13.kapitola - Sekretářka

vloženo: 23.07.2010   
počet zobrazení:   

   Renjimu se ta noha nechtěla nějak hojit a Byakuya došel k názoru, že si mám tohle malé škobrtnutí odskákat s celou parádou.
   „Nepřichází v úvahu!“ rozkřikla jsem se. „Mám u čtyřky své povinnosti, nemůžu vám ještě navíc dělat osobního špeha. To bych se musela rozkrájet!“ Ano, jistě, šlo by to, ale to by mé jediné pořádné tajemství bylo v háji.
   „Obávám se, že ostatní jsou příliš zaneprázdněni…,“ nadhodil černovlasý a já si tu příšernou větu musela přeložit do češtiny. V překladu znamenala: Umínil jsem si, že tě prostě vytrestám.
   „Ne, pane kapitáne, vážně to nejde.“
   Byl rychlej, zatraceně rychlej. Ani jsem nezaznamenala, jak se ten jeho dlouhej mečík ocit pod mým krkem.
   „Obávám se, že nemáš na výběr.“
   Bravo! Tam u nás by z něj byl perfektní mafiánskej boss a ani by nepotřeboval tělesnou stráž. „Proč všichni z Kuchiki klanu musí dycky všechno řešit zbraní?“ vypískla jsem neuváženě.
   „Ty snad znáš někoho dalšího z našeho klanu? Z osobního setkání, myslím.“
   „No, vaši sestru…“
   „Jak se to stalo?“ vyštěkl.
   „Totiž… to byla nehoda. Omylem mi v noci vlezla do pokoje a došlo k tomu, že jsme se nepohodly, nic zvláštního,“ vymlouvala jsem se. Správná odpověď by ale zněla: Bylo to trochu jinak a mohla jsem si za to sama.
   Stáhl zbraň, vydechla jsem si. „Poslyšte, kapitáne, berte to rozumně. Já nevím, jestli je lepší nechat se roztrhnout vámi nebo madam Unohanou.“ Ne, ty vážně nevíš! Kuchiki by tě rozkrájel dřív jak za minutu.
   „Hm, dobrá. Přijď po práci. Budeš mi tu třídit papíry.“
   Vzdychla jsem si. Ten chlap musí být beran. Ještě jsem neviděla nikoho s tak tvrdou palicí.

   Abaraie jsem musela pořádně plácnout do zad, protože se dusil smíchem. „Nevim, co ti na tom přijde směšnýho,“ prskla jsem a udělala zlej pohled.
   „Náš taichou je prostě taichou,“ pokrčil rameny.
   „Pěknej cvok je to,“ opravila jsem ho. Pak ve mně hrklo. Co když je to léčka? Možná chce zjistit o našich schopnostech víc, jako kdysi dávno testovali Herkula. „Protože fakticky netušim, jak bych se měla rozkrájet!“

   Renjimu to možná připadalo směšné, ale mně rozhodne ne. Lidi by si o mně nejspíš mysleli, že jsem moc paranoidní, ale pravdou je, že ty věci, co se kolem mě v poslední době děly, byly opravdu divné. Podezřívavý Hitsugaya, zlomyslný Renji, veselý Shunsui, všudypřítomný Gin a usměvavý Aizen. Vypadá to jako idylka, ale je to peklo. Na jednu stranu jsem to chápala. Shinigami si určitě ještě nezvykli, že krom obyčejných lidí s mimořádně vyvinutou duševní silou existují také jedinci, kteří dokážou dělat jejich práci, a možná ještě efektivněji než oni. V duchu jsem si povzdychla. Snad nedopadneme jako Quincy.
   A do všech těch zmatků si Kuchiki Byakuya vyvzpomene, že chce provést v kanceláři svého zástupce dočasné personální změny.

   To špehování jsem mu naštěstí rozmluvila. Poukázala jsem na to, že Hollowa dokáže zlikvidovat s trochou štěstí i podprůměrný Shinigami a že na akce takového kalibru, jaké měl na starosti podkapitán Abarai, bude muset chodit buď sám, nebo si musí někoho schopného v řadách nižších důstojníků najít. Ne, nikdo po mně nemůže chtít, abych se honila za ryoky. Narazit na Ichiga nebo Ganjua, to by se rovnalo sebevraždě. S těmi ostatními by se teoreticky dalo ještě domluvit, ale… ne, rozmyšleno jsem měla hned. Uznal to. Podezření, že mě chce jen zkoušet a ne rovnou zabít někde v první linii, se potvrdilo. Ale ani tak se mi do práce pro Kuchikiho nechtělo.

   V anime světě neplatí řada různých pravidel, například jazyková bariéra. Bez problému jsme se vlastně domluvili už od chvíle, kdy Shinigami začali seskakovat z obláčků. Nemluvili na nás anglicky, jejich řeč byla… kosmopolitní. Svět kreslených postav z mangy nezaručoval jen množství neuvěřitelně nebezpečných dobrodružství, ale i jistou pohodlnost, přesněji znalost japonské abecedy bez učení (ano, ani ta smlouva, co jsme podepisovali, nebyla napsána v angličtině nebo v podobném jazyce). Pro mě, která by s tím mizerným štětcem a levou rukou nedokázala udělat správně ani japonskou kaňku, to byla nesmírná úleva. A jen díky tomu jsem po nemocniční šichtě zatnula zuby a zašla za Byakuyou, aby mě nemusel vynášet v zubech z postele.

