14.kapitola - Špatně propočítaný útěk

vloženo: 16.11.2008   
počet zobrazení:   

   „Hm, no… Šéf to nařídil a já s tím nemůžu nic dělat,“ pokrčil rameny Deidara, zatímco ho sestra sjížděla podezíravým pohledem.
   „A jak mi vysvětlíš, že když už mě chcete někde nechat, proč nemůžu být ve svým pokoji?“
   „Kdyby ses nějak dostala ven, mohla bys utéct, proto tě máme vzít na opačnou stranu sídla,“ vysvětloval Sasori, ale Vůdcova paranoia se mu taktéž nezamlouvala.
   „Banda blbů, to jste,“ odfrkla si. „Tuhle mě zase ten modrý a oranžový přemlouvali, ať tu zůstanu natrvalo. Když už byste chtěli, abych zatoužila se k vám přidat, měli byste si mě považovat!“
   „Netušil jsem, že je tvá sestra až takhle chytrá,“ rýpl loutkář do blonďáčka.
   „Vy o ní ještě nevíte spoustu věcí, Mistře Sasori,“ uchechtl se Deidara.
   Hidan právě strčil hlavu do dveří. „Hele, dost toho cukrování, vy dva, musíme jít!“

   Daichi jim zamávala, aby se neřeklo, na Hidana udělala ne zrovna slušný posunek, což jí okamžitě oplatit a tím oba pohoršili Deidaru. Sasori nad tím mávl rukou, hodil blonďatému ninjovi jeden z větších klíčů a šel vyhledat Zetsua.

   Když odešli a ona slyšela cvaknout klíč ve dveřích, lehla si na postel a v duchu na sebe začala sesílat hromy a blesky. Jak se to chová? Vždyť má úkol a ti ninjové tady se k ní vůbec nechovají hezky. Ale ne, to by jim křivdila. Od oné osudné potyčky si k ní Konan už nic nedovolila. Mužíček Tobi za ní běhal jako pejsek a ještě se snažil vtipkovat. Kakuzu se ji neustále pokoušel povzbuzovat, že zas bude líp a při pohledu na zubícího se žraloka se musela smát taky. Její bratr se choval správně, alespoň tedy vzhledem k situaci. A ten divný kluk, kterému říkali Sasori… Vzdychla. Ukradl jí polibek, a když ji zrovna nepodezíral, byl i docela milý. Daichi! Okřikla se v duchu. Máš misi, musíš ji přece splnit! Musí? Ale tím by přivedla svého bratra do záhuby. Sňala členku, otevřela ji a znovu prohlížela zmuchlaný kus papíru. Instrukce… proč by ten úkol měla dotáhnout do konce? Bratra z domu vyhnaly okolnosti a naneštěstí přivykl tomuhle zničujícímu stylu života. Proč by to měla být zrovna ona, kdo mu zasadí smrtelnou ránu? Stejně ví, že by ji k tomu nikdo nepřinutil. Ale co! Přijde jiný Shinobi a bude pátrat po Akatsuki, možná dalších několik dlouhých roků. A… viděla přece ty plány, a proto ví, že Skryté kamenné žádné nebezpečí nehrozí.
   Znovu vzdychla. Zklamala velitele už v tom okamžiku, kdy se zamilovala do kriminálníka, vraha a mistra v rozpoznávání jedů. Proč toho ale nelituje? Hlavou jí ještě bleskla myšlenka, zda ani on nedostal z té nečekané zprávy strach. Zavrtěla hlavou, přestala přemýšlet a ulehla do postele.

   V hlavním štábu vojenské jednotky Skryté kamenné bylo pusto a prázdno. Jen jediný voják stál u okna. S velkou pravděpodobností Chuunin, natáhl ruku a na ní mu přistál malý hliněný ptáček. „Výtečně,“ zamumlal a šel shánět nadřízeného.
   Nejvýše postavený muž v obranných silách Vesnice ukryté v kamení si mnul ruce. Další zpráva dorazila, to je skvělé.
   „Je dobrá, pane.“
   „Anebo se jí něco stalo,“ zabručel postarší muž. Neurvale stiskl ptačí křídlo, zdvihl ho a dotkl se prstem znaku vyrytém na zvířátku. „Ústup!“ zavelel a ucouvl. Drobounké stvoření se zastavilo, život z něj vyprchal a hliněný ptáček se rozpadl na dvě poloviny. Voják sáhl po drobném papírku, který zůstal zaklíněný v hlíně. Četl a zachmuřil se.
   „Špatné zprávy?“
   Místo odpovědi velitel svému pomocníkovi vzkaz přečetl. „Hlídají mne, není možné posílat zprávy.“
   „Myslíte, že ji tam drží a už nepropustí?“ Mladík byl trochu vyplašený, protože Daichi znal z Akademie.
   „Ne. Ať ji mají kdekoli, plní tam úkol. Ty její první dvě zprávy tomu nasvědčují. První: Zajali mě Akatsuki, nehledejte mne. Ta nás přece všechny tak vyděsila, vzpomínáš? A druhá: Plány vycházejí. Je to chytré děvče, nepodceňujme ji,“ pousmál se.
   „Máte pravdu, pane.“ Uklidněný voják vyšel na chodbu.

   Akatsuki se vraceli v pravidelných intervalech. Vždy některý z ninjů zaklepal, dal jí dovnitř jídlo a odešel. Ze začátku jí to tolik nevadilo, ale když už to trvalo třetí den, začalo jí to vrtat hlavou. Kde jsou? A co tam proboha dělají tak dlouho?

