8.kapitola - Večírek na rozloučenou

vloženo: 22.06.2010   
počet zobrazení:   

   Obrátila jsem se k ní zády a nejradši bych si nafackovala. Krucinál! Něco konečně napravíš a potom otevřeš tu svojí nevymáchanou hubu a zas to zkazíš. „Chjo, mě už klepne,“ zabručela jsem otráveně a přehodila si peřinu přes hlavu. Slyšela jsem jen škrábání pera, a nechtěně si přitom zdřímla. Probudily mě až nefalšované technařské zvuky, vypadalo to, jako kdyby měl někdo pořádně nahlas puštěnou mp3ku. Vzhlédla jsem a uviděla Tarush, jak sedí jako čestná stráž na posteli. A už to bylo jasný, že jí to duní v uších.
   „Hele, jak to, že ti tu jede baterka?“
   „Tady je energií duševní pohoda,“ informovala mě černovlasá Orofilka. „Buď happy a mohla bys tu mít neomezenej internet.“
   Zachechtala jsem se, to fakticky nešlo. Pak jsem ale zaznamenala, že místnost je plná lidí a zase se stáhla. „Dneska ke mně radši nechoďte. Jsem schopná vás smrtelně urazit jedním slovem.“ Ne, že by poslechli, spíš to vypadalo na úplný opak.
   hAnko už pustili, ale měla zakázáno se namáhat, tak ji holky podepřely, když to potřebovala. „Proč tě odtáhli z nemocnice? Něco se stalo?“
   „Přerazila Kirovi nos,“ uchechtla se Chari a čekala, jak zareaguju. „Určitě žaloval,“ mínila a já jen kývla.
   „Starouš nás chtěl rozsoudit, ale protože mě tam donesl Kyouraku z osmičky, byla z toho komedie. A ty se moc netlem, bila jsem se za tvůj život.“
   „A hele, tak nekecala! Je vážně jedovatá!“ Characterless měla ze mě legraci, ale já si toho nevšímala.
   „Voba nás napomenul a pak mě sem odnesl Renji, protože Izuru se k tomu neměl. A zůstal tady… prý: Musím poslechnout, vždyť je to rozkaz. Nějaký houby, moh zůstat hlídat přede dveřma. No a pak přišla Perla a já jí vynadala. Jsem hrozná. Radši na mě dneska fakt nemluvte.“
   T.a.r.a.n.e.e mi bez varování zastrčila do ucha sluchátko a přístroj okamžitě začal prskat. „No prosim. Máš náladu pod psa a mně to chcíplo.“

   Když holky další den vyrazily do dalšího boje, během půl hodiny byly zase zpátky. „Odchytli nás Shinigami a řekli, že Hollow se ztratili.“ To mohlo znamenat jen jedno. Vracíme se domů!
   Jenže to nebylo zas tak snadné, protože nás ještě čekalo oficiální poděkování před členy všech divizí, ale i nižšími důstojníky, a taky něco jako večírek na rozloučenou. Odejít jsme měli zítra časně zrána.

   Noha bolela, zůstat v posteli byla nutnost. Tarush už mi (z bezpečnostních důvodů) přehrávač do ruky nepoučela, tak jsem si vyškemrala romantickej slaďák od Mirindy a začetla se na většinu dne. Ostatní se mi vyhýbali, možná to tak bylo lepší. I když… pár otrlých nezmarů se stejně našlo.
   „Styronka, prečo si dnes taký bručoun?“
   Sorinka byla jedním z těch lidí, kteří když si něco vezmou do hlavy, prostě to udělají. Všichni byli blázni a letadla, jen ona helikoptéra, jak kdysi dávno prohlásila.
   „Usměj se, vracíme se domů. Nebo se ti nechce?“
   „Ale jo, už bych se ráda natáhla na svou postel,“ přikývla jsem rychle. „Jako ne, že by to tu nebylo pěkný, ale nemůžem tu zůstat trčet. Konoha.cz je určitě vzhůru nohama a Prasátko musí šílet, když se mu ztratily editorky.“
   Slovenka se zahihňala a taky přikývla. „Večer bude rozlučka. Těšíš se?“
   „Budu se koukat,“ oplatila jsem jí úšklebek. „Tancovat nemůžu, a kdyby mě někdo z těch chlapů tam nosil, starouše Yamu už by vážně trefil šlak.“
   „Hehe, ale nebylo by špatné, kdyby ti svým ohnivým mečíkem naplácal na zadek. Možná by ti to aj prospělo.“
   „Možná jo, možná ne. Se mnou už to stejně lepší nebude.“

   Měli jsme zakázáno pohybovat se příliš blízko ústředí. Ven se ale i tak dostalo pár (docela zásadních) informací. Třeba, že to má být velký překvápko, se vší parádou, že sál bude narvanej a někdo zavěsí barevný pentle se znaky divizí, protože jsme viděli pár děvčat, co s tím venku pobíhaly.

   Nakonec ale „akce“ předčila všechna naše očekávání. Už jen to překvapení, že se všichni dokázali naskládat do toho obrovskýho sálu. Zase byla celá parta pohromadě, i když někteří z nás vypadali poněkud zvláštně se všemi těmi obvazy a já s erárními berlemi, které někde vyhrabali a narychlo očistili, ale stejně na pár místech zůstala ta stoletá špína.

