1.kapitola - Otaku a Hollow

vloženo: 18.06.2010   
počet zobrazení:   

   Svět se změnil. Zdá se mi, že je čím dál zkaženější. Lidi se nezdraví a stále víc se zapomínají radovat z maličkostí. Jsou na sebe jako psi, ani už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy od cizího člověka slyšela byť jen jediný vlídný slovo. A těch katastrof taky není zrovna málo. Sopka, povodně, otřesy… Tak se mi zdá, že ten konec světa asi nastane předčasně.
   Jenže tohle by neměly být myšlenky, které se ve vás probudí, když cestujete autobusem Student agency a čekají vás tři dny plné radovánek.
   Vyjela jsem z Prahy časně, do Brna je to pěkná dálka. A taky bych se měla usmívat, když vedle mě sedí moje malá kamarádka, kterou konečně taky rodiče pustili do velkýho světa. Bude to skvělý, číši vzrušení si vypijeme až do dna. Nad tou představou jsem se uchechtla.
   Podívala se na mě malinko vyplašeně. „Nad čím přemýšlíš?“
   „Myslim na to, jaký to ty tři dny bude skvělý. Bude to tvůj první Animefest, žádná nuda se nepřipouští, jasný?“
   Perla kývla a tvářila se malinko šťastněji. Dostala jsem ji na starost, musím na ni dát pozor. Mě nikdo nehlídal, a možná to byl důvod, že jsem se ztratila v tak velkým městě uprostřed noci, když už skoro všechny šaliny dávno chrněly.
   „Jak se ti líbí cesta?“
   „Něčím tak pohodlným jsem ještě nejela,“ přiznala se Perla a zaposlouchala se do uklidňující hudby.
   Taky jsem sáhla po sluchátkách. Moje nadšení trochu kazil fakt, že k večeru přijede Kolaps. Není to kluk do společnosti, ale já zas nejsem taková mrcha, abych při každém rozhovoru s ním neužívala diplomacii. Samozřejmě, že jsem se těšila. Na petushkgu, její báječnou mamku a celý cosplayerský tým. Na Srandistku a mosteckou partu, na všechny své známé.

   Dorazily jsme, vysoukaly se z autobusu, popadly věci a chvíli se rozhlížely. Bez rozmýšlení jsem sáhla po své narutovské čelence.
   „Copak to děláš?“ zvídavě se mě ptala má hnědovlasá kamarádka.
   „Těch lidí v Brně je hrozně moc. Připadám si mezi nimi tákhle malinká,“ prohlásila jsem se smíchem a pleskla si čelenku na hlavu.
   Než začala registrace, omrkly jsme si ubytovnu a prošly si město. Dobře si pamatuju, jak jsem tu loni bloudila. Maj tam divný značení. Kolaps si nás samozřejmě našel, jak nejrychleji to šlo. Rozpačitě jsem mu představila Perlu, která ho už znala z předchozího vyprávění, takže se nepřestávala pochechtávat.
   „Čemu se směje?“ nechápal, obyčejné věci mu obyčejně nedocházely.
   „To jsi ještě neviděl nikoho se upřímně zasmát?“ rýpla jsem si. „To se dělá takhle! Ha ha!“

   Dalo se to snést, zvláště když nás pak překvapila milá návštěva. „Styronka! Moja, čo tu robíš?“ sofaray na nás mávala z protějšího chodníku, v patách za ní hAnko.
   Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že je tu celá naše parta, s níž jsem prožila jedno velké pofiderní dobrodružství.
   „A kde jsi nechala bratra?“
   „Nechtělo se mu, ale za rok už ho určitě dotáhnu, to slibuju,“ uchechtla jsem se. „Jo, mimochodem… vzpomínáte na Perlu? Byla s náma tenkrát v Konoze.“
   Jistě, jak bychom někdy mohli zapomenout, jak se nám Naruťáci nabourali do počítačů a pak nás konožští elitní bojovníci naučili s našimi silami pořádně zacházet. Ve světě anime jsme byli, my všichni, jak jsme tu seděli, na úrovni Chuuninů.

   Holky se usadily na fontánu a kluci si stoupli za ně. T.a.r.a.n.e.e a Mirinda se držely u sebe. Lilithka pokukovala po Tobince, které (jako už každoročně) opět zakázali orgové její ultimátní zbraň – yaoi pádlo. Kubby a Parry, nerozlučná dvojka, stáli nad Minatou, Rikou a Ketsueki. Nechyběla Characterless v hetalijském kostýmu. Alea s Lenurou se zaujatě bavily s Yuki Kaze, hAnko a sorafay. Chyběl jediný člověk… Johnny Wolf, ale toho sem zaručeně dotáhnu příště.
   Bylo to skvělé, být zas všichni pohromadě, teď už jen zařídit trochu soukromí. „Kolapsi, tady máš peníze, dojdi mi, prosím tě, pro colu. Jsem ztahaná, potřebuju chvíli sedět.“ Ne, že by mě překvapilo, že si ty prachy vážně vzal, ale… víc mě dostalo, když se Perla zase začala pochechtávat. A protože smích je nakažlivej, za chvíli jsme se tlemili všichni.

