12.kapitola - Tam, kde jsme začali...

vloženo: 14.07.2010   
počet zobrazení:   

   Před kanceláří Kuchikiho Byakuy jsem chvíli postávala, dovnitř se mi moc nechtělo. Pak ale přišlo osudné nadechnutí a s ním i odvaha dotknout se kliky a otevřít si.
   „Kapitáne Kuchiki?“ začala jsem nejistě.
   „Copak chceš?“ ozval se chladný hlas, při kterém běhal mráz po zádech.
   „Posílá mě Abarai, váš zástupce. Skončil u nás jako pacient.“
   Řekla jsem mu všechno s výjimkou toho, že sledoval mě. Zaonačila jsem to tak, že zahlédl někoho podezřelého a chtěl ho překvapit, byl vyrušen Shunsuim a spadl. Nabízela se otázka, zda jeho výmluvě Shunsui věřil, ale to jsem si snad ověřovat nemusela.
   „Hm, zní to jako hospodská báchorka,“ prohlásil Byakuya a sáhl po nějakém lejstru.
   „Můžete se zeptat madam Unohany a taky pana Zarakiho, včera se za ním šel podívat.“ Ano, tohle byla pravda. Kenpachi šel po chodbě a omylem nakoukl Renjimu do pokoje.
   „Dobrá, beru na vědomí. Můžeš jít.“

   Kancelář kapitána Hitsugayi

   Drobná tmavovláska seděla na židličce a třela rukama o sebe. „Ten návrh se mi nelíbí,“ poznamenal bělovlasý mladík a poklepal prsty na desku stolu. „Vážně tam chcete jít, slečno?“
   „Já… mám takový vnitřní pocit, který mi říká, že… že jí můžeme věřit,“ usmála se Perla.
   Dostala dnes pozvání na oběd od dávné přítelkyně a rozmýšlela se, zda přijde. Nechtěla od ní okamžitou, dokonce ani pozdní odpověď, a možná právě to bylo na celé té situaci divné. Prý počká v jedné z důstojnických budov, nechala přesnou adresu. Perla neváhala a se svými obavami se svěřila svému kapitánovi. Už od začátku měla pocit, že se ji rozhodl chránit.
   „Půjdu tam,“ prohlásila pevně. „Já… myslím, že to není léčka.“
   „Dobrá. Mám někoho poslat, aby vás sledoval?“
   „Ano, s tím souhlasím, pane.“
   Přikývl, nemusela říkat víc. Už předem věděl, že by se ve svém rozhodnutí dala ještě zviklat.

   Důstojnická budova páté divize aneb Vhodná a neutrální půda

   Čekala jsem, možná se opozdila. Byla jsem tím maličko rozladěná, protože to taky může znamenat, že nedorazí vůbec. Mrzelo by mě to. Chtěla jsem, aby mě vyslechla. Musí přece existovat nějaký způsob, jak ji přinutit, aby si vzpomněla na to, co bylo. Jenomže… asi to nebude tak snadné, pokud tedy nakonec přijde.
   „Gomen, na ulici bylo trochu rušno a taky…“
   Obrátila jsem se k ní, ve tváři výraz znamenající porozumění. „Nemohlas sem trefit, co?“ uchechtla jsem se. „To nevadí, každý se někdy ztratil a nezabloudit na nádvoří, to by snad ani nebylo normální.“ Také se usmála, zřejmě ji to trochu uklidnilo. „Co si dáš?“ pokračovala jsem. „Povedlo se mi ukořistit vymačkanou šťávu z ovoce, ale je tu i něco trpčího, pokud bys chtěla.“
   „Ta šťáva z plodů bude stačit,“ odvětila a posadila se. Čišela z ní nejistota, ale už jsem do toho spadla a teď rozhodně nemůžu couvnout.

