9.kapitola - Kunoichi za každou cenu

vloženo: 19.10.2008   
počet zobrazení:   

   „Není Hidanovi nic? Tvářil se včera tak divně.“ Kakuzu se k dívce obrátil zády a pokusil se zadusit smích, který se mu dral z hrdla. „Hej, čemu se to chechtáš? Má to snad něco společnýho s tou mou nehodou?“ Shenai založila ruce v bok.
   „No, ten včerejšek… jsme ti to ani nechtěli říkat, abys…,“ zamumlal Kakuzu.
   Pochopila. „Abych si neuvědomila, že Kisame je poděs, Itachi si žehlí svoji nevšímavost a Zetsu mi málem sežral adoptivního brášku? To jste si mysleli, že se tím přede mnou shodíte a já vás přestanu mít ráda? Právě naopak! Vážím si vaší obětavosti, opravdu. A teď mi pověz… co se to děje s Hidanem?“
   Kakuzu se ošklivě zašklebil. „Tak fajn, ale jestli se doví, že jsem ti to řek, zabije mě.“
   „Já myslela, že to by si netrouf,“ podivila se dívka.
   „On je nesmrtelnej, ne já.“
   „Dobře, nic mu neřeknu, máš mé slovo.“
   „Tak se posaď.“ Maskovaný ninja začal s vyprávěním. „No, ono ani není co povídat. Pár těch divnejch osob nás dostihlo a…“
   Hidan se ušklíbl. „Tihle si koledujou o pěknej malér, co říkáš?“
   „Hm,“ zabručel jeho týmový partner a očima si měřil skupinku jejich nejnovějších soupeřů. „Radši dávej bacha, nic o nich nevíme…“ Ani o jejich zákeřnosti, pomyslel si, ale nahlas už to říci nestačil.
   Zákeřnost, ano, to slovo pasovalo dokonale. Jednomu z ninjů se totiž očividně zalíbila Hidanova zvláštní… kosa. „Co si to hernajs dovoluješ?“ zděsil se bělovlasý, když mu jeden z horkokrevných mladíků začal rvát ten opečovávaný poklad z ruky.
   „Tak to je zlý,“ ulevil si Kakuzu a pustil se do zbylých ninjů, kteří zápolení přihlíželi.
   „Abych to teda zkrátil… ještě jsem ho neviděl tak naštvanýho, to jako fakt. Byl to nakonec parádní masakr, právě proto, že ho chytil takovej amok a… mám pokračovat?“
   „Ne, stačí,“ mávla rukou Shenai. Hidana jí bylo líto. Pak se však zarazila. „Takže to ho rozhodil jenom tenhle, ehm, drobný incident?“ zamračila se.
   „No, to není tak úplně přesný…“ Kakuzu honem uhnul pohledem.
   „Tys mu to zas nějak připomněl, viď že jo?!“ Dívce už z očí sršely blesky. Tušila zádrhel, což se jí vzápětí potvrdilo. Nakonec jen vzdychla: „Neprovokuj ho tímhle způsobem, Kakuzu. Může to bejt nebezpečný.“
   O tom, že se nesmrtelného ninji jeho úzkostné stavy ještě zcela nepustily, se přesvědčila téhož odpoledne. Prala prádlo a chtěla vyčistit i Hidanovu chloubu se třemi hroty, protože na ní zasychala krev.
   „Hej! Nech to na pokoji!“ ozvalo se za ní, jakmile se s hadrem v ruce přiblížila k tomu vražednému nástroji.
   „A co bych s tím asi tak dělala? Vždyť s tím ani neumím zacházet!“ Pokukoval po ní, v očích divný výraz. Pobyt mezi Akatsuki mladou ženu zocelil. Rozhodně byla průbojnější, a jen tak něco si nenechala líbit. Už ji přestávalo bavit, jak ji bělovlasý ninja hypnotizuje pohledem.
   „Zatraceně, Hidane! Co je to s tebou? Chováš se vážně jak malej kluk!“ Ušklíbl se, ale neodpověděl. Odhodila hadr a přidřepla si k němu. „Podívej se mi do očí. Ublížila jsem ti snad někdy?“
   Obrátil se k ní zády a chvíli v duchu rozmlouval sám se sebou. Vyčkávala. „Sakra, chovám se jako nějakej blbec!“
   „Jo, souhlasím s tebou. Takže se uklidni, nebo to nakonec za tebe schytám já.“
   „Proč ty?“
   „Vůdce na mě rád svede cokoli, co se v sídle stane. Už si na to zvykám.“
   Hidan se divil, ale uznal, že by její tvrzení mohlo být pravdivé.

   Pein neměl daleko k dalšímu výbuchu vzteku. Právě teď probíral záležitost s krycím jménem Vetřelec se svou věrnou dívkou.
   „Je to přece jedno, ne? V sídle nepřekáží,“ odvážila se namítnout Konan.
   „Je přivandrovalkyně, ohrožuje celou Akatsuki. A Kisame to potvrdil! Ti Shinobiové šli po ní. Je hledaná za zabití!“
   „Ale to by pro ni mělo být přece plus, Peine.“
   „Jen ji neomlouvej. Není nám prospěšná. Neumí žádnou techniku, protože má trvale poškozený systém chakry. A nehodlám v žádném případě přijmout fakt, že ji Deidara „adoptoval“.“
   „A co by musela splnit, abys ji uznal za členku? Nebo… ji tu aspoň nechal bydlet,“ rychle se opravila, jakmile postřehla, jaký pohled na ni vrhl.
   Vůdce se zamračil. „Nějak moc s ní sympatizuješ, Konan,“ zahuhlal. „Neměl bych výhrady, kdyby to byla skvělá kunoichi, manželka některého ze členů, nebo by musela prokázat cenné služby organizaci. A praní špinavých ponožek to rozhodně není!“

   Na chodbě se mihl něčí stín. „Tobi! Ty už zase šmíruješ?“ zařval Pein.
   „Na té chodbě nikdo není,“ upozornila ho Konan šeptem. Vůdce udeřil pěstí do stolu.

   Shenai za sebou zaklapla dveře. Byla naštvaná a bezmocná zároveň. Neměla vyslechnout ten rozhovor, toho si byla vědoma, ale nehodlala to tak nechat. Včera si pověsila na stěnu jednu ze svých kreseb.
   „Já mu ukážu!“ křikla zlostně a hodila kunai přímo doprostřed terče. „Já… taky za něco stojím,“ zašeptala a pokračovala v tréninku, který si sama zvolila. Byla rozhodnutá nenechat se pokořit. Ani tím mizerou Peinem, ani kýmkoli jiným.