9.kapitola - Vůle žít

vloženo: 29.06.2010   
počet zobrazení:   

   Ráno jsem se vzbudila na ubytovně. Nevzpomínám si, že by mě sem někdo bral, každopádně… místnost byla prázdná. Kam se všichni poděli? Že bych zaspala?
   Sáhla jsem si do kapsy, rudé kamínky v ní pořád byly. Vedle na stolku ležel chránič na ruku a měl znak čtvrté divize. Hloupý vtipy. Vstala jsem, noha už byla lepší, možná se už úplně dohojila, nebylo to přece nic tak vážného. Rozhodla jsem se, že si zajdu do nemocnice a nechám si sundat obvaz, pro jistotu jsem s sebou vzala i ty příšerný erární berle.

   Na oddělení jsem potkala Isane, více-kapitánku. Sundala mi ty fáče nakonec ona. Použila jsem starou výmluvu, že jsem na to nechtěla šahat, abych si tam ještě něco nezanesla. Vzala to. Pak se mi za zády objevila Unohana a já se jí opět lekla.
   „Přišla jste nastoupit do služby?“ zeptala se sladce.
   „Ne, to rozhodně ne!“ vyhrkla jsem. „Pan Yamamoto řekl, že dnes můžeme odejít, pokud se nám bude chtít. Vy… vy snad o tom nevíte?“
   „Ach ano, ale předpokládala jsem, že když jste včera říkala kapitánu Aizenovi, že by moje divize byla to pravé…“
   Už jsem měla na jazyku, že jsem to řekla v žertu, ale pak jsem si to rozmyslela. Pochybnosti ve mně klíčily. Hollow už jsou přece pryč, tak kde jsou všichni?
   „Půjdu za ostatními, ale možná se ještě potkáme, kapitánko Unohano.“ Vysekla jsem úklonu a vyrazila pryč, teď už bez opory.

   Vběhla jsem na ubytovnu, jako by mi za patami hořelo, a rychle jsem prohledala šuplíky, abych našla mapu, do které jsem si pro lepší orientaci udělala vlastní značky. Přivázala jsem si florbalku na záda a vyrazila najít kohokoli z naší skupinky. Něco mi tu začínalo smrdět. Přece nemohli jít beze mě?

   A pak jsem uviděla Tobinku. Vykračovala si s pádlem a tvářila se stejně vesele jako vždycky. „Hej, Tobí, tak kdy už vyrazíme domů?“
   Otočila se a její pohled ztvrdl. „Nepamatuju si, že by naše divize volala záchranáře.“
   Zarazila jsem se. „Copak ty mě nepoznáváš?“
   „Jistě, že ano. Patříte ke čtvrté divizi, místní záchrance, Leonydo-senpai.“
   „Se… senpai?“
   Ničemu jsem nerozuměla. Kam se poděla ta veselá holka, se kterou jsme vyváděly psí kusy?
   „Odejděte, tady není práce pro vás,“ řekla s nakrčeným nosem.
   „Sakra, Tobinko, vzpamatuj se!“
   Vyrazila proti mně, zablokovala jsem její pádlo, stále ještě v šoku. „Rozumím, pochopila jsem.“ Ukázala jsem jí gesto, že se vzdávám, a pomalu se od ní odvrátila. Ne, musel mě šálit zrak. Jak by si na mě nemohla pamatovat, když jsme toho měly už tolik za sebou? Jedině, že…

   Ne, to není pravda, musím mít jistotu! Okamžitě jsem vyrazila k budově desítky. Věděla jsem, že tam ji najdu, byla to téměř stoprocentní jistota. Ano, byla tam, trénovala svou techniku na dřevěné figuríně, zkoušela ji chytit.
   „Perlo!“ zavolala jsem na ni.
   Slyšela mě a otočila se. „Stalo se něco, Leonydo-san?“
   Ztuhla jsem uprostřed kroku. Leonyda-san, tak by mi nikdy neřekla, věděla, že podobné tituly nesnáším.
   „Ne, vlastně nic. Promiň, že jsem tě zdržela. Jenom… víš, že se dnes vracíme domů? Věděla jsi to?“
   „Opravdu?“ podivila se. „A… kde to je?“

   Okamžitě jsem se otočila a rozběhla se pryč, na tvářích mě pálily slzy. „Počkejte! Leonydo-san!“ volala za mnou hnědovlasá a já ještě zrychlila. Takže je to pravda! V tom pití něco bylo. Někdo vymazal mým přátelům vzpomínky. Kdo z těch šmejdů to byl? Mohl za to Gin? Nebo stařík Yamo? Je to snad práce Aizena? Anebo to spískal někdo úplně jiný?

