16.kapitola - Vybrala jsem si...

vloženo: 25.11.2008   
počet zobrazení:   

   Daichi se neklidně zavrtěla. „Ještě vydrž,“ mírnil ji Sasori.
   „Hrozně to protahuješ,“ zlobila se. Od jejich posledního rozhovoru uplynulo teprve pár hodin, které měla na to, aby si odpočinula.
   „Hm, je to prosté. Nejsem lékařský ninja a předpokládám, že ani ty si nedokážeš sama léčit zranění, takže budeš muset zatnout zuby a trochu se obětovat.“
   „Ale říkal jsi, že pár týdnů v klidu a bude to jako dřív! Nebo je to další z tvých lží?“
   „Ano, to jsem říkal,“ ušklíbl se. „Jenže být v klidu znamená, že s tím nesmíš hýbat. Máš nalomenou paži, jak ses pořádně rozmáchla, a taky obě zápěstí,“ vysvětloval.
   „Co myslíš tím slovem… nalomená?“ zvýšila malinko hlas.
   „To znamená, že když s tím špatně hejbneš, bude to zlomené.“

   Na obě ruce jí přiložil obvazy a teď se snažil upevnit na ně dlahy. „Hotovo,“ oddychl si.
   „Hm, jenže teď s těma rukama nemůžu hnout,“ vzdychla.
   „Jediná nevýhoda je ta, že jsi odkázána na naši pomoc. Časem se s tím naučíš zacházet. Aspoň pochopíš, jak se cítí člověk, který je alespoň trochu… dřevěný.“ Mrkl na ni a nenápadně ukázal na dřevěné dlahy.
   Daichi se zastyděla. „Promiň.“
   Zamrkal. Opravdu se mu ta blonďatá kráska omlouvá?
   „Neměla jsem na tebe předtím tak vyjet. Ošetřuješ mě tady, i když byste mě mohli nechat v nějaké z těch podzemních děr a nemuseli se vůbec zajímat o to, jestli ta zlomenina správně sroste. Vážím si toho,“ zašeptala a tvářila se malinko provinile.
   „No, nevím, co na to říct. Popravdě jsi mi… vyrazila dech.“
   Zaslechla v jeho hlase ironii. „Nevtipkuj!“ vypískla. „Stejně vím, že to neděláš kvůli tomu, že by ti to nakázali, ale že sám chceš.“
   Přisedl si k ní a svou studenou rukou jí přejel po tváři. „Pokusím se ti pomoci těch prvních pár dní, víc ti slíbit nemohu. Tak se připrav, za chvíli se bude podávat večeře,“ ušklíbl se.
   Zděsila se. „Ale já tam přece nemůžu takhle jít! Vždyť se mi budou smát!“
   Sasorimu cukaly koutky. Musel se smát tomu, jak se Daichi zoufale pokoušela si zachovat zde v Akatsuki aspoň tu poslední špetičku důstojnosti.
   „Hm, věříš mi, ne?“ Zkusil ji povzbudit.
   „Drobátko,“ špitla, ale uculovala se.
   „Bude to znít divně, ale nejspíš tady uvnitř sídla prostě odhodím své zabijácké chování.“
   „Na to jsem zvědavá. A já ti na oplátku slíbím, že se pokusím být milejší,“ odvětila Daichi.
   „Hm, beru tě za slovo.“ Loutkář úkosem pohlédl na kyvadlové hodiny.
   „Tak to zkusíme,“ souhlasila nakonec.

   Konan rozdala talíře a ve chvíli, kdy se chystala usednout ke stolu, ozvalo se ode dveří: „Máš jich málo!“
   Akatsuki vzhlédli. Vzápětí od nich Deidarova sestra sklidila hlasitý potlesk. Zrudla v obličeji a chtěla zmizet v chodbě, ale loutkář ji popostrkoval blíže ke stolu.
   „Co jsem říkal, Konan? Taky chceme jíst!“ Modrovláska něco nelichotivého odsekla, ale šla pro další nádobí.

