má zanpakuta se válela na opačné straně pokoje, schovaná ve skříni. Zmizela jsem mu z očí, zneviditelnila se, padla na všechny čtyři a pokusila se vyplížit na opačnou stranu, jenže musel vycítit, kde jsem, protože mě chytil zezadu za límec u košile. Proměna se přerušila.
   „Je zvláštní, když se vzduch v pokoji se zavřeným oknem vlní,“ prohlásil s odporem a odhodil mě o kus dál.
   Narazila jsem hlavou na postel, ale naštěstí ne nijak silně. Sáhla jsem si na ni levačkou, abych se ujistila, že nekrvácím. Pak jsem se svezla o kus dolů a zůstala chvíli ležet. Všechno se se mnou točilo.
   „Neradím ti, aby ses zvedala,“ pronesl bělovlasý uštěpačným tónem, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mi ostří jeho zbraně míří na krk. „Řekni mi, co se tu děje a já tě možná nechám naživu, ryoko.“
   Tehdy mi nedošlo, že ryoka neznamená jen vetřelec, ale také cizí osoba, která ve Společenství duší nemá co dělat, ať už byl důvod její návštěvy jakýkoli. To oslovení mě vyděsilo.
   „Ne… nechápu, co se děje,“ vykoktala jsem ze sebe.
   „Takže ty nevíš! Tak v tom případě se rozluč se životem.“
   Teď šlo opravdu do tuhého. Je to otázka života a smrti, řekl. Jak jsem mohla vědět, že tu nejde o Perlu, ale o mě? Neodvážila jsem se ani hnout, stačilo by jen malinko pohnout hlavou nebo čímkoli jiným a zaútočil by.
   „Kapitáne Hitsugayo, mů… můžu se na něco zeptat?“
   „Jistě. Je tradicí, že se odsouzenci na smrt splní poslední přání.“
   Polkla jsem. No vida, čím dál lepší. „Proč jste vzal Perlu k sobě?“
   Ta otázka ho zaskočila. Chvíli nad ní přemýšlel. „Cítím ve vzduchu napětí. Plány se bortily, divize uspořádaly hon na cizince, kteří nás zbavili Hollow. Chtěl jsem mít celou tu věc pod kontrolou, měli jste přece už dávno zmizet. Mám potřebu chránit tu dívku, které říkáte Perla. Působí neuvěřitelně křehce, a kdyby vypukl boj…“
   „Není tak nevinná,“ dostala jsem ze sebe přidušeně, protože jsem věděla, že hnědovláska nesnáší, když ji někdo podceňuje.
   „Nuže? Víc mi neřekneš?“
   „Jen to, že existuje důvod, proč jsme neodešli, a nebylo to z vlastního přičinění. Jenže čím méně lidí o tom ví, tím je to lepší. Už takhle je v tom zapleteno moc lidí, a kdyby se to nějakým způsobem dostalo ven, ohrozím všechny své přátele. Už vám nemůžu říct víc, chápete to? Jestli… jestli chcete slib, že se toho Perla nezúčastní, tak vám ho dám. Úplně stačí, když se o ni postaráte, kapitáne. Ale… nezasahujte do toho, co se chystám udělat. Zákony tu byly porušeny už dávno, atmosféra houstne. Vím, že tu překážíme a udělám všechno pro to, abychom se my, otaku, dostali odsud, co nejdříve to půjde.“
   „Stále nejsem přesvědčen,“ zamumlal, ale už méně hrozivě.
   „A já vás ani víc přesvědčit nemůžu. Slovo Leonydy Styron musí stačit, kapitáne.“
   Přikývl a zastrčil zbraň zpátky do pouzdra. Chvíli jsem jen hlasitě odfukovala, než jsem se odvážila zeptat, co mělo znamenat to náhlé přepadení. Pár vteřin se ošíval, než přiznal pravdu.
   „Nevíme o vás nic. Moment překvapení měl zajistit jistou ochranu. Takže… tvá schopnost je zneviditelnění a větrné koule?“
   „Umím toho víc,“ zabručela jsem a malinko se nadzvedla. „A nebojte se, kapitáne, vypadneme odsud co nejdřív. Čím dřív, tím líp pro nás.“ Už jsem doutnala. „A nevím, jestli to mám říct nahlas, ale… vy kapitáni jste děsný cvoci, furt byste se jen prali! Vy, Abarai, Zaraki, Kuchiki, Gin… dyť je to šílený! Jo a ještě… dejte Perle čas, kapitáne. Má to teď těžký.“