   Bylo mi z toho všeho špatně. Teď jsem zůstala sama uprostřed prokletého Soul Society. „Zatraceně! Všechno je to v hajzlu!“
   Zůstala jsem stát uprostřed nádvoří se začáranou mapou. Slzy se mi koulely po tváři, byla to tak hrozná bezmoc. Copak jsem byla jediná, kdo se toho svinstva nenapil? Teď ale nebyl čas to zjišťovat, od téhle chvíle nám hrozilo skutečné nebezpečí. Rozdělili naši skupinu a tím nás oslabili. Byla to zdánlivě neřešitelná situace.

   Automaticky jsem zaťala pravačku v pěst. Tohle si nemíním nechat líbit. Gin, Aizen, mohl to být kdokoli. Nemůžu s nimi bojovat, na to nejsem dost silná, ale nechybí mi odvaha pokusit se je porazit jejich vlastními zbraněmi.
   Osušila jsem si obličej a v očích se mi zablýsklo. Ano, řekla jsem Aizenovi, že chci ke čtyřce, a tehdy jsem ještě netušila, že se to stane skutečností. Jenže teď je to jiné a já věděla, co musím udělat.

   „Unohano-taichou, dejte mi prosím práci. Do… dohodli jsme se s ostatními, že tu ještě chvíli zůstaneme.“
   Usmála se, nelíbilo se mi to. Vyhnali pacienty na chodbu, než budou mít vyměněné povlečení. Neprotestovala jsem, potřebovala jsem mít madam na své straně, abych se dostala ke knihovně.

   Asi by vás zajímalo, kde jsem teď. Ve sračkách… doslova. Ta milá černovlasá a taky černooká čarodějnice mi nařídila vyčistit všechny záchody na prvních dvou patrech. Děs, hrůza a smrad. A ke všemu se muselo pro vodu chodit ke kašně za špitálem, jinak bych to rozhodně měla hotový rychlejš. A mít tu k sobě Sorinku, pak by to bylo úplně bez problému.

   Přerušovala jsem práci, abych si pomocí jutsu osvěžila vzduch a neomdlela tam, možná právě o tom kapitánka věděla. Během roboty jsem hodně přemýšlela a dospěla k názoru, že Yamamoto to určitě předvídal. Možná, že kdybysme si tehdy nevyvolali ty dárečky na památku, naše pouto s domovem by se přetrhlo úplně. Takhle jsem měla stále naději, že vzpomínky jsou jen potlačené a jejich návrat je možný. Gin a Aizen, na ty dva si musím dát pozor. Byli tu i jiní, ale z těchhle dvou jsem měla největší hrůzu. Kapitán z pětky se v mojí blízkosti pořád motal a Ichimaru mě pokaždé tak vyděsil, že jsem se pak chovala… no, iracionálně.

   Práci jsem měla za sebou, právě jsem donesla do vnitřku budovy poslední kbelík, pečlivě omytý. Vyzvedla jsem si trochu peněz, aby mi to stačilo na večeři a zítřejší snídani. Zítra mi ten maraton začne znovu, no co, Unohana není koneckonců žádnej ras a Isane taky ne.

