10.kapitola - Mangekyou Sharingan

vloženo: 19.10.2008   
počet zobrazení:   

   „Á! Příště klepej, Zetsu!“ Shenai se lekla, uskočila do strany a udeřila rukou do skříně.
   „Ty trénuješ vrh kunaiem?“ podivil se kanibal.
   „Snažím se. Nijak zvlášť to nejde. A proč to dělám? Z nudy.“
   „Jasně. Tak bych ti měl popřát štěstí,“ zazubil se ninja s polovinou černé a zbytkem bílé kůže.
   „Díky, Zetsu. Určitě mi to hodně pomůže.“

   Dívka se smíchem pozorovala lenošící ninji. „Prý jsi začala trénovat taijutsu! Co ta náhlá změna?“
   „Jenom chci, aby mě ten mizera ve vedení konečně uznal, nic víc.“
   „Tak s ním budeš mít dost těžkou práci.“
   „Já vím, Deidaro, ale budu se snažit. Nepotřebuju žádné vaše techniky, abych tu mohla zůstat.“
   „Tak ty chceš trénovat taijutsu?“ procitl Kisame chrápající dosud na pohovce. „Toho by se dalo využít.“
   „Jo, nikdo z Akatsuki to ještě nedoved k dokonalosti. Tenhle argument by moh na Šéfa zabrat,“ rozzářil se blonďáček.
   „Tobi si nemyslí, že je to dobrý nápad!“ ozval se plachý hlásek.
   „Tobiho se taky nikdo na nic neptal!“ zavrčel blonďatý ninja.
   „Deidaro-senpai, vy jste hulvát!“ fňukl okřiknutý mužíček.
   „Kdo ho naučil takový slovo?“ vyjevil se Deidara.
   „Kdo myslíš?“ uchechtla se Shenai a nenápadně pokukovala po dveřích do pokoje, jestli se v nich náhodou nezjeví Kakuzu nebo Hidan.
   „Bejt tu v Akatsuki mimino, tak by ho ti dva zcela jistě naučili i slova, která už nikdo na světě nezná.“
   „Nepřivolávej neštěstí. Kde by se tady vzalo malé dítě?“
   „No, třeba kdyby se Itachi splašil a…“
   „Deidaro!“ Shenai po blonďáčkovi skočila, převrhli přitom křeslo a pak už se jen pošťuchovali na zemi.
   „Odvolej to, nebo ti ukážu, co je to pravý mučení!“ halekalo děvče.
   „Fakt?“ provokoval ji blonďatý ninja.
   „Jo, zlechtám tě tak, až se z toho uřehtáš,“ prohlásila s tak vážnou tváří, až to přítomné členy Akatsuki rozesmálo.
   „Co je to tu za příšerný kravál?“ dožadoval se odpovědi přicházející Pein.
   „Nic se neděje!“ odsekla dívka a rychle se zvedla.
   „Deidaro!“ křikl Vůdce.
   Blonďáček zkusil schovat hlavu za převrácené křeslo. „Já nic, Šéfe.“
   „Nepřejte si mě! Žádnou neposlušnost tu nebudu trpět!“ S těmi slovy velitel Akatsuki odkráčel.

   V Shenai rostlo odhodlání ovládnout alespoň taijutsu, techniky těla, jak jí osvětlil Kisame. Akatsuki velice rádi podali pomocnou ruku a připojili se k jejímu tréninku. Někdy však zavládlo až nezdravé nadšení, a to se pak zdánlivě nevinná hra měnila v boj o život.

   Ležela na posteli a vzpomínala na všechny neradostné chvíle, které prožila v posledních dnech. Nazývala je nebezpečné hry a žasla, jak snadno jsou Akatsuki schopni oprostit se od reality.
   „Rybičko! Já nejsem tvůj nepřítel!“ Držela v ruce kovovou tyč a bránila se. Zkřížila svou „zbraň“ s Kisameho Samehadou. Žralok cenil zuby a dával do souboje skutečně všechno.
   „Hej! Vnímej!“
   „Kisame! Dej si pauzu!“
   Žralok se otočil po hlasech a zatvářil se provinile.
   „Uf. Ten váš trénink mě začíná zmáhat,“ vzdychla mladá žena.

   Ten den se střetla se Zetsuem, trénovala rychlost. Kanibal ale nad sebou také ztratil kontrolu a skočil po dívce jako divoké zvíře. Udělala první věc, která ji napadla, aby si zachránila krk. Ninja zaúpěl. „Moje holeň!“
   „Příště tě nakopnu výš. Čí to byl zase nápad? Černé nebo bílé?“
   „Dneska jsme se shodli,“ zahuhňal ninja a zavrčel.
   „Nechtěla bych být s tebou v týmu. Popravdě se divím, že Tobi ještě žije, když byl s tebou takovou dobu jako týmový partner,“ ušklíbla se.
   Přísahala by, že zaslechla Zetsuovo vzdorovité: „Ale Tobi není ženská.“ Ale raději dělala, že se nic nestalo. Koneckonců znala kanibala i jeho „choutky“.

   Už zase padla tma a Shenai cítila, že je nejvyšší čas opustit společnost a navrátit se do svého pokoje.
   Opět tápala. Vzdychla a vzala za kliku. Z místnosti se ozval podezřelý šramot. „Sakra, zas už jsem vlezla do cizího pokoje,“ sykla a chtěla nenápadně zmizet.
   „Klidně tu můžeš zůstat,“ ozval se známý hlas.
   „Itachi? Kde jsi? Nevidím tě,“ zamrkala.
   Natáhl k ní ruku a přikázal jí, aby se ho chytila. Došla s jeho pomocí až k posteli. „Na večeři jsi nebyl. Stalo se něco?“ zeptala se s obavou v hlase.
   „Vyčerpal jsem své síly. Potřeboval jsem si pořádně odpočinout.“ Zažehl petrolejovou lampu.
   „Co to máš s očima?“ špitla.
   „Něco je v nepořádku?“ zarazil se.
   „Ne, jen… zdají se mi jiné, nemocné, unavené.“
   „To je důsledek používání jutsu Měsíční čtenář, které umožňuje můj Mangekyou Sharingan. Oči postupně slábnou. Možná jednoho dne zůstanu slepý.“
   „Proboha!“ Shenai si zakryla rukama obličej a na zem ukápla slza. „Nedá se to nějak léčit?“
   „Ne, nelze se toho zbavit. Za svou obrovskou moc platí klan Uchiha vysokou cenu.“

   Schoulila se mu v náručí, to přiznání ji vyděsilo. „Tak… už nepoužívej tu techniku,“ řekla, když se trochu vzpamatovala z toho šoku.
   „To není tak snadné,“ prohlásil a zhasl světlo.
   Leželi v objetí a dodávali si vzájemnou podporu. „Ať se stane cokoliv, neopustím tě. Společně zvládneme nepřízeň osudu,“ zašeptala, políbila ho a přitiskla se k němu blíž.
   Uvědomil si, že už není cesty zpátky a že je může rozdělit pouze smrt.