5.kapitola - Rada od ovečky

vloženo: 22.06.2010   
počet zobrazení:   

   Do rána už se nic překvapivého neodehrálo. Přirozeně jsem se chtěla přesunout za přítelkyněmi a rozloučit se, takže jsem se opatrně vykradla z pokoje a zamířila naproti přes chodbu. Ležela tam vzbuzená Lilithka a pochrupující T.a.r.a.n.e.e.
   „Nazdárek. Cos to vyváděla?“ zašklebila jsem se na blonďatou holčinu.
   „No… já bych to bývala zvládla, no… jenže… já těch posledních pár dní moc nespala,“ přiznala se a já okamžitě protočila oči v sloup.
   „Ty třeštidlo jedno! Můžeš být ráda, že to dopadlo takhle.“ Stiskla jsem jí ruku a povzbudivě se usmála.
   „A co tvý rameno?“ zeptala se mě.
   „Je lepší. Ale dokud s ním můžu hejbat, nikdo mě v posteli neudrží.“
   Lilithka v příští chvíli zbledla a já bolestivě vyjekla. „Au!“ Copatá černovláska mi drtila rameno. „Co je?“
   „Kdo vám dovolil opustit pokoj, slečno?“ zeptala se velitelka čtvrté divize a propalovala mě pohledem. „Vy můžete odejít až zítra.“
   „Zí… zítra?“ zalapala jsem po dechu, takhle domluva nezněla, ale s touhle ženskou vlastně ani o žádnou domluvu nešlo. Čapla mě za bolavé rameno a táhla pryč. Zaslechla jsem Tarushčino úpění, když si stěžovala, že se v místnosti moc křičí.
   „Poslyšte… a nemohla byste mě vzít za to druhý rameno? To mam totiž zdravý.“
   „Bolest tlumí odpor,“ řekla a dál kráčela stejným tempem. „A teď si vlezte do postele,“ nařídila, a když jsem to udělala, zmáčkla mi levačku takovou silou, že jsem se bála, že mi ji zlomila. Radši jsem zavřela oči, abych tu bolest mohla vstřebat.
   „Odvedou si vás zítra ráno. Nepřeji si, aby na kohokoli z vás natrefili naši nemocní a došlo k nepředvídatelným událostem.“

   Zatnula jsem zuby. Moje levá ruka vězela v nějakém kovovém obalu, který těsně přiléhal k ruce a byl propojen s postelí. Chtěla jsem si to zkusit alespoň trochu uvolnit, protože to bylo fakt docela dost natěsno, ale když jsem se dotkla kovu druhou rukou, dostala jsem pořádnou šlupku. „Kurva!“

   „Vraúúú!“ zavyla Rika a z očí jí sršely blesky. Pak vší silou nakopla Hollowa, který se k ní řítil. „Takhle útočí Sanbi!“ vydechla, modré vlasy jí povlávaly kolem uší. Mnohem víc se teď blížila své zvířecí podstatě. Dva šmíráci na střeše starého stavení je pozorovali se smíšenými pocity.
   „Je to hrůza! Proč se vlastně máme zabývat takovými hroznými barbary? Ječí u toho jako blázni a vůbec si nedávají pozor na oblečení.“ To byla pravda, Rika už totiž měla oblečení samé bláto.
   Holohlavý bojovník po svém společníkovi střelil ošklivým pohledem. „Poslyš, Yumichiko, šéf to po nás chce, tak mu ty informace donesem. A když už jsme u toho… nikdo neni takovej metrosexuál jako ty.“
   „No dovol! Já jen pečuju o svou krásnou tvář.“
   „Tupoune! Teď jsme to promeškali!“ Ikkaku zlostně praštil vedle sebe. Na prostranství pod ním právě modrovláska udeřila obrovského Hollowa zezadu do hlavy a ten ji nemohl napadnout, protože mu podklouzávaly nohy, což měla na svědomí sorafay a její vodní jutsu.

   Bylo mi mizerně a klidně jsem to svému svědomí přiznala. Levačka brněla, jak byla utažená, a místo abych větrala, nemohla jsem ze sebe tu přebytečnou energii dostat, takže mi bylo horko, že by z toho jeden pad. Chtělo by to aspoň vějíř, ale to tu asi nepatřilo ke standardnímu vybavení. Otvírala a zavírala jsem pravačku a natahovala ji směrem k oknu. Pro někoho nesmyslné počínání, ale já se snažila zachytit větrné vlny a ochladit si tělo.
   „Chytáš lelky?“ Usměvavý rarášek mi před očima zamával deníčkem.
   „Ahoj, Perlí, tak co, už máte padla?“
   „Jo, zničily jsme s Characterless dalších pár potvůrek. A co ruka?“
   „No, jen se koukni! Ta milá paní ze čtvrté mi ji takhle hezky přikurtovala k posteli. Ne, nedotýkej se toho, dostala bys pecku,“ varovala jsem jí.
   Zůstala u mě dlouho a vyprávěla, co jí zrovna napadlo. Člověk na chvíli zapomněl na starosti.

