6.kapitola - Není nebe jako nebe

vloženo: 22.06.2010   
počet zobrazení:   

   sorafay si všimla, že je hAnko nějaká ustaraná. „Čo ťa trápí, ovečka?“
   Dívka s kratšími kaštanovými vlasy a brýlemi posmutněla. „Mluvila jsem s Leonydou a potvrdila si to podezření, že nám něco tají. Řekla mi, že už tu někdy byla… dřív, než jsme se sem dostali. Ale nechce prozradit víc, tvrdí, že nás nechce ohrozit.“
   „No tak jí to ver, predsa by nás za nos nevodila,“ domlouvala jí černovlasá Slovenka.
   „A kde je Minata?“ všimla si hAnko prázdné postele v pokoji, kde Min dovolili lidé z divize přespat, protože do nemocnice jít nechtěla.
   „Řekla, že už je jí dobře a odešla. Všichni už nám ušli, moja.“
   „Odešli? Sami? Jestli se rozdělili špatně, tak to dobře nedopadne. A s kým šla Minata?“
   „Odcházela s Perlou, chuděrka tu zbyla.“
   „Honem, jdeme! Jinak máme vážně velkej problém!“ Tmavovláska chytila svou slovenskou kamarádku za ruku a táhla ji ven. Musely si pospíšit.

   Otevřela jsem oči a pořádně si zívla. Popravdě, teď už mě nebolelo lautr vůbec nic, viděla jsem totiž rudě. Čekala jsem, až konečně někdo otevře ty dveře a donese snídani. Navíc mě rozčilovalo, že mi někdo píská pod oknem.
   „Už jste vzhůru?“ ozvalo se ode dveří, někdo opatrně nakoukl dovnitř.
   „Dále,“ zabručela jsem a čekala, kdo vejde. „Hi… Hinamori? A… madam.“
   Když jsem konečně mohla zase hejbnout s rukou, zrovna dvakrát dobře mi to nešlo. Jenže jsem si říkala, že tuhle babu už nikdy v životě nemusím vidět, proto jsem nasadila široký úsměv, za všechno hezky poděkovala, došla si do rohu pokoje pro zbraň a následovala drobnou dívenku ven.
   „Ehm, Hinamori, mohla bych se na něco zeptat? Už dlouho mi to totiž vrtá v hlavě.“ Přikývla. „Tohle… není to opravdové nebe, že ne?“
   „Není. Skutečné je jen ve světě živých,“ usmála se.
   Nesmírně se mi ulevilo. Jistě, bojovali jsme tu sice už pár dní, ale vždycky jsem zalezla někam do stínu dřív, než by mi začalo vrtat hlavou, proč mě sluneční paprsky nepálí. Ale tenkrát v Konoze to bylo jiný…
   Ležela jsem na posteli ve „svém“ pokoji a čekala, kdy to zkusí znovu. „Vylez ven, nebo vyrazím dveře!“ vyhrožoval Kakashi, ale já měla pro strach uděláno.
   „Ani mě nenapadne! Dyť tam venku chcípnu!“
   Nastavila jsem mu bariéru a slyšela už jen praskot dveří a tupý náraz. „Plýtvat takhle chakrou je nezodpovědnost,“ upozornil mě.
   „Vy nejste můj nepřítel!“ odsekla jsem drze a vyplázla jazyk.
   „To si jen myslíš,“ uchechtl se a začal na mou větrnou stěnu tlačit silou.
   „Dobře, tak mě nechte aspoň převlíct!“

   Vzdala jsem to. Když jsem o pár minut později vylezla před skupinku svých přátel, vypadala jsem v těch černých hadrech a kukle jak nějaký nájemný zabiják. Jasně, že se hned rozřehtali. Jounin zavrtěl hlavou a začal ze mě sundávat oblečení. „Pomóc! Haraší!“ ječela jsem na celou Skrytou listovou a marně doufala, že mě někdo zachrání.
   „Co se divíš? Dyť je to přece Jiraiyův žák!“ rýpla si Characterless.
   A jak se dalo čekat, po pár minutách na přímém slunci jsem začala kropenatět, jako kdybych měla spalničky. „Co jsem říkala? Kvůli vám se zase dneska nevyspim!“

   Ani nevím, co mě to chytlo, že jsem začala skákat po dlaždicích jako šílená a točit se dokola s Hinamori, která se velice ráda přidala. Byla to taková radost, když si člověk nemusel dávat pozor na svého úhlavního nepřítele, život dávající slunce.

