10.kapitola - Hněv podkapitána Abaraie

vloženo: 29.06.2010   
počet zobrazení:   

   Renji už seskočil ze střechy dolů, teď přicházel naproti mně. „Grr, to ty za to můžeš,“ zavrčela jsem.
   „Cos to řekla?“ vyštěkl, došel až ke mně a přísně si mě přeměřil.
   Odfrkla jsem si a tu větu mu zopakovala. „Řekla jsem, že to ty za to všechno můžeš.“
   „Trochu úcty, slečinko! Nikdo vám nedovolil, abyste mi tykala,“ vrčel a založil ruce v bok, aby svým slovům dodal patřičný důraz: „Omluvte se, Shinigami, a já z toho nevyvodím důsledky.“
   „Ani mě nenapadne, Abaraii!“ zasyčela jsem a pustila si tvář. V rameni opět bolestivě zaškubalo.
   Přimáčkl mě ke zdi. „Pro vás podkapitán Abarai, slečinko!“
   „Tobě já vzdávat úctu nebudu,“ zatvrdila jsem se. Vždyť je to jeho vina, že jsem skončila tady, ve Společenstvu duší. Vážně nechápu, za co bych se měla omlouvat.
   „Dobrá tedy, řekla jste si o to.“ Obrátil mě čelem ke zdi a sevřel obě paže. „V cele vychladnete a pak se ještě ráda za tu drzost omluvíte.“

   Rozhodla jsem se hrát jeho hru a předstírala jsem, že jsem zkrotla. Nechala jsem se klidně vést do vězení, dokonce se skloněnou hlavou, a v mysli už mi zrál válečný plán.
   „Vy jako nižší důstojník máte povinnost prokazovat kapitánům a jejich zástupcům patřičnou úctu, Leonydo-san. Údiv? Kdo by neznal naše „zachránce“. Měli jste jen nehorázné štěstí, to je všechno. Proto si nemusíte myslet, že jste něco víc.“ Otevřel dveře vězeňské cely a strčil mě dovnitř. „Zůstanete tady, dokud pro vás nepřijdu. A až se vrátím, budu požadovat zadostiučinění. Budete mít dost času přemýšlet nad tím, jak se chovat k nadřízeným!“

   Nechala jsem ho, aby se vykřičel, a počkala jsem, až zamkne a se spokojeným úsměvem a pohvizdováním projde chodbou. Provedla jsem proměnu, změnila své tělo na větrnou podstatu a protáhla se mříží, nic tak těžkého. Pak jsem se (stále ještě neviditelná) rozběhla a uviděla ho, jak líným krokem kráčí ke dveřím. Počkala jsem, až je otevře, a pak důstojně prošla kolem něj a v nestřeženém okamžiku mu vrazila takovou facku, až padl na zadek.
   „Co to bylo?“ vydechl a poplašeně se rozhlížel kolem sebe.

   Když vyšel ven, čekalo ho ještě větší překvapení. Stála jsem na volném prostranství a provokativně na něj mávala, jako bych tím říkala: „Převezla jsem vás, Šéfe!“
   Byl v šoku. „Ty! Jak to? Jak je to…?“
   „Ale ale, Renji, copak ty si vážně nevzpomínáš? Na tu noc, kdy jste s Ginem byli venku?“ Přimhouřila jsem oči a čekala.
   Vrhl se ke mně a chytil mě za ruku, v očích vztek. On a Gin… byli venku přece nedávno. A tehdy… „Ten ryoka!“ vydechl překvapeně.
   „Ano, správně. Tady stojí ten ryoka, který nechtěl bojovat,“ ušklíbla jsem se.
   Těkal očima nervózně ze strany na stranu. Došlo mi, že už nejspíš pochopil, jak jsem se dostala z vězení, a kdo ho praštil.
   „Snad už konečně uznáš, že prostě nemůžu mít úctu k někomu, kdo mi svůj dlouhej meč vrazil do ramene,“ pokračovala jsem. „Asi teď uvažuješ nad tím, jestli mě udáš, takže ti říkám… Udělej to! A já pak řeknu všem, jak jste se chtěli zbavit nevítanýho hosta, který se jen bránil, protože jste ho bezdůvodně napadli. Co by na to asi řekl pan Yamamoto? Nebo Kuchiki? Riskoval bys basu jen kvůli pitomému oslovení?“
   Jen skřípal zuby, nemohl uvěřit, co mu ta drzá holka právě řekla do očí. Vždyť ona se ho pokouší vydírat.
   „Mohli bychom se teď vrátit do cely a já už bych se postaral, abys ani necekla, ale neudělám to. Víš proč? Zajímá mě, proč jste ještě tady. Už dávno jste přece měli zmizet.“
   Přikývla jsem, sáhla do kapsy a strčila mu pod nos rudé kamínky. „Tak to vyklop, Renji! Co je to?“
   Viděla jsem, jak se lekl a jen zamumlal: „Po tom bys neměla pátrat.“ Řekl to ale takovým tónem, že mě to jen utvrdilo v tom, že právě tohle bych měla udělat.
   „Dobrá.“ Otočila jsem se a vykročila, když mi v ramenu znovu bolestivě zaškubalo., jak ho stiskl a naklonil se ke mně. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
   „Nemysli si, žes mě zahnala do kouta. Existují prostředky, jak tě odstranit beze stopy. Ale vaše přítomnost tady zavání, takže budu hrát tuhle hru, stejně jako Kenpachi.“
   A potom zmizel. Zalapala jsem po dechu. Teď jsem si hrála s ohněm, věděla jsem to. Kdokoli z těch dvou, Abarai i jiní kapitáni by mě mohli s ledovým klidem zadupat do země. Ale… Zaraki měl pravdu. Dej jim najevo strach a bude to znamenat prohru. Musím za každou cenu zjistit, co se stalo a kdo má v tomhle všem prsty.