   Akatsuki se hlasitě pochechtávali. V té chvíli, kdy byla dívka zraněna, si ještě nikdo neuvědomil, jaké to může mít následky. Deidara na sestru zaraženě hleděl a nemohl najít ta správná slova. Kakuzu se rozkašlal a vyšlo z něj jen: „Páni! Ta má ale plácačky!“ Hidan se schoval pod stůl, kde se začal příšerně šklebit. Tobi zdvihal oko ke stropu a Itachi seděl u stolu s mírně udiveným výrazem v obličeji. Zetsu a Kisame se zubili a Deidara už konečně našel ztracenou řeč. „Sasori! Ne, že mi z ní uděláš loutku!“
   „Uklidni se, jsou to jenom dlahy!“ vysvětloval a pak s úlisným úsměvem prohlásil: „Ale budeme ji muset pár dní krmit, sama to nezvládne. Tak… kdo se hlásí?“
   Ihned se objevilo několik dobrovolníků. Tobi skákal po pokoji a nadšeně vykřikoval: „Já! Já! Já!“
   Akatsuki to brali jako obrovskou legraci. Konan si svůj talíř odnesla s tím, že tohle je nanejvýš směšné a že ona se takové frašky zúčastnit nehodlá.

   Daichi musela rezignovat, protože zjistila, že opravdu není možné, aby se sama najedla, nehledě na to, že se ninjové hlasitě chechtali všem jejím chabým pokusům. Nakonec každý z nich popadl lžíci, shromáždili se okolo děvčete a kunoichi musela otáčet hlavou hned na tu a hned zas na onu stranu. Bylo jí strašně trapně a na náladě jí nepřidalo ani to, že ninjové z Akatsuki neustále pronášeli své rádoby vtipné průpovídky.

   „Jak mi to jde, Zetsu-san?“ Malý neřád Tobi se opět dožadoval pochvaly.
   „Na tomhle nemůžeš nic zkazit,“ usadil ho kanibal.
   Do hry s krycím názvem Krmení se zapojil už i Deidara. „Jako když jsme byli malí! Viď, sestřičko?“
   Kisame prohlásil, že si vždycky přál mít doma nějaké zvířátko. „Ale já přece nejsem…!“ Chtěla zaprotestovat Daichi, ale byla přerušena, tentokrát Itachim, který jí strčil do úst další porci a zcela klidně žraloka vyzval, ať pokračuje.
   „Tady ještě bude veselo!“ Hidan dusil smích.
   „Jo, jo! Hele, Sasori, fakt bezva nápad!“
   Vůdce celou tu akci pozoroval mlčky a přitom přemáhal nutkání začít si ťukat na čelo. Místo toho neustále obracel oči v sloup. Když byla zábava v nejlepším, zvedl se, došel až k děvčeti, vytrhl Tobimu lžíci z ruky, nabral si další porci polévky a donutil děvče ji sníst. Pak prohlásil: „Konec zábavy, chlapci! Nebo nevidíte, že ta holka už nemůže?“
   Vděčně se na něj podívala. „Díky, Šéfe,“ zamumlala. Ninjové se s remcáním a bručením vraceli ke svým chladnoucím talířům.

   Daichi seděla na posteli ve své ložnici a oddychovala. Dnešní den jí dal skutečně zabrat.
   „Byla jsi milá asi tak jako miska ramenu.“ Loutkář seděl nedaleko a díval se na ni.
   „Nečekala jsem, že to skončí takhle. Tobě by to nevadilo, kdyby do tebe neustále někdo cpal jídlo?“
   „Nevím. Zatím neměli potřebu krmit zrovna mě. A pochybuju, že by po tom někdy zatoužili.“
   „To je od tebe milý,“ usmála se. „Dík za povzbuzení.“
   Sasori náhle vstal a poodešel ke dveřím. Přiložil na ně ucho, chvíli naslouchal a pak cvakl klíčem v zámku.
   „Proč zamykáš?“ podivila se.
   „Jsem loutka, to už víš, ale možná ti to tak úplně nedochází.“ Sundal si svůj hnědý plášť, aby se mohla podívat, jak vypadá jeho dřevěné tělo. Viděl, jak se zarazila. Pak si všiml, že hledí na jednu část jeho hrudi, opatřenou znamením škorpióna.
   „Tam pod tím je… tvoje srdce?“
   Přikývl. Jako tehdy, i tentokrát se zaposlouchala do toho tlukotu. „I když to možná bude znít hloupě… jsem ráda, že tvé city nikdo neovládá, protože… ty nejsi bezcitný.“
   „Nemám potřebu nějaké mít, nepotřeboval jsem je.“
   „Tak ti budu muset ukázat, že je jich třeba.“ Přišoupla se k němu blíž a políbila ho. „Protože… jsem si vybrala…tebe,“ zašeptala.