   Usadila jsem se naproti ní a začala se ptát. Vybrala jsem si tuhle velkou prostornou místnost, měla skvělou akustiku a člověk neměl pocit, že na něj něco padá. Ptala jsem se na práci a vůbec na život pod vedením kapitána Hitsugayi. Odpovídala mi s úsměvem, občas se malinko začervenala, ale dělala jsem, jako že to nevidím. Na oplátku se zeptala, jak se daří mojí maličkosti.
   „Dělám veřejně prospěšné práce,“ prohlásila jsem se smíchem. „A občas někomu poskytnu duševní vzpruhu.“
   Kdysi jsme se hodně bavily po aisku, dělala jsem jí zpovědníka a psychologa v jednom. Doufala jsem, že by v ní tahle nepatrná narážka mohla něco probudit, bohužel se tak nestalo.
   „Viděla jsem Lilithku a Aleu. Al dostala angažmá u Aizena a Lili si uzmul Gin. Docela by mě zajímalo, jak jsou holky spokojený,“ nadhodila jsem.
   „Tohle já nevím,“ přiznala. „Ale z kapitána Ichimara mi naskakuje husí kůže.“
   „Tak to nejsi sama.“

   Nalila jsem si ostřejší pití a v duchu promýšlela další taktiku. Zkoušela jsem nejrůznější témata, o kterých jsme se kdy bavily, abych zjistila, zda jsou to věci, které bere jako všední, samozřejmé, nebo o kterých nikdy neslyšela, a byla by tudíž naděje, že by jí v hlavě mohlo něco problesknout. Byla jsem zoufalá a v duchu si říkala, že ta holka je tupá jak poleno. Samozřejmě jsem nemluvila o ní, byl to takový ten klasický typ hospodské historky, kdy hlavní hrdince říkáte moje dávná kamarádka, ale všichni v lokále stejně moc dobře vědí, o kom je řeč.

   Nemohla jsem tušit, že se v tmavém rohu na opačné straně místnosti někdo schovává, celou dobu sleduje náš rozhovor a občas sebou nepatrně trhne. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě Perla mohla podezřívat, a ani teď jsem si to nemyslela. Ukončila rozhovor s tím, že už by měla jít.
   „Jo, máš pravdu, už je dost hodin. Chceš vyprovodit?“
   „Ano, prosím. Nejsem si jistá, zda bych se v těch chodbách vyznala.“

   Vyšly jsme ven, rozloučily se a šly si každá svou cestou. Nebe už se zatáhlo, nastával večer, v dálce bylo vidět poslední mizející červánky. Za chvíli všechno ztmavne ještě víc a oblohu pokryjí hvězdy. Sice to nebe nebylo skutečné, zato ta tma ano. A stejně tak nebezpečí, které se v ní mohlo skrývat.
   Procházela jsem ulicí rychleji, než bylo nutné. Pak mě cosi donutilo zastavit. Zatrnulo ve mně. Ruce jsem měla přimáčklé k tělu, nemohla pořádně zaostřit, protože už všechno zahalila temnota a něco mě příšerně studilo na břiše. Chtěla jsem pohnout rukama, ale byly tak ztuhlé, že neměly vůbec žádnou vůli se hnout. Pak mnou něco škublo a přitáhlo si mě to k sobě, ještě hlouběji do stínu, začínalo mi být úzko.
   „Dávej si pozor. Tyto kraje jsou nebezpečné,“ ozval se hlas z temnoty. „Zvol si dobře svou cestu, protože nepřátelé se skrývají v temnotách.“
   Pak sevření povolilo, zima náhle ustoupila a já padla na kolena a třela rukama o sebe. Pak jsem se zvedla a můj hlas byl ledově chladný. „Budete můj stín, kapitáne Hitsugayo?“
   Uniklo mu zasyčení, jak ho to náhlé oslovení vyvedlo z míry. Nečekal, že bych jeho hlas mohla poznat. „Udělám, co bude v mých silách, Shinigami,“ řekl a vytratil se. Otřásla jsem se. Začínala tu být horká půda.

   Ve svém pokoji jsem musela hodně přemýšlet. Život můj a Perly byl dost podobný, plný nečekaných trápení a nedořešených záhad, možná právě proto jsme k sobě měly tak hrozně blízko. Věděla jsem, kde musím začít, a byly i okamžiky, kdy jsem o ni měla opravdový strach.
   Ukázalo se, že Kakashi je neuvěřitelnej podrazák. Říkal tomu trénink, my to nazvali bojem o přežití. Když se mi konečně podařilo dostat se až na vrchol té zpropadené hory a našla tu opěvovanou jeskyni, moc do smíchu mi nebylo. Vchod byl zavalen obrovským balvanem a skrz malou škvíru na mě hleděly něčí oči. No to snad ne! Co bude, když svou milou kamarádku nedostanu z tohohle divného vězení? Pojde tam hladem?
   Měla jsem vztek a pořádný. Nadechla jsem se a z plných plic zařvala: „Tohle si odskáčeš, ty mizernej kopíráku!“ Dobrý, ulevila jsem si, ale problém to nevyřešilo. Začala jsem si s ním lámat hlavu.
   „Kolik tam vevnitř máš místa, Perlí?“
   „Je ho tu dost. Ta jeskyně je široká.“
   Uf, no aspoň něco, řekla jsem si v duchu. „Tak zalez co možná nejdál! Zkusím to nějak prorazit.“

