6.kapitola - Nežádaná výpomoc

vloženo: 19.10.2008   
počet zobrazení:   

   Téhož večera se dívka vrátila s naditým váčkem. Podařilo se jí prodat pár svých krajinek a vyobrazení některého z předmětů. Ninjové se hlasitě podivovali, až přilákali Šéfa. Shenai se ušklíbla, beze slova mu strčila peníze do rukou a schovala se za ostatní členy Akatsuki. Vůdce chvíli zaraženě hleděl na ten tučný obnos a pak jen kývl hlavou.
   „Páni, tos vážně vydělala?“
   „Se tolik nediv, Kakuzu, naše holka je mazaná liška,“ rozchechtal se Hidan.
   „Dobrá práce, sestřičko!“ pochválil ji Deidara.
   Peinovi zaskočilo cosi, co právě v tu chvíli žvýkal, a obětavý Kisame ho vší silou plácl přes záda. „Sestřičko?“ zakuckal se velitel Akatsuki. „Ona patří do tvé rodiny?“
   Blonďáček se uchechtl. „No jasně! Jsem ji totiž adoptoval.“
   „Hloupé fóry,“ zavrčel Pein. „Zítra ráno vyprší lhůta. Nehodlám měnit své rozhodnutí, s tím se smiřte!“

   Hnědovláska se pokoušela usnout. Nelitovala žádného z těch sedmi dní, jen toho, že ten čas tak strašně rychle uplynul. Nechtěla odejít, to tu všichni moc dobře vědí. Ale… proti Vůdci nezmůže nic. Zažehla svíčku a chvíli jen tak zírala do prostoru. Hlavou se jí honila jedna myšlenka za druhou.
   Zaslechla kroky a přikryla se peřinou. Dveře se otevřely. „Shenai, ty už spíš?“ Dovnitř vklouzli Kisame a Deidara.
   „Ne, jen pojďte dál.“ Posadila se.
   „Poslyš, neber to jeho rozhodnutí vážně. Byla by hrozná škoda, kdybys odešla. On si zatím vůbec neuvědomuje, jak moc jsi pro Akatsuki přínosem a…“
   Shenai přerušila adoptivního bratříčka mávnutím ruky. „Nemluv už o tom. Tohle jsou moje poslední chvíle v sídle, chci si je užít!“
   „Donesu něco ostřejšího,“ nabídl se Kisame.
   „Budu ti vděčná, Rybičko.“

   Seděli v pokoji, kde kdysi dávno vládl loutkář Sasori, popíjeli saké a smáli se různým hloupostem. „A viděli jste, jak se Šéf tvářil, když jsem ti řekl sestro?“ prohýbal se Deidara smíchy.
   „To fakt nemělo chybu!“ souhlasil žralok.
   „No, dalo by se říct, že jsem tvá sestra ve zbrani,“ uchechtla se. Postřehla kradmý pohyb na chodbě a také škobrtnutí. „Pojď k nám, Tobi!“ zavolala na mužíčka, který se zvedal, protože díky své nepozornosti opět zakopl. Chvíli se zdráhal, ale pak si k nim přisedl. Pokradmu pozoroval hnědovlasé děvče. Její přítomnost v sídle Akatsuki se mu nelíbila, stejně jako Peinovi. Nikdo by nikdy neuvěřil tomu, že je právě on tím nejnebezpečnějším ninjou v organizaci.

   Ráno bylo klidné, možná až příliš. Vchodové dveře se rozlétly. Stál v nich Zetsu a volal zplna hrdla: „Šéfe! Pojďte sem honem!“ Aby rychle přivolal posily, začal bušit do stěny vším, co mu přišlo pod ruku, přitom se nepřestával dovolávat svého velitele.
   „Sakra, co je to za divnej budík?“ Násilím probuzený Hidan se netvářil zrovna přívětivě.
   „Co se děje, Zetsu?“ Shenai vykoukla ze dveří svého pokoje.
   „Neřvěte tu jak na lesy!“

