4.kapitola - Studna

vloženo: 02.11.2008   
počet zobrazení:   

   Svítalo. Blonďatá dívka otevřela oči a zjistila, že je v obležení, a to doslova. Z jedné strany se k ní zády tiskl bělovlasý hulvát, z druhé jeho málomluvný přítel. Věděla, že pokud se pohne víc, než je zdrávo, vzbudí je. Ale mohla by udělat něco jiného. Pomocí své oblíbené techniky vsákla své tělo do půdy a teď se opatrně posunovala pryč od spících mužů. Usoudila, že je čas se vynořit. Náhodný pozorovatel by se pravděpodobně zděsil, kdyby spatřil, jak země opatrně vydává ze svých spárů tělo půvabné dívky. Posadila se a chvíli poslouchala, bylo ticho. Zvedla se a pomalými kroky, opatrně našlapujíc, se vydala pryč. V tu chvíli něco dopadlo těsně před ní, lekla se a zaječela.
   „Hehe, to je moje,“ zachechtal se Kakuzu a v klidu si došel pro jedno ze svých náhradních srdcí. Dívka netušila, na co to právě hledí a neměla ani čas o tom přemýšlet, protože už jí byl v patách Hidan.
   „Na procházku?“ zeptal se laskavým hlasem, ze kterého Daichi zamrazilo. Roztřásla se jí kolena a nervózně polkla. Dýchal jí na záda a ona nemohla nikam utéct...

   V sídle Akatsuki vládla dnes pochmurná nálada. Bylo poloprázdné a nikomu se moc nechtělo do hovoru. Červenovlasý loutkář zamyšleně hleděl na stěnu.
   „Něco vás trápí, Mistře Sasori?“ Naproti němu si přisedl ninja s blonďatými vlasy, kterému nemohlo být víc než osmnáct let.
   „Nic, Deidaro. Jen mám trochu sentimentální náladu, to je vše.“
   „Jo, to znám. Ty vzpomínky, co tak rády trápí,“ přikývl blonďáček.
   Sasori vzdychl. „Otec a matka... kdyby je nezabili, vím jistě, že bych se nikdy k Akatsuki nepřidal. Byli jsme moc šťastní... rodiče, babča a já.“ Opět se mu z hrdla vydralo povzdechnutí. „Ale to je dávno. A co ty? Máš rodinu, Deidaro?“
   „Matku. A ještě... o rok mladší sestru,“ přiznal ninja.
   „Sedmnáctiletá? Krásný věk. Pamatuješ si ještě, jak vypadala?“
   Deidara mávl rukou. „Aby ne! Museli jsme od ní odhánět kluky. Zdědila krásnou postavu a milý obličej... vyrostla z ní kráska.“
   Loutkář se zamračil. „Nikdy jsi o tom nemluvil... co tě přimělo opustit rodinu?“
   „Nějak moc se vyptáváte, Mistře Sasori,“ ušklíbl se blondáček.
   „Jen povídej. Zajímá mě to.“
   „Vezmu to od začátku... v sedmnácti jsem utekl z domova.“

   Daichi se pokusila vymámit z Hidanova sevření, ale marně. „Řekl jsem ti, ať to víckrát neděláš!“
   Zavřela oči, čekala, že dostane facku. Místo toho jí ale dal opět šátek přes oči a táhl zpět k tábořišti. Mísily se v ní pocity strachu a beznaděje... nesnášela tmu.
   Deidara pracně vzpomínal na události, které jeho útěku předcházely. „Abych řek pravdu, mohli za to vlastně kluci z vesnice. Nalákali Daichi, aby vlezla do staré opuštěné studny. Nebyl jsem ten den doma...“
   „Co se stalo?“ vyzvídal Sasori.
   „Ti zmetci studnu téměř celou zakryli víkem, proniklo do ní jen trošičku světla. Má malá sestřička zůstala v hloubce a... ve tmě.“

   Hidan se musel zastavit a pokleknout, protože dívka se začala strašně klepat. Držel ji za ruce, aby mu neutekla. Cítil, že se mu přitiskla k hrudi. Její hlas slábl, ale v tom šepotu rozeznal slova: „Mám strach. Bráško, pomoz. Prosím...“
   Bělovlasý netušil, co se to s tou holkou najednou stalo. Zas už na něj cosi zkouší, nebo se skutečně něco děje? S jistotou věděl jen to, že se Daichi třese jako vyděšené zvíře.