   Náhle se kolem nás mihla mužská postava a já se okamžitě zastavila a instinktivně sáhla po násadě od florbalové hokejky připevněné na zádech.
   „Ale ale, tady je nějak veselo.“
   Zavrčela jsem a stáhla ruku ze zbraně. „Oslavovali jsme odchod z nemocnice.“
   „Pak vás nebudu rušit,“ uchechtl se Gin a přivřel oči do ještě menších škvírek a zamířil ke vchodu do špitálu. Hinamori se omluvila a spěchala rychle za ním.
   „Říkal tady někdo oslava?“
   „Jáj!“ vyjekla jsem, když mi něco skočilo na záda.
   „No konečně tě pustili!“ šklebila se na mě Chari. „Tak co ruka?“
   „Jestli budu schopná tě s ní zaškrtit, tak mám jistotu, že funguje,“ zamumlala jsem a pokusila se o vražedný pohled. „Předpokládám teda správně, že ten pisklák byl tvůj? Dali ti volno?“
   „Ostatní někam zdrhli, tak sem šla taky,“ odpověděla bezvýrazně a já jen zakroutila hlavou.
   „Holky spustí poplach. Z toho bude určitě malér.“
   „No, heleď… teď jdeme oslavit tvůj návrat z lochu a najít toho šmejda, co mi včera zdrhnul. Taky si šmiknul.“
   „Aha, takže hledáme pidi Edu?“ Už jsem začínala slzet.
   „Jo, asi tak.“
   A pak jsme my dvě rázovaly krajinou a hulákaly na všechny strany: „Alchymisto, vylez!“

   Min ještě nebylo úplně dobře, uprostřed boje se jí zamotala hlava. Perla právě chytila protivníka šikovně a mohla ho nechat vybuchnout. Přirozeně počítala s tím, že tmavovlasá uhne, jenže se to nestalo a exploze ji odmrštila o kus dál. „Ale ne!“

   Chari to s tou pomstou myslela vážně. „Teďka nasadím jinej kalibr,“ uchechtla se, když jsme pár Hollow skolily „starým“ způsobem. „A teď… voalá… Hengé!“ Prasklo to, jako když člověk zmáčkl čokoládovou žabku v příběhu o Potterovi. „Jak vypadám?“
   „Jako Kotetsu, kterej šilhá,“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.
   „No, ale hlavně mám tohle!“ Ukázala mi zvláštního křížence škeble a řemdihu a já z toho chytla další neskutečnej výtlem.

   Kázání přišlo a hAnko si k tomu nemohla vybrat lepší místo. Seřvala nás totiž přímo na hlavním nádvoří.
   „Jak jste si mohli vůbec dovolit něco takovýho, vy všichni, jak tu stojíte! Kvůli téhle neskutečné nezodpovědnosti tu máme další zranění! Disciplína a pravidla, už jste snad zapomněli, že tu nejsme na dovolené? Ať už se to nestane!“
   Byly jsme s Chari ještě tak vychechtané, že nás nenapadlo nic lepšího, než vykřiknout: „Hai, taichou!“ a zasalutovat. Tobinka vystřihla opravdového kozáčka, a kdybychom Aleu nechytili, skácela by se na zem, protože jí tělo neposlouchalo. Shinigami, kteří přihlíželi naší „veřejné potupě“, z toho měli oči navrch hlavy.