   Kromě nás bylo po celém Brně rozeseto stovky a stovky otaku, však to taky byla akce velkého formátu. Tři velké prostory pojmou hodně lidí a zbytek relaxoval venku, než mu začne program. Právě jsme se chystali rozejít, jenže na obloze nad námi se zničehonic blýsklo. Bylo to divný, na nebi nebyl ani mráček a vzduch v sobě neměl vůbec žádnou vlhkost. No jo, náhody se stávaj, co to budem řešit, že? Jenže to už se kolem strhnul povyk, ale vůbec ne panika.
   „Hele lidi, koukněte! Na obloze je Hollow!“
   „To je teda to překvapení, co nám slíbili orgové?“
   Přirozeně jsme si mysleli, že je to obyčejná vzdušná atrapa, a jen kroutili hlavou, jak za nás mohli organizátoři utratit takovej balík prachů, protože něco takovýho určitě nebyla levná záležitost. A pak lidi začali sahat po deštníkách, protože to po nich začalo plivat zelenej sliz. Byli tak natěšený, tváře jim úplně hořely, naše parta na to taky zírala se zaujetím. To něco slítávalo k zemi a mně se to přestávalo líbit. V tu chvíli k nám doběhl Kolaps, oblohy si samozřejmě nevšiml, a natahoval ke mně ruku.
   „To mi to pití neumíš podat pořádně?“ Vyškubla jsem mu pet lahev z ruky a pak si teprve všimla, že se nehýbe. Nadšený křik kolem nás ustal, z obličejů lidí se vytratily emoce. Bylo to, jako kdyby někdo zastavil čas. Zadívala jsem se do strany a neuniklo mi, že Perle trčí z kalhot modré provázky.
   „Ty sis brala nějaké provázky z domova?“
   „Já? Rozhodně ne!“
   Sáhla jsem po nich, ale dostala jsem ránu. Byly nabité její chakrou. Ale… to by znamenalo… Zbledla jsem, protože jsem ucítila, jak mě začíná svrbět ruka. A pak ta věc nad námi zařvala a za ní se objevily další, menší, zlomyslnější. Co se to tu krucinál děje?

   Tobinka s Rikou vyběhly první. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že je to živý a jestli ty příšery chcem vážně zneškodnit, musíme odtud dostat všechny ty lidi pryč. Naštěstí jsem nebyla jediná, koho to napadlo. Teď, když náš kage Prásátko pravděpodobně zkameněl v některé z budov, převzaly vedení hAnko a sorafay.
   „Rozdělte se do dvou skupin! Jedna se zbaví Hollow a druhá bude záchranná četa! Musíme evakuovat civilisty!“
   „A normální lidi nebo otaku?“ ozval se někdo.
   „Otaku!“ zařvala většina, takže slaboučký hlásek volající: „Normální lidi.“ zanikl v bojové vřavě, ale o chvíli později se ozval znovu.
   „A proč ne normální?“
   „Protože ty Hollow nevidí, na rozdíl od našich,“ prskla jsem a ušklíbla se nad tak blbou otázkou. Pak jsem mrkla na Characterless. „Chari, myslíš taky na to, co já?“
   „Jo. Mayové to podělali,“ zašklebila se a krátce se podívala na Minatu a hned potom na její katanu, kterou měla jako součást kostýmu. „Ty, hele… můžu si todle na chvíli pučit?“ Ani nečekala na souhlas, vytrhla jí meč z ruky a vyběhla za ostatními.
   Dala jsem ruce před sebe a silou vůle vyvolala pro ostatní neviditelnou tyč. „Tak hodně štěstí, lidi, a nezdemolujte přitom celý Brno!“

   Lenura, Parry, Kubby a Kaze už začali se „stěhováním otaku“. „Dáme závod?“ optala se hnědovláska hravě.
   „To projedeš, Len,“ chechtal se jeden z našich komentátorů. Vcelku bych tomu i věřila, že na Kubbyho nohy nikdo nemá.
   Parry také nezahálel. „Bunshin no Jutsu!“ Napřed se rozčtvrtil, pak rozpětil (Počkat! Existuje vůbec takový slovo?) a za chvíli ho bylo všude plno. Slyšeli jsme výkřiky jako: „Dvacet!“ „Padavky, já mám víc!“ když se naše záchranářská četa trumfovala v počtu „odklizených z cesty“.
   Lilithka se k nim chtěla připojit, ale chytla jsem ji za ruku. „Nikam nechoď! Potřebujem tě tady!“
   hAnko už vyběhla a přitom křičela, abychom si drželi od sebe odstup, a pokud možno nic nerozbili.