   Sasori napjatě poslouchal Deidarovo vyprávění. Neměl čím zabít nudu, tak mu jakékoli rozptýlení přišlo vhod.
   „Trvalo několik hodin, než jsem zjistil, kde je. Měl jsem hrozný vztek, bál jsem se, že ji to poznamená. Vytáhl jsem ji ven a sliboval, že už se to nikdy nestane. Tak dlouho volala, ale nikdo ji neslyšel. Řekl jsem si, že to tak nenechám a dám těm klukům zavyučenou.“
   „Pral ses?“
   „Hůř,“ Deidara ztišil hlas. „Naučil jsem sestru pořádně bojovat.“
   „To nechápu. Vysvětli to blíž.“
   „Hm, totiž... ona se pak pomstila po svém, dostali pěknou nakládačku a aby ji nepoznali, vzala si na sebe pár kusů mého oblečení, tolik byla opatrná. Jenže... byl tu problém. Otec hlavního agresora byl jeden z nejvýše postavených mužů ve vesnici. Ta rodina byla hrozně konfliktní, stačilo málo a hned se prali. Bál jsem se, že se jejich hněv obrátí proti mé rodině... Vzal jsem celou tu věc na sebe a po mém útěku o tom už nikdo nepochyboval.“
   „Šlechetné,“ pousmál se Sasori. „Proč se tedy nevrátíš?“
   Deidara potřásl hlavou. „Miluju tu volnost, kterou mám tady. Navíc... na staré křivdy se hned tak nezapomíná.“
   „Dovol mi ještě poslední otázku. To nikdo nepřišel na to, žes ty kluky nezmlátil ty?“
   Blonďatý ninja se usmál. „Jsme se sestrou téměř identičtí, jako bychom byli dvojčata. A ona... vědělo se o ní, že je strašně plachá. Nikdo by jí z ničeho takového nikdy nepodezíral, a já to tak chtěl. Teď víš všechno.“
   „Ty máš sestru?“ Do místnosti vstoupil Kisame.
   „No fajn! Za chvíli to budou zas vědět všichni!“ Deidara byl navztekaný, div mu z uší nesršela pára.

   Daichi zvolna přepadala nostalgie, bylo to stejné jako tenkrát. „Bráško, pomoz. Já chci... chci pryč!“ Začala vzlykat a smáčela Hidanovi košili.
   „Co to s tou holkou provádíš?“ naštval se Kakuzu.
   „Chtěla zdrhnout, tak jsem ji vedl zpátky. Jenomže... zničehonic se začala třást, úplně mi vibruje pod rukama.“
   „To vidím. Ukaž.“ Zvedl dívku a sundal jí šátek. Překvapilo ho, že mu zabořila obličej do hrudi, ale plakat nepřestala. „Co ti je, holka? Ty se nás bojíš?“ Znejistěl. Zvedla hlavu a něco mu pošeptala do ucha. Pochopil. „Fajn, tak si chvíli sedni na zem.“
   „Co s ní je?“ chtěl vědět Hidan.
   „Vytěsněný vzpomínky. Má panickej strach ze tmy, tupče.“
   „Zajímavý,“ podotkl nesmrtelný a mávl nad celou záležitostí rukou.

   Akatsuki s výjimkou Konan a Peina donutili Deidaru, aby jim ukázal sestřinu fotku, kterou až do té chvíle pečlivě ukrýval.
   „Hodně často vzpomínám na svou rodinu,“ řekl Sasorimu, když si ostatní prohlíželi podobiznu. „A věřím, že jsou obě v pořádku a na mě zapomněly.“
   U Akatsuki vypukl nečekaný zájem. „Pěkné děvče,“ zazubil se Kisame.
   „Stála by za hřích,“ prohlásil Itachi.
   „Hm, mňam,“ oblízl se Zetsu a obě jeho poloviny se rozchechtaly. Sasori neřekl nic, a když si doprohlédl fotografii, beze slova ji Deidarovi zase vrátil. Tobi se zrovna někde potuloval a toto tajemství se k němu prozatím nedoneslo.
   Deidara obrázek zas pečlivě schoval. „Takže, aby bylo jasno... ukázal jsem vám ji jenom kvůli tomu, že vím, že je daleko, tudíž před vámi v bezpečí. Tak si tu klidně slintejte, já mám svědomí čistý!“
   Poslední poznámka Deidarova stručného projevu ostatní pobavila, ale měl pravdu. Kdyby tu bylo tak pěkné děvče, asi by začalo být v sídle doopravdy horko.