   Vyšla jsem ven a musela jsem se zastavit. Shinigami, ze kterého vyzařovala neuvěřitelná energie, právě procházel kolem. To je… Zaraki Kenpachi.
   „Hej, ty! Nejsi jedna z těch cizích bojovníků?“
   „Ano, jsem, pane,“ odpověděla jsem popravdě.
   „Výborně, ani jsem nemusel chodit daleko. Tas zbraň, mrně, chci vyzkoušet tvou sílu.“
   „Ne!“ prohlásila jsem vzdorovitě. „Nechci s vámi bojovat.“
   To už ale přiběhla malinká růžovlasá holčička a kopla mě do kolena. „Přece nebudeš Keníčkovi odmlouvat, když chce bojovat!“ vřískla. Polkla jsem a schytala další ránu.
   „Ááá, Yachiru-san, já bych nerada skončila jako sekaná. Na to si svýho života příliš cením.“
   „Ale Keníček chce bojovat, viď, že jo?“
   „Po… pozvednu proti vám zbraň, pokud… pokud mi zaručíte, že mě budete šetřit.“
   „Ty si nemáš co klást podmínky, špunte!“ zachechtal se Zaraki.
   Uvažovala jsem, jestli je nějaká šance proklouznout kolem něj, prostě zdrhnout. Jako by to předvídal, praštil před sebe zanpakutou. Zděšeně jsem vyjekla.
   „Já jsem přísný učitel. Když se budeš snažit, tak ti neublížím.“
   Polkla jsem znovu a sáhla si na záda. Vypadá to, že nemám jinou možnost. Yachiru se mezitím někam ztratila.
   „No tak do toho, prašti do mě!“ poručil. Nenechala jsem se dvakrát pobízet, ale nic mu to neudělalo. „Shinigamiho síla pramení ze soustředění nebo vzteku. Kdepak je ta tvoje?“ Pak sekl a já jen tak tak uskočila. „Tohle není boj, jen trénink,“ vysvětloval válečník. „Snaž se, nebo z tebe zbydou kousíčky.“

   Chvíli jsem před ním jen uhýbala. Ať sekl do kterékoli strany, vždycky to nebylo tak rychlé, abych nedokázala včas uhnout. Soustředění mi chybělo vždycky a vztek jsem měla na jiné, nemohla jsem ho ventilovat na něj. Nakonec se ale moje reakce přece jen o trochu zlepšily a já si uvědomila, že ta síla vychází z vůle k životu.

   Zkřížili jsme zbraně. Mohla jsem mu uhýbat a zároveň ho zkoušet praštit, dodávalo mi to sebevědomí. Už mě nemohl zasáhnout tak snadno, druhou rukou jsem kolem sebe vytvořila málo viditelnou bariéru.
   „To je dobré!“ chechtal se. „Čím se to chráníš?“
   „Větrným pláštěm,“ vydechla jsem a znovu vyrazila do útoku.

   Začalo se mu to líbit, přitvrdil. Dostala jsem strach, musela jsem teď uskakovat mnohem víc. „Skvělý! Čekal jsem to horší!“ To byl jeho způsob pochvaly. Vlastně bych za ta slova měla být ráda, ale mě momentálně zajímalo jenom to, jak si chránit únikovou cestu. Zasáhla jsem ho doopravdy jen jednou, zůstal mu tam jen docela malý škrábaneček, ale i to považoval za úspěch. Znovu jsem vyrazila, vyběhla jsem ze strany s napřaženou zbraní, když náhle stočil pohled ke střechám.
   „Hej! Co tam vokouníš, Abaraii?“
   Zpomalila jsem a zaváhala. Chtěl mě odrazit, rozmáchl se… a já v té chvíli neuhnula. Jeho zanpakuta mě řízla do tváře. Chytila jsem se za ní a zůstala v podřepu.
   „Shinigami, co poleví v soustředění, je odpad, absolutně k ničemu. Zaváhat znamená smrt. Možná ti to na Hollowa stačí, ale tvý schopnosti jsou mizerný,“ oznámil mi Kenpachi a zhnuseně dodal: „Pověs válečnictví na hřebík. Nemáš na to!“
   Sténala jsem, rána pálila. Bylo mi jedno, že odchází, přece to byl on, kdo chtěl bojovat. Zvedla jsem se a pak rychle vyběhla ke kašně, musela jsem si opláchnout ránu, aby se rychleji zatáhla. Je to způsob, který zabere vždycky.

   Vracela jsem se zpátky, stále jsem si držela tvář. Ještě chvíli a zůstane tam už jen strup, říznutí se mi hojí rychleji než modřiny a škrábance. Ale jedno na tom bylo přece jen uklidňující. Byla jsem ráda, že je ten hromotluk pryč.