   Bylo to horší než v nějakém filmu. Potvor přibývalo a my to konečně začali brát vážně. „Z cesty! Řítí se Tarush!“ Černovlasá milovnice hadů už formovala pečetě. „Katon: Ohnivá střela!“ Šíp se zabodl do těla Prázdného a ten jí s příšerným jekotem shořel před očima.
   Characterless složila další obludu a Rika právě vytrvale bušila do té své. Minata sbírala kamínky z fontány a mrskala je po Hollow takovou rychlostí, že nikdo z nás nechtěl být poblíž. Min totiž byla nebezpečná sama o sobě, a kdyby měla bojovat s TenTen, vůbec si netroufnu odhadnout vítěze. Protože když k její perfektní trefě připočítám malé oblázky přeplněné chakrou, je to sama o sobě ničivá síla. A teď se zrovna trefila jednomu Hollowovi přímo mezi oči.
   Mirinda prohlásila, že nemusí být u všeho, a přidala se k záchranářům. Tobinka si zvětšila ruku a nechala sorafay, aby na ni vyskočila, a snáz se tak dostala na Hollowova záda. Pak udeřila plnou silou svou vodní bombou a příšera se jí pod nohama roztekla.
   „Sedmdesát! No tak, kluci, dejte mi svátek!“ funěla Lenura.
   „Mám víc!“ chlubil se Kubby a Parry mu přizvukoval.

   Udatná bojovnice hAnko dorazila nepřítele naproti ní bleskovou ranou a Ketsueki pod tím svým vyvolala zemní korál a rozpíchala ho skrz naskrz. Stačila jsem se sotva ohlédnout, když jsem viděla, že se Perla taky chystá vyběhnout a zapojit se do boje.
   „Ať tě to ani nenapadne! Máš techniku na dálku, tak neriskuj!“
   „Hai,“ vydechla a natáhla ruku před sebe, druhou si vytáhla provázek z kalhot. To slabounké lanko bylo nabité energií a způsobilo by pořádný šok každému, kdo by se ho teď dotkl. Hodila ho a já zírala, jak se provázek řítí k nejbližšímu Hollowovi. „Kryjte se!“
   Otočili se včas a uskočili, provázek prolétl kolem nich, takže zranil jen příšeru, která poté, co ji lanko celou obalilo, explodovala.

   Zbývalo jich ještě pár, jeden se vznášel přímo nad námi. „Lil, držím v ruce tyč. Až se rozzáří, tak ji uvidíš. Budeš mýma očima, ano?“ Podržela jsem jí ruku, aby zbraň ucítila, pak jsem se soustředila a nechala ji rozzářit.
   „Teď!“ vyhrkla Lilithka a společně jsme vystřelily a zasáhly cíl, rozplynul se.
   „Nechte mi toho posledního!“ hulákala nadšená Tobinka, a než jí mohl někdo odpovědět, rozmáčkla posledního pidi Hollowa svou obrovskou rukou.

   Mohli jsme si vydechnout, bylo po všem. Když jsme ale uslyšeli vzrušené výkřiky, nemohli jsme se tomu nesmát.
   „Sto padesát!“ výskala Lenura a kluci zklamaně zakňučeli. Yuki se k ní hned vrhla, protože naší skvělé záchranářce se podlomila kolena.
   Rozhlédli jsme se kolem sebe, byla to příšerná spoušť. „Hm, vám něco říkat… Kdyby tohle viděl kage,“ povzdychla si hAnko.
   Uchechtla jsem se nad představou, co by tomu řekla Malwa, naše Birukage, ale nejspíš by se jí tváře chvěly vzrušením, kdyby tohle mohla zažít.
   „Moja, kdo tohle zaplatí? Teraz je to naozaj malér,“ bědovala sorafay.
   Zatímco jsme si lámali hlavu, jak to dát všechno zase do kupy, začali ze vzduchu seskakovat postavy v černém.
   „Che, jdou s křížkem po funusu,“ chechtala se Characterless a kriticky si neznámé Shinigami prohlížela.
   „Velice se omlouváme, ale budete muset jít s námi.“ Chlápek, který k nám hovořil, byl vysoký a měl plešku. „Vedení si žádá, abychom vás přivedli. Je to politováníhodné, že se Hollow dostal až sem. Jsme vám zavázáni.“
   Když na nás mluvil, byla už celá parta zase pohromadě, semkli jsme se. Shinigami bylo stále víc, takže protestovat by asi nemělo valný smysl. Jeden z nich namířil mečem do prostoru a před námi se začala zhmotňovat brána. Jít či nejít? To byla palčivá otázka.