   Člověk se musel hodně přemáhat, když poslouchal ten staříkův proslov. Ty řeči o hrdinech, co zachránili situaci, když byli Shinigami tolik zaneprázdněni vlastními povinnostmi… to se nedalo poslouchat s vážnou tváří, zvlášť když jsme se všichni pořád přesvědčovali, že se za náma důstojníci z divizí táhnou jako krysy a luští náš narutovský způsob boje, místo aby honili Ichiga, kterej je určitě vzteky bez sebe, že se mu nikdo… no, nevěnuje.

   Po „plamenném“ proslovu staříka Yamy nás pochválilo i několik dalších velitelů, pár i pokáralo za neopatrnost a pan Yamamoto k tomu dodal, že veliteli Mayurimu z dvanácté (výzkumné) divize se přísně zakazuje jakýkoli kontakt s hosty, dokonce pod nejvyšším trestem. Uvítali jsme to, určitě nikdo z nás nechtěl skončit jako pokusný králík, a mohli jsme si snadno domyslet, že Mayuri je z nezvyklých schopností Shinobiů celej paf.

   Po vyslechnutí gratulací nám bylo nalito něco do sklenek. Naše byly opatřeny zelenou nožkou, toho jsem si hned všimla. Velitelé divizí se na nás trochu mračili. Nikdo nás nevyháněl, sami jsme jim oznámili, že musíme odejít. Zažili s náma spoustu věcí a způsobili jsme jim celkem dost potíží, přesto si dali práci s tímhle skvělým rozlučkovým večírkem.
   Narudlá tekutina naznačovala, že ve sklenici bude určitě alkohol. Se svou vratkou rovnováhou (a erárními berlemi) jsem nechtěla riskovat další zranění, které bych si mohla způsobit sama, kdybych se trochu víc mázla. Jasně, mohla jsem ten patok nějak nenápadně vylít do tý kytky za mnou, ale před tolika lidma mi to nepřipadalo vhodný. Abych mohla vzít skleničku do obou rukou, sedla jsem si. Předstírala jsem, že upíjím, zatímco se mi do dlaně, zakrývající skoro celý vršek nádoby, vypařovala rudá tekutina.

   Zpozorněla jsem, když mi do ruky cvrnklo něco malého a zjistila jsem, že jsou to drobné rudé kamínky. V duchu jsem zaklela, někdo to musel přimíchat do pití. Uvažuj, mysli holka! Určitě se toho napili. Můžeš jen doufat, že to není jed.
   Hrklo ve mně, když jsem vzhlédla a kapitán Aizen mě zkoumal pohledem. „Teď je to už bezpředmětné, ale kdybyste si mohla vybrat, na které velitelství byste se chtěla dostat?“
   Pořád se mi ještě hlavou honilo milión otázek. Musíš zjistit, co to držíš v ruce. Na které divizi budou mít knihovnu?
   „Čtvrtá divize bude to pravé,“ vyhrkla jsem.
   Zarazil se, ale pak se začal smát. „Vyměnit zbraň za koště, tomu se tedy říká odvaha.“
   Všimla jsem si, že se další ptají ostatních a oni jim žertovně odpovídají. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Možná jsem jen příliš paranoidní. Kdo by nás chtěl otrávit (tedy krom Mayuriho)? Dostali jsme prostě jen nějaké pití vyrobené z neznámé receptury a já se tu děsím kvůli pitomostem.

   Schovala jsem kamínky do kapsy kalhot a pustila starosti z hlavy. Odněkud se ozvala hudba, náhodné páry šly tančit. Viděla jsem Perlu a Toushira, jak se něčemu chichotají. Za mnou se pár bojovníků taky zastavilo, kupodivu i Kuchiki se na něco ptal, ale bylo toho tolik, že už mi z hlavy vypadly podrobnosti. Lenura a Ketsueki se držely bojovníka v helmě a Tobinka ukazovala několika nadšencům prapodivné pózy s yaoi pádlem. Viděla jsem, že Chari k překvapení všech chlapů v sále vytáhla do kola Byakuyu, který to vůbec nečekal a musel se motat mezi Rikou a Shunsuim a Sorinkou s Ukitakem. Kira protáčel Yuki, která se hihňala jako školačka, a hAnko pleskala Renjiho po ramenou s tím, že když už ji vyzval, má si dávat pozor, aby jí nesešlápl nohu moc silně.

   Bavilo mě dívat se na ostatní, jak si užívají „konec jednoho úžasnýho dobrodružství“. Čas od času se někdo na něco zeptal, tak jsem mu odpověděla a jelo se zas dál. Trochu mě zarazilo, že Lili se drží moc blízko Gina, ale z tohohle koutu to vypadalo, že to tu táhne každý s každým, jako by ani tihle divizáci neměli možnost si nás pořádně užít, musel uběhnout nejmíň týden a půl ode dne, kdy jsme začali poprvé lovit.

   Yachiru tahala Parryho s Kubbym za kalhoty, ti zatím pokukovali po přítomných dámách, i když zřejmě jen proto, aby se růžovlasého prtěte taktně zbavili. Pak se Parry přitočil k Matsumoto, která zakrývala rozpaky, a Kubby si vyhlédl Unohanu (odvážný to hoch, to je tedy pravda).
   Minata se chytila Hisagiho a Tarush něco řešila se Soi Fong z dvojky. Bylo fajn se na to jen dívat. Noha se sice hojila rychle, ale představa protančeného večera lákavá nebyla. Udělala jsem si pohodlí, baštila jednohubky a opatrně pohupovala nataženou nohou pod stolem. Už to nemohlo být lepší.