8.kapitola - Úkryt a všechna jeho zákoutí

vloženo: 19.10.2008   
počet zobrazení:   

   Shenai seděla uprostřed hloučku ninjů. Před chvílí si vychutnali lahodnou polévku a nyní si jen tak povídali. „Stejně ale nechápu jednu věc…,“ říkala právě hnědovláska.
   „Čekejte zradu,“ ušklíbl se bělovlasý.
   „Nech toho, Hidane! Já bych teda ráda aspoň domluvila!“ okřikla zelenooká žena ninju, který plaše pokukoval po své kose, jako by se bál, že mu ji může někdo nečekaně zcizit.
   „Jo, nech ji to doříct!“
   „Díky, bráško,“ usmála se Shenai na Deidaru.
   „Jé, tak hezky mi ještě nikdo neřek!“ rozplýval se blonďáček.
   „Nepřerušujte pořád!“ zlobil se Kakuzu. „Tak co chceš říct?“
   „Chtěla jsem se zeptat, co se stalo při tom útěku. Mám spoustu modřin, ale nemůžu si vzpomenout, jak jsem k nim přišla.“
   „Jo, tohle… tak to ti rádi vysvětlíme, ale nic hezkého to není,“ přikývl Deidara. „Takže… já teda začnu.“
   Když nikdo nic nenamítal, nadechl se a pustil se do vyprávění.

   Blonďatý ninja s dalekohledem se pokusil zmizet mezi prvními, hned, jakmile Vůdce zavelel ústup. Měl štěstí, že útočníci ještě tolik nehlídali své soupeře. Dostal se do míst, kde si mohl odpočinout a čekat, až kolem poběží ostatní. Lehl si a zaspal. Probral se teprve, až když s ním zatřásla něčí slizká ruka.
   „Nějakej problém, Zetsu?“ zamrkal.
   „Ale kdepak. Jen tvoje neuvěřitelná lenost.“
   „Tak mě nebuď, je tu tak krásně,“ přetočil se blonďáček na bok.
   „Hm, ubývá mu už sil,“ poznamenala tiše bílá polovina Zetsuova obličeje. „Co si ho dát jako předkrm?“
   „Ne, teď je ho zapotřebí, nemůžeš ho sežrat!“ rozzlobila se černá.
   Deidara si pomyslel, že tohle pro něj možná vůbec neskončí dobře. „Hele, Zetsu, já teda nevím, jestli sis toho všimnul, ale… nežer mě. Já… totiž, já jsem ještě pořád ve vývinu, abys věděl!“ Bylo to chabé, v tom měl jasno, ale hodlal se ubránit tomu zelenému bezednému žaludku stůj co stůj.
   Kanibal zavrtěl pomalu hlavou a pak zkroušeně prohlásil: „Ach, ty stresy, ty stresy.“ Poté se vzpamatoval a okřikl ninju s dalekohledem: „Zadní voj má potíže a ty se tu válíš!“
   „Cože?“ vyděsil se a urychleně následoval bojovníka obaleného věčně hladovou masožravkou. Ani se neptal, proč se Zetsu loudá po okolí a nešel jim pomoci rovnou.

   Kisame zápasil se dvěma ninji naráz. Vše nasvědčovalo tomu, že se ho při přesunu chytili, tudíž se přenesli s ním, a teď je nemohl vůbec setřást. „Já si poradím! Já to zvládnu!“
   Běželi dál. Spatřili Itachiho a Shenai, jak zběsile prchají. Byl poznat, že pro děvče je ten úprk příliš namáhavý.
   „Zetsu, až řeknu teď, tak ji odtáhneš do bezpečí, jasný?“ udílel Deidara pokyny, zatímco formoval svou jílovou munici.
   Rozběhli se vstříc nepřátelům. Zetsu proti nim vyslal jedno ze svých květinových jutsu. Itachi zaslechl zvuky, které se mu vůbec nelíbily, a spěchal zpátky. Deidara skočil přímo do středu nepřátel, hodil na zem své zvířecí bombičky a elegantním saltem vzad se dostal z dosahu svého vlastního výbušného pole. „Zetsu! Teď!“