   Už mi bylo jasný, proč to náš „nový sensei“ udělal. Musel vědět, že moje koncentrace chakry je slabá a muška mizerná. „Neřikej mi, že to nepůjde,“ cedila jsem mezi zuby a snažila se vrhnout co největší množství energie. „Fuuton: Tlaková smršť!“
   Nejdříve se povedlo „vykouzlit“ jen miniaturní kuličku, po několika dalších pokusech už měla alespoň přijatelnou velikost, ale zase jsem neuměla udržet směr. Zůstávalo mi záhadou, jak se mohl Naruto naučit naostřit čepel za pouhých pár hodin.

   Nešlo to, ale vůbec. Poslední pokus sice vykázal výsledek v podobě malé dírky uprostřed balvanu, ale nebylo to dost na to, aby se šutr rozpadl.
   „Nechceš pomoct?“ zapištěl hlásek v temnotě.
   „Dyť bys nic neviděla. Hele, já už to tady nějak doklepu, ty se schovej. Jo a… hlad náhodou nemáš?“
   „Né!“ zněla odpověď.
   „Dobře. Kdyby se to mělo protáhnout, budu se tě ptát průběžně.“
   No, nevím, jestli ta poznámka měla uklidnit spíš mě nebo ji. Tak jako tak to nemělo valný účinek.

   O další dvě hodiny později se podařilo do balvanu prorazit díru, kterou by se eventuelně Perla mohla protáhnout. Jak jsem ji ale tahala ven, zasekla se na půli cesty. „Do háje!“ Měla jsem na jazyku, že by mohla zhubnout, ale pak mi blesklo hlavou, že by to bylo netaktní a že za to může jenom moje neschopnost a s váhou to nemá co dělat. „Napadá tě něco?“
   „No, moc ne. A tebe?“
   „Mohla bych zkusit tu díru provětrat, ale absolutně netuším, co by to mohlo udělat,“ přiznala jsem.
   „Tak to zkus,“ navrhla Perla.
   Ta holka vždycky uměla povzbudit, když to bylo třeba. Zrovna jako teď.
   „Tak kolem sebe vytvoř aspoň silový pole, kdyby se to chtělo zvrtnout.“
   „Tak dobře.“
   Přiložit ruce na místa, kudy mohl do jeskyně ještě proudit vzduch, to bylo vcelku jednoduché. Cítila jsem, jak mi šedá tvrdá hmota vibruje pod rukama a pak přišel ten zlom. Nějak jsem to přehnala, Perla vylétla z díry a povalila mě na zem, vysmátá, jako kdybych jí zrovna vystrojila Vánoce nebo nějakou perfektní oslavu.
   „Tak jsme to zmákly…“ To byla má poslední slova.

   Ráno jsem šla nejdřív za Renjim. Omluvila jsem se, že jsem za ním včera nepřišla, a sdělila mu, že to Kuchiki vzal s klidem a možná se sem přijde i podívat. Povzdychl si, ale dál nenaléhal. Stejně bych se s ním nechtěla vybavovat, ne dneska.

   Udělala jsem si svoje a mohla jsem jít, kam jsem chtěla. Ráda bych se zase sešla s Perlou, ale možná nebudu mít štěstí. Zato jsem potkala Chari a zkusila včerejší taktiku, jestli si to bude pamatovat. Vždycky mě nečekaně přepadla ze zálohy a měla z toho náramnou srandu. Jenže teď ne, bylo to přesně naopak.
   „Ještě jednou na mě skočíš a vyřídíme si to ručně.“
   „Bejvávaly doby, kdy jsi tohle dělala dost často,“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku.
   „Tak to jste si mě musela s někým splést, slečno. Tydle věci já totiž nedělám.“
   „No fajn, jak je ctěná libost,“ broukla jsem uraženě. No teda, myslela jsem si, že navrácení vzpomínek bude snazší záležitost, ale nejsem doktor a zatím každý plán se zhroutí pouhých pár minut po jeho realizaci. K čertu! Nějak to přece jít musí!