   Ninjové se začali sbíhat, kanibal ještě popadal dech. Pein čekal, až bude schopen konečně promluvit.
   „Shinobi! Jdou sem!“
   „Kolik?“ tázal se Vůdce.
   „Dost. Do hodiny jsou tady!“
   Zrzek zakoulel očima a namířil prstem na Shenai. „Včera jsi byla venku! Museli tě sledovat!“
   „Šéfe, to je vyloučený!“ namítl okamžitě Deidara. „Ve vesničce pod náma ninjové nejsou, to je několikrát prověřený!“
   Kisame vraštil čelo. „Mohli by být z „tamté“ oblasti. Co myslíš, Itachi?“
   Uchihu napadlo, že by mohlo jít o odplatu za mrtvého hostinského, možná býval vlivným občanem. Zdálo se mu dokonce, že měl i trochu mafiánskou vizáž a způsob vystupování, nahlas se to však říct neodvážil.
   „Sbalte nejnutnější věci a všechny tajné spisy! Odcházíme!“ zavelel Pein a ninjové se rozutekli. Shenai chvíli váhala, než vklouzla do pokoje. Měla by teď rychle něco vymyslet, času už není nazbyt.

   Některé věci pečlivě ukryli, jiné uschovali u sebe. Akatsuki se shromáždili před sídlem a přepočítávali se. „Nikdo nechybí. Výborně, je čas zmi…“ Vůdce nestačil doříct větu, protože v jeho těsné blízkosti se ozval psí štěkot.
   „Stopovali nás,“ zavrčel Itachi.
   „Bojová formace! Musíme skrz ně!“
   Připravili se k boji. Na Shenai si v tu chvíli ani jeden z ninjů nevzpomněl. Jejich protivníci už se přiblížili na dostřel.
   „Nedá se nic dělat. Teďka to roztočíme, zlato!“ Hidan přejel prsty po své kose.
   „Boj! Bude boj!“ Kolem ninjů běhal Tobi a způsoboval mezi nimi zmatek.
   Deidara svědomitě připravoval munici, Pein se rozhlížel po okolí.

   Dvě skupinky Shinobiů se střetly v krvavé potyčce. Bylo jich dost, aby Akatsuki alespoň na chvíli zaměstnali. Zetsu a Kisame bojovali spolu. Konan se od Peina nehnula ani na krok. Tobi se ztratil neznámo kam. Hidan s Kakuzou bili nepřátele hlava nehlava. Kolem Itachiho se mihla něčí postava a odrazila shuriken, který ho měl zasáhnout zezadu. Ohlédl se.
   „Škraboška? Co si asi tak myslíš, že děláš?“ obořil se na dívku, která si z šátku vyrobila masku a právě teď se oháněla dvěma kunai.
   „Kryju tě! I když jsi ten největší lump na světě!“ zasyčela.
   „Skloň hlavu!“

   Několik útočníků si jako svůj cíl vybralo právě tuto dvojici. Itachi ani Shenai vůbec nestíhali sledovat, jak si vedou ostatní. Vykrývali navzájem útoky, takže si jejich soupeři museli myslet, že proti nim stojí Shinobi a kunoichi.
   „Zmiz odsud! Uteč, dokud ještě můžeš!“
   „Na to zapomeň! Svou rodinu neopustím!“ odsekla a vrhla po dalším muži hvězdici.
   „Nebuď hloupá! Pak už nebude cesty zpátky!“
   Stačil si všimnout, jak zbylí Akatsuki zvolna mizí v oblaku kouře. Teď byla řada na něm. Rozmýšlel se jen několik vteřin.
   „Je to tvé konečné rozhodnutí?“ Přikývla. „Fajn, tak se mě pevně drž a za žádnou cenu se nepouštěj!“

   Dva mladí lidé náhle zmizeli z kruhu nepřátel. „Kde jsou?“
   „Nebudou daleko! Pospěšte!“
   Brzy je dohnali. Prchali nejkratší cestou kamsi pryč. Někteří z ninjů byli v popředí, další se k nim pozvolna přidávali.
   Shenai a Itachi běželi vedle sebe. Oba zaslechli vytí psů a pokřik pronásledovatelů. „Nestačím ti!“ zavolala. Věděla, že teď nesmí zpomalit. Z posledních zbytků sil se rozběhla a… zakopla. Pohyby a obrazy toho, co se dělo, se kolem ní míhaly příliš rychle. Uslyšela, jak něco za ní bouchlo a cosi jiného ji obalilo lepkavou hmotou. Víc už si nepamatovala, před očima se jí zatmělo.