   Zástupce kapitána šesté divize bral za kliku. Chvíli váhal, než vešel. „Co jsi přinesl, Abaraii?“
   „Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat, Kuchiki-taichou.“
   Hodil mu na stůl popsané papíry a zmizel. S povzdechem po nich sáhnul.

   Mirinda zděšeně polkla. Nepřítele, který se přiblížil zezadu, zpozorovala pozdě. „Kettie! Uhni!“ Zakopla se a hlučně dopadla do trávy, ale černovláska ji zaslechla a utvořila kolem sebe zemní bariéru. Myslím, že tohle odkoukala od Gaary.

   hAnko a Yuki právě dorazily dalšího Hollowa. „Kde jsou kluci?“
   „Bojujou o kus dál.“ Dnes pracovali ve čtveřici.
   „Doktora! Rychle!“ ozvalo se v dálce.
   „To je Parry!“ vydechly a rozběhly se po směru volání. Našly Kubbyho pod stromem a Kaze se k němu okamžitě sklonila.
   „Musí do nemocnice! Zvládám zlomeniny i krvácení, ale ne otřes mozku…“
   Přikývli a každý z nich ho vzal z jedné strany.

   Zaúpěla jsem, když se k večeru do pokoje nahrnulo tolik lidí, že praskal ve švech, jak ho naplnilo vzrušené štěbetání. Pak se ale dopředu protlačila Characterless a já ztuhla. „Co to máš s vlasama?“
   Vypadalo to, jako když jí někdo chtěl zasáhnout oko, ale místo toho šmiknul ofinu.
   „Ále, to nic! Ten šmejd měl pracky jak Střihorukej Edward. Ale jak tak na tebe koukám… ty jsi zlobila?“
   Zaškaredila jsem se na ní a pak se na ni usmála tak sladce, jak jen to šlo. „Nemyslíš, že bych si zasloužila jedno přátelský pohlazení?“ Udělala jsem přitom posunek tak výmluvný, že se okamžitě zarazila.
   „V tom je nějakej trik, že jo?“
   „Jo, šáhni na to a dostaneš takovou šlupku, že vodletíš na druhej konec místnosti. Ostatní se rozprchli, co?“
   „No jo, jak jinak. Taky na tobě neni nic k obdivování,“ chechtala se Characterless a pak se s předstíranou úklonou vytratila.
   Zahlédla jsem na chodbě známou kštici. „Yuki! Pojď sem, ty mrcho jedna proradná!“ Strčila hlavu do dveří, a když uviděla můj vražedný výraz, poslušně přiběhla.
   „Promiň, byla jsem u Kubbyho. Napálil to do stromu a způsobil si otřes mozku. A Mirinda má sedřenou celou pravou nohu.“
   „Povzbudivý, to je fakt. Heleď… nevšimla jsem si Tobí, Aley a Minaty. Kde jsou ty?“
   „Holky zůstaly ještě venku a Min leží, protože se jí trochu točila hlava. Jak bylo tady?“
   Vzpomínala jsem na odpoledne a uniklo mi drobné uchechtnutí. „Zastavil se tu Ukitake a vykládal nám, že každej dělá chyby, a že když na to budem myslet, dopadnem příště hůř. Myslím, že se dneska řehtala celá nemocnice.“
   Yuki kývla a rychle se rozloučila. Vystřídala ji k mému velkému překvapení hAnko.
   „Kaze ti možná věří, ale já ne. Viděla jsem vás s Lili, útočily jste na dálku. Co se děje, Leony? Mně to přece říct můžeš.“
   Vzdychla jsem. „Já vím, že jsem lhala. Nezpůsobil to Hollow, nechtěně už jsem se tu párkrát ocitla. A při tý poslední neplánovaný snový návštěvě mě napadli. Jenže ti nemůžu říct kdo, protože kdyby se to dostalo ven, tak lítáme v pěkným průšvihu.“
   „Dobře, tak já tě nechám. Ale promysli si dobře, co děláš.“
   Přikývla jsem. „Nechci nikoho ohrozit. A… děkuju za radu.“
   „Od toho jsou kamarádky, ovečko,“ usmála se na mě a rozloučila se.