   Pein se mračil. „Poslyšte, pánové, takhle by to ale vážně nešlo! Jestli si nepohneme, budeme toho démona vyjímat ještě aspoň týden! Dobře, děláme to sice poprvé, ale to přece není důvod, abyste tu lelkovali!“ Zuřivě koulel očima. O Konan, která poslušně plnila rozkaz, ani nezavadil okem. Místo toho sám polevil v soustřeďování chakry a začal rámusit. „Hidane, přestaň se furt popotahovat za kalhoty! Uchiha je už zase mimo! Co je tu k smíchu, Kisame? Flákněte někdo do Tobiho, chrní tam! Ne, ty ne, Kakuzu!“
   Vzápětí uslyšeli skrčkovo bolestné zakňourání: „Proč, Zetsu-san?“
   Pein zavřel oči, v duchu počítal do deseti a pak se obrátil na poslední dva hříšníky. „Deidaro, trochu víc života bych prosil! A ty se taky zrovna nepředřeš, Sasori. Sasori? Sasori!“ křikl a to loutkáře probralo.
   „Já vás poslouchám,“ zamumlal sklesle a snažil se předstírat, že je celou dobu duchem přítomný. Počkal, než mu to Vůdce opět spolknul i s navijákem a pak se znovu nechal obestřít nostalgií.

   Daichi už toho měla právě dost. Přes hodinu se pokoušela pomocí vlásenky dostat pryč. Vztekle praštila do dveří, jak se rozčílila a ty, už značně chátrající, se rozpadly na tisíc kousků. „No, taky dobrej způsob.“
   Zjistila, že vlezla do nějakého podzemního labyrintu, ze kterého se jen těžko dostane ven. Nakonec objevila nepříliš dobře zamaskovaný průchod, kudy se dostala na schodiště a odtud pak na střechu. Ten čerstvý vzduch byl krásný. Rozhodla se, že až si trochu odpočine, pokusí se někde sešplhat a zmizet ještě dřív, než si všimnou, že je pryč. Zatarasila dole vchod do téhle malinké věže a vylezla zpátky. Lehla si, nechala se laskat sluncem a po chvíli usnula.

   V odlehlé jeskyni se nepatrně vlnila průhledná těla. Vše to bylo způsobeno Vůdcovou novou, naprosto vynikající technikou. Takový... přesun na dál členům Akatsuki prostě a jednoduše vyhovoval.
   Deidara šťouchl do Sasoriho. „Hidan už šel?“
   Loutkář malinko pootočil hlavu a pozorně si prohlédl postavu nesmrtelného, která stála úplně strnule. „Vypadá to tak,“ přikývl.
   Vzápětí se sledovaný ninja otřepal a vyhrkl pouze dvě slova: „Je pryč!“

   Daichi se probudila a okamžitě zjistila tři základní věci. Za prvé, že stačí jeden špatný pohyb a spadne ze střechy dolů. Za druhé, že na útěk je pozdě, protože Akatsuki už se shromáždili pod schody. A za třetí… nechce se vzdát bez boje. Ze zbytečků hlíny po kapsách vytvořila základy zdi. Jedno rychlé jutsu a před ní se zvedla hliněná stěna. Věděla, že si pro ni půjdou nahoru. Poodešla kousek od stěny a vyvolala svou oblíbenou iluzi.
   „Nikam se nežeň, Kisame! Tam nahoře je past!“ varoval Uchiha žraloka a sjížděl prostor Sharinganem. Zetsu se nabídl, že půjde, od čehož ho odrazovali ostatní. Pein měl založené ruce a ve tváři výraz neskutečně naštvaného Shinobiho.
   „Jdem nahoru,“ uzavřel to Hidan a začal stoupat po schodech.
   „Jestli se přiblížíte, tu stěnu odpálím!“ křikla Daichi.
   „Blafuje, neumí to,“ uklidňoval ninji Deidara.
   „Na to bych nespoléhal,“ mínil Sasori, který už mezitím zkoumal posledních několik schodů, které vedly na střechu.
   Dívka se ušklíbla. Tak já to nedokážu, jo? Zlomyslně se zasmála a stiskla v prstech papír, kam si bratr poznamenal pořadí pečetí, kdyby se mu náhodou někdy stalo, že by to zapomněl. Neměls to tam nechat jen tak válet!

   Sasori vyběhl poslední schody. Daichi uskočila dozadu a vykřikla: „Katsu!“ Stěna bouchla, ale v té samé chvíli se mladá žena zapotácela a přepadla přes okraj. Mírně ohořelý loutkář se dlouho nerozmýšlel a zachytil její útlý pas svými chakrovými nitkami.
   „Sasori!“ Nahoru vybíhal Deidara, hned za ním Zetsu a Hidan. Itachi se pokoušel zlikvidovat genjutsu, v němž ninjové ještě chvíli tápali. Kanibal se z něj vymanil rychle a vrhnul se Sasorimu na pomoc.

   Daichi věděla, že pod ní je krajina a že ji drží jen něco dlouhého a tenkého. „Jestli se hneš, slítneš dolů! Varuju tě předem!“ zavolal na ni červenovlasý.
   Stačilo několik slov a Zetsu už po ní natahoval poněkud silnější úponky a společnými silami ji pak vytáhli nahoru.
   „Už není pochyb o tom, že jste z jedné rodiny,“ mračil se Vůdce na blonďáčka.

   Loutkář držel děvče v náručí. Chvíli se mlčky zlobila a pak mu jednou rukou vypálila facku, tou druhou ho zkusila udeřit do břicha, vzápětí však bolestně zasténala, protože něco jí v pravačce prasklo.
   „Co se děje?“ zajímal se Deidara.
   „Nic zvláštního. To jen tvá sestra si o mě zlomila ruku,“ mávl rukou Sasori a ninjové z Akatsuki propukli v hlasitý smích.