   Shenai běžela a už jí nezbývalo moc sil. Před očima se jí zatmívalo, špatně rozeznávala osoby před sebou. Pak zakopla, v příští chvíli se za ní ozval výbuch a něco lepkavého ji celou obalilo.
   „Je po všem!“ ulevil si blonďáček, když dobíhal ke kanibalovi, který se pokusil ochránit děvče vlastním tělem.
   „Ty ohořelý úponky mi zaplatíš. Vůbec nepřemýšlíš, Deidaro! Jsi nebezpečný střevo a na nejlepší cestě k tomu, abys…“ Dál se Zetsu nedostal, protože byl neurvale přerušen přibíhajícím Uchihou. Zavrčel a se slovy: „Ty víš, co jsem tím chtěl říct,“ se stáhl do sebe.
   Deidara si svůj potlačovaný vztek vylil na Itachim: „Takhle ty se o ni staráš?“
   „Měl bych?“ opáčil. „Nevšiml jsem si, že zůstává pozadu, až teď.“
   „Omdlela. Je celá uřícená, to není dobré,“ zamumlal Zetsu.
   „Zmátli jsme je, určitě ztratili stopu. Můžeme se v klidu přesunout do úkrytu.“
   „Žádný takový! Šéf čeká tam na tom kopci, takže se jde za ním.“
   Zetsu se zvedl i s bezvládnou dívkou. „Je to tvoje holka, tak si ji nes.“ Itachi nic nenamítal, vždyť to opět zvoral na celé čáře.

   Neušli ještě ani kilometr, když se cosi tmavého vyřítilo proti nim s výkřikem: „Dostal jsem je!“ Kisame nedokázal zabrzdit a plnou silou narazil do potácejícího se Uchihy. Deidara zareagoval pohotově a nastavil padající dívce záda. „Dávejte bacha, nebo bude samá modřina!“ okomentoval to, vzdychl a pak se opět vydali na cestu.

   Pein, Konan, Tobi a Zetsu odletěli první. „Jak se sem vlastně dostal náš skrček?“ zajímal se Itachi.
   „Na to se mě neptej, ale kupodivu tu byl první,“ povzdychl si Hidan. „Ty seš pokousanej, Kisame?“ podivil se vzápětí, když si žraloka prohlédl pozorněji.
   „Jsem je nemoh setřást, no,“ zatvářil se malinko provinile.
   „A jak se ti to nakonec povedlo?“ O problém cizích Shinobi v limbu se začal zajímat už i Kakuzu. Muž s modrou kůži se zubil a zamrkal. Okolostojícím členům Akatsuki svitlo, jen maskovanému ninjovi uniklo z úst: „No jasně!“

   Shenai se uchechtla. „Máte se mnou tolik práce,“ broukla a zatvářila se smutně.
   „Ale ne! Co tě to napadá?“
   „Tohle ať už od tebe víckrát neslyšíme!“
   „Teprve teďka začínáme pořádně žít!“ zlobili se Akatsuki.
   „Ale no tak, já si přece dělala jenom legraci!“ bránila se okamžitě Shenai. Po chvíli se zvedla s tím, že už je hrozně unavená a půjde spát.

   Procházela tmavou chodbou, jen se svíčkou v třesoucí se ruce. Tohle sídlo bylo jiné, tak… strašidelné, nahánělo hrůzu. Potulovala se zde sama, už zas nemohla najít ten správný pokoj.
   Neobvyklé šramocení jí přerušilo proud myšlenek. „Kdo je tam?“ zavolala a přitiskla se blíž ke zdi. Úplně zapomněla, že by měla předstírat zranění nohy a že by na to mohl snadno někdo přijít.
   „Tady je… nikdo!“ pípl kdosi slabě.
   „Ach, tys mě ale vyděsil, Tobi.“ Dívka si oddychla.
   Skrček se vynořil ze stínu. „Shenai zabloudila?“
   „Je to tu moc velké. Dokonce i Zetsu přiznal, že už taky párkrát tápal.“
   „Tobi rád ukáže cestu.“ Jeho hlas zněl vesele, ale v očích se mu nepřátelsky zablýsklo.
   „To budeš moc hodný. Nevím, co bych si bez tebe počala. Dáváš mi jistotu, že zas bude líp.“
   Taková upřímnost ninju v masce zaskočila. „Raději půjdeme,“ zamumlal a bez nesnází ji dovedl do přiděleného pokoje.
   „Mockrát ti děkuju, Tobi.“ Objala ho na znamení přátelství a pak za sebou zavřela dveře.
   Ninja zůstat zaraženě stát na chodbě. Přítomnost děvčete v úkrytu mu hrozně vadila, ale řekl si, že nepodnikne nic, dokud hnědovláska něco neodpustitelného neprovede.