13.kapitola - Informace s heslem: Důvěrné!

vloženo: 16.11.2008   
počet zobrazení:   

   Blonďatá kunoichi postupně prohledávala jednotlivé místnosti v sídle. Našla dost zvláštních předmětů, jakož i tajných lejster. Měla štěstí, že ji zatím nikdo nepřistihl
   Pomocí svých genjutsu schopností si vytvořila velmi důmyslné poplašné zařízení. U dveří pokoje, který právě prohledávala, rozmístila téměř neviditelná vlákénka, která byla propojena pomocí chakry s jejím tělem. Kdokoli by se přiblížil, stačila by ho zaregistrovat ještě dřív, než by vůbec vešel dovnitř.

   „Účty, samé rozpočty a výdaje,“ opakovala si polohlasně. Pak narazila na dokument, který popisoval všechny dosud žijící ocasé démony. „Bijuu…,“ zašeptala a vzápětí dostala signál. Okamžitě vrátila lejstra na původní místo, skryla se ve zdi, ale už nestačila odvolat genjutsu.
   Zaslechla tlumené hudrování, byl to ten ninja, kterému říkali Zetsu. Pak uviděla, jak do pokoje vstoupil Sasori a neodvážila se ani pohnout. Prohlédl pokoj, neshledal žádné podivnosti, ale nebezpečně se přibližoval ke skříňce, kde ještě před chvíli hledala Daichi informace. Mladá žena tlumila bolest, protože genjutsu stále působilo a vetřelec se pohyboval v jeho dosahu. Zděsila se. Proč to na něj nepůsobí?
   Zdálo se, že se mu nechce prohledávat obsah skříňky. Místo toho došel o několik metrů dál a vší silou praštil do stěny. Dívčino jutsu bylo prolomeno, padla na podlahu a v příští chvíli už měla ruce zkroucené za zády.
   „Co to děláš?“ Nechápala takové jednání.
   „Že bys tu slídila?“ zasyčel místo odpovědi.
   „No dovol! Jen jsem se tu schovala. Od jisté doby nechci s tím vaším kanibalem vůbec nic mít!“ Měl silný stisk, bála se, že ho neodhadne a ruce jí zlomí. „A pusť, já přece nic neudělala!“
   Sasori ji ignoroval. Bylo tu tolik „náhod“, že si je chtěl jednu po druhé ujasnit. Zpozorněl, když se dívka přestala pokoušet uvolnit z jeho sevření.
   „Mám z něj strach. Kdyby měl zase ty svoje nálady, těžko bych se mu ubránila,“ řekla s výrazem člověka, který má vykonat pokání.
   „Čím to je, že ti ani trochu nevěřím?“ procedil mezi zuby. „Není to trochu divné, že ještě před chvílí tu byly stopy po genjutsu, když jediný, kdo ho ovládá, je Itachi? A jak mi vysvětlíš, žes tu nastražila pasti, co? Protože abys věděla, mě genjutsem nedostaneš.“
   Daichi zavrtěla hlavou. „Nestačila jsem už ho odvolat. Věděla jsem, že ten… ten Zetsu sem bude chtít vejít. Proto jsem se schovala,“ odmlčela se a pak se zeptala: „Jak jsi věděl, že jsem použila skrývací jutsu?“
   „Trochu jsem se informoval,“ zabručel a zvedl ji do podřepu. „A ty teď půjdeš se mnou!“ Jediným chvatem ji dostal do bezvědomí, možná to čekala, protože se ani nesnažila bránit.
   „Zetsu! Pojď mi s něčím pomoct!“
   Kanibal mlčky vyslechl loutkářův plán. „A kam že ji chceš odnést?“
   „Do mojí skrýše. Potřebuju si pár věcí ověřit, než to řeknu ostatním.“
   Zelený ninja se zrovna dvakrát šťastně netvářil. „No, ale je ti jasný, že když jí něco provedeš, tak si to náš hračička s tebou vyřídí?“
   „Dřív nebo později bych to stejně dostal jako oficiální rozkaz. Takže si aspoň ušetřím práci. Tak jdeme!“
   Sasori mu ukazoval směr a Zetsu nesl děvče na zádech.
   Zanesli ji až do loutkářovy tajné pracovny. „Proč to neuděláš rovnou?“ nechápal kanibal.
   „Chci počkat, až se probere, protože… musí o tom vědět,“ vysvětlil mu červenovlasý.
   „Měkneš, Sasori,“ ušklíbl se schizofrenní ninja.
   „Můžeš jít,“ mávl mladík rukou.