   Odpoledne jsme se vydali za Minatou a ostatními. Vypadalo to, že už i důstojníci se nás snaží donutit smát se. Shunsui z osmičky se svým podmanivým úsměvem tančil mezi pokoji, spokojeně si pohvizdoval a jeho zástupkyně byla vzteky bez sebe, protože odnést jídlo měla ona.
   „No ták, Nanao-chan, já to za tebe rád vezmu,“ domlouval jí kapitán, ale nenechala si to líbit. My ho přistihli ve chvíli, kdy potíral Tarushce paže léčivou mastí a ta se při tom smála jako pominutá. Jeho zástupkyně se objevila ve dveřích se šéfkou čtvrté divize.
   „Kyouraku! Jak sis mohl něco takového dovolit?“ běsnila Unohana a rozmýšlela se, čím toho chlípníka přetáhnout.
   „Když… ono… mu to tak jde!“ T.a.r.a.n.e.e se svíjela v křečovitých záchvatech smíchu a vedoucí nemocnice vážně uvažovala o tom, že ji propleskne. Pak ale jen chytla Shinsuie za ucho a odtáhla ho pryč. Rozchechtali jsme se všichni naráz a naši nemocní se k nám přidali.
   Potom jsme se nahrnuli k Minatě. S Chari jsme pořád ještě měly roupy, takže jsme spustily upravenou verzi narozeninového pochodu.
   „Ty to zvládneš, Minnie, ty jsi skvělá, Minnie, ty jsi vážně supr holká… Ty jsi prostě borec!“
   „Hele, vy dvě, nechte už toho dneska!“ umravňovala nás hAnko.
   „Ale no tak, moja. Pri našej prvej výpravě do Konohy se ty dvě setkat nemohly, tak teraz si to musí vynahradit, nie?“ pochechtávala se sorafay.
   „Hele holky, nezlobte jí, nebo přijdete o večeři,“ škádlila nás Minata.
   „No ovečko! Copak já jsem tak zlá?“ podivila se naše velitelka, ale myslela to samozřejmě v žertu.
   Chytl nás další výtlem, takže jsme byly vychechtaný aspoň na sto let dopředu.

   Bylo skvělé, že nám kapitán Aizen zařídil ten zákaz vycházení pro obyvatele Rukongaie, ale dalo se předpokládat, že to jednou někdo nevydrží.
   Měly jsme s Chari zase službu, tentokrát se dohodlo, že se budeme střídat po kratších intervalech, protože nás zůstala už jenom polovina, a i ta se pořád obměňovala. Zarazilo mě, když jsem procházela s florbalkou přes rameno kolem Rukongaiců a oni se dívali tak… vyplašeně.
   „Ma… madam. Náš předák… on… šel do lesa, dělával to každý den a…“
   Už nemusel pokračovat, protože ten hrůzný výkřik zaslechli všichni. „Jestli se někdo hne, vystřelím mu mozek z hlavy, jasný?“ vyštěkla jsem a hnala k zelenýmu porostu.
   „Leony! Tak čekej, sakra!“ Characterless se řítila za mnou.

   Bylo to vážně za pět minut dvanáct. Srazila jsem staříka na zem a donutila Hollowa ustoupit. „Vypadněte, chlape!“ zařvala jsem na něj a vrhla se do boje.
   Chari tu bude každou chvíli. Muž se poslušně vytratil a to tu zrůdu rozběsnilo, zdivočela. A stará rána v rameni… se zase ozvala.
   „Jáj!“ vyjekla jsem a musela se svalit na zem, Characterless zrovna dobíhala. Na hlíně jsem se překulila a zjistila, že mě něco tlačí do zad.
   „Hej! Tohle jsi nám v Konoze neukazovala!“ prohlásila tmavovláska vyčítavě a odrazila stvůru.
   „Tenkrát jsem neměla to správný vybavení,“ vyhrkla jsem a roztáhla obrovská netopýří křídla.
   „Hlavně, žes mi slíbila, že to nebudeš brát až takhle vážně!“ prskla zlostně a rozsekla příšeře hlavu. Pak už byla u mě. „Zase ruka?“
   „Do špitálu nejdu, najdem Yuki,“ prohlásila jsem dřív, než vůbec stačila něco říct.