   Rozhovory s Perlou mi vždycky dávaly poměrně dost zabrat. Byla možná ještě větší empatik než já a málokdy se ve svých úsudcích mýlila. Byla neskutečně zvídavá a mě to občas až vyčerpávalo, protože člověk měl pocit, že před tímhle stvořeníčkem se nedá vůbec nic utajit. Dokonce i z obyčejného shluku písmen, která se neměnila, dokázala poznat, že mám náladu pod psa. Jenže teď byly všechny její schopnosti (krom těch bojových) zadupány do země a já netušila, co si s tímhle mám počít.

   Byla mnohem ochotnější, možná ji trochu přesvědčil i Toushirou, ale mohla jsem jen hádat. Už když jsem sledovala anime, přišlo mi, že tenhle chlapeček ví vždycky víc než ostatní. A v Renjim se nenapravitelnej šťoural taky nezapře.

   Naše další „schůzka“ byla naplánována a blížilo se její uskutečnění. Ano, označení blížilo se je přesné, protože hlavní aktérka se opět ztratila ve spleti budov hlavního štábu páté divize. Usilovně jsem přemýšlela, pokoušela si vzpomenout na to, co jsem ještě nezkoušela. Hrát to na srdíčko… možná je to jediná možnost, kterou mám.
   Bylo možné, že si na naše společné chvilky nepamatuje. To zjištění mě odrovnalo, nechtěla jsem tomu uvěřit. Dělala jsem jí osobního betareadera, vylepšovala zápletky, aby byly šťavnatější, jsme pro sebe jako vrby… a ona to všechno zapomněla! Taková nehoráznost. Chtělo se mi křičet a proklínat, ale když nemáte koho, jde to dost těžko. Pochybuju, že by zabralo prokletí na neznámého pachatele.

   Lest, to jediný, co mi zbývalo. Nikdy bych tý holce neklamala, ale teď to nešlo jinak, bohužel. Vypadala teď uvolněněji než předtím, začínala mi věřit, to bylo dobré.
   Bylo by nesmyslné popisovat ten dlouhý rozhovor, během kterého jsme se mockrát dostaly tam, kam jsme vůbec nechtěly. Začala jsem vyprávět příběh, který moc dobře zná. Vymyslela jsem si, že se to přihodilo kamarádce.
   „Zdá se to neuvěřitelné, viď? Ale já věřím tomu, že tyhle bytosti vážně existují, odmalička se přikláním k existenci nejrůznějších potvor. A Rien mi říkala, že podle toho, co jí pověděla ta mužská bytost, byl něco jako… anděl pomsty. Ale zaboha živýho si nemůžu vzpomenout, jak se ten andělskej kluk jmenoval.“
   Předvedla jsem zoufalý výraz, který ale nebyl tak docela hraný. Jestli si nevzpomene teď…
   „Damien!“ vykřikla naprosto nečekaně a hned se chytla za pusu. Pak zavrávorala.
   „Jashine, k čertu, co to zas děláš?“ nadávala jsem stropu a rozběhla se ke kamarádce. Vypadala zmateně.
   „Motá se mi hlava, Leí. Ty jsi něco dala do toho pití?“
   „Za koho mě máš?“ vybuchla jsem a pak se zarazila. Jak mi to řekla? „Kde bydlíš?“ vyhrkla jsem.
   „Za Prahou,“ odpověděla nejistě a pak zděšeně sledovala, jak ji objímám.
   „No konečně! To to ale trvalo!“ vydechla jsem úlevou.
   „Trvalo co?“ nechápala, ale vysvětlila jsem jí to. Když si to srovnala v hlavě, zbledla. „Hitsugaya… proboha, co mám teď dělat?“
   „Hlavně se chovej normálně. Když se teď prozradíme, Aizen s Ginem by to mohli spustit dřív.“
   „Ale… co když kapitán zjistí, že… že se mi líbí?“ vykvikla zděšeně a já se začala smát.
   „Poslyš, mám takovej dojem, že Toushirou už to ví.“