   Přestěhovala jsem se do pokojů vyhrazených čtvrté divizi, sama bych v tak velké místnosti asi stejně nezamhouřila oka. Třásla jsem se. Bála jsem se a měla proč. Už teď na mě ti dva, Aizen s Ginem, mohli pořádat hon. Musím zachovat chladnou hlavu a dělat, že mám nad těma dvěma navrch.

   Nedalo se říct, že bych spala klidně. Navíc… ten souboj se Zarakim se odehrál před nemocnicí, takže se našlo pár čumilů, co to poslali dál. Sestry i třetí zástupce si mezi sebou vzrušeně špitali.
   „Ale panstvo, nač to rozebírat? Prostě mi natrh prdel, no!“ prohlásila jsem otráveně a dodala: „A aby to bylo všem jasný, nevyprovokoval mě, nechtěla jsem bojovat. Kdyby to nebylo tady, našel by si mě jinde.“ Ostatní mě měli za šaška, jen Isane se mnou soucítila.
   „Ti hoši z jedenáctky, s těmi jsou vždycky jen potíže. Opravdu si troufáš odnést jim jídlo?“
   „A je tu jiná práce?“ zeptala jsem se klidně.
   „No, tedy… vlastně není,“ zrozpačitěla šedovlasá.
   „Tak můžete jít se mnou, jestli se o mě bojíte, více-kapitánko,“ navrhla jsem, malinko se zastyděla.

   Donesly jsme tácy na oddělení, Isane zůstala hlídat u dveří. „Hele, to je ta, co jí náš taichou přepral! Tak co? Jak sis užila tanec se Zarakim?“
   „Klidně vám o tom povyprávím, až se najíte,“ prohlásila jsem klidně.
   „Pche, tyhle blafy my jíst nebudem!“ ozval se jeden z těch hromotluků.
   „Jo! My chcem jídlo z naší kuchyně!“
   „Tohle je nemocnice, ne pětihvězdičkovej hotel,“ upozornila jsem je jemně a trochu hrubším hlasem dodala: „A jestli to nebudete chtít jíst, tak vás donutím.“
   Ozval se bouřlivý smích. Zaostřila jsem a začala počítat. „Jeden svalouš, druhej… tři, čtyři… šest, jo, to by šlo.“ Jen se smějte, dokud můžete, uchechtla jsem se v duchu, rozkročila se a začala pečetit.
   „A hele, ještě nám předvede tanec! No to se ale máme!“
   „Tak, poslední pečeť…“ Přimhouřila jsem oči a nadechla se. „Fuuton: Vzdušný průnik!“

   Unohana se za Isane objevila stejně nečekaně, jako to tenkrát provedla mně. „Copak děláš venku?“
   Šedovlasá nejdříve ztuhla a pak zasalutovala. „U… uvnitř se právě rozdává… jídlo.“ V rychlosti jí vypověděla, co vyvedla.
   „Ty jsi zrovna ji nechala jít k chlapům z jedenácté?“
   „Hai,“ rozpačitě přikývla. „Ale… madame, podívejte, něco se tam děje.“

   Opatrně si pootevřely dveře. Šestice bojovníků s vypracovanými těly se kuckala, dusila a zmítala sebou v křečích. Naproti nim stála blonďatá Shinigami, která vypadala, jako když namotává provázky, ale ve skutečnosti těm troufalcům jen kradla vzduch. Pak jednu ruku spustila podél těla, tu druhou měla stále sevřenou a roznesla jídlo. Pak od nich znovu ustoupila a rychlým pohybem uvolnila i druhou ruku. Muži se rozkašlali.
   „Takže teď to snězte, a až příště uvidíte ve dveřích tuhle zanpakutu…,“ ukázala na svou zbraň. „…tak poslechnete na slovo. Neurvalci! Prali by se s ženskou kvůli pitomýmu žvanci.“
   Jakmile se jim vzduch zas vrátil do plic, ihned se pustili do jídla.