   Daichi se probudila, zavrtěla pomalu hlavou a chtěla se zvednout. Nemohla, tak aspoň zkusila přitáhnout ruce k sobě, ani to jí umožněno nebylo. Ležela na nějakém stole a byla jí až příliš jasné, díky komu.
   „Dobře. Nebudu se ptát, co hodláš dělat. Nezajímá mě to,“ vzdychla.
   Přisednul si k ní, měla chuť mu plivnout do tváře. „Chci jen vědět pár věcí, ale je mi zcela jasné, že ty mi to neřekneš. A z toho důvodu mám své metody, jak to zjistit.“
   Sejmul ze zad jeden ze svitků. Nervózně polkla. Jestli zjistí, co se skrývá v čelence… Viděla, jak ji bere do ruky a pak pokládá za sebe.
   „Jo. Je tu pár věcí, které ti rozhodně říct nehodlám! A klidně si mě muč, jak chceš, já jsem silná! A pokud tě baví trýznit nevinnou holku, tak nemáš právo říkat si ninja!“
   Přešel tu útočnou poznámku s ledovým klidem. Provedl nějaké jutsu, viděla, jak se mu rozzářily ruce. „Teď se prosím nehýbej.“
   „Jako by to snad šlo!“ odsekla podrážděně, ale byla klidnější, když viděla, že její čelenka je dosud v bezpečí. Sáhl jí na čelo, měla pocit, jako kdyby se jeho ruka ponořovala do její mysli. „Parchante…,“ zasténala.

   Ucukl, zamrkal a oči se mu rozšířily údivem. Tuhle informaci rozhodně vědět nechtěl.
   „Hm, ty se červenáš?“ ušklíbla se.
   Rychle založil svitek a odvázal ji. „Neměl jsem tušení, že…“
   „Že co?“ Třela si zápěstí, ale byla stále naštvanější.
   „Viděl jsem, co cítíš… a nemám z toho dobrý pocit.“
   Odfrkla si. „Máš zvláštní způsoby, jak dát dívce najevo, že je ti sympatická. Stačilo se přece zeptat!“ Mlčel, vyčtené informace ho zarážely. „Hodila by se aspoň omluva, ne? Myslím, že si ji zasloužím!“
   V tom měla pravdu. Přestřelil, šlápl dočista vedle. Neměla v hlavě nic, co by Akatsuki nějak kompromitovalo. Zato tam bylo něco, z čeho se dosud nevzpamatoval.
   „Když mě napadl Zetsu, Pein ke mně byl milejší…,“ zuřila dál.
   Zpozorněl. „Odkud znáš jméno Vůdce?“
   Daichi se ušklíbla. „Konan se prořekla, o tom to celé je.“

   Styděl se, že ji podezíral a jen se díval, jak sedí na stole a hledí kamsi do prázdna. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se po chvíli.
   „Vyšší rozkaz,“ vzdychl a dodal: „A teď udělám něco, za co mě budeš nejspíš nenávidět ještě víc.“
   „O co jde?“
   „Akatsuki na pár dní zmizí ze sídla… a ty zde máš zůstat… v jednom z pokojů.“
   „To se bojíte, že bych to tu vyhodila do povětří?“ Daichi se uchechtla.
   „Šéf se bojí, že bys tu mohla slídit.“
   „Fajn. Půjdu, nechám se zamknout v pokoji, ale na tý omluvě trvám!“
   Sasori váhal, než mu hlavou proběhla nebezpečná myšlenka, kterou ke své smůle ihned uskutečnil. Dívka zamrkala a přejela si prstem po rtech.
   „Stačilo to?“
   „Možná.“ Mávla rukou a zvedla se. „Tak pojď, ať to máme za sebou. Ale doufám, že mě nebudete trápit hladem.“
   „Ne, to se spolehni. Máš mé slovo.“
   Otevřela dveře a podívala se na něj. „Tvoje slovo… nic neznamená!“