   Kdyby to byla jiná doba a taky jiná situace, nejspíš bych jásala. Práce v kanceláři, u papírů, to bych klidně měnila i s Tsunade. Je to jako ten opojný pocit, když zvládáte něco, co lidé ve vašem okolí ne.
   „Budu potřebovat malinko zaučit, taichou. Nejsem nijak zvlášť obeznámena s místním právním systémem.“
   Kapitán šesté divize mi ochotně vysvětlil, jak v mé nové práci postupovat. Dostala jsem několik velkých knih, do kterých se zapisovaly všechny údaje. Zjistila jsem, jak jsou jednotlivá hlášení barevně znázorněna. Zelené štítky pro výkazy o stravování, modré jsou na výplatu… je to logické. I duše musí něco jíst a pracovat bez žoldu se nikomu moc nechce. A vzhledem k tomu, že to ve Společenství duší není v žádnym případě dokonalý, tak to znamená, že jim chybí vybavení, tudíž můžeme uvažovat o možném toku peněz mezi hlavním vedením a divizemi, jejich jurisdikce se taky musí z něčeho platit. No páni, děs a hrůza při pomyšlení, že i po smrti bude člověk zapřaženej do práce a bude muset myslet na budoucnost.

   Pevně jsem doufala, že to Kuchiki nerozhlásí dál. Dostala jsem velký pracovní stůl v Renjiho kanceláři, lehoučký polštářek pod zadek a lahev s vodou. Nemohla jsem si vůbec stěžovat. Kdo z Shinigami by mohl tvrdit, že mu šéfujou hned dvě velký zvířata? Můj nový kapitán se mnou ještě chvíli zůstal a udiveně pozoroval, jak si přerovnávám papíry. Sedm velkých hromádek zaplnilo prostor kolem stolu, osmá hrdě trůnila na něm a vedle ní kniha se správně barevným štítkem.
   Poprvé jsem vzala štětec do ruky s jistými pochybnostmi, ale když jsem zjistila, že znaky ani technika psaní nejsou problém, šla práce přece jen trochu rychleji.

   Když zmizel, odložila jsem štětec zpátky do kalamáře. Dostala jsem úžasnou práci, kterou bych mohla dělat donekonečna, jenže… na takovýhle hlouposti není čas! Vrtalo mi hlavou, proč se na mě Byakuya díval tak strašně zvláštně. Došla jsem k názoru, že asi čeká, kdy vyvedu nějakou hloupost, třeba že ty informace, které mi strčil rovnou pod nos, nějak zneužiju. Renjimu jsem tajemství svěřit mohla, tak jako tak už byl do toho zapletenej, ale co by udělal Kuchiki? Tvář má tak nevýraznou, že se ani nedá předvídat, co udělá, a není nic horšího než klidnej psychopat.

   Když jsem se konečně dostala na ubytovnu, byla jsem grogy. Vlezla jsem si do vany, potřebovala jsem se ošplouchnout svěží vodou. Ještě jsem pořádně zavřela dveře a potom si konečně dopřála vláhu. Zničehonic se ozvalo zaklepání.
   „Jsem ve vaně! Nelezte sem! Nikdo nesmí dovnitř!“ Trochu moc důrazu na jedinou skutečnost, ale dotyčný opravdu obrátil kroky a mizel pryč. Vysoukala jsem se z vany, hodila přes sebe ručník a vyběhla k oknu. Ta mizející šmouha mi byla jaksi povědomá. Šla jsem se podívat za dveře, byl tam dopis od Kuchikiho s výstrahou, že informace, které jsem studovala, jsou tajné a bla bla bla. Přehnaný kecy od nenapravitelnýho strašpytla. Jako bych snad všem těm počtům rozuměla tak, abych je mohla šířit dál. Tihle Shinigami jsou vážně děsně divní patroni.

   Po koupeli jsem se cítila přece jen méně unavená. Do mapy jsem si zakreslila novou značku, Kubbyho jméno a velká písmena RP, což znamenalo rychlý posel. Když jsem si přehrávala v hlavě ty uplynulé dny, vážně mi to celé připadalo jako hon na Herkula, toho bájného řeckého hrdinu s obrovskou mocí. Jen z legrace jsem si zkusila vypsat všechny úkoly, které musel splnit, přiřadila jsem si k nim jména důstojníků a královsky se přitom bavila.

   Augiášovy chlévy – to byly nekonečně zasviněné toalety v království madam Unohany. Nemejský lev, největší kápo ze všech, to znamenalo nerozzlobit pana Yamamota. Chytání Keryenské laně, o to bych se ani nepokoušela, Yoruichi by mohla pěkně kousat. Kanec z Erymanthu, to byl jednoznačně Renji, vztekal se přece každou chvíli. Gin se podobal vlezlé hydře. Jednu hlavu jste usekli a další hned narostla. Zaraki mi připadal stejně hrozivý jako obr Atlas, co údajně přidržuje nebeskou klenbu a Herkules z něj vymámil jablka Hesperidek. Yumichiku jsem překřtila na královnu Amazonek. Zaprvé… vypadá jako ženská a za druhé… nenechal by na sebe šáhnout, natož si nechat sebrat pásek jako královna Hippolita. Držet se dál od lidožravých koní v překladu znamenalo držet se dál od šíleného vědce Mayuriho. Ani nevím, proč jsem ke krétskému býkovi přiradila zrovna Hitsugayu, ale možná to bylo proto, že je to taky pěknej vztekloun. Vyhánět ptáky od Stymfalského jezera bylo jako snažit se odehnat kapitána Kyouraka, neb se tak strašně rád družil. Ke jménu obra Géryona jsem přiradila Aizena, protože stejně jako Herkules nevěděl, kam přesně pro obrův dobytek jít, i Aizenovy ďábelské plány byly absolutně nečitelné. A ještě chyběl poslední, snad nejhorší úkol. Se svědomím jsme se jednoznačně shodli na tom, že dráždit Kuchikiho je jako tahat Kerbera z podsvětí.