   Vyšla jsem ven s podnosem plným prázdných talířů. „Vy… vy jste tu taky?“ vyděsila jsem se při pohledu na kapitánku.
   „No, slečno, udělala jste na mne dojem.“
   Podrbala jsem se na zátylku. „No, totiž… můj sensei říkal, že bych tuhle techniku měla použít jen v nebezpečí života. Ale takhle aspoň vím, že funguje.“

   Poprosila jsem Isane, jestli bych nemohla teď pár dní pracovat pouze uvnitř budovy. Chtěla jsem mít dostatek času na prohlídku knihovny. Spolupracovníci z kantýny mi ochotně poradili, kde hledat, a tak po pár dnech…
   „Ne, tohle není ta ulice. Zase už jdu špatně!“ Zaškaredila jsem se na mapu. Že bych si tu budovu jen špatně označila? Začala jsem znovu luštit svůj vlastní škrabopis. „Aha, tady je čárka navíc. To znamená, že je to jiný číslo,“ vydechla jsem, když jsem si uvědomila svůj omyl, a konečně se vydala správným směrem.

   Správné dveře, hurá. Je na nich nápis: Renji Abarai, zástupce kapitána. Zaklepala jsem a opatrně vzala za kliku. „Chtěla jsem…“ Hlas se mi zadrhnul v hrdle, když jsem pohlédla do chladných černých očí Kuchikiho Byakuy. „Pa… pan Abarai tady není?“
   „Ne, odešel pryč. Také bych s ním rád mluvil,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. „Mám mu od vás něco vyřídit?“
   „Ehm, ne. Já… zastavím se později.“
   Vykročila jsem ke dveřím a vzápětí vyjekla, když se objevil přímo přede mnou. Ale vždyť ještě před chvilinkou seděl na židli a poklepával na desku stolu.
   „Proč jste sem přišla, slečno? Co tak neodkladného chcete říci mému zástupci, že mu to nemohu sdělit já?“ hlas měl drsný jako struhadlo. Ta rychlost… neměla bych před ním kam utéct. Proboha, co teď?
   „Kapitáne Kuchiki, je… je to tak hrozně trapné, ale… přišla jsem se omluvit za své nevybíravé chování k podkapitánovi Abaraiovi. A… cítila jsem, že je potřeba, abych to udělala… tváří v tvář.“
   „Chápu. Je za dveřmi. Nechám vás o samotě,“ řekl už klidněji a pak za ním zapadly dveře, vyměnili si s Renjim místo.
   „Vážně ses přišla omluvit?“
   „No… já… spíš jsem na něco přišla.“ Stočila jsem pohled stranou, abych se na něho nemusela dívat.
   „Dobrá, poslouchám.“
   „Ty rudé šutry… ve vodě se vypařují, bylo štěstí, že se na to vůbec přišlo. Ta směs… používá se do nějakého dryáku, který zablokuje paměť.“
   „Hm, myslel jsem si to,“ pokýval Renji hlavou.
   „Poradíš mi, co mám dělat?“
   Přistoupil ke mně pomalými kroky, a přestože jsem měla tvrdý a chladný pohled, tělo se mi chvělo. „Nemusíš si hrát na tvrďačku, cítím tvůj strach, všechnu tu nejistotu. Ptáš se sama sebe, jestli jsem tě zradil. Mohu tě kdykoli potopit, moc dobře to víš.“
   Polkla jsem. Měl pravdu, byla jsem rozrušená, nemohla jsem nic předstírat. Celá tahle mise byla nesmírně riskantní. Zaúpěla jsem, nechala ty vypjaté emoce vytrysknout na povrch, ukázala jsem slabost, už se nedalo couvnout.
   „Dobrá, tak to víš. Proč to teda neukončíš? Nemám kam utéct, ale ani co ztratit!“ Tak a bylo to venku. Čekala jsem, co udělá.
   „Nemám důvod dělat něco takového. Mám rád adrenalin a ve Společenstvu už je stejně ticho moc dlouho. Jak vidíš, nezradil jsem tě. Můj nadřízený o téhle tajné schůzi neví, vlastně… ani já jsem o ní nevěděl. Chceš radu, nemůžu ti žádnou dát. Jen ty musíš vědět, jak obnovit ztracené vzpomínky. Netuším, co jste spolu zažili, tak nemůžu říct víc.“
   „Takže mi nabízíš spojenectví, Renji?“
   Abarai se uchechtl. „Pokud to tak chceš nazývat. Jsem ochotný ti pomoci, ale jakmile porušíš zákony, udám tě a strčím do vězení.“ Natáhl ke mně ruku, váhavě jsem ji stiskla. „Tvůj dotyk je jak od leklé ryby,“ ušklíbl se.
   „No jo, asi se to nikdy pořádně nenaučim,“ oplatila jsem mu nervózním úsměvem a měla se k odchodu. Ještě jsem se ujistila, že mám zbraň připevněnou na zádech.
   „A nezapomeň…“ Ta slova mě donutila znovu se otočit. „…že tě budu neustále sledovat.“