18.kapitola - Srdci neporučíš

vloženo: 25.11.2008   
počet zobrazení:   

   „No to se mi snad zdá!“ prohlásil blonďáček zdrceně a plácl se do čela. Všichni přítomní se náhle lekli, protože Sasori bez varování vyskočil, natáhl ruku a jeho chakrová vlákna mu přitáhla jednu velmi známou osobu do náruče. „Takže tys nás práskla, Konan, že mám pravdu?“ zeptal se, jak nejmileji dovedl.
   „Pusť mě, ty hromado hejblátek! Já dobře vím, co máš za lubem!“
   „Ne, nemáš ani to nejmenší zdání,“ opáčil a uvolnil sevření, aby se mu mohla vysmeknout. „Dones čtyři šálky čaje, prosím.“
   „Nebudu s tebou pít!“ Našpulila rty, ve tváři stále ještě rozhořčený výraz.
   „Dobrá, tak jen tři.“
   Zamrkala. Hledala nějakou skulinku, podraz… ale ne, myslel to skutečně vážně. Nehodlá ji tedy otrávit ani zbavit vzpomínek.
   „Ale pospěš si!“ dodal ještě a modrovláska poslušně opustila pokoj.

   „Takže… jak mi to vysvětlíš?“ Deidara se stále mračil.
   „Nijak. Tvá sestra mě svedla.“
   Daichi se zahihňala, jelikož moc dobře věděla, že spolu flirtovali navzájem.
   „To zní jako pěkná blbost,“ opáčil suše blonďatý ninja.
   „Znáš mě dobře, takže víš, že nějaké emoce stále ještě mám. A tahle potvůrka na to přišla a využila toho.“
   „Je to pravda, Daichi?“ obrátil se ninja k sestře. Přikývla. „A… víš, že on je…?“
   „Jistě, že to ví. A stejně tak oba víme, že to není navždy. Tak ji nech trochu si užít života, než bude muset odejít.“

   Počkali, než Konan donesla čaj a pak společně usedli ke stolu. Deidara se stále mračil, ale konverzace tím nevázla, spíš naopak.
   „Ehm… docela ráda bych věděla, co se stalo s tou… fotkou.“ nadhodila Daichi.
   „Jistý modrý muž prohlásil, že po společné domluvě ji Kakuzu s Hidanem rituálně obětovali Jashinovi,“ prohlásil Deidara ponuře.
   „Kisamemu nemůžeš všechno věřit!“ ohradil se Sasori. „Itachi mívá zaručenější informace. Tvrdil, že Kakuzovi tu fotku zabavil Šéf a řekl, že si ji pověsí na zeď v pracovně, aby se měl čemu zasmát, až mu zas bude mizerně. A ke všemu Uchiha tvrdil, že se přitom tvářil tak vážně, jako ještě nikdy.“
   Deidara zbledl v obličeji, malinko se zakuckal a pak vyhrkl: „No, nevím, co by Vůdce tak zajímalo zrovna na mým zadku, ale… budu se tam muset nejspíš vloupat.“
   „Ale bráško, tak si uděláme jinou!“ navrhla Daichi.
   „O to tu přece nejde…,“ mávl rukou blonďáček.

   Povídali si ještě nějakou dobu, ale nezdálo se, že by Deidaru už konečně přešel vztek, nahlas však neřekl nic.
   „Dobře, myslím, že je na čase si promluvit hezky od plic! Mistře Sasori, pojďte ven!“
   „Jak jsi mu to řekl?“ podivila se blondýnka.
   „To je výraz úcty pro zkušenějšího ninju, tak nějak by asi zněla Deidarova definice,“ vysvětloval loutkář.
   „To je fuk. Pojď!“ pobízel ho blonďáček.
   „Neubliž mu!“ vyhrkla Daichi.
   „Já ho nehodlám mlátit,“ podivil se její bratr.
   „To vím. Taky jsem nemluvila s tebou,“ ušklíbla se.

   Ninjové vyrazili ze sídla a skryli se u jednoho z rohů. „Myslíš to s ní vážně?“ Deidara chtěl položit jen tuhle jedinou otázku.
   „Ona je… jak bych to řekl… přitažlivá, chytrá jak liška, vyzývavá a po čertech pěkná. Navíc… asi jí ani moc nevadí, že nejsem tak úplně člověk.“
   „Je taky drzá a nebezpečná, nezapomeň!“ varoval ho blonďáček.
   „Jsem si toho vědom. Ale vím s jistotou, že budu vždycky silnější než ona.“
   Deidara vzdychl. „Tak dobrá. Ale jestli jí ublížíš, přestanu se chovat jako přítel.“
   „Hlavně nikomu neříkej, cos viděl. Přestože k ničemu závažnému nedošlo, pro ni by to mohlo mít neblahé následky, až by Šéf zjistil, že se spustila s některým z jeho podřízených.“
   „Jenže Konan mlčet nebude,“ mínil Deidara.
   „To se dá vcelku snadno zařídit.“ Sasori se zatvářil tajemně.

   Blonďáček pozval modrovlásku do jednoho z menších pokojů v sídle. „Vážně ti děkuju, žes mi řekla o těch dvou. V životě jsem se tak nenaštval.“
   Konan se pousmála. „Nemáš vůbec zač. Nerada bych, aby tvá sestra měla s Peinem problém, kdyby to náhodou zjistil.“
   „Nikdy mě nenapadlo, že jsi tak strašně ochotná a soucitná.“ Deidara mluvil hlasem tak sladkým, že každá žena s trochu slabší povahou by se na místě roztekla.

   Seděli u stolku, povídali si a smáli se, někdy až přehnaně. „Netušila jsem, že dovedeš být tak zábavný, Deidaro.“
   „No, to víš, kdyby o tom věděli ostatní, vůbec by mi nedali pokoj,“ vysvětloval blonďatý ninja.
   Modrovláska upíjela čaj a netrvalo dlouho a usnula. „Sehrál jsi to skvěle!“ mnul si ruce loutkář, když si o chvíli později připravoval své jutsu. „Tak a je to! Nevzpomene si na to, co viděla, do té doby, dokud Daichi neopustí sídlo.“
   Plácli si. „Dobrá práce, Mistře Sasori!“