   Večerní návštěva se konečně odporoučela. Pořád jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Moment překvapení, bojová cvičení, přepadávání ze zálohy… to na mě bylo moc. A moje pocuchaný nervy momentálně uklidní jedině hrnek pálenky.
   Vyšla jsem ven a v duchu rámusila. Tohle není život, ale boj o přežití! A nikdo se nezeptá, jestli jsem se do toho chtěla namočit. Rozpad Společenstva už začal, jeden podezírá druhého a my pro ně stejně nejsme nic jiného než úplně obyčejní ryokové. Zatraceně, ksakru, krucinál a himlhergot! Ale já si tohle nenechám líbit. Já jim ještě ukážu…

   S někým jsem se srazila, jak jsem vůbec nedávala pozor na cestu. „Takže ty si nedáš pokoj?“ zavrčel hlas ve tmě. Chari? blesklo mi hlavou, než jsem uhnula její pěsti. „Co jsem říkala, že se stane, když mi znovu zkřížíte cestu, důstojníku?“
   Do háje! Moje zbraň samozřejmě zůstala na ubytovně, do hospody jsem ji přece nepotřebovala. A Characterless byla nebezpečná v úplně každé podobě.
   „Nechci se prát!“ vykřikla jsem zoufale, jeden souboj byl dneska až moc.
   „Tak na tos měla myslet dřív, Shinigami!“ prskla a změnila si podobu. Vlasy se jí zkrátily a zrůžověly, postava protáhla, na rukou měla rukavice. „Nehodlám tě zabít,“ dodala tahle nová Sakura věcně a zatnula pěsti.
   Musela jsem uhýbat. Už byla tma a šlo to mnohem hůř než jindy, ale nechat se zasáhnout, hned bych lehla. Zkoušela jsem ji od sebe odrážet mírnými vzdušnými tlakovkami, ale jen ji to ještě víc rozdráždilo.

   Souboj se změnil v nekonečnou honičku. Já se nemohla dostat k ní, ona ke mně. Taky už si to uvědomila a změnila podobu z rozježené růžovlásky na oslnivě krásnou blondýnku. Ino! Mohlo mě napadnout, co má za lubem. Když se teď trefí, jsem vyřízená, ale když ne, získám čas.
   Nedostala jsem ani těch pár vteřin na rozmyšlenou. „Shintenshin no Jutsu!“ Mířila skvěle, střela zasáhla cíl. Klesla jsem na kolena a stačila si ještě všimnout, že ona dělá to samé. Pak jen tma, prázdno a zastřený pohled. Chari se usídlila kdesi v mé hlavě, cítila jsem, jak mi v ní praská.

   Neohrožená kunoichi pomlčka Shinigami pomlčka otaku o chvíli později z mé hlavy vyletěla, stoupla si, rozkročila se a začala zuřivě vrtět hlavou. V ten moment už jsem mohla zas otevřít oči. Vyjeveně na mě zírala, než ze sebe dostala: „Ty seš schýzák! Ty tam máš chlapa!“
   Uchechtla jsem se. „Jo, v tý mý palici jsme dva. Gratuluju ti, právě jsi potkala Steevena, mé zvrhlé duševní dvojče.“
   Characterless se začala pomalu uklidňovat. „Jo no, je to pěknej sprosťák, ale všechno mi vykecal… takže… nás někdo otrávil?“
   „Tobě se vrátila paměť!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Už jsi to zase ty! Ta holka, co mi místo pozdravu skáče na záda!“
   „Heh, jo. Hele, řekni mi to všechno ještě jednou. Klíďo to můžem i něčím oslavit, Zaraki slušně platí.“
   „Souhlas, ale ťuknem si u mě,“ navrhla jsem. „Už dneska nechci žádný další nemilý překvapení.“